Tanzánie (2021)

Den D – týden
 
Už je sice skoro rok čas na další konferenci, ale za momentálního stavu má škola stopstav na služební cesty. Takže ještě budu muset vydržet. Nicméně na kulečníku se zrodil nápad, že bychom jely s Blankou a s kartičkou Hazarda do Afriky (Hazarda nemá smysl vysvětlovat, já sama tomu pořádně nerozumím, ale Míša ho poslal se mnou, aby si odpočinul a opálil s). Já bych se do Afriky už sama nevracela a jejího manžela to moc nelákalo, tak se zeptala, zda bych s ní nejela. No.. a za týden jsme měli domluvený program na víc než 2 týdny v Tanzáni. Jelikož se v ČR beztak nic nesmí dělat, je ideální čas někam vypadnout. Takže – 12.2. letíme!
 
Pátek 12.2. a sobota 13.2.
 
Nějak jsme včera nezvládli dodržet návrat domů do 21hod (asi o 5 hodin), a tak bylo vstávání krušné. Ale ve 12 je odjezd a já ještě nemám sbaleno, tak nebylo na výběř. Třeba to cestou dospím, haha. Co se balení týká, vždy se snažím cestovat tak, abych měla cestou tam v kufru místo na nějaké dárky nebo tak. A teď mám problém už na začátku, kufr nejde zavřít (může za to spacák a baťoh na track a asi trochu já tím, co všechno jsem tam dala). Takže jdu balit, doufat, že to zavřu a hlavně že to stihnu :-). A že na letišti opravdu nebudou chtít negativní výsledky testů, které podle cestovky, co nám zařizovala letenky a výlety, nepotřebujeme.
 O pár hodin později.. Na letišti v Praze opravdu žádná kontrola nebyla. Ani měření teploty, opravdu nic. Takže paralen mám u sebe úplně zbytečně. Kufry jsme měly obě zavřené, hmotnos (kufrů) v normě, jen jsem si urvala ručku na kufru, jak jsem ho dávala na pás.. Měly jsme s Blankou celou lodge pro sebe (občas nám tam prošel zástup kuchařů s tabulí, kde byl seznam pěti bodů, na prvním byl úsměv, dál jsem to nestihla), takže čas utíkal rychleji než obvykle a než jsme dopily, svítil u našeho letu Last call. Ale my jsme už zkušené a v nejmenším nás to nevyvedlo z míry a let jsme stihly. Po 6ti hodinách letu a třech otevřených lahvích prosecca (steward se asi styděl a chodil je otevírat někam pryč, místo aby to normálně bouchnu :-)) jsme přistály v Dauhá. Teda Blanka ještě dosala flákanec od stewarda, protože si nedala sedadlo do pohotovostní polohy. Naštěstí pak už poslouchala a žádné další komplikace nenastaly. V Dauhá byl čas akorát projít si letiště, sklouznout se na dětské klouzačce, vyvenčit Hazarda a s last callem jít na gate B26. Až cestou jsme zjistily, že taková gate neexistuje (ledaže by to bylo něco jako nástupiště 9 a 3/4. Ale Blanka to nechtěla vyzkoušet a rozeběhnout se proti zdi, tak jsme počkaly, jak se situace vyvine). Nakonec v čase odletu změnili gate za správnou a po další hodině nás dokonce pustili dovnitř. Z této cesty si neseme spoustu hezkých zážitků, kamarádů a Blanka polštářek na track. Zkamarádily jsme se se sousedem ukecaným Černochem, který na všechno odpovídal Já taky (Kam jedete? Do Arushi? Já taky! ap.). Na mezipřistání v Zanzibaru vystoupili všichni kromě nás, letušek a pár cestujících. A pilotů.
 
Následoval let, kde jsme ani nestihli pořádne vystoupat do letové výšky a už jsme přistávali v Dar es Salaamu (moje oblíbené město :-)). Tady jsme prošli přísnou vstupní kontrolou a imigračnim (měřili teplotu, zaplatily jsme za víza, prošly pohovorem, kufry scannerem) a mohly jsme jít shánět místní datovou SIM. To se ukázalo jako nelehký a časově náročný úkol, protože jsme byly 3. na řadě a každý zákazník byl na 25min. Alespoň jsme viděly z okna místní pruhované krysy, jak si převáží v puse mláďata. Míso 5GB jsme dostaly 8GB, tak pán dostal náležité dýško (ale ještě ty kurzy nemáme v oku, tak dostal chudák 10x míň, než to mělo být, byl překvapený, ale teď si už nejsem jistá, zda mile). Každopádně po 3 hodinách od příletu jsme měly SIMky a hlad, tak jsme šly do odletové haly, protože zaměstnanec letiště tvrdil, že vevnitř je restaurace. Ale neřekl, že se tam může až po odbavení a to začne až za hodinu, vrr. Takže teď čekáme na odbavení, pak si zasloužíme pivo/víno a pak poslední (4.) let do Arushe.
 
Poslední letadlo bylo malinké, bylo nás tam celkem asi 20 a steward, který kolem sebe pořád stříkal dezinfekci. Za necelou hodinu a čtvrt jsme přistáli na letišti Kilimandžáro, všechno proběhlo v pořádku, dokonce jsme se staly šilinkovými milionářkami, protože jeden dolar má cenu cca 2320 šilinků. Venku na nás už čekal řidič s našimi jmény, který nás asi hodinu vezl do “hotelu” a cestou nabral i našeho zítřejšího guida.
Podél celé cesty bylo vidět pasáky krav, děti kopající do hadráků, trhy s ovocem, ženy, nosící těžké věci na hlavě a pána, který vezl na motorce ovci. Cestou se taky pustil slejvák, který vlastně od té doby neustal a vypadá to, že se nás bude držet i příští dva dny, což se na tracku úplně nehodí :-(. Každopádně jsme ubytované v Christina house, což je dům s vnitřním dvorkem postavený v koloniálním stylu. Máme vlastního černouška, který se o nás stará (už řekl, že wifi rozbil nějaký host, takže máme smůlu, pak opravil sprchu – ukázal, co máme zmáčknout, aby byla voda teplá a tekla a obsluhoval nás na tříchodové večeři.
Měli jsme i schůzky s naším tanzanijským prostředníkem a guidem na zítřejší výlet, tak jsme si upřesnili program a domluvili se, jak to bude všechno vlastně probíhat. Víme, kdo se nám kdy bude věnovat a kdo nás má udělat šťastnými na safari. A taky mám slíbeného lva na safari, pokud ho neuvidíme, tak ho Seif pošle do Prahy. Tak jsem zvědavá. Pán domácí nám připravil večeři asi o 10ti chodech, objednané víno nakonec nebylo a pivo bylo teplé, ale přesto to bylo fajn (nemusely jsme vařit).
 

 
A od zítra máme třídenní track bez internetu na Mt. Meru :-).
PS: Blanka má na pokoji ještěrku, ale to jí nebudeme říkat, ať se nebojí 🙂
 
Neděle 14.2.
 
Nejdřív pár poznámek:
1. Jelikož se množí otázky, proč je Dar es Salaam moje oblíbené město, tak odpovím. Je to proto, protože má v sobě velký dárek a navíc i salám.
2. Blanka o ještěrce ví (a naopak), ale nikdo nepanikaří. Kdyby byla v mém pokoji, bylo by to něco úplně jiného :-).
3. V Tanzánii je zakázáno používat igelitové pytlíky, takže místo toho se používá potravinářská folie.. Plastů se ale rozhodně nepoužívá míň.
4. Mám s sebou starý notebook, kde pořádně nefunguje e,d a s, takže kdyby v textu chybělo nějaké písmeno, je to s největší pravděpodobností něco z toho.
5. Předpověď počasí na náš track byla první dva dny déšť a poslední den polojasno.
 
Ráno v 8 na nás čekala snídaně, pak jsme si rychle dobalily věci do velkého kufru (který nám tady v hotelu schovali) a v 9 tady byl Mohammed (náš průvodce na Mt. Meru). Vyrazili jsme do Arusha National Park. Cestou jsme ještě nabrali zbytek posádky – kuchaře, nosiče a dva další lidi, o kterých jsme se celý track nedozvěděly, proč s námi šli. Za necelou hoďku jsme se dostali k bráně do národního parku a získali jsme povolení pro vjezd. Pak následovala zběsilá jízda “silnicí” plnou výmolů a vysokých kamenů, během které jsme viděly první zvířada – stádo buvolů, zebry a místní prasata pumba (se zahnutými rohy nahoru jako ve lvím králi). A přes silnici prošly dvě opice s červenými zadky. To bylo naše první seznámení s místní faunou. Dorazili jsme k Momela Gate, kde začínal náš track. Průvodce říkal, že tam počkáme na rangera, který nás bude chránit celou cestou před buvoly (a že s tím jedním průvodcem půjde víc skupin). Dal nám na 45 min rozchod, tak jsme se šly projít, abychom něco viděly. A když jsme se vrátily, tak tam stepoval nervózní průvodce s chlapíkem s puškou a vynadal nám, že se tady kvůli buvolům nesmíme pohyboat samy. Nakonec nás ale nezastřelil, jen jsme vyplnili jméno, adresu (u mě se tam vešla jen ulice a Czech republic) a povolání do knihy (“kdyby se něco stalo, tak bychom kontaktovali vaše velvyslanectví”) a vyrazili jsme. Naše posádka už byla asi dávno na cestě, takže jsme šli jen my dvě, průvodce a ranger. Začalo to hezky, byla tam rovinka, když jsme viděli něco zajímavého, tak jsme zastavili a ranger nám k tomu něco povyprávěl. Nejzajímavější bylo povídání o mravencích a o fíkovnících, které jsou tzv. škrtiče, obtočí původní strom i jeho kořeny a vysají mu živiny. Strom postupně sesychá a umíra, fíkovník zůstává (dutý). A u mravenců jsme viděli, jak se po ohraničených cestičkách (opravdu měly zdi) přesouvají přes silnici. Ranger nám ukázal tzv. strážce, kteří byli opravdu větší než obyčejní mravenci a měli kusadla a hlídali menší dělníky před nebezpečím. Přestávku na jídlo jsmě měli u tzv. Fig tree Arch, což je fíkovník, který má v sobě díru, kterou projede auto. K obědu jsme měli balíček, kde bylo jako maso stehno od kuřete, které měřilo i s kostí asi 10 cm :-/. Cesta pokračovala dál, za chvíli jsme sešli ze silnice pro záchranářská auta do deštného pralesa, který byl opravdu pohádkový. Bylo zataženo, ale nepršelo, takže lepší počasí jsme si nemohly přát. Občas se v dálce vynořil vrchol Mount Meru, cíl našeho výletu, spolu s Mt. Little Meru a Rhino Point. Cesta už byla opravdu do kopce, za pět hodin dnešní chůze jsme měly vyšlapat 1000 výškových metrů do campu Miriakamba Hut (2500 m n.m.). Když jsme se tam odpoledne dostali, dozvěděli jsme se, že v celém tábořišti budeme úplně sami. Vybraly jsme si pokoj (Bufallo), kde byly 2 palandy, umyly se (dostaly jsme misku s teplou vodou) a pak na nás čekala odpolední svačina (čaj/káva a popcorn) a zanedlouho poté i úžasná večeře. Měly jsme cuketovou polévku (kuchař Innocent – neboli Nevinný) tvrdil, že je okurková, ale my víme svoje. Pak jsme měly řízky z tilápie, pečené brambory, zeleninu a avokádový salát. Další kafe a čaj jsme si vychunaly na vyhlídce nad Dining Hall, odkud byly vidět dost zblízka guerézy.
Po večeři nás čekal briefing, kde jsme si měli domluvit plán na další dva dny. Dozvěděly jsme se, že původně jsme měly jít na Mt. Meru v úterý v 1hod v noci, abychom odtamtud viděly východ slunce. Přitom cesta na vrchol je cca 5-6 hodin a zpátky 3-4. V pondělí bychom se dostali do kempu Saddle Hut (3500 m n.m.), pak by byla chvilka odpočinku a odpoledne výstup na Little Meru. Druhá varianta je, že ráno vystoupáme do Saddle Hut a hned odpoledne bychom šli na Mt. Meru a potmě zpátky. A další den už by byl Little Meru (3820 m n.m.) a pak sestup až úplně dolů do 1500 m n.m. Obě dvě varianty nás překvapily, s nočním chozením jsme nepočítaly, já si ani nevzala čelovku, ale radši silnější baterku, protože jsem myslela, že je to jen do kempu. Nicméně kvůli výškové nemoci nám přišlo lepší vyšlápnout si to hned a pak jít zase 1000 m dolů a alespoň se vyspat, než mít problém se spaním a navíc beztak vstávat v 1 v noci a pak šlapat většinu cesty potmě, abychom tam byli na východ slunce. Nakonec jsme se dohodli, že uvidíme, jak na tom budeme v druhém kempu a tam se to rozhodne. Díky programu na zítra byl čas na spaní, tak jsme se rozloučili s naší staff a šly jsme. Celou noc byla hrozná zima a ptáci nám dupali po střeše, takže jsem se moc nevyspala. Ale zítra bude určitě líp :-).
 

 
Pondělí 15.2.
Ráno bylo krušné, rychle jsme si zabalily věci, nasnídaly se a vyrazily k druhému kempu. Byla to cesta na 3,5 hod (cestou nás předběhli nosiči), co krok, to výstup. Ale po poledni jsme tam byli. Následoval čas velkého rozhodnutí. Relativně rychle jsem přesvědčila Blanku, že je lepší to zkusit hned dnes, protože většinu cesty uvidíme, nebudeme mít výškovou nemoc, v noci se vyspíme a hlavně bylo dobré počasi, celý čas polojasno, což se může za pár hodin změnit. Takže bylo rozhodnuto. Po obědě jsme si připravili věci na cestu (na vrcholu je pod nulou, takže opravdu zimní věci) a vyšli jsme z tábora.
Šli jsme my s Blankou, průvodce a ještě se přidal kuchař Innocent. Cestou jsme museli zdolat Rhino Point, pak zase klesnout a pak po hraně k Mt. Meru. Začátek ještě jakžtakž šel, i když se dýchalo hůr (přece jen jsme začínali ráno na 2500 m n.m.). Pak ale přišly i technické pasáže, kde jsme lezli po skalách a měli tam řetězy na přidržení, Blanka ruku v ruce s Mohammedem a jeden špatný krok by znamenal pád dolů. A to Mohammed tvrdil, že je to v pohodě, úplně bezpečné. Když jsme přeskakovali skálu, kde zprava byl sráz dolů a zleva skála nahoru, vzpomněla jsem si na tato slova.. Viděli jsme krásný kráter, který je před Mt. Meru, výhled byl opravdu skvělý na všechny strany. Pak začalo hřmět a zdálky jsme slyšely bouřku. Neumím si představit, jak by vypadala cesta po těch skalách, kdyby byly ještě mokré. Byli jsme ve výšce 4200 m n.m., když s Blance dýchalo opravdu blbě a rozhodla se, že se vrátí, aby měla sílu na návrat. Mohammed jí přesvědčoval, ať pokračuje, že je to pak jednoduchá cesta, jen ke konci je trošku techničtější. Ale Blanka mu neuvěřila a s Innocentem se otočila zpátky do tábora. Jelikož vím, co je to výšková nemoc, tak byly jen dvě možnosti – buď se můžeme rozděli a já půjdu dál nebo bychom se vrátili všichni. Jelikož jsme byli 4, z toho dva průvodci, tak jsme se nakonec rozdělili a já pokračovala dál.
Mohammed nasadil sprinterské tempo, abychom dohnali veškeré resty a do vrcholu zbývala cca hodina a půl. Po chvíli mi došel dech, maximální tepová frekvence se zvýšila na dvojnásobek, ale Mohammed na mě nečekal, ani nekontroloval, zda tam ještě jsem, takže jsem neměla na výběr a klusala jsem za ním. Z posledních sil jsem se vyškrábala po skalách na vrchol a pak mi Mohammed v dálce ukázal vrchol Mt. Meru. Po několika hodinách (subjektivně..) jsme se dostali k vrcholu, na kterém byla zapíchlá vlajka. Už jsem se ani neodvažovala doufat, že by to mohl být Vrchol s velkým V, ale opravdu byl. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to.. :-). Nàsledovalo pár rychlých fotek, protože byla šílená zima a hlavně se začínalo stmívat. A já neměla čelovku. Na cestu zpátky jsem si ani nemohla dát rukavice, protože jsem se musela místy přidržovat rukami skal. Mohammed zase vyrazil dolů a mě si nějak přestal všímat. Mezitím se setmělo, začaly svítit hvězdy a měsíc a my se dostali na povrch, kde byly kameny. Naštěstí byly bílé, takže byly trochu vidět. Přesto mi občas odjela noha a občas jsem si sedla, ale průvodce to nechávalo chladným (pak z něj vypadlo, že si myslel, že jsem zkušená vysokohorská turistka, přitom tohle byl můj první výšlap, když nepočítáme Říp loni v červnu). Nakonec i on usoudil, že ve tmě prostě není vidět a vytáhl baterku a čelovku. Zeptal se, zda chci jeho čelovku. Já měla supr baterku na kolo, tak jsem řekla, že teď ještě ne, ale až bude technická pasáž, kde se mám držet řetězu, tak bych si to vyměnila. On souhlasil a vyrazil zase hrozně rychle vpřed. Když jsme došli k těm skalám s řetězem, tak se na mě vykašlal a nedal mi čelovku a šel pořád dál. Já se nemohla jednou rukou posouvat po řetězu, protože jsem si jí rozřezala, když jsme přišli do druhého kempu na prvním schodu. Takže jsem v levé ruce držela baterku, pravým bokem jsem se snažila naklonit úplně doprava až ke skále (vlevo byla propast) a pravou rukou se přiržovala skály. Mohammed byl už o něco víc vepředu, tak jsem ho dohnala, na Rhino Point vyfotila zase Hazarda. Mezitím si on došel na záchod a vypl si čelovku. Když pak vyrazil vpřed, nezapl si jí, takže jsem mu svítila já pod nohy, abych nepřišla o svého průvodce. Tímpádem jsem zase viděla hůř já a pořád zakopávala. Když si to ani po 10ti minutách neuvědomil, tak jsem se na to vykašlala a posvítila schválně někam stranou. Jemu zmizelo světlo, skoro někam zahučel a pak si konečně pustil svojí baterku. Cestu, o které říkal, že by měla trvat 5 hodin od oddělení s Blankou (hodina a půl na vrchol a 3 a půl zpátky) jsme zvládli tak, že jsme dorazili 2 hodiny po Blance..
Následovala večeře (ve 21:30), kde jsme si s Blankou vyprávěly zážitky (Innocent se o ní postaral, jak slíbil, dělal oporu v těžkých pasážích a hlavně dorazili ještě za světla, těsně před setměním). Po večeři jsme se opravdu jen silou vůle umyly a šly rychle spát, abychom ráno brzy vstaly na výšlap na Little Meru.
Noc byla šílená. Venku strašný vítr, který bouchal do zdí a hlavně bylo tak 5 stupňů. Já měla spacák s comfort zónou od +10. A to je potřeba přičíst pár stupňů, abych se opravdu cítila komfortně. Takže jsem spala celkem asi 3x po půl hodině, zbytek času jsem se klepala pod spacákem a těšila se o 2000 metrů níž do normální postele v teplé Arushi.
 

 
Úterý 16.2.
Ráno nás vzbudil pan Nevinný v 6:30. Vzhledem k tomu, jaká byla předešlá noc, mi to výjimečně ani nevadilo. V 7 měl začít výstup na Little Meru, takže jsme měly půl hodiny na umytí, kafe/čaj (jen plechovka od kafe je už od včerejška prázdná, ale Innocent nám ji vytrvale nosí) a na sbalení věcí. Vše jsme krásně stihly, dokonce i s východem slunce nad horami. Little Meru má 3820 m n.m. a je celý zelený, i úplně nahoře roste jetel a nějaké křoví. Byl odtamtud krásný výhled na Mt. Meru, Kilimandžáro i kopečkovou krajinu jako z warcraftu. Jelikož to bylo jen 320 m, vyběhly jsme tam jako laňky, dolů seběhly jako antilopy a na snídani jsme byly zpátky v táboře.
Po včerejším večerním a dnešním ranním výstupu jsme byly rozlámané, přesto byla cesta zpátky rychlejší a příjemnější. Až na kolena a achikvku, kterou mi včera odrovnal návratem Mohammed. Postupně jsme zase přešli do deštného pralesa. Cestou jsme potkali několik výprav, které šly nahoru. Takže jsme měly strašné štěští, že s námi nikdo nebyl ani v jednom táboře a vše jsme měly jen pro sebe :-). V prvním kempu jsme měly výborný oběd (zase “maso”, dětská porce, ale k tomu avokádový salát, čerstvé mango..), prázdnou plechovku od kafe a jeden pytlík čaje.
Po obědě k nám přišel Mohammad, promluvit si o dýškách. Nám bylo řečeno, že jim nemáme dávat víc než 100 dolarů na osobu. Ale on nám vysvětlil, že je jich víc než jen kuchař a nisič, takže minimum je 150 a pokud jsme spokojené, máme to dát najevo tím, že jim dáme víc. A že to máme dát jemu a on jim to rozdělí. Nakonec jsme mu dali 300 dolarů a ještě nějaké šilingy s tím, že jsme s tím nepočítaly a nemáme víc peněz, ale že jsme spokojené. A ať to rozdělí tak, aby měl Innocent víc než ostatní, protože se i nás opravdu staral. Vypadal, že je to teda OK, hakuna matata. Tak snad to opravdu rozdělil mezi ostatní.
Jinak už umíme pár svahilských slov. Na žádnou hlubší konverzaci to není, ale alespoň umíme pozdravit (jambo), poděkovat (asanti), říct není zač / vítejte (karibu) nebo dobrou noc (lala salama).
Zbytek cesty dolů byl dost zdlouhavý. Šli jsme zkratkou na přímém sluníčku, navíc jsem šla první, takže jsem občas šla úplně blbě a ti dva (ranger a průvodce) vždy jen zastavili, chvíli mě nechali jít a pak se smáli a volali: Suzie, bad way again.. a já se musela vrátit, vrr. Jinak Blančino jméno si nepamatovali, takže se všechno řešilo přese mě. Až teď jsme slyšeli, že o nás něco říkají a najednou tam padalo už i “Blanka”. My jsme si taky povídaly česky a anglická/mezinárodní slova jsme říkaly českými ekvivalenty, aby nevěděli, že mluvíme o nich.
Poslední zastávka byla u vodopádů. Byl to hukot, nedokážu si představit, jak to tam vyoadá během období dešťů.
Cestou se ranger najednou oddělil a šel kousek od nás s připravenou puškou. Hledal buvola. Když je buvol sám, je nebezpečný. Když je ve stádě, může být přátelský (např. v prvním kempu nám říkali, že tam mají dva spřátelené buvoly, takže když v noci půjdeme na záchod a potkáme je, nemáme utíkat a křičet, jen doufat, že jsou to ti přátelští). Nenašel žádného a nechtěl od nás ani pomoct. Ale cestou jsme viděli přes řeku obrovské stádo buvolů i s prasátkama pumba. A pak stádo opic, které šlo přes most. A guerézy – ty nás sledovaly už první den cestou do kempu.
Kolem čtvrté jsme dorazili ke vstupní bráně, kde jsme podepsali jako v každém kempu, že žijeme a dostali jsme certifikát o výstupu na Mt. Meru a Blanka Little Meru a vyrazili jsme i s celou posádkou do hotelu. Cestou jsme vysadili kluky a jeli kolem místních lidí vysedávajích u silnice a motorkářských gangů.
Přivítáni v hotelu bylo fajn, dostali jsme studený džus. Po chvilce jsme si musely říct, zda si nemůžeme dát sprchu. Měly jsme stejné pokoje (já bez ještěrky). Jen nefungovala elektřina, tak nám alespoň zapli generátor. Pán mi slíbil, že si někam můžu pověsit vypraná trička, ale pak se spustil déšť a on se už neukázal. O pivo jsme si musely říct kuchařce.. nakonec mě ale odvedl někam z barák a sezhora stáhl drát (bez kolíčků), kam jsem si dala trička a zítra uvidíme, co z toho tam ještě bude :-).
A obě jsme měly na kufrech nastavená čísla na zámku, která zámek otevírají, ale v kufru nic nechybělo. Tak nás to trochu překvapilo. Třeba to byl jen vzkaz, že tady jsou zánky zbytečné :).
Mám spálený pruh na krku (mezi tričkem a šátkem), obě máme červená zápěstí a já uši, ale jsme spokojené a unavené. Čeká nás pohodlná noc v posteli a v teple a ráno hurá na safari do Arusha Nt. Parku :).
 

 
Středa 17.2.
 
Ranní budík nebyl moc příjemný, ale i přes to, že nás celou noc budily auta a motorky na silnici pod námi, jsme se celkem dobře vyspaly. Po snídani už na nás čekal náš průvodce na následujících 6 dní – Victor. Malý milý chlapík se safari autem (s nadzvedávací střechou).
Vyrazili jsme přes Arushu a obchod (Blanka chtěla chlazenou vodu, ale prodavači nějak neměli peníze, takže museli jít kdovíkam rozměnit) do národního parku. Po povinné registraci vozidla a nás návštěvníků jsme se vydali poznávat zvířata v parku.
Nejdřív jsme viděli stádo buvolů a zeber a rodinu pumba prasátek. Victor trpělivě zastavoval a čekal, než si všechno vyfotíme a nabažíme se toho. Jak jsme jeli hlouběji do lesa, potkali jsme několik stád (skupin?) opic baboonů. Když na jednom místě přecházeli naši silnici, tak starší opice vždy postrčila mladou, ta se rozeběhla přes silnici a tam počkala na zbytek skupiny. A řvaly jako paviáni.
Dále jsme viděli dva druhy antilop (bushbuck – oranžovou s malou hlavou) a waterbuck (větší a tmavší). Průvodce je vždy našel schované v lese, byly jsme rády, že jsme je alespoň zahlédly. No a pak jsme se dostali na pláň, kde bylo jezírko a najednou jsme měli pár metrů od nás zebry, waterbucks a pumbas. Pak nám zapózovala blue monkey (roztomilá opička, která na nás se zájmem koukala a u toho usínala). Dokonce jsme navštívili Muzeum Ngurdoto, kde vevnitř byly přes levou a oravou zeď dvě velké fotky turistů (na vodě a na koních), na zadní stěně pár obrázků ptáků a na zemi jedna lebka buvola. Jinak nic :-). Viděli jsme i kráter Ngurdoto a cestou objížďku kolem spadlého stromu, o které nám Victor řekl, že vznikla až poté, co spa strom přes silnici. A ten strom mají postupně odstranit rangeři, ale nějak moc nepospíchají. Podle toho, jak byla rozježděná ta objížďka, muselo to soadnout už před měsícemi, ale on říkal, že je to pár týdnů.
Už byl dávno čas oběda a mně začalo kručet v břiše. Měly jsme slíbený obědový balíček, ale Victor se netvářil, že bychom někde zastavovali. Zkoušeli jsme to i nenápadně – ty opice se mají, že jedí, ale taky to nezabralo. Když už mi kručelo v břiše tak, že se Blanka bála, že máme v autě oraze pumbu, zeptala jsem se, zda budeme stavět na jídlo. Victor řekl, že ano, že za chvíli bude místo na piknik. Jenže mezitím jsme ještě potkali žirafu – modelku, která stála 5m od nás a pózovala, takže když jsme zastavili na jídlo, už jsem skoro umírala hlady. Naštěstí pro nás fakt měl ty balíčky. Obědvali jsme u Small Momella Lake, u stolu vedle dvou Němců, kteří pořád koukali do naší krabičky a povídali si o tom a vedle business class skupinky dvou babiček v sandálcích a nalakovanými nehty, kterým guide dokonce přinesl i ubrus, dvě termosky a tak :-). Prostě tam byl nával. Najedly jsme se a část jídla si radši nechaly na později, kdyby nás zase zkusil vyhladovět. Snědla jsem taštičku s brouky (podle Blanky) nebo kuřecím mletým masem (podle mě), takže tímto mám ochutnáváni těchto potvor z krku a už to nemusím dělat.
Když jsme vyjeli, ještě jsme uviděli několik hrochů (na ně jsme čekali po jídle, ale viděla jsem ho pár vteřin a on se pak zanořil a pak prý může být 10-15min pod vodou). Během čekání Victor zjišťoval, v jakém vztahu jsem s Blankou :-). No a když jsme to čekání vzdali a vyjeli, viděli jsme dokonce 4 hrochy.
U jezera Big Momella zase byli plameňáci, za nimi stály žirafy, vedle se pásly zebry, prostě nádhera. A hlavně klid a “ticho”, jakoby se svět zastavil.
Cestou jsme zastavili na zebry a žirafy a já uviděla něco malého, co skákalo v trávě. Blanka a Victor mi nevěřili, ale nakonec jsme objevili mongooses, něco jako pruhované surikaty jsem ráda, že to nebyly jen moje mžitky před očima.
Naučily jsme se rozeznávat samce a samici žirafy podle rohů, poznat vedoucí prase ap. Prostě samé užitečné věci.
Na závěr jsme ještě zblízka uviděli stádo buvolů, ale i když byl Victor trochu nervózní, my víme, že stádo není nebezpečné, takže jsme byly v klidu.
Čekala nás už jen cesta zpátky přes tržiště (dnes je den, kdy jsou trhy, konají se jednou za týden), a to bylo opravdu něco. Hlava na hlavě, každý prodával to, co vypěstoval a spousta lidí na nás něco řvala. Takže jsme si to jen projeli (v autě) tam a zpátky a pokračovali k hotelu. Tam už na nás – kdoví jak dlouho – čekal majitel. Když jsem se už po čtvrté zeptala, zda nemá bílé víno, tak řekl, že mi ho koupí, jaké prý chci. Bílé, suché. Ještě dvakrát se přišel zeptat, jaké víno chci, ale nakonec ho přinesl. Nebýt toho, že bylo teplé, bylo opravdu dobré.
Zítra vyrážíme na pětidenní safari (Tarangiro, Serengeti a Ngorongoro), pak se na jednu noc vrátíme zpátky do tohoto hotelu a už pojedeme na Zanzibar.
 

 
Čtvrtek 18.2.
 
Noc byla šílená.. něco mi lezlo po stropě a dělalo to bordel, jakoby to škrábalo po tom dřevě a pak se ozývaly zvuky jako když se leští sklo. Neměla jsem sluchátka, takže to nešlo úplně ignorovat. Rozsvítit a podívat se, co to je, jsem se radši nechtěla, co kdyby to bylo něco ještě horšího než to, co bylo v mojich představách. Nakonec to nad ránem nějak přestalo, tak jsem usnula alespoň na chvíli. Musím říct, že na ráno a světlo jsem se celkem těšila :).
Dnes jedeme do Tarangire, kde jsou mouchy tse tse a nemáme mít modré a černé barvy na oblečení, protože ty je přitahují. To se ukázalo jako menší problém, protože já jiné než černé oblečení skoro neznám. Nakonec ale mám kombinaci barev, která by mouchy nemusela tak dráždit.
Po snídani a přebalení věcí (něco necháváme na hotelu, ještě se sem na noc vrátíme) jsme vyrazili do Arushi nakoupit vody. Jelikož máme v autě chladicí box, tak to neskončilo jen u vod a v kempu se večer nebudeme nudit :-).
Cestou do Tarangire jsme se s Victorem bavili o Masajích, protože jejich vesničky byly všude podél silnice a Masajové pásli svoje stáda krav, ale i koz a ovcí, většinou měli i pár oslů na přenášení věcí, protože se velmi často stěhují. Staví takové kulaté hliněné domky se slaměnou střechou. Je to jediný kmen v Tanzánii, který si může obydlet jakékoliv otevřené prostranství a nemusí si kupovat pozemek. Chodí oblečeni v červeném, protože je to barva válečníků, za které se považují a taky když se ztratí, je jednodušší je najít. Takže odteď budu chodit v červeném :). A považují se za válečníky, i když už dlouho neválčí, protože podle jejich vyznání jsou všechny krávy na světě jejich. Takže když potkají někoho, kdo má krávy, tak si je chtějí vzít zpět. Školní docházka je pro děti povolena, ale u Masajů se to moc neřeší, protože pro vládu je těžké je najít a nějak postihnout, když se pořád stěhují. Jo a ženy tady (všechny, ne jen masajské) nosí těžké věci na hlavě, prý až kolem 20kg. U mužů je to nedůstojné, oni musí vše (třeba i kufr) nosit na ramenou.
Pošta tady funguje tak, že balík naloží do nějakého autobusu, příjemce musí vědět, který autobus to je a v cílové stanici si to vyzvedne. Když tam příjemce není, tak balík jen vyloží a tím odpovědnost řidiče prostě končí. A Černoši se nemůžou spálit.
Cestou do Tarangire jsme zastavili u Gift shopu s instrukcemi, že pokud chceme cokoliv koupit, máme smlouvat (alespoň na polovinu). Blanka si vybrala něco (nebudu říkat, co, možná je to překvapení :-)), pán chtěl 15 dolarů. Blance to přišlo jako dobrá cena, ale byla poučena, že má smlouvat. Tak zkusila 10, pán chtěl 12. Blanka chtěla přikývnout, tak jsem se do toho musela vložit a řekla jsem, že když nám k tomu dá “něco” za 20 dolarů, tak mu dáme 10 :-). Pán se zatvářil smutně, zkusil 12, my řekly, že 11 je ok a nakonec jsme se domluvili na 11 dolarech a 1000 šilinzích (1000 šilingů je cca 10 korun). A všichni byli spokojeni :-).
U vstupu do parku jsme potkali spoustu turistů, takže tady už nebudeme sami.. Hned po vjezdu jsme viděli drzé opice, překrásné stádo antilop, zoborožce a další ptáky. A taky obrovské baobaby, některé sezdola okousané od slonů nebo klobásové stromy (ano, oběd byl zase pozdě, měly jsme už hlad). Ale co bylo nejlepší, viděli jsme 2 slony 10 metrů od nás. A jeden z nich dokonce přecházel silnici 2m od našeho auta. Vypadal dost nebezpečně, když jsme se ptaly, co budeme dělat, kdyby nás napadl, Victor se smál, že ano, sloni jsou velice nebezpeční a uvidíme :-).
Muchy tse tse jsou ovadi a jsou tady všude. Prý je potřeba hodně štípnutí, abychom chytly spavou nemoc (jako fakt hodně), tak uvidíme večer, já bych spala už i teď..
No a po obědě jsme viděli ještě slony, slony, opice baboon, které šly po silnici, úplně blízko nás jsme měli stádo antilop impalla a pak ještě stádo 30ti slonů, které se šlo napít a osvěžit do řeky v dálce jsme viděli pár žiraf, ale s včerejší žirafovskou modelkou, která od nás byla 3m, se to nedalo srovnat :). Jelikož jsme už byly dost upečené, dostal Victor instrukce, ať pospíchá do kempu s bazénem.
Sice pospíchal, ale těch 90km trvalo dvě hodiny, protože není silnice jako silnice :-). Ale tp trmácení a paření se v autě stálo za to. Kemp je opravdu úžasný, mají tady bazén s výhledem na jezero a na údolí, s Malibu beach mi přišel ještě hezčí :-). Z bazénu jsem šla až když jsme potřebovali jít na večeři :-). Ta byla úžasná. Cuketová polévka, kuře se salátem a pečenými brambory, čerstvé ovoce, víno z chladicího boxu.. a nad námi miliony hvězd. I kdybychom už nic jiného nezažily, tak tohle stálo za to :).
Ještě jsem se navíc seznámila se dvěmi dvojicemi, když jsem jim omylem vlezla do stanu teď už ale tuším, kde je ten náš 🙂
 
Na fotkách můžete vidět Victorovu hlavu s mouchou tsetse a z hvězd alespoň Orionův pás.
 

 
Pátek 19.2.
 
Večer jsme ještě zavřely místní bar a hrály karty (prohrála jsem, samozřejmě). Když jsme šly spát a zavřely stan, začalo nám do něj něco zuřivě bouchat. Blanka byla statečná a šla se podívat, co to je, já byla schovaná pod peřinou. Nakonec si Blanka sundala sluchátka s tím, že bude radši ostražitější a já si je nandala s tím, že budu radši klidnější a celkem hezky jsme se vyspaly. Je zajímavé, že když přestal foukat vítr, tak nám zvířata přestala třást se stanem…
Ráno jsme stihly hezký východ slunce, dokonce si ještě zaplavat v bazénu – dva Masajové měli zjevně večer velkou party, protože na dně bazénu byly boty a tradiční masajský oděv, pro které jsem se musela potápět a vylovit jim to. Po snídani jsme vyrazili dál, přes galerii tanzanitů a kráter Ngorongoro do Serengeti. U vstupu do Chráněné oblasti Ngorongoro jsem slyšela nějaké Čechy, ale neprozradila jsem se :-).
Už první vyhlídka na okraji kráteru Ngorongoro nám vyrazila dech. Je to opravdu obrovský kráter (cca 8300 km²), na jehož dně (1800 m n.m.) je opravdu spousta zvířat. Dalekohledem jsme viděly stáda buvolů a dokonce i nosorožce. Po okraji kráteru jsme pokračovali dál, čas plynul, oběd nepřicházel. Ale už jsem na to byla fakt připravená a obětuju k svačině dnešní müsli tyčinku :). Cestou jsme na silnici potkali buvola (asi nemocného, byl sám). Oběd pořád nic. Pak jsme uviděli obrovské stádo žiraf, které byly kousíček od nás. Vydrželi jsme u nich dlouho a ještě bychom tam zůstali, ale napadl nás asi deseti centimetrový lesklý modročerný brouk a chtěl se dostat do auta. I když jsem zavřela rychle svoje okno, na druhé straně zůstalo otevřené, protože jsme koukaly na žirafy na jedné straně. A když si ten brouk obletěl auto a zkoušel se do něj dostat tím druhým oknem, trošku jsme s Blankou zpanikařily a začaly jsme ječet. A kuchař a Victor – místo, aby okamžitě zavřeli okno – se začali smát. Pak následoval úprk pryč. Oběd zatím není.
Všude kolem nás byla stáda pakoňů, je to něco mezi krávou a buvolem, přitom prý druh antilopy. Za pár kilometrů jsme viděli tisíce kusů, právê totiž migrují, zanechalo to na nàs obrovský dojem.
14:00 – pořád nemáme oběd. Místo krav (tady žijí Masajové a mají obrovská stáda) a pakoní vidím steaky s nohami..
14:30 – pořád bez oběda, chce se mi brečet.
14:45 – snědla bych i vegetariánské jídlo.
15:00 – oběd, brečím štěstím a dojetím.
Jídlo bylo ale supr, na kapotě auta nám kuchař udělal piknik, už z kempu měl připravené dušené hovězí se zeleninou, pak další zeleninu a rýži (ta se mě netýkala). U místa, kde jsme zaparkovali, byla skupina masajských dětí (cca 6-12 let), které se pořád přibližovali a chtěli peníze za fotku. Když jsme dojedli, kuchař si vybral nejmenší holku a nechal jí dojíst, co nám zbylo. Bylo toho dost, tak nakonec zavolal ještě nejmladšího kluka, aby jí pomohl. Pak jim dal ještě flašku vody. Nejen že úžasně vaří (jsem teď zvyklá na skvělé snídaně, které mi někdo připraví.. Péťo?..), ale je fakt hodný.
Zhruba za hodinu jsme dojeli k bráně do NP Serengeti. Chtěli jsme se podívat na vyhlídku hned u brány, ale když jsme byli v půlce, tak nás doběhl nějaký pán, že tam nemůžeme, že je tam zrovna levhart. A nechápal, že ho chceme vidět. Alespoň jsme si daly kafe, mezitím nás už hledal nervózní Victor, ale pak všechno dobře dopadlo, našli jsme se a pokračovali dál. Jen Hazard se trochu polil kafem, snad si toho Mìša nevšimne :-/.
Krajina se změnila z buše na savanu. No a pak jsme na skále vedle silnice uviděli 5 lvic. Tudíž je splněný můj sen vidět lva ve volné přírodě.. Lvice byly nádherné, stejně jako kočky ležely na vyvýšeném místě, aby všechno viděly a vyhřívaly se na slunci. A pak následovaly dalšì 4 lvice. A hned u auta starý slon, který se už oddělil od stáda, aby v klidu dožil. Následovalo jezírko plné hrochů. A Victor si všiml i servala, takže jsme viděli i jeho. Krásná menší kočkovitá šelma.
Těsně před západem slunce jsme dorazili do kempu, kde budeme následující 2 noci ve stanu. Přivítal nás marabu mezi stany :-). Tohle je místo, kde nemáme mít u sebe žádné jídlo a než půjdeme v noci ven, máme si posvítit a podívat se kolem, ať nás něco nepřekvapí.
Navíc jsme potkali Čecha Slávu, který půjde na Kilimandžáro a má gin, takže máme domluvený seznamovací večírek po večeři :-).
 

 
Sobota 20.2.
 
Češi se večer vytratili, než jsme se stihli pořádně seznámit, tak jsme se seznamovaly alespoň s Blankou. V noci prý byly v kempu hyeny a nad ránem bylo slyšet řvaní lva, ale já slyšela spíš řvaní kuchařů, kteří od půl šesté připravovali oběd na cestu.
Po východu slunce nad táborem a brzké snídani jsme vyrazili bez kuchaře Jasiniho na cestu v Serengeti (okruh, večer spíme ve stejném kempu). Doufaly jsme, že uvidíme něco nového, ale nečekaly jsme, že se nám to opravu splní. A navíc v takové míře. Začali jsme stádem slonů, kteří přecházeli silnici. A pak jsme uviděli opravdového geparda. Je to kásná štíhlá kočka, nejrychlejší zvíře na zemi. Muslela jsem, že tohle už nic nemůže překonat
Pak jsme dojeli ke stádu stovek zeber, které se šly napít k jezeru, ve kterém byl hroch. Vždy na chvíli vynořil hlavu, zebry se strašně lekly a utekly a toho se lekl i on a zase se schoval :-). A tak pořád dokola. Pak jsme uviděli na mírné bažině odpočívajícího lva. Byl to takový plyšák 🙂 Nemohly jsme se odtamtud hnout dál. Když jsme se už rozjeli, tak jsme uviděli dalšího lva, trochu jsme se posunuli a ten lev pak šel opravdu těsně kolem našeho auta. To byl opravdu zážitek na celý život.. nakonec se přidal k tomu prvnímu a spolu odpočívali a chladili si břicha. Následoval oběd – piknik na kapotě u migrujícího stáda pakoní a zeber, to bylo taky úžasné (a to jsem se bála pozdního oběda a nechala si zabalit palačinku ze snídaně a ve 12 jsem ji měla jako svačinu, přitom oběd byl už ve 12:30, vrr). Ještě jsme viděli obědvající supy, pak nám do auta vlétl obrovský brouk jako šváb, tak ho musel chudák Victor vyhodit. A po noze mi lezla hrozná housenka. Ještě jsme viděli obrovská stáda zeber a pakoňů, u jednoho jsme dokonce na půl hodiny zastavili, namíchaly jsme si gintonic a prostě jen koukaly a poslouchaly. Zpátky jsme jeli kolem obrovského stáda zeber (a hrocha), zebry tam na sebe hezky řvaly a blbly ve vodě :-). Lvi pořád leželi na svém místě, ani mírný déšť je nerozhodil. Njn, líní muži :-).
Ještě jsme potkali velkou (a dost rychlou) želvu a tři mladé žirafáky. Kolem půl páté jsme byli zpátky ve stanu a dokonce ani neteplá voda ve sprše mi tolik nevadila, protože jsem na sobě měla asi milimetrovou vrstvu prachu. Všechno máme zaprášené, v autě mám kufr, který je teď šedý a ne modrý. Ale viděla jsem zblízka lva, takže je vše ok.. :-).
Zítra vstáváme opravdu brzy, dopoledne máme ještě rychlý game drive, pak se vrátíme na oběd do kempu, sbalíme všechny věci a vyrazíme přes masajskou vesnici do posledního kempu na okraji kráteru Ngorongoro. Jen fakt nevím, co dalšího bychom ještě mohli vidět, ty lvy už prostě nemůže nic překonat (hmm, zatím to říkam každý den, že to už prostě nemůže být lepší :-)).
PS: může to být ještě lepší, náš kuchař Jaseni na jednom plynovém hořáku vykouzlil dýňovou polévku se zázvorem, čerstvou housku, hovězí špíz a ananasové čatní, hranolky, avokádový salát a pizzu. K tomu africké lehké víno.. Life is fine.
PPS: Kuchař Jaseni asi pojede se mnou domů, jinak to nevidím..
PPPS: Victor se pomalu učí česky, už umí “slon” a použít ho ve větě (there’s a lot of slons there).
PPPPS: Když volala Blanka Zdeňkovi, tak Victor řekl, že je už jeho a místo ní přijedou do ČR dvě krávy. Jako zvířata, ne my dvě.. Zdeněk se ale tvářil, že neslyší.
PPPPPS: Zítra budu mít štěstí v lásce, protože jsem prohrála v kartách vśechno, co šlo..
 

 
Neděle 21.2.
 
Dnes v noci jsme měli malou ukázku období dešťů, celou noc mírněji nebo silněji pršelo a přeneslo se to i do studeného dne. Navíc jsem si vysloužila bobříka odvahy, protože jsem šla na záchod a vyplašila z tábora dvě hyeny, které se mi ještě smály, mrchy. Nicméně mnohem děsivější zvuky vycházely přímo z vedlejšìho stanu, ale ukázalo se, že to byl chrápající turista.
V táboře panoval už od 4 hod rána čilý ruch. Asi většina lidí vyrážela na ranní game drive za tmy jako my. Jen nemuseli tak strašně řvát, nám stačilo vstát o něco později, ale v tom hluku už nešlo usnout. Po ranní kávě jsme ještě za tmy vyrazili hledat nějaká zvířata.
Jako první jsme potkali žirafu, pak slony a pak spoustu smradlavých a hlučných hrochů. Jsou to vtipná zvířata, jsou opravdu tlustí a když se leknou a zpanikaří, tak vystartují obrovskou rychlostí pryč, ale za chvíli na to zapomenou, zastaví se a jen koukají kolem a ponořenou pusou :-). Chvíli jsme pozorovali probouzející se opice baboon, které spaly na stromě. Viděli jsme i velkou hyenu, barevné ptáky nebo nejmenší antilopy dickdick (snad je to první písmeno opravdu d :-)). Pak jsme se snažili uvidět nějaké kočkovité šelmy, ale na ně bylo příliš vlhko a zima, takže jsme se pomalu přes žirafy, slony a antilopy vrátili zpátky do kempu. Tam na nás čekal deseti-chodový brunch, např. úžasné hovězí špízy, beneditktská vejce, čerstvý chléb.. fakt úžasné.
Po obědě jsme sbalili všechny stany, kuchyň, stůl a židle (my = Victor a kuchař) a vyrazili na cestu zpátky do Ngorongoro. Dnes jsme si dokonce mohly vyšlápnout na vyhlídku v Naabi Gate, nikdo nás nezastavil, že je tam leopard, tak jsme se alespoň koukly do dáli a uviděly nějaké ještěrky, než Victor vyřídil výstup ze Serengeti a vstup do Ngorongoro.
Krajina se zase změnila ze savany na zelenější, ale pořád jsme viděli nekonečná stáda pakoní a zeber. Kousek od cesty bylo hejno supů, které vyžíralo mrtvého pakoně, to bylo tako něco, vždy vlezli dovnitř jako do spacáku a pak zevnitř vyrvávali maso..
Poslední zastávka před kempem byla v tradiční masajské bomě (vesnici s kulatými domy). Bylo to pojaté trochu jako dovadlo, nicméně jsme si zatancovaly s místními ženami, uviděli ty malinké domky zevnitř, školu s dětmi naučenými představení pro turisty (odříkavaly abecedu a čísla). Taky jsme se dozvěděli, že jsou dost krutí k dětem. Když příliš brečí a už neví, jak ten pláč zastavit, pořežou jim tváře a ty slzy je v ranách tak pálí, že brzy přestanou. No comment. Blanka si usmlouvala hezkou mističku z kraví kosti :-). A pak že to nepůjde.
K večeru jsme dorazili do kempu, kde měla být horká sprcha (není). Jsme ve výšce 2500 m n.m., takže je tady dost zima a navíc se tady potulují buvoli. Zlaté hyeny z minulého tábora :). No prostě bude lepší v noci nikam nechodit :-). Dopíjíme zásoby (kromě vody, tu prostě nedopijeme), protože zítra už máme poslední den na pevnině a pak přelétáme na Zanzibar a máme jediné omezení na kufry 23kg, všude jinde je 30kg. Buď se do toho vejdeme nebo bideme zase smlouvat :).
A dnes cítím v kostech, že bych mohla vyhrát karty :). Večer je ještě před námi, snad už se nic nestane :-).
PS: Ještě, že jsem si vzpomněla, že mám v baťohu palačinku z oběda. Jak jsou tady buvoli, tak by asi byla Blanka překvapená, kdybychom byli ve stanu tři..
PPS: Já si sice dělala srandu, ale vedle stanu máme fakt buvoly (viz. poslední fotka)
PPPS: Máme kavku na karty, naučili jsme to hrát Victora, ale tak, aby nevyhrál, takže jsem druhá, Blanka 3. odzadu, Victor poslední 🙂
 

 
Pondělí 22.2.
 

Nakonec jsme s Victorem dali ještě karty a světového šampiona a on to opravdu vyhrál. Navíc buvoli zůstali v našem táboře, v noci okusovali trávu hned vedle našeho stanu, ani bílý šum ve sluchátkách mě nepřivedl do úplně klidného spánku.. celou noc pršelo a i ráno zůstalo zataženo a zima.
Po šesté jsme už byli sbalené a po snídani (zase došlo kafe, ta balení jsou asi dětská, když jsme dvě a nestačí to..) a vyrazili jsme dolů do kráteru Ngorongoro. Jelikož je tady zakázáno lovit nebo jinak zasahovat do přírody a je tady dostatek všeho (jídlo, voda, minerály), má to být ráj pro všechna místní zvířata.
Kousek od vjezdu jsme uviděli 2 lvice a 3 malá rotomilá lvíčátka, která dováděla v trávě. Občas na ně máma zavrčela, oni se poslušně vrátili a pak zase nenápadně odběhli dál. Je tady ale spousta zvířat, fascinující je, že žijí opravdu vedle sebe. Pakoně, zebry, gazely, spící lev. Pár lvic spalo hned u silnice a nebyly ochotné se posunout, když jsme jeli kolem, museli jsme je objíždět. Viděli jsme spoustu hrochů (stojící, ležící, plovoucí), dokonce i rodinku vzácných nosorožců černých, kočku servala, šakaly, hyeny, spoustu ptáků, stáda buvolů, obrovskou skupinu paviánů. Ještě kdyby bylo o pár stupňů víc, je to úplně ideální :-).
Cestou jsme potkali dvě zapadnutá auta, která jsme museli vysvobodit (my = Victor), jak je vlhko a vyhýbali se sami sobě, obě sjely vedle sebe ze zpevněné cesty.
Jelikož už byl čas na oběd, vrátili jsme se na poslední jídlo Yassiniho (už vím, že se píše takhle), zase bylo skvělé..
Takhle ke konci safari jsme zjistily, že opice baboon je česky pavián :-). Takže všude předtím jsme potkávaly samé paviány. Mně ty červené zadky přišly povĕdomé.. 🙂
Kluci se o všechno postarali, sbalili stany, nádobí, židle a vyrazili jsme na 4hodinovou cestu zpět do Arushi.
Ještě krátké pozastavení nad oblečením místních. Masajové nosí svoje tradiční kostkované červené nebo modré ubrusy. K tomu šlapky z pneumatik (zimní vzorek). Ve městech jako např. Kibuya na tom mají klidně ještě šusťákovku Adidas se dvěma pruhy. Oblíbené jsou i dresy. Buď fotbalové, basketbalové nebo – jako měl náš řidič k Mt. Meru – s Donaldem Trumpem. Asi jsou teď ve slevě.. ženy nosí šaty nebo alespoň sukně. Jelikož teď bývá jen cca 25 stupňů, tak nejlíp s mikinou. A skoro všichni mají čepice, s tím prostředkem vytaženým nahoru. Muslimové nosí místo toho misku na polévku otočenou naopak. Všechny děti, které jsou ze školy/do školy, mají příslušnou uniformu, každá škola má svoje barvy a typ oblečení. Někteří chodí v holínkách, blíží se období deště, někteří v zimních celých botách. K výstroju motorkáře patří děravé džíny, bunda a deštník. A paní mají na hlavě ještě lavor a nákupem.
Jelikož jsme jeli podél vojenského území, vojáci byli fakt všude, běželi (někteří šli) jedním směrem na kraji silnice. A taky Masajové se svými stády, kteří občas volným krokem přecházeli dálnici T005 do Arushi. K hotelu jsme dorazili kolem půl šesté (před branou zase čekal náš majordomus), na teplou sprchu a nezaprášené oblečení jsme se fakt těšily. Škoda, že jako vždy vypadla elektřina a sprcha pak už nebyla teplá. Snad ji nahodí, než půjdeme spát, abych stihla vše sbalit.. A jelikož zítra vyrážíme v 5 hodin ráno na letiště, dnešní večer bude krátký :). A protože jsem po dlouhé době musela pustit počítač, tak fotky (i na výšku) budou správně otočené, z telefonu je to trošku problém :).
Další zpráva bude zítra ze Zanzibaru – jednu noc spíme na jihu ve Stone Town, pak vyrazíme přes PCR testy a prales Jozani na sever, kde budeme mít na odpočinek celé dva dny :).
 

 
Úterý 23.2.
 

Jelikož jsme měli v 5 odjíždět z našeho hotelu, musely jsme si ještě večer přebalit vĕci ze safari do letadla a připravit se na první výlet na Zanzibaru – na želví Prison Island. Nejdřív jsem se bála, že ráno nevstaneme, Blanka totiž měla špunty do uší, aby se vyspala a já sluchátka, abych neslyšela ještěrku (teda doufám, že to byla “jen” ještěrka). Nicméně moje obavy se ukázaly jako liché, když ve 4:09 (budík jsem měla na 4:40) přijel pán, co nás měl odvézt na letiště a začal troubit, aby mu otevřeli bránu. Asi po 10ti minutách, kdy si odtroubil asi 3 různé písničky to přestalo, chvíli tam někdo po někom řval a pak mi bouchal na dveře s tím, že “I am here, wake up”. Řekla jsem sice OK, ale vstala jsem až na svůj budík. Rychle jsme ráno dobalily věci, provozní hotelu nám ještě dal snídani (2 vajíčka natvrdo (???), jahodové sušenky (???), nějaká nedefinovatelná placka (???) a džus (alespoň ten je OK)), rozloučily se a nastoupily do taxi. Pán měl do té doby dost času na to, aby si auto připravil na odjezd, ale až když jsme už seděly, začal auto otáčet, což mu moc nešlo, protože mu tam překážel sloupek. A místo, aby se otočil dál od něj, tak vždy zajel až těsně k němu, aby zjistil, že se tam prostě neotočí a zkusil to znovu. Jinak byla i celá cesta na letiště napínavá. Pán není úplně opatrný řidič, takže jsem byla ráda, že byla silnice skoro prázdná. Na letišti jsme byly jako první, což se hodilo, protože jsme odevzdaly kufry (do limitu 23 kg jsme se s přehledem vešly, já měla rezervu ještě 200g, Blanka skoro 800g) a já stihla i s opravdovou láskou a péčí připravované kafe (jinak by ta příprava přece netrvala půl hodiny). Jinak je sice zákaz tekutin v příručném zavazadle, ale džusy nám tam u scanování nechali..
V letadle mi zapadl Hazard mezi sedadla, takže jsme ho všichni kolem a letuška museli hledat. Teda oni nějakn epochopi jeho důležitost.. Let byl opravdu krátký (cca 40 min), za chvíli jsme přistáli na letišti na Zanzibaru. I když je to malý ostrov, byl v minulosti hlavním městem Osmánské říše, i proto jsou místní spíš muslimové a nelíbí se jim, že pevninští Tanzánci sami sebe považují za “důležitější”. Nejstarší část ostrova je Zanzibar city (neboli Stone Town), kde strávíme dnešek, než se zítra přesuneme na severní pobřeží.
Zbytek dopíšu zítra ráno cestou na sever, dnes jsme oslavovaly narozeniny někoho, kdo je pro mě hodně důležitý, takže Happy birthday Tu Juu 🙂
 

… pokračování …

Po přistání jsme byly trochu v šoku, představovaly jsme si turistickou oblast, kde bude čisto, normální obchody ap, ale bylo to skoro stejné jako na pevnině. Silnice bez chodníků, spousta prachu, garážové obchody. A spousta nápisů v ruśtině. Když na mě z scannem kufrů promluvil taxikáŕ Chorošó nebo tak nêjak, seřvala jsem ho. Hned na letiši na nás čekal náš řidič, který nás odvezl do našeho dnešního hotelu. Jmenuje se Tembo a je na pobřeží, od letiště cca půl hodiny. Ono celý ostrov se dá autem projet jihu na sever za jednu hodinu.. :). Nejdřív jsme zastavili v přístavu, abychom si vyzvedly rezervované jízdenky na trajekt do Dar es Salaamu v sobotu. Ještě že jsme měly dist času, tato (podle mě jednoduchá) operace trvala tetě za přepážkou asi 20 minut. V hotelu o nás nějak nevěděli, tak jsme to museli řešit s vedoucím a s českou agenturou, co nám to zařizovala. Paní mi zavolala, ať jí dám recepčního, že to vyřídí, ten mi vzal telefon a na 15 minut zmizel. Nakonec se naštěstí oba objevili a všechno bylo v pořádku. Jen pokoj ještě nebyl připravený. Ale s tím jsme počítaly a v 10:30 jsme měly odjezd na výlet – lodí na Prison Island, ostrov, kde kdysi dávno bylo vězení pro otroky, pak místo pro karaneténu a dnes je tam rezervace želv obrovských. Kufry jsme chtěly dát do storage room, ale pán z hotelu řekl, že je to v pohodě, že je máme nechat na průchozí chodbě u recepce. Když jsme dál trvali na storage room, tak zakroutil očima, posunul kufry o 2 metry dál pod schody a bylo hotovo.
Želvy byly hezké a překvapivě akční. Jen škoda, že to všechno kolem nechali místní zchátrat.. ale jak jsme viděli budovy kolem, tak je zchátrané opravdu všechno. Po návratu z ostrova (naštěstí to byl kousek, začínalo se mi z toho houpání dělat blbě) jsme dostali klíč od pokoje. Pokoj byl obrovský, se třemi postelemi 2x2m, obývákem, obrovskou koupelnou, lednicí, škoda, že jsme tam jen na jednu noc..
Když jsme si trošu vybalily, šly jsme se projít do města. Teda do města. Jmenuje se to sice Stone Town, ale je to jen malá část města a i když je to zapsáno jako světové dědictví Unesco, nebylo tam nic k vidění. Starší budovy a památky byly v naprosto zchátralém stavu. Největší zážitek byl vidět místní tržiště. Masovou nebo rybí sekci. No, maso bych si tam určitě nekoupila.. oblečení se prodávalo tak, že byla obrovská hromada všeho a lidi se v tom prohrabovali. Všude na ulici nám někdo nabízel, že nás provede, že nám něco prodá, občas nestačilo je jen ignorovat a musely jsme schválně odbočit jinam, abychom se jich zbavily. V oficiální turistické kanceláři nám dal pán mapu a zakroužkoval úplně všechno, co tam bylo, takže jsme na 15x15cm měly asi 100 kroužků – každý obchod, starší budovu, restauraci, dům, kde se narodil Freddy Mercury. Ale to, že je spousta věcì zničená, nám neřekl.
Je tady dost koček, některé se procházejí i po pláži, některé jsou hotelové a spí na židlích.
Nakonec jsme skončily v restauraci na výborném salátu a drinku a takhle navštívily celkem 4 restaurace (všude nějak docházelo víno, v našem hotelu dokonce vůbec neprodávají pivo/víno ani nic alkoholického). Já si mezitím ještě stihla zaplavat u západu slunce v úžasně teplém moři, cestou (plaváním) jsem se seznámila s Jamesem a Elizabeth, kteří mě pozvali na Martini na své lodi Leopard 39. Dále jsem se dozvěděla od dalších plavců, že je večer mejdan v Hyatt hotelu, pokoj 37. Ale tam jsme se nakonec nedostali, protože i když jsme chtěly jít spát brzy, když jsme vzhůru od 4, nakonec to nějak nevyšlo a v hotelu jsme byly až před půlnocí. A to se zase musím pochlubit, že jsem našla hotel já (když jsme stály před ním a Blanka nevěděla, kudy jít).
 

 
Středa 24.2.
 
Ráno se nám nechtělo vůbec vstávat. Ale není na výběr, jedeme na severní pobřeží do bungalovů na Nungwi. Po snídani nás vyzvedl náš řidič a odvezl do testovacího centra na Covid. A to bylo opravdu něco. Stovky lidí stojící namačkáni na sobě ve frontě na okopírování pasu, platbu, registraci na odběr a na odběr v součtu 3 hodiny, opravdu mazec. Když už nàs volali dovnitř ve skupince 20 lidí, tak jsme myslely, že už konečně bude odběr, ale místo toho tam byla další místnost na čekání. Nakonec nás odvedli do místnosti, kde byly 3 plenty a místní vytěrač odebral vzorek a poslal nás pryč. Nedivila bych se, kdyby se tam vzorky míchaly, přijde mi, že jak se vše dělá jinde (papíry, čísla, odběry..), je malá pravděpodobnost, že se pak vše zkompletuje správně. Byly jsme neskutečně rády, když jsme odtamtud vypadly a všechno pořádně vydezinfikovaly. Výsledky si budeme vyzvedávat v sobotu 27. cestou na loď, tak snad bude všechno v pořádku.. Paní z CK tvrdila, že tady nikdo nikdy pozitivní nebyk !(÷ není to pravda, potkaly jsme lidi, kteří zkoyšeli po týdnu test znovu, aby mohli odcestovat.
První zastávka cestou nahoru byl park Jozani. I když jsem poprosila o zvýšení teploty klimatizace, seděla jsem v autě v mikině a přeslo mi byla zima na nohy. Park byl v porovnání s Mt. Meru a safari nudný, alespoň jsme tam viděli opičky (guerézy zanzibarské a černé) a “školku” pro kraby. A pak stromy, které vypadaly jako chodící stromy a stály na kořenech.
Zato druhá zastávka se opravdu povedla. Zastavili jsme se na farmě koření, kde jsme mělu prohlídku toho, co se na této komunitní farmě spojených 54 rodin pěstuje. Viděly jsme, jak roste hřebíček, kurkuma, zázvor, jak voní kořen skořice, jaké jsou různé druhy pepře.. průvodce Mohammed byl veselý kluk, který uměl pár slov česky a pořád se smál. Jeho nejoblíbenější věta byla, že “We can eat it as ovoc, but it is natural medicine”. Slovo ovoc používal hodně často :-). Dokonce nám připravil místní kořeněné kafe, když jsme si u keře kávy robusty povzdechly, že bychom si kávu fakt daly. Jeden kluk nám ukazoval, jak se skáče nahoru na kokosovou palmu, když chtějí sundat kokosy. U toho blbnul tak, že jsem si musela v duchu přeříkávat pravidla první pomoci. Kluci nám ještě upletli z listů banánů/kokosu tašku, náranky, čelenky, žáby (“čůzá”).. Ochutnaly jsme čerstvé banány, kokos, mandarinku, pomeranč, marakuju, ananas, pomelo, jack fruit. Bylo to výborné, chutnalo to úplně jinak než ovice u nás, které dozrává cestou na lodi. Nakoupily jsme tam nějaké věci, abychom farmu podpořily a vydaly se na poslední úsek cesty na Nungwi.
Za necelou hodinu jsme byli v našem předposledním hotelu, a to i přes to, že tam najednou skončila silnice. Dokud ještě svítilo slunce, byly jsme u moře a v moři (krásně čisté a teplé). Po večeři jsme se ještě šly projít po okolí, ale není tady moc rozdíl mezi pevninou a Zanzibarem. Garážové prodeje, všude úplně stejné zboží a je tady strašně moc Rusů.
Zítra jsme konečně bez budíku, jupiii :-), takže dobrou noc. Teda dobrou, máme tady milion mravenců a dveře nejdou odemykat a chybí jedna deka, ale jinak je to tady fajn :).
 

 

Čtvrtek 25.2.
 
Ráno jsme vstaly relativně brzy, takže jsme ještě před snídaní stihly plavání / běh (ponaučení pro příště – je lepší si vzít běžecké boty rovnou a ne až po té, co si rozříznu prst na mušli). Když jsem se chtěla po běhání vrátit do pokoje, zase nešel odemknout. Na vrátnici slíbili, že zámek vymění, hned jak tady bude opravář. A pán otevírák nám šel otevřít.
Cestou na snídani jsme odevzdaly klíče na recepci s tím, že jdeme snídat a mohli by nám vyměnit ten zámek. Snídaně nás překvapila, ale ne úplně mile. Nebylo tam skoro nic :-). Blanka ale nějak zařídila ovoce a dokonce si i objednala vajíčka (ale ty nevíme, zda jsou dobrá, protože je nepřinesli). Cestou zpátky jsme se sázely, zda nám přinesli druhé prostěradlo a opravili zámek. Já myslela, že jo, když jsme o tom s recepčním mluvily už celkem asi 4x. Ale bohužel, ještě to nevyšlo.
Dooběda jsem chytala bronz ve stínu na pláži, ale místo toho jsem chytla zebru, mám bílo-červené pruhy na různých částech těla, nevím, jak se mi to povedlo. Btw, zebra je bílá a má černé pruhy, kdyby vás to zajímalo. Já jsem bílá a mám červené pruhy.
Pak se nám nechtělo sedět v hotelu, a tak jsme se vydaly na procházku po pláži. Potkaly jsme pána (který mi říkal Mr. Tatoo, vrr), a ten řekl, že je večer kolo disco párty na pláži. Takže pokud seženeme kola, přijedeme. Cestou jsme natrefili na restauraci od Hiltonu, kde jsme byli asi 5minut před 13tou. Tak jsme si tam chtěly dát oběd. Nejdřív nás musel změřit pán (teplotu), pak jsme se dozvěděly, že kuchyně otevírá až ve 13. Číšník nám asi 15 minut vysvětloval, že to není až takový velký problém, ale že ještě teda nebudou vařit. Ale můžeme si obejdnat pití. A vlastně i jídlo, ale začnou vařit až ve 13:00. Než nám všechni vysvětlil, kuchybě už dávno fungovala a mohly jsme si normálně objednat. Já krabí polévku v kokosovém ořechu a Blanka si objednala tuňákový salát. Číšník na to řekl, že je to skvělá volba. Když jsem se zeptala, zda to moje nebo Blančino jídlo, bez zaváhání řekl, že ten tuňákový salát, tak nevím. Ale obě jídla byla perfektní a hezky naservírovaná. Takže jsem si dala i pannacotu s kokosovým mlékem a marakujou, mňam. U placení přišel dokonce i šéf a zeptal se, zda jsme spokojené s jídlem (ano) a s číšníkem (taky ano, chudák byl pod dohledem).
Po jídle jsme pokračovaly v procházce, chtěpy jsme dojít k majáku, ale cesta nějak končila a k majáku se nešlo dostat, ani obejít. V dálce jsme uviděly vyhlídkové molo, tak jsme zkusily jít tam, ale to patřilo jednomu hotelu a taky jsme se tam nedostaly. Dostaly jsme se do opravdu místních částí, kam noha turisty určitě dlouho nevkročila. Všude samé odpadky, no nebylo to hezké. U jedné stavby spal pán v kolečku :-). Nechtěly jsme se vracet úplně stejnou cestou a podle google maps jsme našly okliku. Jak ta cesta vypadala, uvidíte na jedné dotce s Blankou. No byly jsme rády, že jsme se pak dostaly na “hlavní cestu” (čti prašný chodník). Cestou jsme viděly, jak tady žijí místní a není to nic úplně veselého..
Po návratu hotelu jsme zjistily, že zámek nám nevyměnili a prostěradlo nepřinesli. Když nám pán pokoj otevřel a pak se někdo přišel na zámek podívat, tak po dlouhém zkoumání zkonstatoval, že je to rozbité a odešel. Takže jsme pořád ve stejném stavu. Pak jsme se i se zebrou zchladily v moři, zase zavolaly pána na zámek (prý ho bude potřeba vyměnit, hmm) a pospíchaly na Happy hour na drinky v našem Root top baru.
Ještě jdeme dál na procházku druhým směrem a na večeři, takže zbytek napíšu zítra – to máme poslední celý den tady, v sobotu si jedeme pro výsledky testů na covid (držte palce, čteme, jaká je v ČR situace..) a pokud bude všechno OK, tak se přesuneme do Dar es Salaamu, odkud poletíme domů.
 

 
Pátek 26.2.
 
Dnes je odpočinkový den, takže toho moc nenapíšu. Ale abych nezapomněla – včera nám přinesli dokonce 2 prostěradla navíc a co je ještě překvapivější – máme úplně nový zámek, který se dá nejen zamykat, ale i odemykat..
Před snídaní jsme šly plavat, ale byl odliv, takže to bylo adrenalinové plavání, protože jsem břichem málem drhla o ježky, takže jsem se nemohla pořádně nadechnout. Ale zvládli jsme to (já i ježci). U snídaně vládl zase chaos, buď nebyla káva nebo příbor nebo hrníčky nebo sklenice, ale nás to nerozhodilo, dokonce jsme dostaly i objednané vajíčka, prostě den nemohl začít líp.
Po dopoledním odpočinku následoval obéd v Hiltonu (zase bezchybný, všichni si nás pamatovali, takže přišli postupně 4 lidi zeptat se, jaký jsme měli včera den a tak 🙂 ). Ale dnes už číšníka nikdo nekontroloval, už asi není v podmínce. Po obědě jsme domluvily, že se zítra vystěhujeme až v 11, i když je všude napsáno, že to musí být striktně v 10 a nejsou výjimky. Ale stačilo na recepci pochválit, jak nám krásně vyměnili zámek a že je to úžasné a hned to šlo ;-).
Po obědě byla další siesta a třídění fotek. A pak se to stalo. Šly jsme šnorchlovat. Teda Blanka šnorchlovat, já plavat (máme jeden šnorchl). Popošly jsme si na dál od hotelu na místo, které se nám líbilo a udělaly jsme dobře. Viděly jsme spoustu rybiček, nejvíc cca 10cm šedivých nebo pruhovaných, několik druhů hvězdic, spoustu ježků, rouru s očima a ocasem, malé rybičky, velké ryby.. jelikož jsem s sebou neměla telefon, tak jsem to alespoň nakreslila. Zdokonalily jsme šnorchlovací znakovou řeč k dokonalosti (např. poplaveme blíž k břehu), problém byl ten, že i když jsme se dohodly na tomhle, každá jsme plavaly úplně jiným směrem :). Ale já mám z úkol hlídat Blanku, takže jsem se vždy přizpůsobila :-). Jako bonus jsme viděly krásný a barevný (pauza na večeři a už nevím, co jsem chtěla říct, až si vzpomenu, tak to napíšu). Aaa, západ slunce :-).
No a večer trávíme v restauraci našeho hotelu, jelikož je dnes nákupní den (Blanka nakoupila tričkoa víno), tak kupujeme míchané nápoje. Přece jen je to poslední večer tady, zítra následuje přesun na jih, vyzvednutí výsledků testů na covid a pak lodí na poslední noc v Tanzánii v Dar es Salaamu.
 

 
Sobota 27.2.
 
Dnes jsem nějak zatím nestihla nic napsat, jal jsme v jednom kole. Takže jen ve zkratce – máme v ruce negativní test na covid, přesunuly jsme se do Dar es Salaam a zítra odlétáme přes Nairobi do Prahy a budu mít spoustu času na letišti, takže to dopíšu tam :).
Tak alespoň pár fotek z trajektu a z Dar es Salaamu..
 
Tady jsou opravdové zápisky :-):
 
Ráno jsme si přivstaly, abychom naposledy využily, že jsme u moře a šly si zaběhat. Jenže byl pro změnu strašný příliv, takže pláže byly zatopené a běhat fakt nešlo, takže to vyhrálo plavání (Blanka šla běhat. Ale opravdu to nešlo :)) Nikam jsme nepospíchaly, protože jsme měly domluvený checkout až na 11hod. Po poklidné snídani (i s vajíčkama, takže nakonec byla úspěšnost 66.666%) jsme hodně pomalu balily věci na přesun do Dar es Salaamu. V 10 na nás beztak zaklepal někdonz recepce, zda jsme se náhodou už nechtěly vystěhovat, když dnes odjíždíme. Když jsme mu vysvětlily, že ne a půjdeme až v 11, bylo to v pohodě.
A v 11:30 už jsme vyráželi i s naším řidičem z cesty na sever pro výsledky testů na covid. Byly jsme napjaté, hlavně když po nás chtěli potvrzení o zaplacení (to jsme u testů ukazovaly 2x a bez něj by nám je ani neudělali..). Naštěstí jsem papír našla mezi svými dokumenty, takže jsme potvrzení získaly (jsme negativní, jupiii, teda fyzicky, psychicky rozhodně pozitivní) a pokračovaly dál na jih do přístavu. Jelikož jsme si nechávaly rezervu kvůli těm testům, dorazily jsme do přístavu už ve 13, kdežto loď měla odjíždět až v 16. Dva portýři, kteří se nás ujali a vzali nám kufr, nás protáhli scanem, ten pískal, ale nikdo to neřešil. Musely jsme vyplnit opak imigrační karty, kufry nám zmizely někde v dálce. A to jsme na nich měly jen nálepku se jménem, ani číslo plavby, nic. A najednou nám ti dva řekli, že pojedeme dřívější lodí, že nám to zařídí. A opravdu – za chvíli nás už tahali do kanceláře, kde naše palubní lístky jiný pán roztrhal na miniaturní kousky. Naštěstí nám pak vytiskl nové s odjezdem ve 13:45 (ale všichni říkali “odjezd ve 14” a měli pravdu). Kufry nám najednou nakládali do vozíku č. 20 (to jsme si měly zapamatovat) za 10 minut měl být odjezd lodi. A oba portýři si řekli každý o 20 dolarů (jízdenka stála 35 dolarů). Dali jsme jim každému dolar, zasmáli se jakože je to dobrý vtip, ale nakonec odešli. Nás nahnali do čekárny se spoustou lidí, kolem naší klece už vpouštěli lidi, co přijeli na Zanzibar, měřili jim teplotu, a hned jak vešel poslední, otevřela se naše brána a všichni se vřítili na palubu. No, všichni. Loď už houkala na odjezd, zvedaly se schůdky a ještě dobíhali poslední opozdilci a na palubu házeli poslední balíky.
Byly jsme na nejvyšší palubě, což se ukázalo jako výborná volba, v přízemí totiž byla díjy klimatizaci zima jako v lednici a první patro bylo pokryto dečkami, kde se muslimové modlili (proč?? Už někdy jeli touhle lodí???) Jelikož jsme jely dřívější lodí, snažily jsme se přebookovat taxi do hotelu, což se nakonec povedlo. Po hodině a půl opravdu rychlé jízdy (nešlo pořádně fotit od zábradlí, protože jsem se bála, že mi telefon vylítne z ruky) jsme vjížděli do zálivu Dar es Salaamu. Bylo vidět vysoké moderní budovy, ale i místní rybáře všude kolem. Každopádně to vypadalo na dost moderní město.
Když jsme přistáli, dokonce jsme dostali naše vlastní kufry (to bylo asi největší překvapení dnešního dne), odpálkovaly jsme nosiče, co nám chtěli vzít kufry, abychom jim něco zaplatily, a vyšly jsme ven. Tam byly desítky taxikářů, překřikovali se přes sebe, mávali nám před očima klíčky od auta a nechtěli nás nechat projít dál. Naštěstí jsme v dálce uviděly papír s našimi jmény, tak jsme se řítily přímo k našemu pánovi. Ten ale najednou odběhl a začal honit nějaké taxi (to naše). Doběhly jsme jej tedy taky, kufry daly dovnitř, mezitím zastavily dopravu, protože nás nešlo objet a vyrazili jsme k hotelu. Po 2 minutách řidič zaparkoval u Sleep Inn. Pak jsme zjistily, že fakt bydlíme kousek od přístavu :-).
Dostaly jsme klíče od pokoje, kde si někdo zapomenul mango a bačkory, jen se převlíkly a vyrazily na jídlo do města. Šly jsme hlavní nákupní uličkou, která se vůbec nelišila od ulic v Arushi. Samé stánky, kde jsou hozené v prachu věci, oblečení, domácí potřeby, všichni nám říkali My friend (to bude v ČR nuda, až se projdu po ulici a nikdo na mě nebude řvát a nezastaví mě..). No na nákupy to fakt nebylo. Brzkou večeři jsme si v rámci hygieny a bezpečnosti daly v KFC (žádný výběr, skoro žádné maso, ale to se nedá nic dělat :)) a pokračovaly v procházce s vidinou koupení kávy. Jediná kavárna z google maps byla v zavřeném hotelu. Pokračovaly jsme dál s tím, že něco najdeme. Ale nenašly jsme nic, co by vypadalo jako restaurace, ne to ještě kavárna. Když jsme došly k pobřeží a udělala jsem si selfie se dvěma puberťačkama (chtěly a fotily to ony :)), došly jsme do parčíku, kde byly volně velvet monkeys. Jedna mrcha si do dutiny stromu něco zchovala a nechtěla se dělit, protože si tam vždy odskočila, zkontrolovala, že je sama a pak si něco strčila do pusy a odešla. A po pár metrech k nám dojelo černé opancéřované auto, z něj vystoupili vojáci se samopalem a začali se ptát, co tam děláme a kam jdeme. Pochopily jsme, že to není cesta pro nás a musíme jít chodníkem na pobřeží. Chodník.. no.. byl to pás odpadků na pobřeží. A na konci byl místní rybí trh, který procházel do normálního obrovského trhu se vším. Do včera jsem netušila, kolik mám kamarádů, ale vypadalo to, že jsou nimi všichni, kolem koho jsme prošly.
Pak začalo zapadat slunce, tak jsme zamířily k hotelu (po setmění se nemá chodit ven), ještě jsme si řekly, že se půjdeme zítra podívat na anglickou mši, že by to mohla být “show” s gospely a tak, uvidíme.
Na pokoji v hotelu jsme dopily víno a hrály jsme karty, dokud jsem nevyhrála. Nakonec k tomu byly potřeba 3 turnaje, ale ten poslední jsem vyhrála v tie breaku 7:6, takže jsem byla šampionem večera, jupiii :-).
Překvapilo mě, že vícepatrové domy kolem nás neměly elektřinu. Když se setmělo, tak ty domy prostě zmizely..
 

 
Neděle 28.2.
 
Začíná poslední africký den, odpoledne odlétáme do Nairobi, v noci do Dauhá a zítra v poledne budeme v Praze.
Snídaně byla fajn, měly jsme pána, co za námi chodil a vše dokončoval (dala jsem třeba chléb do toasteru a on tam přiběhl a hlídal aż vyskočí). U horké vody bylo napsáno Hot milk a u mléka Hot water, ale takhle bíle špinavou vodu prostě nemůžou mít ani tady, takže jsem tenhle podlý trik prohlédla. Po snídani jsme šly nakoupit do supermarketu, kde jsme byly včera. Byl sice zavřený, ale chytil se nás jeden černoch, který nás odvedl do jiného obchodu a celý čas čekal na dýško venku, občas i vevnitř. Až cestou zpátky jsme se ho (Lucase) zbavily. Následovalo balení kufrů, telefon z recepce, zda tady zůstáváme dýl, když jsme nebyly na check outu (to bylo půlnhodiny před deadlinem checkoutu), poslední převlíkání a samotný checkout. Kufry jsme si nechaly ve storage roomu a vyrazily na poslední procházku směrem ke kostelu. Tohle město nám prostě nebude chybět :-).
 
Neděle 28.2.
 
V kostele to byl úplně jiný svět než venku. Hezky oblečení lidé, většinou ženy a půlku kostela obsadila zjevně nějaká škola, bylo tam asi 100 holek v uniformách. Čekaly jsme na nějaký akční gospel, místo toho tam byl řvací kněz, kterému bylo rozumět jen když mluvil potichu. Jakmile začal řvát, bylo slyšet jen skřípění mikrofonu (a to bylo bohužel většinu času). Po cca hodince jsme odešly, protože jsme se musely přesunout na letiště. U hotelu už čekal náš taxikář, který nás cestou nešetřil a jel co to šlo, abychom stihly letadlo. To naše mělo navíc ještě zpoždění 2 hodiny, takže díky taxikáři jsme mohly na letišti strávit ještě delší čas, než jsme chtěly. 2 hodiny před odjezdem jsme odevzdaly kufry a celkem trvalo celou hodinu, než jsme se dostaly až ke gate. Bylo potřeba vyplnit nějaký online formulář pro vstup do Keni, dále imigrační, scanner baťohů, papíry na covid, měření teploty, no byl to celkem frmol. Letadlo do Nairobi mělo nakonec na startu dalších 25 minut zpoždění. Mezipřistání bylo na Zanzibaru, kde tentokrát lidi i nastupovali, nejen vystupovali, takže tak nějak nechápeme, proč jsme neletěly odsud a zbytečně jely včera do Dar es Salaamu, tam přespaly a zase letěly zpátky na Zanzibar. Budeme to muset zjistit v naší CK, třeba to má nějaký hlubší smysl.
V Nairobi zase kontrolovali test na covid, měřili teplotu, pak jsme prošly security checkem a už jsme byly u gate. Jenomže naše kufry pravděpodobně končily v Nairobi, protože paní v Dar es Salaam u check-inu říkala, že je budeme muset vyzvednout a znovu udělat check-in, neměly jsme ani palubní lístky. Když jsme chtěly zjistit, jak na tom jsme, poslali nás na customer service. Tam nám řekli, že se musíme vrátit pro baťohy a projít celým kolečkem imigrační do Keni, pak udělat normální check-in, odevzdat kufry, zase imigrační exit a pak ješte security check, abychom se dostaly na gate. Na security checku nás ale nechtěli pustit zpátky na letiště opačným směrem, pán říkal, že je všechno v pořádku, oni přece ví, že kufry mají letět do Prahy. A že nemáme palubní lístek, to nevadí “oni” nám ho dají. A poslal nás ke gate 18 (nevím, proč právě tam..). Od gate 18 jsme šly zase na customer service, paní musela jít s námi a zařídila, že nás pustili zpátky kolem security check. Pak jsme šly k zavazadlům – tj. na imigrační, kde bychom musely vyplňovat dotazník ap, jakobychom opravdu jely do Keni. Pánovi u přepážky jsme ale vysvětlily, že jen přestupujeme, ale kufry ne. A on nás zavedl za vedoucím. Ten nám vzal pasy a poslal nás pro kufry. Byly to poslední 2, co kroužily na karuselu (i to jsme měly štěstí, mohli je už dát někam jinam), rychle jsme je vzaly a bĕžely za p.vedoucím, bez pasu je to totiž takové, no… blbé. Naštěstí tam byl a dokonce nám vrátil pasy. A jelikož celou situaci bral jako pochybení letiště / leteckých společností, pomohl nám obejít kolečko s imigračním. Jeli jsme s ním služebním výtahem, po chodbách pro personál, bylo to fajn :). Na imigračním pro exit nám domluvil, že až odevzdáme kufry a půjdeme zpět, tak jen projdeme kolem vyvoleného úředníka a nebudeme muset nic vyplňovat a tak to opravdu bylo. Bez kufrů a s letenkami jsme kolem něj jen prošly, následoval další security check a byly jsme v odletové hale. Jen z těch původních 6 hod na přestup nám díky zpoždění letu a kufrům zbyly necelé dvě. Ale i ty jsme nadoraz využily a oslavily, že máme kufry :-). To už jsme si mohly klidně dovolit last call na let do Dauhá, takže jsme nepospíchaly ke gate a vše v pohodě stihly.
Let z Nairobi byl fajn, až na to, že zrovna moje sedadlo nešlo zklopit, zato pán přede mnou na mě skoro ležel. Po šesti hodinách jsme přistáli, asi půl hodiny trvalo, než jsme se dostaly k centrální hale a security check (nejezdí vlaky), takže jsem jen taktak stihla vyfotit Hazarda a koupit poslední dárky a už jsme musely běžet k naší gate.
No a poslední let už utekl, Quatar Airlines měly nové (březnové) filmy, do toho výborné jídlo a pití, takže jsme byly v Praze vlastně za chvilku :-). Navíc vedle seděl zajímavý pán, co cestuje se svými 4+1 dětmi (+1 je těhotná manželka), tak jsme si alespoň mohli pokecat.
Pak jsme se už jen musely dostat z letadla do ČR (vyplnit formulář pro hygienu a ukázat negativbí test) a objednat se na druhý PCR test v sobotu, do té doby bude izolace.
 
A tak končí naše dobrodružství. Zážitků bylo nepočítaně a jen částečně se to dá popsat někomu, kdo tam nebyl, něco ostatním prostě nevysvětlíme. Navíc mě Blanka nestihla sesadit z karetního trůnu, máme v ČR i kufry.. prostě samá pozitiva.
Takže kdybych měla celý výlet shrnout jednou větou, tak to bude rozhodně: “Nebojte se jít si za svým snem.”