Antalya (Turecko)

Pracovní cesta do Antalye začala den předtím v Panenských Břežanech. Jelikož mi letadlo letělo ve 4:45 z Prahy, rozhodla jsem se, že je zbytečné chodit spát, hlavně když je fotbalový sud v Břežanech. Po pár steacích a víně mi začalo být trochu blbě, ale věděla jsem, že to rozchodím. V půl třetí mě vyzvedl taxík a odvezl na letiště. Naštěstí nebyl žádný provoz, takže jsme byli včas a ani moc nevadilo, že mě vyhodil u blbého terminálu, mohla jsem to v klidu přejít pěšky. Když jsem tam dorazila, samozřejmě byla jediná dlouhá fronta u našich přepážek. Celé letiště prázdné, jenom přede mnou bylo 183 lidí (moje palubní vstupenka měla č. 184, proto to vím přesně 🙂 ). Nejenom že se fronta nehýbala, ale navíc zrovna za mnou stála babka s dědkem, kteří spolu řešili takové věci, které jsem opravdu nepotřebovala a nechtěla vědět. Naštěstí se řada posouvala opravdu pomalu, takže nevadilo, že jsem občas upadla do mikrospánku a až dědkovo najetí kufrem na mojí patu mě vrátilo zpátky do reality. Když už jsem byla na řadě, postavil se těsně vedle mě, kufr dal přesně na čáru, za kterou se bez zavolání nesmí a rychle koukal doleva a doprava, kde se to dřív uvolní. Naštěstí se jednou otočil za svojí babkou a v tu chvíli volala letuška dalšího a promeškal start. Nechala jsem jim tam kufr, dostala letenku a až pak jsem si uvědomila, že jsem si kufr nezamkla a nezakódovala. No nevadí, beztak není můj.

Let byl hororový. Měli jsme zpoždění a pán za mnou měl na pultíku pití, takže jsem se nemohla zaklonit a když jsem usínala, padala jsem buď doleva na postaršího pána nebo do uličky, kde mě každou chvíli vzbudila letuška, která mi do hlavy vrazila pojízdným vozíkem. Jednou jsem se takhle probudila a měla na klíně bagetu, asi už bylo po svačine. Nicméně jsem opravdu neměla chuť jíst, takže jsem zase spokojeně usnula na pánovi vedle mě.

Po třech hodinách letu jsme dorazili – bylo 9 hodin místného času. Vyzvedla jsem si neotevřený kufr a navedlo mě to na kontrolu pasů. A neturecké řady měly vepředu napsáno VISA. A SAKRA! Vůbec jsem si nezkontrolovala, zda nejsou potřeba víza. Ale to by sem zase nejezdilo tolik Čechů. Pár minut jsem strávila v nejistotě a už jsem si představovala, co řeknu ve škole, když mě bez víza nepustí dál, ale naštěstí to znamenalo jenom to, že dostanu razítko do pasu na stránku nadepsanou Víza :).

Nenechala jsem nic na náhodu a rozměnila si peníze už na letišti. Pak jsem vyšla ven, do 30ti stupňového vlhka – navléknutá ještě z noční Prahy a málem jsem tam omdlela. Vedle mě prošla skupina hlučných českých turistů za paní s cedulkou Billa tour. V dálce jsem uviděla taxíky, tak jsem se vybrala za nima. Když jsem však uviděla taxikáře, rozmyslela jsem si to a chtěla jsem to otočit a jít asi radši pěšky. Nicméně už tam bylo 10 lidí, kteří se ptali, zda chci taxi. Mezitím někdo (asi koordinátor) vylosoval jednoho z nich a dal mu můj kufr. Musela jsem jít za ním, ať jsem chtěla nebo ne. Třikrát se mě zeptal, kam chci jet, tak jsem mu radši ukázala adresu. Pochopil a vyrazili jsme. Seděla jsem vzádu, ale beztak jsem měla pocit, že jsem na sedadle smrti. Sice neumím turecky, ale např. značku STOP poznám i v turečtině. Bohužel z naší posádky jsem byla jediná. Taxikář jel v prostředním pruhu na dvouproudové silnici, přeskakoval hrby, objížděl přes chodník a na tachometr jsem od té doby, co jsem tam viděla 120km/h radši ani nekoukala. I když se všemožně snažil mi tu cestu zkrátit, přišlo mi to nekonečný. Když vytáhl telefon a začal řvát do telefonu, začala jsem být nervózní. Ale bylo to nic proti tomu, když najednou začal během jízdy oběma rukama smskovat. Pokud jsme už zastavili na červené, pořád popojížděl a bez zařazení mačkal plyn, asi aby ostatní slyšeli a viděli, že opravdu pospícháme. Když jsme dorazili k hotelu, měla jsem nefalšovanou radost. Poprosila jsem ho o účet, ale anglicky nerozumněl. Nakonec jsme se dohodli a něco mi turecky napsal na papírek. Snad mi to na ČVUT uznají jako účtenku. Dala jsem mu dýško za to, že jsem přežila a vstoupila do hotelu.

U recepce jsem se dověděla, že mám problém, protože s sebou nemám kartu, která byla zadaná u rezervace a tudíž z ní nemůžou stáhnout peníze a musím to zaplatit jinak. Marně jsem se snažila vysvětlit, že ta karta není moje ale fakultní. A majitel prý nepřijede? Ne, pani účetní takhle na konference normálně nejezdí. Zavolali si šéfa recepčního a celá situace se odehrála od slova do slova znovu. Pak přišel pan manažer a nakonec ředitel hotelu. S ním jsem se nakonec domluvila, že bude stačit, když v pondělí sekretářka pošle scan přední strany karty. Tak doufám, že to udělá, jinak nevím, co tady se mnou udělají. Jelikož jsem dostala pásek all-inclusive, spěchala jsem na snídani, i když se normálně ubytovává až odpoledne. Ta mi spravila náladu, takový výběr z jídel jsem v životě neviděla. Rychle jsem se najedla a už mě jemně vyprovázeli ven, že snídaně končí. To bylo těsný :). Do oběda zbývala ještě hodina a půl, tak jsem se šla podívat trochu kolem. Venku u bazénu cvičily robustní dámy něco jako aquaaerobic. Radši jsem šla dál. Podchodem jsem přešla pod silnicí přímo na pláž. Hustýý. Ani tam nebylo moc lidí, ta pláž patřila hotelu, takže se tam šlo vejít. Vpravo byly vidět hory, přede mnou nekonečné moře, vlevo město. Opravdu hezký :). Šla jsem si ještě zaplavat do bazénu a ochutnat nějaké drinky a za chvíli už byl čas na oběd :). Zase bylo tolik druhů všeho, že si nešlo vybrat. Nicméně jsem to nakonec zvládla (a jelikož jsem jeden ubrus polila, chytře jsem si přesedla jinam, aby to nebylo na mě). Dostala jsem bílé víno, pak jsem ho radši nechala u špinavého stolu, nějak nešlo pít. A konečně jsem si šla lehnout a chtěla jsem dospávat včerejší noc. Jenomže každou půl hodinu někdo vtrhl a chtěl něco uklízet nebo co. Nejdřív přišli doplnit minibar. To beru. Ale pak přinesla jedna paní župan, další po 10ti minutách šlapky, další ručník.. tak jsem to vzdala a šla spát k moři.

Voda byla krásně teplá, tak jsem si zaplavala a trpělivě čekala na večeři. Večer byl venku ještě nějaký animační program, myslím karaoke, ale ten jsem si nechala ujít a půjdu spát, zítra je těžký den, musím si připravit prezentaci a podívat se trochu kolem :).

PS: internet je tady tak pomalý, že obrázky nejdou uploadovat, doplním je doma 🙂

Noc byla supr. Hodně mě potěšilo, že nepotřebuju žádnou redukci do zásuvky (to jsem si zapomněla zjistit). Ráno mě vzbudil až nějaký dělník, který se zbíječkou dělal něco pod mým balkonem. Pozn. na příště – zavřít balkon. Připomělo mi to náš byt, ale pak jsem si uvědomila, že tam přece nemůžu být, u nás dělníci nejsou a když už, tak moc nepracují.

Plán na dnešek je Minicity (nejznámější turecké stavby jako miniatury) a akvárium (největší tunelové na světě). Našla jsem si na mapě, kudy zhruba jít, bylo to cca 6-7 km a po snídani vyrazila. Jenomže venku bylo už takhle ráno asi 50 stupnů a cestou žádnej stín. Asi po 45 minutách cesty mě to opravdu přestalo bavit a počkala jsem si na zastávce na místní bus. Cestou jsem se snažila zapamatovat zastávku, na které pak vystoupit, ale žádná se nijak nejmenovala, byl tam jenom nápis autobusové společnosti. A něco jako jízdní řád neexistovalo. Takže když přijel autobus, musela jsem se zeptat, zda jede k akváriu. Pán zrovna telefonoval, takže neměl čas, jenom kývl. Nastoupila jsem a zajímalo mě, kolik zaplatím. Nic. S peněženkou v ruce jsem se zeptala znovu, ale pan řidič byl tak zabraný do hovoru, že jsem to vzdala a sedla si za něj. Asi pět minut poté, co dotelefonoval, řekl “two liras”. Nevím, proč mu to trvalo tak dlouho, ale radši jsem zaplatila (v přepočtu je 1 lira cca 10 Kč). Venku bylo opravdu teplo, v autobuse zase díky klimatizaci tak 15 stupňů. Kdybych měla něco teplejšího na sebe, tak bych si to oblíkla. Takhle jsem jenom klepala zubama. Pan řidič do toho kýchal, ale vysvětli Turkovi, že je nemocný z klimatizace a že je lepší ji vypnout. Najednou jsem viděla, jak míjíme akvárium. Rychle jsem vstala, pan řidič se probral, ukázal někam dozádu, že tam je Akvárium a zastavil mi. Jenomže zastavil tak, že jsem musela asi půl kilometru zpátky.

Nejdřív jsem chtěla jít do Minicity. I když jsme se s pokladní nedomluvily, věděla jsem, kolik to má stát, tak jsem jí to zaplatila a šla. Jenomže za chvíli vyběhl nějaký hlídač, že jdu blbě a odvlekl mě na druhou stranu do nějakého tajného vchodu. A opravdu to bylo tam. Na velké ploše byly zmenšené nejslavnější turecké stavby. Byla jsem tam jediný návštěvník. Ty miniatury se mi vůbec nelíbily, tak jsem to hodně rychle proběhla a obloukem kolem pokladny si to namířila k akvaparku.

U pokladny mi řekli, že to stojí 45. Hmm.. není to nejlevnější, ale jsem tady jednou za život. Vtom se paní úpřimně zasmála a řekla, že dolarů samozřejmě. Dala jsem jí diety na půlku pobytu a šla se kochat. Nebýt zájezdu tureckých školaček, nemělo by to chybu. Byly tam velké akvárka s krásnými rybičkami. Trochu to kazilo kýčovité pozadí nebo kulisy, ale až tak moc mi to nevadilo, rybičky to přebily. Nejlepší byl kruhový tunel, kde vedle nás i nad námi plavali žraloci, opravdu nádherný. U výstupu mi nabízeli mojí fotku (1ks) za 95 lir, tak jsem to oželela a šla ještě do obchoďáku koupit hračky dětem. Jenomže jsem si nemohla vpomenout, zda je ten obchoďák na východ nebo na západ od akvária. Naštěstí mi pražská krizová navigace napsala, že je to na východ, ale asi 10 km, takže jsem se na to vykašlala a pojedu tam někdy po konferenci, v klidu :). Jelikož bylo pravé poledne, nechtělo se mi v tom vedru pěšky. Říkala jsem si, že mě nic nemůže překvapit a pojedu zase místním busem. Po půl hodině čekání přijel první, který jel do mého hotelu. Byl to stejný bus a řidič, se kterým jsem jela ráno. Takže hned jak jsme se přiblížili k hotelu, vyskočila jsem a rukama naznačovala, že chci vystoupit. Nakonec jsem ho obměkčila a na zastávce přibrzdil a otevřel dveře. Za jízdy jsem vyskočila a utíkala pryč.

Po krátkém bazénu byl čas na oběd a rychlou siestu. Pak jsem dřela u moře. To se už skoro nic zvláštního nestalo. Až na to, že jsem si cestou na večeři přibouchla kartu v pokoji. Ale na recepci mě už znají, takže to nebyl opravdu žádný problém.

No a teď čekám na otevření snackbaru v 11 hodin, abych pak mohla pokračovat v přípravě prezentace. Dnes jsem zjistila, že místo dvou dnů konference nakonec trvá jenom jeden :)). To je samozřejmě dobrá zpráva, ne žebych se tam chtěla druhý den ukázat, ale budu mít čistější svědomí :).

A ráno v 9 začínáme (já přednáším v 11, takže na oběd taky končíme 😉 )

A je to tady – den D. S budíkem se mi povedlo vstát včas a po snídani jsem vyrazila hledat, kde se konference koná. Co jsem si pamatovala, tak registrace byla 9-9:30 a nechtěla jsem úplně spěchat, abych tam pak půl hodiny zbytečně nečekala na začátek přednášek. Jenomže jsem si to pamatovala blbě a registrace byla 8-8:30 a od 9:00 už byla první přednáška. Když jsem vešla do místnosti s označením, že je to JEN pro členy konference, už byla plná lidí, tak jsem si rychle sedla na židli vzadu hned u dveří. Paní organizátorka o nás vzadu věděla a když doregistrovala jednoho pána, šla k naší řadě a chtěla je registrovat. Ale narazila na Hujerovy (“mně tady přednáší syn”, “to je můj vnuk”, “a můj manžel”, “a můj bratr”). U šestého Hujera vypěnila, že je to jenom pro členy konference. Přišel hlavní organizátor a musel jí uklidňovat, že to nemá řešit. Paní pak měla radost, že opravdu patřím na konferenci.

Po přednášce následovalo asi půlhodinové focení. Vždy se někdo postavil tak, že nebyl vidět a navíc asi nerozuměl anglicky, takže to nakonec organizátoři vzdali a nějací lidi na fotce prostě nebudou. Po coffee break jsme se rozdělili na dvě části, naše informatická sekce byla v druhé místnosti, kde bylo za chvíli díky klimatizaci asi 10 stupňů. Měla jsem být pátá v pořadí, ale jednomu Černochovi se nepovedlo pustit prezentaci, předsedající profesor už odpřednášel ráno a rázem jsem byla třetí a nestihla jsem si ani dopsat poznámky. Navíc jsem ráno zjistila, že telefon a hodinky, které jsem si s sebou vzala na předvádění nic nepředvedou, protože SIMky v nich nemají data roaming, takže jsem měla na předvádění jenom krabičku se senzory 😉 a nemohla jsem ukázat naživo, jak program funguje. Na poznámky u pultíku nebylo místo, takže jsem si je musela dát pod erární notebook. Navíc všichni kromě mě měli prezentace už dávno nahrané na notebooku, takže u mě jsme museli čekat, než se načte a proscanuje flashka a stáhnu si tu prezentaci na plochu. Tak rychle jako já tam odpřednášel málokdo :). Ale vypadalo to, že mi rozumí, takže v pohodě. Takže po 15ti minutách bylo hotovo. A jelikož mi za chvíli byla opravdu zima, šla jsem si pro zapomenuté poznámky pod notebookem a spěchala na oběd :).

Po obědě a bazéně jsem se tam vrátila na poslední přednášky a pak už byl konec a všichni slavnostně dostali certifikát. Předsedající jednotlivých sekcí dokonce nějaké ručně malované talíře. Já jsem se seznámila s PhD studenty z univerzity v Grazu a jedním profesorem původně ze Slovenska, takže dobrý :).

A jelikož už byl čas na moře, musela jsem pospíchat. Dnes bylo moře opravdu divoké, i na pobřeží to vypadalo na bouřku. Byla jsem asi jediná, kdo tam plaval, ale koneně to plavání mělo náboj. Když jsem vypila asi půlku moře, tak jsem to vzdala a šla na rozlučkový konferenční večírek. Taky to bylo fajn, jen za chvíli došel alkohol, takže se to muselo ukončit :).

Po pracovním dopoledni jsem se rozhodla, že po obědě vyrazím do města koupit něco dětem. Jelikož už umím cestovat místními autobusy, přesedlala jsem na vyšší level a zkusila i mikrobusy bez značení. Když jsem si ho stopla a nastoupila jsem, řidič zavřel dveře a vyrazil. Takže to, zda jede do centra, jsem se ptala už za jízdy. Řekl, že ne, takže jsem mu dala na jízdenku jenom jednu liru, ne dvě jako obvykle. Řekla jsem si, že když vystoupím na konečné, nemůžu nic zkazit. Jeli jsme dost dlouho, tak půl hodiny, za tu dobu jsem si milionkrát řekla číslo autobusu, abych pak věděla, kterým se dostanu z místa, kde vystoupím, až k hotelu. Pak z okna zahlídla obchoďák, který jsem se snažila najít už když jsem byla v akváriu. Rychle jsem zmáčkla stopku (radši několikrát, aby mě řidič opravdu nepřeslech, přece jen jsem mu dala míň..), takže mi v křižovatce zastavil a byla jsem tam. Na informacích nikdo nerozuměl anglicky, dokonce si nechali někoho ještě zavolat a ten konečně pochopil. Na otázku “Kde je tady obchod s hračkami.. pro děti?” se usmál a odpověděl “Ja, ja…” a odešel. Takže jsem to musela projít celé, až nakonec jsem našla obchůdek někde v podzemí. Nakoupeno pak už bylo rychle, takže jsem se psychicky připravovala na cestu zpět. Potřebovala jsem autobus 84. Dostat se na druhou stranu silnice bylo nemožné, přechod a semafory nic neznamenaly, takže jsem musela najíd nadchod kousek dál. Zastávka taky není vidět na první pohled, teorie, že je tam, kde je víc lidí, selhala hned u prvního kouřícího hloučku lidí. Pak jsem najednou viděla autobus 84. Nebyl čas ptát se, kdo je kdo. Udělala jsem krok do silnice a začala na něj mávat. Asi jsem to dělala hezky, protože opravdu zastavil. Radši jsem se před placením zeptala, zda jede do mého hotelu. Zakroutil hlavou, že ne, ale že za ním pojede další 84, tak mám zkusit tu. A opravdu, za chvíli jela další 84, zkušeně jsem si jí zastavila a nastoupila a tentokráte mě to odvezlo až k hotelu. Celou cestu jsem tam byla sama, takže jsem si musela včas zmáčknout STOPku, ale to už bylo jednoduché (věděla jsem, že za mostem je hotel. Kdyby bylo cestou víc mostů, byla bych ztracená 🙂 ).

Večer jsem si řekla, že když už to město tak hezky znám, můžu zkusit něco akčnějšího. Nějaký jednodenní výlet. Tak jsem si vyhledala rafty v Antalyi. Na zítra to už nešlo objednat, takže bude trošku hoňka ve čtvrtek, ale co se dá dělat, přece se nebudu “nudit” v hotelu 🙂

Dnes byl poklidný pracovně/plavací den a nestalo se nic zvláštního.

Potvrdili mi místo na raftech a vyzvednutí přímo u hotelu (jupíí), jenže se budu muset před osmou, kdy mám čekat venku, vystěhovat. Jinak bych musela platit další noc a to se mi opravdu nechce. Věci pak nechám v místnosti pro baťožinu, tak snad mi nikdo nevezme počítač. Radši jsem si všechny aktuální projekty zazálohovala na flashku a vezmu si jí s sebou na raft :). Ještě musím v 8 vrátit ručník, to taky nevím, jak stihnu. Večer jsem si sbalila, ale díky dárkům se mi tam toho spousta nevešla, takže na letiště budu mít asi víc příručních zavazadel, co se dá dělat :). Ale zase jsem stihla pár věcí ztratit, takže to možná nebude tak horké.

Když jsem šla večer plavat, nemohla jsem si nevšimnout hejno německých turistů. Teda spíš turistek. Už když se blížili třásla se celá zem. A vyčnívaly z davu i tím, jak byly bledé. Já jsem tam jedna z nejneopálenějších (nemám ráda ležení u pláže nebo u bazénu), ale proti nim jsem i já jako černoch. Pak šly dámy plavat. Ale došly jenom ke kraji a tam si lehly na zem a občas, když přišla vlna, tak jim smáčela kotníky. Po 15ti minutách vstaly a odešly. Pak byly vidět ještě u večeře, když ve dvou udělaly dlouhou frontu na řízky a hranolky. Nějak nechápu, jak si tady může někdo dávat hranolky a řizky, když je tady na výběr z milionu domácích jídel. Tolik druhů masa a ryb jako tady nemají ani v Ambiente :). Bílé víno mi tady moc nechutná, takže jsem zkusila růžové. Taky nic moc. Asi zůstanu u míchaných nápojů.

Je půl páté a v 7 vstávám, takže poslední dobrou noc z Turecka, zítra touhle dobou už budu v Praze 🙂

Tak asi ne dobrou, venku už asi 15 minut řve muezzín…

Ráno jsem si musela trochu pospíšit, ale stihla jsem všechno sbalit, vyklidit pokoj, na pláži najít zapomenuté mokré oblečení ze včera, nasnídat se, odevzdat baťohy pikolíkovi, pak mu vysvětlit, že je to na dýl a ať to radši schová do nějaké zamčené místnosti, vysvětlit recepčnímu, že potřebuju fakturu a v 8 jsem byla připravena před hotelem, kde mě vyzvedl minibus. Směr kaňon Koprulu, jupiii. Moje nadšení se trošku zkazilo po dvou hodinách, když jsme pořád ještě vyzvedávali lidi z okolních hotelů. Nakonec jsme vyrazili do vnitrozemí (tj. správným směrem). Na 15 minut jsme se zastavili na nějakém odpočívadle, kde nám měl dorazit zbytek lidí. Tak jsem tam bloumala kolem, když dorazila skupina asi 70ti německých turistů. Instruktor začal vysvětlovat, že budeme rozdělení do 7mi raftů. Nechápaví Němci se ptali asi 10krát, než pochopili, že teď jdeme rozdělovat. Trvalo to snad půl hodiny. Přečetl všechna jména – až na moje. Když jsem to chtěla reklamovat, poklepal mi zezadu na rameno náš řidič, že mě tady zapomněli, ale on si mě pamatoval, tak se ještě rychle vrátili. Ehm. Tohle byli úplně jiní lidi, naši už byli dávno v autobuse :).

V autobuse jsem se seznámila s veselými Francouzi (2 kluci a 2 holky), takže to pak utíkalo rychleji a za chvíli jsme byli v cílové stanici naší společnosti. Tam jsme měli nafasovat výbavu – přilbu, vestu a pádlo a byla základní instruktáž, jak se pádluje. Rozdělovalo se do skupin na rafty (teď už jsem byla v seznamu) a spolu s Francouzi jsme dostali ještě 2 Němce, vedoucího a ještě dva Izraelčany. Ti byli výborní. Kluk nerozuměl ani slovo anglicky a holka (nebo paní?) měla burku tak, že jí byly vidět jenom oči. Vepředu měli sedět kluci a vzádu holky. Izraelčan měl výjimku, protože vážil jako holka a navíc beztak nerozumněl. Blbé to bylo třeba když jsme se měli postavit po skupinách k raftům a oni seděli úplně jinde. Já seděla vpravo skorovzádu (za mnou byl už jenom Izraelčan), pak jako náklad jeho holka, protože ani neudržela pádlo a instruktor, který to řídil. Předemnou byla holka Francouzka a její kluk. Jenomže ani jeden z nich pádlo zjevně v životě neviděl, takže byl problém trefit se do tempa tak, abychom se neťukli pádlama buď s někým přede mnou nebo s Izraelcem za mnou. Když mě to přestalo bavit a začala jsem pádlovat dál od raftu, aby mi do pádla nikdo nebouchal, tak mi Izraelec zaklepal na rameno s tím, že mám blbý styl a naznačoval, že pádluju moc daleko :). Vrr. Při první příležitosti jsem se vyměnila s Francouzem a šla dopředu, takže jsem měla trochu volnost :). Izraelec nerozuměl ani základním pokynům, takže když jsme měli jet dopředu, nechával pádlo ve vodě nebo dělal kontra a naopak. Tak to instruktor vzdal a řekl, že nemusí pádlovat. Pak mu řekl, že NESMÍ pádlovat. Holka Francouzska to za chvilku taky vzdala, takže jsme byli suverénně nejpomalejší raft široko daleko. Ale zato nejakčnější 🙂

Ještě jsme ani nevyjeli pořádně od břehu a už na sebe skočili Francouzi a shodili se vzájemně do půlmetrové vody. Když se to stalo asi popáté, instruktor to už nevydržel a řekl jim, že pokud to udělají ještě jednou, vyhodí je z lodě, že je to moc mělké a můžou si ublížit. Francouz tomu nerozuměl, nicméně na chvilku přestal. Pak jsme dojeli jiný raft a začala válka :). V těch jsme byli nejlepší. Všichni jsme cákali jako o život a párkrát někdo od nás dokonce jako pirát přeskočil na cizí raft a někoho vyklopil a rychle se vrátil :). Pak najednou instruktor řekl, že se tady můžeme vykoupat, že je hluboká voda. Najednou se nikomu do té studené vody nechtělo. Ale on se neptal, přišel ke mě a svrhnul mě dozádu. Když mi ostatní pomohli nahoru, tak jsem si sedla na kraj a nějak blbě jsem se zaklonila a zase jsem zahučela. Instruktor mezitím hodil do vody i oba Francouze, takže jsem alespoň nebyla sama. Nechali nás vyset u boku a začali pádlovat. Nakonec se nám tam povedlo dostat, ale místo msty jsme museli čelit útoku dalších raftů. No bylo to náročný. Několikrát jsme se všichni vykoupali, ale v tom vedru to nakonec bylo fajn.

U jedné zastávky jsme se fotili po skupinách. Jenom naše skupina nebyla kompletní, Izraelec nepochopil, že mají přijít.. Celé to byla spíš společenká než sportovní událost, ale bylo to fajn. Avšem se líbilo tetování na břiše (tzv. košický tribal) :). Na konci nás čekal oběd (já si naivně místo kuřete zaškrtla na začátku rybu, takže jsem dostala něco velikosti sardinky, kdežto všicni ostatní měli chutný špíz. No nic, příště budu vědět.. 🙂

Cestou zpátky jsme projeli celé Turecko. Několikrát. Než jsme se dostali do mého hotelu – samozřejmě jsem byla poslední – tak uběhly 4 hodiny. A to jsem se ráno bála, že se budu do večeře v hotelu nudit, protože baťohy jsem si chtěla vyzvednout až pak. Takhle jsem byla ráda, že jsem večeři stihla. Dokonce tam zbyl ještě nějaký čas na drink na uklidnění :).

Když jsem si chtěla vyzvednout baťohy, recepční začal vtipkovat – a opravdu je chcete? Vy už odcházíte? Nechoďte.. Nechte si tady baťohy do příště, blabla. A opravdu mi je nedal. Tak jsem to zkusila znovu. Odkuď jste? Česká republika. AHOJ! Odtamtud k nám chodí samé hezké holky. Jako ty. Nechceš tady ještě zůstat? Když jsem řekla, že se musím domluvit s manželem, najednou ochladl a kufry mi přinesl :). Dokonce mi i přivolal taxi.

Na jízdu taxíkem jsem byla připravená. Proto mě ani nepřekvapilo, když celou cestu prosmskoval a protelefonoval. Ale pak mi dal zákeřnou otázku. Na jaký terminál jedeme? Hmmm.. Netuším. Pro mezinárodní nebo domácí lety? Mezinárodní. To mu stačilo. Za chvíli zase vypl rádio a zeptal se: A je to terminál 1 nebo terminál 2? ODKUĎ TO MÁM SAKRA VĚDĚT. Zkusíme 1. Je to 50:50, někdy musí stát štěstí při mě. Blbé bylo, že jsem neviděla ČSA v seznamu dopravců ani pro Terminál 1, ani pro Terminál 2. Takže jsem musela potupně jit na informace. Informace, to byl stolek se židlí a na stolku byl telefon, kde byla napsána 2 telefonní čísla. Tak jsem vytočila první a zeptala jsem se, jaký terminál to je. Pán na druhém konci chtěl vědět, jaké je číslo letu. SAKRA. MĚLA JSEM SI TY LETENKY VYTISKNOUT. Nevím.. Ale je to do Prahy cca ve 23:55. Myslíte 23:15? Ano, to je přesně on. Tak to je Terminál 2. PROČ???

No nic. Vzala jsem baťoh, kufr, tašku a šla jsem k Terminálu 2. Jenomže žádný takový jsem neviděla. Zeptala jsem se pracovníka z letiště, kudy mám jít. On se zhrozil, že je to víc než 2 km a že si mám buď vzít taxi nebo jet busem. Přece ten kousek nepojedu taxíkem! Šla jsem k autobusové zastávce, kam zrovna přijel bus. Nahrnulo se k němu milion lidí, tak jsem musela počkat, až se taky nacpu dovnitř. Řidič ale řekl, že na terminál 2 nejede. Tak jsem vystoupila a zeptala jsem se řidiče ve druhém autobusu. Taky tam nejede. Ale mám jít dál, tam přijede nějaký bus. Dál byl jenom pán, co uklízel košiky a poslal mě na bus na úplně opačnou stranu, tak jsem to vzdala a chytla si taxíka. Chtěl za těch pár minut zaplatit 10 eur, ale když jsem chtěla účet, tak slevil na 10 tureckých lir :). Takže hurraa, Terminál 2 dosažen.

Aby to nebyl tak jednoduché, můj let má už teď skoro hodinu a půl zpoždění, vrrr. Ale teď už se nemůže nic stát :). Hlavně když jsem scannerem přešla i přesto, že jsem měla vodu a sprej v baťohu.

… Po víc než dvou hodinách zpoždění jsem se v půl páté dostala domů. A to je opravdu konec 🙂