Réunion (2026)

leden 2026

Zase je to jedna z hrr akcí. Původní plán jet na trek na Madeiru ztroskotal kvůli uzavřeným cestám (rekonstruují je pro běžecký ultrazávod), na Gruzii je v dubnu ještě zima a cesty jsou kvůli sněhu nepřístupné, takže se vynořil nápad, který jsem měla někde v hlavě (od té doby co jsem o treku na Réunionu četla v jedné knížce) a během chvilky (když jsem se podívala na fotky) bylo rozhodnuto. Za půl hodiny jsem měla koupené letenky a nebylo kam couvnout.

Pak jsem se dočetla, že se spí v gites, což jsou chaty pro X lidí, v jedné místnosti jich může být klidně 20. A že je potřeba si tam zarezervovat místo. Takže jsem musela rychle naplánovat trasu a objednat gites. Tím jsem se dostala do situace, že už nebyl úplně prostor na chyby v trasách :). Během této akce se mi zdvounásobila znalost francouzštiny (z nuly), takže myslím, že mám chaty na správných místech a ve správné dny. No uvidíme.

1.4. – středa

Zkouším se sbalit nanečisto. Ve Skotsku jsem měla větší batoh, teď si troufám na menší (objem 34l vína. Ted bez vína.) Když jsem ale rozložila na postel věci, co se tam mají vejít, rozesmálo mě to a odhadovala jsem to na dva velké batohy a zbytek věcí bych nesla v ruce. Ale ono se to tam opravdu vešlo a nemusela jsem jako Mr. Bean krátit kalhoty a ustříhávat rukávy. Takže všechny věci jsou v batohu, zbývá dokoupit nějaké drobnosti (mlsy) a doladit cestu (objednat nějaké trasfery) a je to 🙂

3.4. – pátek

Večer jsem si všechno sbalila a připravila oblečení. Ještě jsme chbíli debatovali o tom, zda si pro jistotu nevzít papírovou mapu, kdyby přestal fungovat telefon nebo nebyl signál. Ale pak jsme se shodli, že bez modré tečky bych na mapě beztak nevěděla, kde jsem, takže jsem ušetřila váhu a místo toho tam dala půlkilovou powerbanku. Doufám, že když bude vybirá, bud lehčí..

Odjezd je trošku složitější, protože mám ještě hodinu u fyzioterapeuta. Takže mě tam Péťa s dětmi hodili a pokračovali dál na Stříbrnou a já si odtrpěla nejdelší hodinu v mém životě. Pán se snažil být pozitivní, nejdřív říkal, že je to strašné, ale že se to může už jen zlepšovat. Pak jsem mu řekla, ať říká právě jen pozitivní věci, takže jsme ty jeho bolestivé chvaty přečkali v naprostém tichu. Atmosféra se uvolnila až když už měl hotovo a zaplatila jsem mu. Ale viděl batoh a dostali jsme se k treku a najednou se stal hodným a ptal se, zda mám nějaké energetické věci s sebou. Řekla jsem, že mám velkou powerbanku, ale on myslel jídlo. A dal mi ochutnat sušené maso se slovy Vy nevypadáte na vegetariána, znáte tohle? Tuhle značku jsem neznala, ale bylo to supr. A on mi dal balíček na cestu :). Asi si uvědomoval, že to na terapii přepískl a chtěl, ať se na něj nezlobím. Takže mu musím něco přivézt :).

Pak jsem měla čas na oběd (supr místo kousek od terapeuta, ale zrovna tam měli hráče z házenkářského turnaje, takže na výběr byly jen karbanátky), přesun na letiště, otejpování kvůli puchýřům (to jsem nemohla mít na fyzio, on by se chudák leknul, kdybych přišla kompletně oblepená), odevzdání batohu u přepážky (“to si ho nemůžete obalit igelitem? No, snad se vám někde nezasekne”) a projití přes bezpečnostní kontrolu (zapomenutý zázvorový shot jsem exla před nimi a bylo to v pohodě 🙂 ).

v Praze jsem měla čas na prosecco a kávu a pak následoval krátký let do Paříže. Čas je stejný jako v Praze, takže do přestupu bylo 5 a půl hodiny. Bála jsem se, že se budu nudit, ale uteklo to jako voda. Našla jsem místo, kde byly obchody a restaurace, tak jsem si koupila polévku a víno. Mezitím jsem koukala na ectraligové zápasy nohejbalu, krásně to utíkalo. Než jsem se rozhodla, že půjdu. Už to, že nešlo zaplatit kartou, mě mělo varovat před tím, že to nebude úplně bez problémů. Zaplatila jsem teda telefonem a chtěla se přesunout na správný terminál. Ale ten najednou zmizel ze značení nahoře. Tak jsem ho začala hledat na vlastní pěst, ale nepovedlo se. Měla jsem svá oblíbená místa, kolem kterých jsem prošla asi 10x. Např. Hermes, tam už jsme si pak s panem prodavačem mávali. Když jsem v infopanelu dala nascanovat boarding pass, hlásilo to, že nemám platnou letenku. Ale já se nevzdala a asi popáté mi to řeklo, že moje gate je 23 min odtamtud. Ale ne, kterým směrem. Ale alespoň jsem měla okruh, kde jsem mohla udělat rojnici a hledat. Našla jsem 3 konce letiště. Na jednom byla zavřená brána, tak jsem se zeptala ochranky, kudy mám jít. Ale řekli ve francouzštině a já v ní mám velké mezery, takže jsem sice vše odsouhlasila (oui oui, merci) a odešla, ale moc mi nepomohli. Další zamávání s Hermespánem a pak jsem se opravdu dostala někam, kde sice nebyli žádní lidi ale byla tam moje sekce! Paní, která kontrolovala letenky, jsem se zeptala, zda tam za těmi kontrolami bude kavárna (po té hodině hledání jsem už měla žízeň), ale jen se rozesmála a nic neodpověděla. Trošku mě to znervóznělo, ale co se dá dělat. Po dalších 10min, kdy, jsem šla úplně sama obrovskou chodbou, jsem se dostala do haly se spoustou lidí, jupí.

Za odměnu jsem si koupila kafe a dala dobíjet telefon. Jenže zásuvka nefungovala. Ale seděla jsem u stolku kousek od mikrovlnky pro maminky s malými dětmi, tak jsem nenápadně vytáhla jí a připojila jsem telefon. Proto teď můžu psát :). Za chvíli bude boarding a ve 12:20 místního času dorazím na Réunion.

Nevím, jak to bude se signálem a časem na cestě, ale budu se snažit něco napsat nebo alespoň nahrát nějaké fotky a zápisky doplním později podle poznámek.