Réunion (2026)

leden 2026

Zase je to jedna z hrr akcí. Původní plán jet na trek na Madeiru ztroskotal kvůli uzavřeným cestám (rekonstruují je pro běžecký ultrazávod), na Gruzii je v dubnu ještě zima a cesty jsou kvůli sněhu nepřístupné, takže se vynořil nápad, který jsem měla někde v hlavě (od té doby co jsem o treku na Réunionu četla v jedné knížce) a během chvilky (když jsem se podívala na fotky) bylo rozhodnuto. Za půl hodiny jsem měla koupené letenky a nebylo kam couvnout.

Pak jsem se dočetla, že se spí v gites, což jsou chaty pro X lidí, v jedné místnosti jich může být klidně 20. A že je potřeba si tam zarezervovat místo. Takže jsem musela rychle naplánovat trasu a objednat gites. Tím jsem se dostala do situace, že už nebyl úplně prostor na chyby v trasách :). Během této akce se mi zdvounásobila znalost francouzštiny (z nuly), takže myslím, že mám chaty na správných místech a ve správné dny. No uvidíme.

1.4. – středa

Zkouším se sbalit nanečisto. Ve Skotsku jsem měla větší batoh, teď si troufám na menší (objem 34l vína. Ted bez vína.) Když jsem ale rozložila na postel věci, co se tam má vejít, rozesmálo mě to a odhadovala jsem to na dva velké batohy a zbytek věcí bych nesla v ruce. Ale ono se to tam opravdu vešlo a nemusela jsem jako Mr. Bean krátit kalhoty a ustříhávat rukávy. Takže všechny věci jsou v batohu, zbývá dokoupit nějaké drobnosti (mlsy) a doladit cestu (objednat nějaké trasfery) a je to 🙂

3.4. – pátek

Ve čtrvtek večer jsem si všechno sbalila a připravila oblečení. Ještě jsme chvíli debatovali o tom, zda si pro jistotu nevzít papírovou mapu, kdyby přestal fungovat telefon nebo nebyl signál. Ale pak jsme se shodli, že bez modré tečky bych na mapě beztak nevěděla, kde jsem, takže jsem ušetřila váhu a místo toho tam dala půlkilovou powerbanku. Doufám, že když bude vybitá, bud lehčí..

Odjezd je trošku složitější, protože mám ještě hodinu u fyzioterapeuta. Takže mě tam Péťa s dětmi hodili a pokračovali dál na Stříbrnou a já si odtrpěla nejdelší hodinu v mém životě. Pán se snažil být pozitivní, nejdřív říkal, že je to strašné, ale že se to může už jen zlepšovat. Pak jsem mu řekla, ať říká právě jen pozitivní věci, takže jsme ty jeho bolestivé chvaty přečkali v naprostém tichu. Atmosféra se uvolnila až když už měl hotovo a zaplatila jsem mu. Ale viděl batoh a dostali jsme se k treku a najednou se stal hodným a ptal se, zda mám nějaké energetické věci s sebou. Řekla jsem, že mám velkou powerbanku, ale on myslel jídlo. A dal mi ochutnat sušené maso se slovy Vy nevypadáte na vegetariána, znáte tohle? Tuhle značku jsem neznala, ale bylo to supr. A on mi dal balíček na cestu :). Asi si uvědomoval, že to na terapii přepískl a chtěl, ať se na něj nezlobím. Takže mu musím něco přivézt :).

Pak jsem měla čas na oběd (supr místo kousek od terapeuta, ale zrovna tam měli hráče z házenkářského turnaje, takže na výběr byly jen karbanátky), přesun na letiště, otejpování kvůli puchýřům (to jsem nemohla mít na fyzio, on by se chudák leknul, kdybych přišla kompletně oblepená), odevzdání batohu u přepážky (“to si ho nemůžete obalit igelitem? No, snad se vám někde nezasekne”) a projití přes bezpečnostní kontrolu (zapomenutý zázvorový shot jsem exla před nimi a bylo to v pohodě 🙂 ).

V Praze jsem měla čas na prosecco a kávu a pak následoval krátký let do Paříže. Čas je stejný jako v Praze, takže do přestupu bylo 5 a půl hodiny. Bála jsem se, že se budu nudit, ale uteklo to jako voda. Našla jsem místo, kde byly obchody a restaurace, tak jsem si koupila polévku a víno. Mezitím jsem koukala na extraligové zápasy nohejbalu, krásně to utíkalo. Než jsem se rozhodla, že půjdu. Už to, že nešlo zaplatit kartou, mě mělo varovat před tím, že to nebude úplně bez problémů. Zaplatila jsem teda telefonem a chtěla se přesunout na správný terminál. Ale ten najednou zmizel ze značení nahoře. Tak jsem ho začala hledat na vlastní pěst, ale nepovedlo se. Měla jsem svá oblíbená místa, kolem kterých jsem prošla asi 10x. Např. Hermes, tam už jsme si pak s panem prodavačem mávali. Když jsem v infopanelu dala nascanovat boarding pass, hlásilo to, že nemám platnou letenku. Ale já se nevzdala a asi popáté mi to řeklo, že moje gate je 23 min odtamtud. Ale ne, kterým směrem. Ale alespoň jsem měla okruh, kde jsem mohla udělat rojnici a hledat. Našla jsem 3 konce letiště. Na jednom byla zavřená brána, tak jsem se zeptala ochranky, kudy mám jít. Ale řekli ve francouzštině a já v ní mám velké mezery, takže jsem sice vše odsouhlasila (oui oui, merci) a odešla, ale moc mi nepomohli. Další zamávání s Hermespánem a pak jsem se opravdu dostala někam, kde sice nebyli žádní lidi ale byla tam moje sekce! Paní, která kontrolovala letenky, jsem se zeptala, zda tam za těmi kontrolami bude kavárna (po té hodině hledání jsem už měla žízeň), ale jen se rozesmála a nic neodpověděla. Trošku mě to znervóznělo, ale co se dá dělat. Po dalších 10min, kdy, jsem šla úplně sama obrovskou chodbou, jsem se dostala do haly se spoustou lidí, jupí.

Za odměnu jsem si koupila kafe a dala dobíjet telefon. Jenže zásuvka nefungovala. Ale seděla jsem u stolku kousek od mikrovlnky pro maminky s malými dětmi, tak jsem nenápadně vytáhla jí a připojila jsem telefon. Proto teď můžu psát :). Za chvíli bude boarding a ve 12:20 místního času dorazím na Réunion.

Nevím, jak to bude se signálem a časem na cestě, ale budu se snažit něco napsat nebo alespoň nahrát nějaké fotky a zápisky doplním později podle poznámek.

4.4. – sobota

Předpoklad, že boarding začne ve 22:50 byl trošku špatný, začal totiž o půl hodiny dřív. Naštěstí jsem to úplně nepromeškala (děkuju za otázku “Kdy máš jít ke gate” 😉 ) a jelikož mám batoh v podpalubí, mám lepší zónu než ostatní a nemusela jsem čekat frontu na boarding před kontrolou letenek ale až za ní, protože nás do letadla pustili až o půl hodiny později. Sedadlo mám supr skoro moji 13ku (řada 23), u okna, teda u zdi, okno je za mojí sedačkou a před předešlou. Vedle mě sedí kuřák, který je opřený o společný hmmm…meziruční prostor? 🙂 a nohy má v mém prostoru. V basketu by to byl dávno faul, protože je v mém sloupci.

Jinak byla cesta fajn. Až na to, že mám rozbitý jack výstup z monitoru, takže mám němé filmy a můj tablet je tak pomalý, že i ty filmy se sekají a zvuk by asi beztak nešel. Náhradní program (spotify) selhal, protože jsem se nelogla ještě když jsem měla signál. Pán vedle je kuřák, takže se cítím jako doma (když nám sousedka kouří pod oknem), za což pánovi děkuju. Jedině u večeře tuto “vůni” přehlušil opravdu vyzrálý sýr, který jsme všichni dostali. Ale nevím, zda to byla pozitivní změna. Jinak jsem asi jedna z mála nefrancouzek, protože když jsem chtěla, ať na mě letuška mluví anglicky, začala koktat. Ale večeři mi dala správnou – kuře se spicy omáčkou (přála bych jim zažít spicy omáčku v maďarském letadle, tohle vůbec nepálilo). Pán vedle si taky něco vybral a začal se modlit. Ještě že měl zavřené oči, protože jsem ho mezitím postříkala spicy omáčkou (omylem!). Pak si vzal ubrousek, aby se nepokydal (přitom to už bylo úplně zbytečné) a než začal jíst, já už byla hotová. Je to první let, kde jsem k večeři dostala pravé šampaňské.

Jediná výhoda nefunkční tv je, že se opravdu pokusím usnou (nejdřív bude bitva o místo se sousedem) a přečtu si plán na zítřek, zatím nemám úplně dořešený přesun na začátek treku, protože mi přišel drahý, ale autobusem bych zase nestihla dojít na chatu, takže nakonec budu muset použít taxi nebo zkusit najít jiné trekaře v letadle, co už mají odvoz. Ale podle oblečení a kufříků jich tady moc nebude.. Co se týká přesunů, potřebuju celkem 4 – zítra na začátek treku, pak jeden úsek treku, kde je cca 30 km po silnici před začátkem etapy a pak na konci přesun k moři a poslední den na letiště. Druhý úsek je kritický, tam asi nepůjde ani nikoho stopnout, to si domluvím předem, zítřek už asi nevyřeším a uvidím jak to dopadne a na konci treku (si myslím, že) budu mít čas a cesty zvládnu stopem + autobusem. Ale to je ještě daleko :).

…

Noční souboj skončil remízou – soused se zbaběle schoval, ale zase měl nohy v měm prostoru. Každopádně jsme to nějak přetrpěli a včas přistáli na Réunionu. Hned na letišti jsem se dozvěděla že do Momoda Camo, kde chci začít, žádný autobus dnes nepojede, takže jsem si venku odchytla taxi, které mě tam hodilo. Bylo levnější než to, co chtěli VTC společnosti po domluvě předem.. a to chudák musel poslední úsek (poslední 3/4) jet jako šnek, protože se mi z těch zatáček dělalo opravdu špatně. Pak jsme jeli s otevřenými okýnky, občas zastavili.. byly úžasně výhledy na moře a St. Dennis, ale bohužel jsem opravdu nebyla schopná se soustředit na něco jiného než abychom nemuseli uklízet auto. S přestávkami se mi povedlo sbalit všechno do velkého batohu (najednou se to tam úplně v klidu zdaleka nevejde) a po vyložení jsem mohla hned začít chodit.

Nevím, jak to popsat, ty výhledy byly tak hezké, že to spíš bralo dech. Na konci jsem byla jako prase, byl to dost zablácený úsek, ale potkala jsem i jiná zvířatka. Po necelých 4 hod jsem se dostala k chatě, kde budu spát. Neteče sprcha, netopí se, na pokoji není elektřina, všude jsou pavučiny a dveře ven nejdou zavřít. Jinak je to fajn, v jedné chatě je společenská místnost/jídelna, tak všichni (je nás 8) čekáme na večeři a posloucháme personál bubnovat :). Původně jsem chtěla zkontrolovat zítřejší úsek, ale nejde internet, takže budu doufat, že to mám naplánované správně :). A ještě budu doufat, že mi uschnou kalhoty, které jsem vyprala, jinak ráno zmrznu :).

Zítra mě čeká úsek z Gite de la Roche Écrite přes vyhlídku Roche Écrite do Dos d’Ane, cca 18 km s velkým přenížením, chtělo by to vyrazit opravdu brzy (kolem 7-8 hod). Nikdo tady neumí anglicky, tak se snad domluvíme na brzké snídani a hlavně potřebuju nějakou petku na vodu, mám jen půl litrovku :-/.

5.4. – neděle

Čekali jsme na večeři a poslouchali, jak kuchař bubnuje, jako by měl vlastní koncert. Pak za mnou (a za třemi Francouzi) přišel s tím, jestli se nechceme přidat. Vnitřně jsem si říkala „ani náhodou, vždyť on to fakt umí“, ale navenek jsem samozřejmě kývla. Protože… co jiného dělat, když čekáš na večeři někde uprostřed hor 🙂

Začali jsme hrát, já jsem nejdřív dostala flétnu, na kterou se mi nepodařilo vyloudit jediný použitelný tón, takže jsem ji takticky odložila a vzala si kytaru. Ostatní měli bubínky a nějaké rumba koule. Kuchař pouštěl místní písničky a my jsme do toho hráli, každý po svém, a kupodivu to bylo hrozně fajn.

Nejen že čekání na jídlo uteklo, ale jako bonus jsme dostali panáka. Myslela jsem si, že je to saké, takové to lehké japonské víno… no nebylo. Byla to nějaká pálenka, chutnala švestkově, ale chutnala skoro jako saké :).

K večeři byla polévka z listové zeleniny a potom něco jako vnitřnosti s klobásou a chilli omáčkou. Kombinace, kterou bych si asi doma dobrovolně neobjednala, ale tady nebylo na výběr a já nevěděla, že jsou to vnitřnosti. Připomnělo mi to haggic.

Mezitím si mí spolunocležníci odnesli talíře a příbory někam na stranu, takže jsem seděla sama a až ob dvě místa nějací Francouzi. Po chvilce si ke mně přisedli ti kluci a holka, se kterými jsme hráli, bylo to milé. Dali jsme se do řeči a ptali se mě, co mám v plánu další den. Řekla jsem, že chci jít na Roche Écrite na vyhlídku. Na to mi oznámili, že nejlepší je tam jít na východ slunce, tj. být tam v 6 hod ráno, když se to začne zabarvovat. Super. Jenže cesta trvá asi hodinu a půl (podle map to bylo 1:50, ale chodím rychleji). Takže budíček kolem půl páté. V tu chvíli jsem svého nadšení začala trochu litovat.

Než jsem se vrátilo do chaty, byli spolunocležníci pryč (ve vedlejším pokoji). Tak jsem si nastavila budík na půl pátou – beztak jsem tam chtěla jít, jen později, tak to budu mít hezčí. Připravila jsem si věci, co si ráno jen rychle natáhnu na sebe / vezmu s sebou, ať jsem do pár minut venku…

Zůstala jsem v dlouhých elasťácích, už večer jsem mrzla, když jsem venku na verandě lovila signál. Přesto mi i tak byla zima jak v mrazáku. Po hodině jsem to vzdala a začala na sebe vrstvit všechno, co jsem našla – druhou deku, třetí, čtvrtou… prostě kompletní výbavu pokoje. Po další půlhodině mi konečně bylo teplo. Spánek ale nepřišel, protože venku se ozývaly zvuky jak z hororu. V jednu chvíli jsem si říkala, že doufám, že je to člověk. Navíc jsem v žaludku cítila vnitřnosti :). Tak jsem si radši dala špunty do uší a asi za dvě hodiny jsem usnula jako vypnutá.

Budík začal zvonit ve 4:30… teda aspoň myslím. Se špunty jsem ho skoro neslyšela, takže doufám, že jsem nevzbudila celou chatu a okolní vesnice. Vyskočila jsem z postele, na elasťáky natáhla vlhké kalhoty ze včerejška (ano, pořád trochu mokré po vyprání bláta), mikinu, bundu, čelovku a vyrážím. Teda… skoro.

Venku jsem zjistila, že čelovka nefunguje. Vrátila jsem se a zkoušela to rozebrat a opravit (haha), ale nešlo to. Přiznám se, že jsem přemýšlela, jestli to mám vzdát. Nakonec jsem si řekla, že jsem tady jednou za život a chci vidět všechno, takže půjdu. Vytáhla jsem telefon, powerbanku, vzala velký batoh (ať mám kam odkládat věci a mám tam věci na déšť ap) a vyrazila jsem.

Celou cestu jsem si svítila telefonem a zároveň se ho snažila dobíjet. Což zní jednoduše, ale ve skutečnosti to znamenalo neustále řešit kabel, který se zachytával úplně všude – keře, větve, moje vlastní nohy. Připadala jsem si jak na noční bojovce se svíčkou. Já jsem neviděla skoro nic, ale měla jsem silný pocit, že všechno ostatní vidí mě.

Podívala jsem se na hodinky – podle plánu jsem měla být za hodinu nahoře. Mapy ale tvrdily hodinu čtyřicet devět. Tak jsem zapnula mód „maraton“ a začala poloklusat. Ano, ve tmě, v horách, s mobilem v ruce, bez jídla. Kdykoliv jsem se zastavila, třeba abych vyfotila oblohu nebo první náznaky světla, musela jsem běžet ještě rychleji. V hlavě se mi mezitím vybavily vzpomínky, jak nás basketbalový trenér jako děti nutil běhat po Alpách do kopců. Taky bez snídaně. Tehdy jsem u toho pravidelně zvracela.

Celou cestu jsem hypnotizovala hodinky a sledovala, jak se zkracuje čas do východu slunce. Nakonec se mi to podařilo stáhnout a dorazila jsem nahoru v 6:02. Prakticky na minutu. A v tu chvíli mi došlo, že tohle celé šílenství vlastně stálo za to.
Už cestou nahoru se obloha začala krásně zbarvovat, ale to, co přišlo na vyhlídce… to se fakt nedá popsat. A hlavně jsem tam byla úplně sama. Žádní lidi, žádný hluk. Jen já, hory a skoro slunce.
Pode mnou byla vesnice, ze které se zvedala mlha, a všechno se postupně barvilo do zlata. Seděla jsem tam na okraji na skále a jen koukala a občas fotila. Byl to okamžik, který mě opravdu dojímal.. Počkala jsem, až bylo slunce výš a pak přišel rychlý návrat do reality – měla jsem asi hodinu a půl na to dostat se zpátky na snídani. Říkala jsem si, že to bude pohoda, vždyť dolů to půjde rychleji. No… nešlo.

Hned na začátku jsem se ztratila. Ale úplně. Motala jsem se mezi keři, nikde nebyla žádná cestička, mapa mi ukazovala pokaždé něco jiného a šipka kompasu si evidentně dělala, co chtěla. Po asi 45 minutách bloudění jsem konečně našla správnou cestu a sprintovala dolů, co to šlo (no, to je nadsázka, všude bylo kluzké bláto, takže občas jsem byla naopak ráda, že jsem zvládla zastavit). Na chatu jsem dorazila na poslední chvíli – na snídani jsem měla asi deset minut a zbyla tam poslední houska, takže mi těch 10 minut i stačilo.

Následoval rychlý přesun na pokoj, balení věcí (které se záhadně každým dnem zvětšují a zabírají víc místa) a vyrážím dál.

Řekla bych, že po tom ranním zážitku už vlastně nic nemohlo být lepší… ale i zbytek dne stál za to, výhledy byly čím dál hezčí. Občas sice sprchlo, ale jen krátce – takových 10–15 minut, kdy jsem akorát stihla vytáhnout pláštěnku, zanadávat si a pak ji zase uklidit.

Mimochodem jsem zjistila jednu věc – pokaždé, když si upravuju batoh, omylem si rozepnu pásek u kalhot. Má totiž úplně stejnou přezku jako batoh, jen je o kousek níž. Takže kdykoliv si chci utáhnout batoh, místo toho si rozepnu kalhoty. Tohle ještě musím do konce treku doladit.. nebo doufat, že nebudu pořád nikoho potkávat :).

Za ten den jsem se taky výrazně posunula ve skillu „trekové hole“. Už umím skoro artistické výkony – házení hůlek, brzdění, balancování… dokonce jsem asi půl hodiny šla s jednou kratší než druhou a vůbec mi to nepřišlo divné. Řekla bych, že master level se blíží.

Kolem poledne jsem začala hledat místo na oběd. Což znělo jednoduše, ale nakonec jsem se najedla až skoro v místě, kde jsem měla spát. Klasika. Nechtělo se mi odtamtud vůbec odcházet, ale čas tlačil, takže jsem vyrazila dál přes poslední vyhlídku směrem na chatu. Dokonce jsem odmítla i nabídku jet autem, aby ten den tak brzy neskončil.

Ale ani ubytování nebylo bez komplikací. Já dorazila na místo, ale byla jsem sama a všechno bylo zamčené. Po zprávách a telefonátech nakonec po hodině někdo přijel a chtěl mě dát do jiného pokoje s palandami (já měla mít vlastní koupelnu, chtěla jsem si vyprat nějaké věci, v klidu se vysorchovat..). Díky chat gpt jsme se ale domluvily i s paní, co umí jen francouzsky, dokoce možná bude i snídaně. Večeře ne, i kafe jsem si vyprosila tak, že ho přinesla za hodinu, ale to nevadí, ještě mám nějaké tyčinky a maso od fyzio. Dnes jsem díky bloudění byla na nohou téměř 11 hodin, bez spaní, takže usínám u psaní. Rychlá kontrola trasy na zítra a dobrou noc :). Pro představu přikládám detailnější plán na další dny, který mám připravený a upravuju už jen délku podle skutečné trasy.

6.4. – pondělí

Dneska jsem zjistila, že kritická středa může být klidně v pondělí. Už ráno mě bolely achilovky, ale rozhýbala jsem to, v 7:30 jsem měla připravenou snídani (ale nikoho jsem nepotkala, vím jen, že jsem tam byla jediný host). Rychle jsem se najedla, sbalila věci a v osm vyrazila.

První výzva byla najít začátek cesty, naštěstí se mnou spolupracovali místní. Byla to úzká, zarostlá pěšinka, která opravdu nevypadala jako hlavní stezka GR. I mapy.cz s tím měly ze začátku problém.

Následoval technicky dost náročný sestup. Obří kameny, úzké průlezy, podlézání stromů, přeskakování všeho možného.. Ale zase když se ukázal výhled, opravdu to stálo za to.

Dorazila jsem do Deux Bras, které je místem zásobování celé oblasti Mafate vrtulníky. Tam jsem si chtěla dopnit vodu, jenže jsou Velikonoce a nebyla tam ani noha. Dokonce jsem si zašla i na místo označené jako restaurace, ale to bylo taky zavřené a navíc tam byl vysoký plot, takže jsem se tam nemohla dostat ani načerno, jen pro vodu..

Další část vedla přes řeku Rivere des Galets, kterou jsem musela přebrodit čtyřikrát. Voda místy po kolena, takže to nešlo projít v botách, musela jsem se pokaždé zouvat a pak sušit nohy.

Druhá půlka cesty byla jen nahoru. V mapě byla tři místa označená jako pitná voda, ale všechno bylo vyschlé, takže jsem v tom horku stoupala 2 a půl hod bez vody. Naštěstí pak byla alespoň hadice s tekoucí vodou, takže jsem exla skoro litr vody a mohla si dát i něco k jídlu a pak pokračovat do vesnice Aurère. Hory cestou byly opravdu neskutečné, pohádkové..

Z Aurère to už byl kousek na dnešní chatu. Teda vzdušnou čarou, ještě mě čekalo 150 výškových metrů dolů a 50 nahoru. Ale stálo to za to, jsem tady zase sama :). Dokonce byla otevřená “kavárna” kousek od chaty, takže jsem doplnila tekutiny a ve 20 dostala večeři která byla slíbena na 19tou :). V místním obchůdku jsem si chtěla dobít powerbanku a koupit nějaké tyčinky, abych doplnila zásoby za včerejší večeři a dnešní oběd, místo toho jsem si koupila Bounty (protože nic slaného neměli) a dostala jsem k tomu lahev vína :). Takže zásoby jsou vlastně doplněny ;). Jen opravdu nikdo nemluví anglicky, ještě že jsou online překladače ;). Teď jsou přede mnou dva náročné dny, takže půjdu spát co nejdřív, dobrou noc. A opožděně hezké Velikonoce 🙂

7.4. – úterý

Po zkoumání trasy jsem ještě před spaním zjistila, že to nepůjde ujít podle původního plánu. Předchozí trasa byla podle Mapy.cz 11,5 hodiny, ale ty na Réunionu nefungují úplně přesně – zatím každá etapa byla zhruba o 1,5 až 2 hodiny delší. Rozhodla jsem se tedy rychle přeplánovat trasu tak, abych se nemusela vracet stejnou cestou a aby další etapy byly opravdu zvládnutelné.

Trošku jiná trasa vedla přes vesničku Marla, nejvýše položenou vesnici v Mafate, zhruba v půlce cesty do Cilaos. Z Illet a Malheir do Marly to ukazovalo asi 7,5 hodiny pěšky a další den přibližně 6,5 hodiny do Cilaos (takže reálně cca 9 a 8). Znamenalo to sice úplně opustit původní plán, ale mít naději, že to půjde ujít

Nejdřív bylo potřeba sehnat ubytování v Marle, což nebylo vůbec jednoduché. I když jsem našla kontakty na všechny gîtes (horské chaty) v okolí, všechny byly plné. Až z jednoho čísla mi odepsali, že by nevadilo spát ve stanu. Psala jsem raději francouzsky, aby se mnou vůbec komunikovali – používala jsem překladač.

Samozřejmě mi spaní ve stanu nevadilo, naopak to znamenalo potvrzení nové trasy, takže jsem souhlasila, objednala si k tomu večeři i snídani a mohla jsem s čistým svědomím zrušit původní ubytování a přeplánovat cestu.

Ráno jsem vyrazila a od této etapy jsem vlastně nic nečekala, nenastudovala jsem si ani profil, ani jsem si nezjišťovala, co mě čeká a jak to bude vypadat. O to víc mě překvapilo, co jsem cestou viděla – nádherné panoramatické výhledy, místy i 360°. To, že tam nebyla žádná rovina, mě už nepřekvapovalo. Na dlouhých trasách jsou tady jen kopce nahoru nebo dolů, nic mezi tím.

Ještě jsem si prodloužila trasu ošklivou cestou po silnici, protože tam měl být otevřený snack bar a měla jsem vypočítané, že tam doplním vodu. Jenže okénko bylo zavřené a byla tam cedulka, že místo toho se máme najíst v restauraci cca 1.5 hod odtamtud (blbým směrem). Na chvilku se vevnitř objevil pán, ale rovnou řekl, že mají zavřeno a že mi ani nedoplní vodu do flašky. Já tam chvíli stála a chtěla udělat alespoň panoramatickou fotku, ale Google Pixel se ovládá jinak než normální telefon, tak jsem s tím dlouho bojovala, než jsem se to naučila. Pán se mezitím vrátil a když viděl, jak tam nešťastně pořád stojím (kvůli fotce), vytáhl někde velkou flašku s vodou a dal mi ji :).

Stoupání bylo vždy mnohem příjemnější než klesání. Krajina se postupně měnila – od lesa připomínajícího české jehličnany přes horské pasáže až zpět do vlhkých listnatých lesů.

Co se týče hůlek, už jsme si na sebe zvykli. Musím přiznat, že několikrát zachránily život ony mně, ale abych byla férová, několikrát jsem ho zachránila i já jim – když se rozjely každá jinam nebo chtěly sjet ze svahu. Takže jsme si kvit.

Občas jsem se cítila jako v nucených pracích, jako ti, co napichují odpadky na tyč – protože jsem na ně sbírala všechno, co jsem měla cestou. Dokonce se mi na hůl napíchlo i nějaké ovoce, něco jako papája.

Poslední dvě hodiny podle Mapy.cz trvaly asi čtyři hodiny. Čas se vůbec nezkracoval, naopak se natahoval, což bylo dost demotivující. Nakonec jsem si pustila hudbu, třeba „Stoupám“ od Cocomana, což mě trošku heclo a udrželo kadenci kroků.

Do vesničky Marla, nejvýše položené vesnice v Mafate, jsem dorazila kolem 17. hodiny. Věděla jsem, že ubytování mám kousek, tak jsem se ještě zastavila v otevřeném baru a dala jsem si kafe a pivo – vlastně Desperados, což není úplně klasické pivo, ale něco mezi pivem a limonádou.

Když se začalo stmívat a ochlazovat, chtěla jsem dojít asi 200 metrů do gite, kde jsem měla bydlet. Jenže se ukázalo, že telefonní číslo, se kterým jsem si psala, nepatřilo této chatě (já si neukládala, komu patří jaké číslo :-/ ). Společně s místními jsme tak začali malou „únikovku“ a snažili se zjistit, komu číslo patří a kam vlastně mám jít.

Nakonec jsem v každé gite někoho nabrala, aby mi pomohl a v doprovodu tří lidí jsem dorazika na správné místo, kde po ukázání konverzace o stanu pán ukázal palec nahoru :). Pak jen řekl „pojďte, ukážu vám stan“. A já si konečně oddychla.

Zrovna zapadalo slunce. U stanu byly dvě kozy, naštěstí přivázané, takže končily asi metr až dva přede mnou. Po západu slunce jsem si šla sednout do baru, kde měli jen pivo a džus, tak jsem si dala džus a pak následovala společná francouzská večeře.

Bylo nás celkem deset, seděli jsme u jednoho velkého stolu. Všichni ostatní mluvili francouzsky a byla to opravdu společenská událost. Nejprve přišel předkrm – něco jako lasagne z místního ovoce, připomínajícího kombinaci dýně a papáji, zapečené se smetanou a sýrem. Pak následovalo kuřecí kari s citronovo-chilli omáčkou a nakonec dezert a drink.

Drink byl výborný, něco jako míchaný koktejl. Pak nám ještě přinesli panáka, ale ten už jsem opravdu nedala. A koláč taky ne. Přemýšlela jsem, že panáka nenápadně vyleju na koláč, ale bála jsem se, že by mi přinesli další, tak jsem to nechala být s tím, že je to super, ale už fakt nemůžu.

Kolem deváté jsme se rozešli. Byla jsem úplně vyčerpaná, potřebovala jsem si ještě naplánovat další den a skoro jsem usínala už cestou do stanu. Probrala mě úžasná obloha, jakoby ty hvězdy byly namalované, bylo jich plné nebe.. nádhera.

V noci mi něco chrochtalo u stanu – doufám, že to byly ty kozy. Byla docela zima a stan byl postavený ve svahu, takže jsem se pořád sesouvala dolů a musela šplhat doprostřed zpátky nahoru.

8.4. – středa

Vstala jsem dřív než budík (díky kozám a vrtulníkům), takže jsem si stihla protáhnout achilovky, sbalit věci a na snídani jsem čekala jako první. V sedm začala snídaně (to, co vždy – bageta, máslo, džem a černá káva), tak jsem se rychle najedla, zaplatila, poděkovala majiteli a mohla vyrazit dál.

Vyrazila jsem brzy. Trasa měla mít podle map asi 6,5 hodiny, ale už jsem počítala s tím, že to bude spíš 8,5. První část byla opět jen stoupání.

Po dlouhém stoupání přišlo klesání. Asi šest hodin dolů – žádné schody ani pohodlná cesta, ale skákání přes kameny, klouzání po kořenech a samozřejmě nechybělo ani brodění přes potoky.

Značení nebylo vždy ideální. Jednou jsem se ocitla mezi obrovskými balvany a začala po nich slézat. Naštěstí jsem si všimla trailového běžce, který běžel úplně jinudy – díky tomu jsem se vrátila a ztratila jen asi 15 minut. Jinak bych tam mohla bloudit klidně hodinu.

Navigace tam moc nefunguje, protože aktuální poloha není přesná. Takže člověk musí spoléhat hlavně na orientaci v terénu a trochu i na štěstí (takže já jen na štěstí).

Další cesta pokračovala bez signálu, ale zato s naprosto úžasnými výhledy. Cestou měla být i kavárna nebo něco jako venkovní snack bar, takový „lesní bar“. Jenže byl zavřený. Sezóna začíná až v květnu, takže se teď s turisty zjevně moc nepočítá. Zůstala jsem tak bez kávy, bez doplnění vody a hlavně bez jídla – a čekaly mě ještě další čtyři hodiny cesty.

Pak jsem se dostala na rozdvojení GR R1 a GR R2. Obě trasy se bez signálu tvářily zhruba stejně dlouhé, ale GR R2 vypadala zajímavěji – na trase vodopády, vyhlídky. Vybrala jsem si tedy GR R2 a udělala jsem dobře.

Zážitků tam bylo opravdu hodně. Bohužel nejen těch hezkých – uklouzla jsem na kamínkách, rozrazila si nohu a narazila bok. Ještě že jsem spadla na cestu a ne ze srázu. Stezky tam totiž často vypadají tak, že z jedné strany je skála, pak asi čtyřicet centimetrů ušlapané cesty (když tam nějaká vyšlapaná cestička je) a hned vedle hluboký sráz. V běžné Evropě by to asi bez zábradlí neprošlo.

Následovaly hodiny trmácení po kamenech, kořenech a obrovských schodech, a vůbec to neutíkalo. Cestou jsem dokonce viděla asi patnácticentimetrového pavouka – ten mě jako jediný motivoval zrychlit krok.

Nakonec jsem dorazila do městečka Cilaos, které je zasazené mezi hory a působí naprosto úžasně. Měla jsem tam rezervovaný pokoj. Když ale dorazila na místo, stála jsem před zavřenou bránou. To už mě ani nepřekvapilo, tak jsem napsala zprávu přes Booking, že jsem na místě a čekám.

Za chvíli vyšel pán a pustil mě dovnitř – jen jsem stála na špatném místě. Ukázal mi společenskou místnost, kde se podávají snídaně, a pak můj pokoj. Ten byl skvělý, dokonce s vlastní koupelnou, čemu jsem už odvykla.

Po sprše a vyprání věcí jsem se chtěla rychle vydat ven něco sníst. Jenže venku jsem zjistila, že se nemůžu dostat na ulici. Byla jsem přesvědčená, že jsme přišli přes branku, ale ta byla zarostlá růžemi, což mě dost zmátlo. Zůstala jen velká posuvná brána pro auta na čip, ale tamtudy jsme určitě nešli.

Chvíli jsem tam stála, zkoušela různé možnosti, dokonce i přelézt plot, ale to nebylo ideální řešení. Nakonec jsem opět napsala na ubytování, aby me přišli „vypustit“. Pán jen zatlačil na posuvnou bránu a otevřel ji. Bylo to trošku trapné.

Okružní cestou jsem došla do podniku, který mi doporučili – palačinkárny poblíž. Tam jsem se dost zlepšila ve francouzštině. Objednala jsem si slanou palačinku a bílé víno, ale dostala jsem palačinku a brčko. Nakonec jsem zbytek doobjednala anglicky.

Během večeře jsem si naplánovala další část trasy. Zítra mě čeká poslední turistická etapa – trasa s návratem zpátky do Cilaos, podívám se na jinou krajinu, vyhlídky a jezírko. A pak bude následovat poslední noc v horách před přesunem na jih a k moři.

9.4. – čtvrtek

Probudila jsem se o tři minuty dřív než budík, takže jsem všechno stihla úplně v pohodě. V klidu jsem sbalila věci na trek a v domluvených 7:30 jsem už stála před společnou místností na snídani. Jenže bylo zamčeno, závesy zatažené.. Patnáct minut se nedělo nic a já mrzla venku v kraťasech a tričku. Takovéhle věci mě už ale nerozhodí, alespoň nemusím otužovat.

Pak přiběhl pán domácí s “houskou” z nějaké řemeslné pekárny. A poprvé za celý výlet jsem k snídani neměla bagetu, takže jsem byla nadšená. Pán mi ukázal, že v lednici mám jogurt, máslo, na stole jsem měla džus a mohla jsem si udělat kafe a čaj.

Měla jsem strašnou chuť na jogurt, normálně ho mívám ke snídani a už týden jsem ho neměla, tak jsem se vrhla na něj, nasypala si tam oříšky a polila medem.. ale on to byl sýr nebo pomazánkové máslo. Ale pečivo bylo fakt supr takže nevadí. Pak jsem si chtěla udělat kafe. Měli tam takový ten kávovar na pytlíky. Tak jsem to připravila, nahřála stroj a pak to pustila, jenže voda začala téct úplně všude kolem hrníčku, po kávovaru..nejdřív jsem si myslela, že jsem tam zapomněla dát pytlík, tak jsem to rychle otevřela a hodila ho tam, ale on tam už byl. Rychle jsem to vypla, starý vyhodila, zase nahřála kávovar, zavřela ho (tentokrát to víc klaplo, takže jsem si byla jistá, že to bylo tím). Ale zase tekla jen špinavá voda po kávovaru, do hrníčku se nic nedostalo. Tak jsem to vzdala s tím, že si kafe někde koupím cestou. Co šlo, jsem uklidila a rychle zmizela.

Dnešní etapa měla být odpočinková. Jen cca šest hodin a rozloučení s horami. Ale už po prvních dvou hodinách bylo jasné, že to nevyjde, dvojím blouděním jsem si přidala přes hodinu a čtvrt. Nevěřila jsem, že stezka bude značená tak blbě, že větší cesta bude nějaká noname obcházka a zarostlá je hlavní GR R2.

Cílový bod byl po kilometru s převýšením 400m. Ale takhle nějak jsem se vlastně i chtěla rozloučit s chozením. Dolů jsem to už skoro přeskákala, protože jsem neměla sílu brzdit (jak jsem čekala kratší úsek, měla jsem na celý den jen jablko s tím, že si pozdní oběd dám zase až v Cilaos). Jasně, trasa šla na pár místech zkrátit, ale to bych si neodpustila, takže jsem omylem přidávala vzdálenost i čas. Poslední bod na cestě bylo jezírko nad městem. Tam se vysvětlilo, proč dnešní okruh měl ráno, když jsem ba to koukala v mapách, převýšení 800m a dolů to bylo 760m (já byla ráda kvůli kolenům a achilovkám, že budu stoupat víc než klesat, takže jsem to neřešila). Chyběla ještě závěrečná cesta k ubytování. Neměla jsem s sebou powerbanku, takže jsem už šetřila baterky a moc nekoukala na telefon, takže jsem si zašla další půlhodinku. Nakonec jsem chodila (jen nahoru a dolů) celkem 8 hodin a už to bylo kousek za hranou :).

Když jsem dorazila zpátky, před domem byly skupinky cizích lidí, takže dnes tady nebudu sama. Musím říct, že z toho nejsem nadšená, zvykla jsem si na to, že kam přijdu, je celá chata/ubytování jen moje, nevím, proč by tady měli být nějací cizí lidé. Včera jsem si koupila malé šampaňské, chtěla jsem ho otevřít nahoře v cílovém bodě jako oslavu zdolání poslední etapy. Ale bylo takové vedro, že bych ho natřepané asi jen vystříkala u otevření a navíc bych ho neměla jak zavřít. Tak jsem ho nesla zpátky (na dostizích mají lehčí žokejové taky závaží), abych ho večer vychladila a otevřela si ho v klidu na pokoji.

Po sprše jsem šla do stejné restaurace jako včera. Dala jsem si zase cider s ovocným panákem, salát a víno, ale to mi dnes vůbec nechutnalo. Nechtěla jsem ale urazit milou obsluhu, takže jsem jako pila a pak to přelévala do prázdné flašky od vody. Tu jsem u odchodu vzala s sebou a vyhodila do prvního koše.

Večer jsem šla do společenské místnosti, “nenápadně” z lednice vzala šampaňské a na pokoji ho otevřela. Rána jako z děla, chjo.. poté, co jsem vytřela podlahu (od vyprsklého šampaňského), vyprala oblečení, co jsem měla na sobě (od šampaňského) a dala sušit deku, pod kterou budu spát (od šampaňského), jsem zbytek vypila a teď už pomalu půjdu spát. Venku prší a mě čeká poslední noc v horách. Zítra se potřebuju dostat k oceánu, pojedu autobusy se dvěma přestupy. To je takových možností, kde můžu skončit.. takže vyrazím co nejdřív, ať mám čas řešit případné komplikace :). Dobrou noc..

10.4. – pátek

Celou noc jsem skoro nespala. Postel měla starou, proleželou slaměnou matraci, která už byla vytvarovaná do cizího obrysu, a já se do něj nedokázala vůbec trefit. Přetáčela jsem se ze co to šlo, ale nepomáhalo to. Nakonec jsem to vzdala a vstala dřív a byla vlastně ráda, že jsem alespoň měla ráno dost času v klidu sbalit všechny věci, zajít na snídani a bez zbytečného zdržování vyrazit dál. Kafe jsem tentokrát na snídani ani nezkoušela dělat a šla jsem rovnou na náměstí, kam chodím každý den.

Autobus měl jet v 9:15, ale přijel až v 9:20. Nastoupila jsem, chtěla si koupit jízdenku, ale pán mi ji nechtěl prodat, myslela jsem, že jen nemá na vydání jako v Miami. Ale fakt mě nechtěl vzít, přitom starouška, co tam čekal se mnou, normálně vzal. Pochopila jsem to, až když mi “vysvětlil”, že když má nahoře napsáno 63, je to autobus č. 63 a ne 60, kterým mám jet já. Njn, čekala jsem dál na ten svůj.

To, co následovalo, byla jízda, na kterou jen tak nezapomenu. Trasa měla asi 25 kilometrů a podle plánu měla trvat zhruba 1,5 hod. Jenže měla 43 zastávek a vedla po silnici, která byla spíš stavěná pro motorkáře než pro autobus. Úzké serpentiny byly místy tak těsné, že autobus musel najíždět do protisměru. Proti nám jela auta, která často musela couvat zpátky z kopce, aby nás pustila. Tunely bez značení přednosti, zrcátka míjející se o pár centimetrů.. divím se, že se mi nechtělo zvracet.

V polovině cesty jsme ale zastavili v koloně a asi hodinu jsme stáli na místě. Řidič něco vysvětloval, ale já z toho přes překlad nepochopila vůbec nic, než že jsou tam samí vyhnaní. Pravděpodobně tam byla nějaká nehoda a na této cestě je opravdu těžké se k autu dostat. Když jsme se konečně rozjeli, v protisměru čekalo snad 150, možná 200 aut. A protože byla silnice opravdu úzká, autobus měl problém projet zatáčky – auta byla těsně u sebe a neměla kam uhnout. Takže celkem jsme jeli zhruba tři hodiny, supr.

Do Saint-Louis jsem dorazila už docela unavená. Rychle jsem si našla další spoj směrem k ubytování. Nejprve jsem čekala na špatné straně zastávky, ale časem jsem si všimla, že všichni stojí naproti a stihla se tam přesunout. Tentokrát už jsem byla opatrnější – řidiči jsem řekla, kde chci vystoupit, aby to hlídal taky, a celou cestu sledovala aktuální pozici na mapě, abych vystoupila na správném místě.

Když jsem vystoupila z poschodového vyhlídkového autobusu, čekal mě teplotní šok. Po horách bylo najednou asi 60 stupňů, dusno, vlhký vzduch.. Ještě před chvílí jsem koukala na tmavé mraky a déšť v horách a o pár kilometrů vedle je takový rozdíl. Nicméně ubytování se otevíralo až ve tři, tak jsem se rozhodla poslední úsek dojít pěšky, autobusů jsem na dnes měla fakt dost.

Cestou jsem ale narazila na kreolskou restauraci s bufetem, tak jsem neodolala. Byl tam salátový bar a bar na hlavní jídla. K nim byla spousta omáček. Jedna zelená vypadala jako bazalkové pesto, tak jsem si jí nabrala dost, protože ho miluju, ale vtom přiběhla kuchařka: „Very, very spicy!“ Já jen kývla, že mám ráda pálivé. Ale teta měla pravdu, bylo to i na mě dost pálivé. A já toho měla skoro plný talíř. Půlku jsem zvládla, druhou jsem radši nenápadně zabalila do ubrousku, jenže ten začal prosakovat. Rychle jsem dopila, zaplatila a utíkala pryč :).

Pak už jsem pokračovala dál – jako jediná v pohorkách a s velkým batohem, zatímco všichni ostatní chodili v plavkách nebo letních šatech. Cítila jsem se trošku divně. Normálně jsem měla boty plné větviček a kamínků, teď písku. Ubytování ale stojí za to – kousek od moře, vlastní malý balkon a z něj výhled na oblohu. Stihla jsem si dokonce ještě koupit něco k večeři a vyrazila na pláž.

Západ slunce byl nádherný. Opravdu jeden z těch momentů, kdy se tají dech nad tím, co může být opravdové. Po něm jsem se šla vykoupat, ale voda byla hodně mělká a nebylo vidět, kde přesně jsou korály, takže jsem si asi po 50 metrech jsem si rozřízla nohu a radši se vrátila zpátky.

Sprcha byla tentokrát luxusní – po týdnu tepla celý čas teplá voda, nic neproblublávalo odpadem zpátky, jsem zase jako člověk :). A teď sedím na terase, koukám na hvězdy a dopisuju zápisky.

Zítra ráno zkusím šnorchlování. A pak už mě čeká přesun na poslední místo na Réunionu. V neděli už se vracím zpět..

Ještě update – chtěla jsem vyfotit hvězdy z druhé strany, protože tam necloní stromy, vyběhla jsem z pokoje, jednou šlapkou podržela otevřené dveře a rychle šla fotit. Jenže dveře posunuly šlapku a zabouchly se, já nebyla úplně společensky oblečená, navíc napůl bosa.. no, na recepci ze mě měli asi radost. Nebo spíš srandu :).

A poslední dnešní update – zjistila jsem, že kávovar bez vody vybuchuje a vyhazuje pojistky. Ale že na recepci jsou přesto milí lidé. A pan údržbář je taky fajn :).

11.4. – sobota

Nakonec jsem dnes vstala zase strašně brzo a na snídani dorazila skoro první, abych stihla šnorchlování a ještě se v klidu vrátit do hotelu, osprchovat se a po checkoutu se přesunout do posledního ubytování. Snídaně byla skvělá… až na drobný detail – nepochopila jsem, že síťky na stole slouží k zakrývání jídla, takže když jsem si šla pro kafe, na mém talíři už mezitím hodovali místní ptáčci.

Hned po snídani jsem vyrazila do Le Trou d’Eau, kde je jedno z nejlepších míst na šnorchlování na celém Réunionu (možná i na světě). Nejdřív jsem se snažila půjčit si šnorchl, ale ve dvou restauracích, kde jsem se ptala na půjčovny, mě poslali do Decathlonu o 15 minut jízdy autem jinde. Naštěstí v té třetí zazněla záchranná rada: „Zkuste pána s paddleboardy.“ opravdu, ten hodný pán půjčoval i masky. Nejdřív mi ji chtěl dát na hodinu, já se zamyslela, zda mi to bude stačit, tak zkusil “alespoň na půl hodiny?”. Takže jsem si vzala dvě hodiny. A nakonec bylo i to téměř málo.

Začalo to tak, že mě nadchly malé šedé rybičky kousek od břehu. Jenže pak jsem doplavala ke korálům a najednou to bylo jako vstoupit do úplně jiného světa. Barevné ryby všech tvarů a velikostí, které bych neuměla pojmenovat ani s encyklopedií v ruce. Dlouhé ryby s krásně dlouhým nosem, neonově žluté, „usměvavé“, ale i takové, co se na mě mračily a koukaly s otevřenou pusou. A já na ně teda taky koukala s otevřenou pusou.

Byl tam docela proud, takže to nebylo jen že bych ležela a koukala, musela jsem máchat rukama, ale rybám to bylo úplně jedno. Každý korál byl jako nové město. Rodiny různých rybiček tam žily hezky pohromadě, každá část měla svůj vlastní život. Bylo to lepší než dokumenty, žádné osamělé ryby někde v dálce, ale hejna desítek, možná stovek ryb přímo kolem mě. Čas utíkal úplně zběsile.

Jediné, co mě trochu vyděsilo, bylo půlmetrové „něco“ na dně – vypadalo to jako živé klobásy. Pravděpodobně taky nějaký druh ryby nebo mořského tvora. Nevypadalo to úplně přátelsky, ale zároveň to bylo klidné a mírumilovné, takže jsme si navzájem vyhlásili mír a já se snažila je ignorovat, oni mě naštěstí taky.

Po návratu jsem měla ještě čas na sprchu a balení. Místo autobusu jsem se nakonec rozhodla jít pěšky, abych si ještě skoro naposledy užila chůzi. Jenže bylo poledne, strašná výheň, tak jsem se snažila držet stínu nebo jít alespoň podél pláže. Byla sobota, všude byly rodiny, pikniky, židličky, stolky… strašně se mi to líbilo :).

Těsně před cílem jsem narazila na restauraci, kde jsem si dala oběd – úžasný salát s krevetami. Jenže jsem ne úplně zvládla jejich konzumaci, protože při oddělování hlavičky se rozlila (podle mě) krev, něco, takže jsem postupně odkrajovala větší a větší kusy… a z celé krevety jsem nakonec snědla asi centimetr masa.

Po půl hodině jsem dorazila na poslední ubytování – Airbnb, malý byt, všechno super, jen je to úplně bez jídla. Nejbližší obchod je 15 minut odsud a zavírá v šest, tak jsem tam ještě rychle vyběhla, koupila si pečivo na večeři a snídani, měla jsem sice chuť na jogurt, ale balení minimálně po šesti kusech bych asi nedala ;). Pak jsem ještě vyrazila na pláž.

Koupání se nekonalo, zabránil mi v tom vstup přes ostré kameny a navíc varování před žraloky. Ale žádného jsem neviděla :(. Západ slunce byl opět nádherný, úplně bez chyby. Po něm jsem se vrátila unavená a „uvařená“ do pokoje.

V kuchyni jsem nenašla světlo, tak jsem si po tmě vzala sýrovou housku a najednou mě začala svědit ruka. Řekla jsem si, že je to asi pavučina a snažila jsem se jí setřást, jenže svědění nepřestávalo. Šla jsem na světlo do ložnice a po ruce mi lezla spousta malých mravenců. V tu chvíli mi to došlo – podívala jsem se do pytlíku s pečivem a byl kompletně obsazený mravenčí kolonií. Tak jsem přišla o večeři i o snídani a dojedla jsem alespoň všechny zbylé zásoby. Kávovar taky nefungoval, pomocí AI jsem ho nakonec ale odvzdušnila a dala si zasloužené kafe :).

Původně jsem chtěla ráno zůstat na pláži a qž kolem poledne jet do hlavního města. Uvidím, jak to dopadne, možná bydu muset vyrazit dřív :).

Každopádně se to celé chýlí ke konci a zítra letím domů. Tak zatím dobrou noc…

12.4. – neděle

Poslední noc byla opravdu dlouhá, bez klimatizace, 50 stupňů a nemohla jsem otevřít okno, aby mi tam něco nenalítalo a nenalezlo. Takže jsem nemohla dýchat a zpocená ani moc spát. Sice mi bylo řečeno, že tam můžu zůstat, jak dlouho chci, ale bez snídaně a vzduchu jsem byla v 8 sbalená a venku.

Nastoupit do autobusu asi půl hodiny pěšky od místa bydlení a dojet do hlavního města byla hračka. S vystupováním mi pomohl řidič, když mi zastavil těsně za zastávkou, kde jsem měla vystoupit (a nějak jsem se pozapomněla) :).

Město a obchody / restaurace mě ale úplně nezaujaly, protože bylo všechno zavřené. V celém centru jsem byla jen já. Tak jsem si místo toho dala poslední výstup natěžko nad město, abych nevyšla ze cviku. Poslední metry jsem v tom horku měla opravdu dost. Následovala cesta zpátky, oběd a pak ještě krátký odpočinek u moře. Jenže tam nebyla pláž, ale kameny (ale krásně vyhřáté), navíc mě něco kouslo a pak to zalezlo mezi kameny, takže jsem už radši šla na autobus na letiště.

Poslední chůze, poslední autobus. Poslední vystupování, kdy jsem hlavou u sestupování z patra vrazila do stropu, vypadlo mi sklo z brýlí, já ty schody sjela po zadku a ještě mi vypadla flaška od vody a zakutálela se někomu pod nohy.. na letišti jsem se převlíkla, rozdělila věci na “podpalubí” a s sebou a dokonce se mi povedlo batoh obalit pláštěnkou tak, aby to vypadalo skoro jako fólie, takže jsem mohla nechat hůlky na straně batohu.

Pak už šlo všechno hladce. Odevzdání batohu (obalila jsem ho hezky, jen pán neměl kam nalepit štítek s cílovou destinací), security checkin (musela jsem sundávat boty, jejich chyba..), poslední kafe a prosecco před odletem a pak už jen dlooouhý let do Paříže. Tam bylo skoro všechno OK, až na to, že nebylo nejrozumnější hodit polštářek do řady za mnou, už se mi ho totiž nepovedlo získat zpět. A na souseda, který přesahoval na moje sedadlo a jeho loket jsem měla v žebrech. Nejlepší část letu byla večeře. A pak samozřejmě snídaně :).

Následoval krátký přestup v Paříži (naštěstí ho už znám jako svoje boty, takže jsem trefila hned napoprvé správný terminál) a v poledne už jsem byla v Praze.

A co říct na závěr.. tato cesta byla zatím fyzicky nejnáročnější, nastoupala a naklesala jsem tisíce výškových metrů, bylo potřeba řešit na místě spoustu komplikací, zařizovat změnu plánu, přesuny. Bylo v tom dost bolesti, opravdová žízeň a hlad, nepohodlí, zima, vedro, nejistota, zda to zvládnu, zda všechno vyjde podle plánu.. ale na druhou stranu to byla jedna z nejhezčích cest. Za tak krátkou dobu jsem zažila místa, kam se nedá dostat autem, pohádkové výhledy, nádherné moře (musím říct, že po šnorchlování jsem ho vzala trochu na milost) nebo opravdovou vstřícnost místních lidí. A taky jsem byla na místě, kde angličtina opravdu nestačila a bez překladače by to asi bylo o dost těžsí. Jo a naučila jsem se spoustu triků s turistickými hůlkami :).. A vím, že všechno se dá zvládnout ;).

A teď zase zpět k “normálnímu” životu :).