Uganda (2022)

Den D – den

Přišly výsledky PCR testů na covid, které potřebujeme na odlet z ČR. Takže sen se konečně stává skutečností – OPRAVDU ODJEDEME DO UGANDY :-). Blanka, její dcera Péťa a já. Včera jsem zjistila, že dnes ještě nemám dovolenou, takže balení necháme na zítra, ale kartičku Edena Hazarda mám už připraveného u pasu, takže to nejdůležitější si vzít určitě nezapomenu. Čeká nás cesta přes Dubai, napínavé testy po příletu a pak už dva týdny nerušeného chození po horách a návštěva goril. A návrat bude v magický den – 22.2.22.
Ale abych to nezamluvila – JUPIIIII :-).

Den D – 3.2.2022 (čtvrtek)

Jelikož jsme včera po nohejbale museli oslavit narození Mátiny vnučky Jáchyma, bude dnešek veselejší než jsem předpokládala. Navíc dostáváme protichůdné informace z cestovky, co se stane, kdyby byl náš test po příletu pozitivní. Po původní informaci, že pokud jsme očkované, tak nám nařídí nosit týden respirátor (to bereme) a pokud to někdo prodělal v posledním měsíci je úplně v pohodě, stojí v dnešním mailu, že pokud bude test pozitivní, tak nás čeká karanténa v našem hotelu (asymptomatický průběh) nebo v nemocnici (symptomatický průběh, ale tam prý fakt nechceme). My ale hned z letiště odjíždíme na první track na Mt. Elgon, takže pokud bude výsledek za 2 dny jako v ČR, tak už budeme dávno na procházce. No uvidíme, necháme se překvapit :-).

Na letišti máme být v 19 a před 22hod odlétáme. Před odletem máme na letišti sice dost času, ale díky Péti a její kartičce z České spořitelny budeme na odlet čekat v salonku ČS, takže si myslím, že to bude úplně v pohodě :-). Horší je, že mám připraveno tolik věcí, že se to do kufru nemůže vejít. Ale ještě mám 3 hodiny do odjezdu, tak se tím teď nebudu stresovat.

Nakonec jsme se sbalili (já do Ugandy, Péťa s dětmi na Stříbrnou) a vyrazili jen o 10 minut později podle původního plánu. A navíc jsem cestou přišla jen na jednu věc, která nám chybí (žvýkačky), takže to vypadá slibně.

Tři hodiny před odletem jsme se potkaly všechny tři na letišti, (předběhla jsem půlku davu.. ale opravdu jsem nechtěla, jen letíme jako jedna skupina) a po chvilce jsme se dostali k přepážce na check-in. Tam následovalo nejdelší odbavení v mém životě. Po kontrole všech různých dokumentů (pasy, covid test, víza, program zájezdu, objednání na testy v Ugandě ap) jsme ještě půl hodiny řešily problém se zavazadly. Teda řešila to paní, my jen čekaly. Blančin kufr odjel ještě v pořádku, ale něco se mi na tom nezdálo, protože pak paní volala do “kufrárny”, ať ho pošlou zpět (a než nás odbavili, tak kufr nepřišel). Pak se jim nelíbil počet zavazadel – ze šesti povolených jsme měli jen 5, asi to je problém. A nakonec jsme musely s Péťou naše baťohy odevzdat u nadměrných zavazadel, i když byly menší než kufry, které normálně vzali. Tím se nám zkrátil čas v MasterCard salonku nejmíň o půl hodiny. Ale to nevadí, beztak jsme ten čas využily pořádně :-). Scanner i nalodění byly překvapivě v pohodě, takže teď už sedíme v poslední řadě letadla (kde je vše, i filmy i jídlo, zpoplatněno) a čekáme na odlet :-).

4.2.2022 – pátek

Před šestou ráno (3 hod v noci našeho času) jsme přistáli v Dubaji. Let byl dost dlouhý, protože tam bylo málo místa i na mě a nešlo ani sklopit sedadla.. Venku bylo 19 stupňů, ale vůbec jsme si to neužily, protože jsme pak půl hodiny přejížděly mrazákovým autobusem k našemu terminálu. Jen tak tak jsme stihly otestovat ještě i dubajský salonek (bylo to v pořádku) a už jsme musely jít ke gate (ta se během času stráveném v salonku změnila na úplně jinou, naštěstí jsme stihli změnit cíl).

Po další důkladné kontrole dokumentů, covid testů, víz ap jsme nastoupily do letadla Emirates, což v praxi znamenalo, že to bylo pohodlnější, mohly jsme koukat na filmy, měly jsme výborné jídlo s kovovým příborem a tak :-). V půl třetí jsme za mírných turbulencí a pár zděšených výkřiků úspěšně dosedli na dráhu v Entebbe. To jsme už měli 27 stupňů, jak se v Africe sluší a patří. U vstupu do letištní haly čekala zaměstnankyně s cedulí Starmanova – 2 pax, ale vzali do party i mě. Následovalo imigrační, kde každá z nás ukazovala něco jiného, ne každou tam vyfotili a ne všem vzali otisky prstů. Asi ty postupy nemají úplně sjednocené. Následoval covid test (prý málokdo bývá pozitivní, ale s naším štěstím..), pak vyzvednutí zavazadel (nejdřív to vypadalo, že přijelo jen Blančino, ale nakonec jsme se dočkaly i my s Péťou). Zbytek úkonů na letišti proběhl relativně bezproblémově – měly jsme rozměněné peníze a datovou SIM. Paní nás předala našemu řidiči Adamovi, který bohužel netrefil parkoviště u letiště, ale za půl hodinky jsme byly u auta, Adam tam naskládal zavazadla a mohli jsme vyrazit. Teda to byl plán, pak jsme zjistili, že Adam nemá klíče od auta, tak následovalo vzevrubné prohledávání a za další půl hodinku jsme byli opravdu na cestě.

Doprava se tady řídí sama. Silnice je široká na dva pruhy, ale ty nejsou značeny, takže se jejich počet a rozložení dynamicky mění. Maximální počet vozidel, která se vedle sebe vejdou na takovou silnici jsou 3 v jednom směru a 2 motocykly v jakémkoliv směru, nebo 2 auta v jednom směru a dvě auta v druhém a kolo sevřené mezi nima. A víte, kolik lidí se v Ugandě vejde na jeden motocykl? Čtyři + dítě. A víte, k čemu je plná čára mezi pruhy? K ničemu :-). Dopravu provází kontinuální troubení, ale za celou tu dobu naší cesty (cca 5 hodin) jsme neviděli žádnou nehodu. Možná je to i tím, že jsme uprostřed cesty usnuli. Jen Adama budilo troubení ostatních aut..

Cestou jsme potkali obchod Baťu, spoustu tržišť, děti v uniformách, které šly ze školy, zevlující hloučky líných mužů a skupinky pilmých žen s nákladem na hlavě. Občas do silnice vběhla kráva nebo koza, tak Adam udělal myšku, ale jelikož sedím vepředu (a dělám navigátora, hahaha), tak jsem si na to po pár hodinách zvykla.

PS: Letos s námi cestuje Eden Hazard se svojí princeznou.
PPS: Zítra vyrážíme na track na Mt. Elgon, ale je 7 hodin a my pořád ještě jedeme do hotelu Rosie’s last chance (napadlo mě spousta důvodů tohoto jména, tak uvidíme, jak to tam bude vypadat 🙂 ) a potřebujeme se trochu vyspat a sbalit na výlet a dopít víno, takže večer bude ještě frmol.
PPPS: Update ve 20 hodin: všechny máme negativní testy, jupiiii. Takže teď už opravdu Hakuna Matata. A i když jsme na cestě už 4 hodiny, jsme tak 150km od Kampaly a před námi jsou mejmíň 3 hodiny cesty :-/.

Sobota – 5.2.2022

Dorazili se v 11 hodin večer, po rychlé večeři jsme se akorát vysprchovaly v kyblíku a šly spát. Pokoj byl akorát pro kednoho, jen se mi tam už nevešel otevřený kufr. Ale to nevadí, po 24hod v sedu si můžu konečně lehnout. Postel měla uprostřed ďolík, takže všechno, co mi vypadlo během spaní (špunty do uší, telefon), jsem tam ráno našla :-).

Spala jsem s ještěrkou. Teda ona moc nespala, pořád někam lezla. I když jsem si sugerovala, že tam není, nějak se mi nepovedlo dovést to do zdárného konce, takže jsme si na sebe musely zvyknout. Asi pomohlo to, že jsem byla zamotaná do sítě proti komárům a věděla jsem, že když se nemůžu dostat já ven, nemůže se ani nikdo dostat ke mě :-).
Po snídani jsmě měli pohovor v Mt. Elgon National Park Office, kde jsme se seznámili s náším průvodcem Izákem. Už na té úvodní schůzce jsme zjistili, že máme zpoždění, takže jsme se šly rychle sbalit na track. Zjistila jsem, že nemůžu najít pláštěnku, snad jí teď nebudu potřebovat, určitě jsem si jí balila :-).

Nosiči naložili vše do auta a vyrazili jsme do vesnice pod hranicí NP. Na místě, kde jsem se včera celou cestu mačkala já, seděli dva lidi, hmm. Vystoupily jsme z auta u obchodu se stavebninama (dům před kterým leželo pár cihel), vzali 2 živé slepice (naše jídla) a vyrazili jsme. Než jsme se dostali do NP, procházeli jsme vesnicema a místníma polema, kde pracovaly i děti. Většinou nás do kopce předběhlo malé bosé dítě s pytlem cibule na hlavě nebo babička s podobným nákladem, ale neznechutilo nás to a pokračovali jsme dál. Cesta byla hezká, i kyž náročná. A nikde cestou nebyl signál (což nám nikdo neřekl, takže jsme nemohli dát vědět ostatním, že jsme v pořádku). I když nám Izák tvrdí, že si můžeme dát 3-denní track, my to máme naplánované na 4 dny a nenecháme se přemluvit. Tímpádem se nám trasa na první den 2x prodlouží a s obědem v 15 hodin docházíme do kempu až potmě, kolem 8mé hodiny.
S Tanzánií se tento track nedá úplně srovnat :-). Tam nás hýčkal kuchař jídly se 4mi chody (polévka, jídlo, ovoce a něco sladké, k pití různé čaje nebo kafe s rozpustným mlékem), taky máme jeden chod a k pití čaj, i to pozdě, maso je tvrdé. Na Mt.Meru nás nosiči předbíhali, aby včas udělali jídlo, tady jsme je 2x předběhli my :-). A museli jsme lézt i po žebřícìch na skálu.. Je tady opravdu krásně. Hlídači mají budku ve stráni, odkud vidí celý park a vše kontrolují. Telefon tady nefunguje, asi to jinak nejde :-).

Jo a já jediná mám kraťasy, jsem na sebe hrdá. Ale na zastávce u guidů jsem si radši nenápadně vyndala dlouhé kalhoty, abych se cestou kdyžtak mohla převlíknout :).

Cestou nám guide (s puškou) vyprávěl, co by se stalo, kdybych v jeho kmenu umřela. A když mám děti, tak by po mě pojmenovali nově narozené. Pušku má ani ne tak na zvířata jako na domácí lidi, kteří ta zvířata loví nebo něco podpalují.

Došli jsme za tmy a za obrovské zimy, museli jsme ještě čekat na jídlo (tuhé maso, nečekala bych, že o nějakém jídle řeknu, že by bylo lepší bez masa, ale je to tak :-)). Pak jsme se už jen rychle umyly a v devět hodin šly spát. Každá máme svůj stan, jen ten můj nějak nekde zavřít, má rozbitý zip :-/. Zítra vstáváme v 6:30 a v 7 vyrážíme na Wakakai – nejvyšší vrchol tady :-).

Signál je cestou jen na pár metrech čtverečních, i to ne vždy, takže texty budu doplňovat průběžně, fotky budou až u normálního spojení.

Neděle – 6.2.2022

Noc byla opravdu zajímavá. Dostaly jsme místo karimatek nějakou podložku a deku, takže jsem totálně otlačená. Podložka vůbec neizolovala, takže od země dost táhlo. Já se ale už rok otužuju, takže jsem byla v pohodě (tak dobře, mám dobrý spacák), budila jsem se jen zvláštníma zvukama u mé hlavy vedle stanu. Pak jsem se ptala Izáka, jaká velká zvířata tady jsou a on řekl, že horské kozy, takže to určitě byla obrovská koza. V noci jsem šla na záchod a jelikož mám vysoké boty, opřela jsem se o stan, když jsem se obouvala. Tyče vystřelily a střecha spadla, takže jsem to musela ještě opravovat. A pak jsem ještě musela opravovat zip :-).

Snídani jsme měly mít v 6:30, to kluci nestihli, takže toastový chléb, termosku s vodou, pytlíky čaje, máslo a džem přinesli v 6:50. Když jsem si namazala chléb, tak přinesli ještě palačinky, vrr. Blanka se nevyspala vůbec, byla jí zima a stan byl tak malý, že se tam nemohla natáhnout. A jelikož měl jen vnitřní vrstvu, bylo lepší se jí zevnitř nedotýkat. Vyrazili jsme asi až v 7:30, to nám ještě Izák cpal do baťohů flašky piva (on šel nalehko), ale domluvili jsme se, že si to necháme až po návratu jako na oslavu.

Po hodině a půl chůze nám Izák řekl, že jsme ušly teprve 2 km, to nebylo moc optimistické. Blance nebylo dobře, kombinace nadmořské výšky (začínaly jsme ve 3500m) a nevyspání udělala své. Nakonec jsme se rozdělily, Blanka a Péťa šly pomalu ještě kous ek a pak to otočily a já s Izákem jsme pokračovali dál. Připomnělo mi to minuloroční Mt. Meru, když se po oddělení s Blankou guide rozeběhl a když už jsem zabrala a doháněla ho, měl asi pocit, že prohraje závod a zase zrychlil. Dohnala jsem ho až na vrcholu Wagagai. Předběhli jsme dvě skupiny (jeden guide říkal, že jsem Japonka, ale nevím, zda to mám brát jako pochvalu..). A celý ten výstup stál za to. Bylo krásně, sluníčko svítilo a bylo vidět na kalderu Mt. Elgon, do Keni i zpátky k našemu kempu. Pohled na hory kolem byl tak úžasný, že jsme tam zůstali hodinu a až pak jsme se rozeběhli dolů. Doslova. Vůbec nekontroloval, zda jsem ještě za ním. Když jsem zastavila, abych něco vyfotila, tak mi prostě zmizel z dohledu. Nicméně naštěstí cestou nešlo kam odbočit, byl tam jediný vyšlapaný chodníček, takže mi neutekl. Po návratu Blance ještě nebylo nejlíp, tak se s Izákem dohodli, že než spát zase ve 3500m n.m. a pak zítra stoupat na kalderu a ujít celkem 25km, což by nemuselo vyjít, kdyby Blance nebylo dobře, raději sestoupíme do tábora Sasa River camp (přes který jsme včera šli), přespíme ve výšce 2900m n.m. a pak bychom sešli úplně dolů na začátek tracku. Jelikož tady není signál, tak není jak domluvit změnu programu s naším řidičem, takže uvidíme až ráno, co budeme dělat příští dva dny, co jsme měli být ještě na tracku, kde budeme spát a tak.

Od Izáka jsme dostali alespoň to slíbené pivo a místní gin :-). Už jsme přes hodinu v táboře a večeře pořád není, my už ale dost mrzneme, takže si jdeme říct o toastový chléb a pak brzy spát.. dnes budeme mít stany v “chatce”, tak tam alespoň nebudou kozy a nebude nám do stanu pršet.
Update: večeře jsme se dočkaly, byly špagety s kuřecíma kusama (to bylo to kuře, jak s náma šlo na začátku). Až na tvrdé maso to bylo dobré :-).

Pondělí – 7.2.2022

Noc byla studená a tvrdá, i když jsme byli o 600m níž. V noci jsem vyřešila záhadu pískajícího zvířete. Když jsem zvedla hlavu, tak něco začalo pískat, když jsem jí položila na polštář, tak to zase přestalo. Jako bych hlavou dusila nějakou myš. Po půlhodině pátrání jsem přišla na to, že mi uchází samonafukovací polštářek a vždy, když zvednu hlavu, snaží se “nadechnout”. Sice byla kvůli tomu noc kratší, ale vyřešená záhada stála za to :-).

Ráno jsme dali celé naší staff dýško, z čeho se stala oficiální událost, všichni se seřadili a pronesli nám děkovnou řeč, že jsou rádi, že jsme jim dali příležitost a tak..

Po snídani jsme sbalily věci, nedostali vodu na cestu, protože už došla (zajímalo by mě, co by se dělo, kdybychom pokračovali dál v původním plánu.. 🙂 ) a pomalu vyrazili dolů na začátek našeho tracku. Měli jsme pohodové tempo, navíc Izák občas něco vysvětloval, a to jsme se museli zastavit, protože jako chlap nedokázal jít a ještě mluvit. Dozvěděli jsme se, že má 5 dcer, jak funguje školství (třeba, že v základní škole mají 4 třídy, a to 1. třídu, 2. třídu, 3. třídu a 4. třídu ), obecně všechno vysvětloval pomalu a radši takhle detailně, abychom to určitě pochopily.

V NP jsme sbírali každý plast, co jsme uviděli, ale za hranicí parku už byly odpadky normálně rozházené kolem cestičky, je škoda, že se o to místní nestarají, bilo to do očí..

Cestou jsme potkali spoustu rodin, které žijí v tzv. komunitách a společně pěstují rostliny a chovají zvířata. Bohatší komunity mají i zásobníky na kukuřici, aby měly dost jídla i mimo sklizeň. Na střechách byly mini solární panely, které slouží k dobíjení telefonů.. i v době dešťů tady svítí slunce několik hodin denně, takže jim to stačí. U jedné rodiny jsme zastavili, jako že si jí vyfotíme, ale když se k nim chtěla postavit Blanka, dítě se šíleně rozbrečelo a odběhlo pryč :-).

Po poledni jsme dorazili k Rosie, mohly jsme se (vodou v kyblíku a s hrníčkem) umýt a ubytovat se, pak jsme měly výborný oběd, otevřely jsme si k tomu výborné lehké jihoafrické víno, prostě pohoda. Přes whatsapp jsme zvládly i zavolat domů. Já telefonovala s krůtou, která za mnou pořád chodila.

Večer k nám přišli dva Češi, kteří jsoi v Ugandě už 3 měsíce a ještě tady chtějí zůstat, tak jsme si hezky popovídali. Dělají pro neziskovku věnující se sirotkům a nákupem kávy od místních farmářů a sídlo mají ve Bwindi, kam půjdeme po gorilách, takže máme tipy, kde se tam podívat.
Po supr večeři (dostaly jsme i salát z čerstvého avokáda), jsme si daly trošku borovičky a pak přišel Adam s Izákem, abychom domluvili zítřejší plán. Izák se nás snažil přesvědčit, že nemusíme zpátky do NP a stačí nám vidět jeskyni Mist Cave u vodopádů Sipi Falls, ale já se těšila na největší jeskyni v okolí – Tutum Cave, tak jsme se nakonec dohodli, že Péťa a já si vyšlápneme k jeskyni (11km a 1000m převýšení cesta tam) a Blanka prozkoumá všechny tři vodopády a místní vesnici. K vodopádům půjdeme ještě ve středu ráno, takže je uvidíme taky.

Vstáváme teda v 6 hodin a musíme jít spát rozumně, ale zase budeme spát v normální (ďolíkové) posteli, takže se určitě vyspíme. Ještě že máme moskytiéru, omylem jsem večer nechala v pokoji svítit, takže v noci asi nebudu úplně sama.. a to už jsem se jakžtakž zkamarádila s tou krůtou, ještěrkou a s netopýry.

Úterý – 8.2.2022

Ráno jsme vstávaly celkem brzy, abychom mohli v 7 snídat a pak hnes odjet do NP Mt. Elgon u Sipi Falls a vyrazili jsme s Péťou a Izákem k Tutum cave. Blanka měla samostatný program a prohlídla si vodopády a navštívila pražírnu kávy a lokální restauraci.
My jsme začali naši cestu kolem 9:15, Izák řekl, že nemáme moc času a nebude teda moc mluvit. Pak ksme zastavili u mapy parku s různými tracky v okolí. Každá trasa měla svůj popis a délku, ale Izák nám 15 minut říkal to, co jsme vlastně viděli samy – která trasa je jaká a jak dlouho trvá. A jaké jsoi možnosti :-). Takže jsme asi tolik nepospíchali..

Následovala 11km dlouhá cesta nahoru džunglí, většinu 1100 m převýšení jsme měli za sebou už po prvním kilometru. Až na spoustu komárů všude okolo to byla hezká procházka do kempu, kde jsme měli původně spát v noci na dnešek. Hned u kempu byla jeskyně Tutum Cave, která má prý jeden z východů v Keni a která je tady široko daleko největší. Než zřídili NP, tak to pro místní kmeny bylo místo, kde se odehrávaly různé ceremoniály. Jenže v roce 1993 tady vznikl národní park, kam se smí jen s průvodcem, takže i na tyto slavnosti s nimi musel jít ranger a pozorovat je, zda nedělají něco nepřípustného a to se místním nelíbilo, proto tato tradice časem zanikla..

V jeskyni Izák posvítil na místo, které se ukázalo být hnízdem netopýrů a ti (byly jich stovky) vylétly a přelítali nám nad hlavou, byl to opravdu zážitek.. jak křídla plácala o sebe, tak to byl šílený řachot. Navíc mně netopýr počůral a pak nějaký netopýr pokakal Péti kšiltovku, asi budeme mít štěstí :-).

Po obědě v kempu jsme vyrazili zpátky ke vchodu do parku, kam pro nás přijel Adam a odvezl nás do hotelu. No, hotelu.. byla to úžasná lodge s výhledem z okna nebo terasy na vodopády. Prvně od příjezdu jsme měli teplou sprchu, super pohodlnou postel, no bylo to opravdu za odměnu :-). Blanka si během našeho tracku prošla vesničku, navštívila pražírnu kávy a prohlédla si vodopády. Po ubytování následovala skvělá večeře a posezení u vína a pak usínání se šuměním vodopádů. Jo a nejde nezmínit hvězdnou oblohu, to asi ani nejde popsat slovy..

Tímto dnem končí první část cesty, Mount Elgon. V součtu to bylo kolem 70km a převýšení víc než 7000m (+ i -) a každý metr stál za to. V dalších dvou dnech nás čeká přesun na druhou část cesty a pro mě highligt – Ruwenzori. Chtěla jsem sem dát i nějakou fotku netopýrů, ale letěli tak rychle, že nejdou rozeznat :-).

Středa – 9.2.

Tak tohle byla zatím nejlepší noc. Velká pohodlná postel a z postele výhled na vodopády to ještě vylepšily. Snídani jsme si objednaly ještě včera večer, na papírek jsme zaškrtaly, co budeme chtít a ráno v 7 to na nás čekalo venku na stole. Hned po snídani jsme s Péťou a průvodcem Julesem vyrazili na Sipi Falls. Blanka říkala, že je to pohodová cesta a šla to včera v sandálích, ale buď má Blanka superschopnost přeskákat mokré šutry v sandálích nebo jsme měli jinou trasu :-). Ne, neměli jsme jinou trasu :-). Jules byl překvapený, že nemáme hůlky a nedůvěřivě koukal na Pétiny tenisky a pak jsme pochopily, proč. Cestou jsme slézali dřevěný žebřík, skákali ve vodě po kamenech, sestupovali po prudkých hliněných svazích. A na konci jsme zastavili u Big Sipi Fall, největšího ze tří vodopádů Sipi. Bylo to nádherné, nejen samotný vodopád, ale i okolí. Chvíli jsme na to jen koukali a pak jsme vyrazili (přes ty kameny) druhou stranou zpátky. Šli jsme kolem místní školy, kde děti vždy sborově opakovaly něco po učiteli, kolem domů místních a kolem banánových plantáží. Když jsme došly do našeho hotelu, chtěly jsme s Péťou ještě vidět chameleony. Jules prošel několik keříků (stačilo mu pár vteřin, aby zjistil, zda tam chameleon je nebo ne) a pak nám nějaké ukázal. Já našla dva 🙂 (když Jules řekl, na kterém keři máme hledat). Měly jsme jednoho i na ruce, byl hrozně roztomilý :-).

Po checkoutu jsme vyrazili na cestu k jednomu z pramenů Nilu – Jinja. Má to být 300km a měly jsme tam obědvat, ale zatím jedeme 30km/h (a to je zrovna úsek, kde jsou normální cesty), takže jsem zvědavá, kdy pak dorazíme do Kampaly, co je z Jinji ještě nějaký kousek :).

Cesta k pramenům Nilu byla dlouhá, ze začátku jsme jeli i po spevněných silnicích rychlostí kolem 20-30 km/h, takže ta 200km vzdálenost se celkem vlekla. Viděli jsme ale nákladní vlak a nehodu, kvůli které začaly auta přejíždět do protisměru (a řidiči v protisměru v klidu zastavilu a nechali auta projet..). Všechny místní autobusy mají vzadu nějaký nápis, většinou souvisí s Bohem, jako např. God is good. A jelikož jsme jeli pomalu, viděli jsme vždy jen zadky autobusů. Nápisy na domech jsou obecně zajímavé, třeba zubař měl na baráku obrovskou reklamu: We transform your dental pain into joy! :-).

Po obědě v Jinja jsme pokračovali k prameni Nilu a cestou jsme viděli šílené pavučiny poseté pavouky. Ty pavučiny byly např. mezi elektrickými sloupy a na té obrivské pavučině byly desítky nebo stovky velkých pavouků. Ještě že jsme nespali v této oblasti.. Když jsme zaparkovali, měli jsme úvodní briefing k prameni. Pán se zlatým řetězem na krku nám řekl, že pojedeme lodí na místo, kde se začíná měřit tok Nilu (0. km). A že to bude trvat 40-45 min. Pak to zopakoval stejnými slovy podruhé. Asi si nevšiml, že jsme tři nebo neumí počítat, protože potřetí to už nezopakoval.. Dostaly jsme plavecké vesty, nastoupily do lodě a mohli jsme vyrazit. Viděly jsme mnoho druhů ptáků, nejzajímavější byly asi tzv. snakehead, něco jako volavka, které po potopení trčí z vody jen úzká hlava a krk a vypadá opravdu jako had, který stojí. Dorazili jsme na místo, kde končí jezero Victoria (stojatá voda) a začíná téct Nil (opravdu bylo vidět pramínky). Hladina Nilu se v poslední době zvýšila, takže jsme jeli i kolem zatopené vesnice přímo u “pramene”. Na místě začátku Nilu je plovoucí budka, kde se turisti můžou vyfotit a koupit si suvenýry (btw, mají úplně stejné zboží jako v Tanzánii nebo JAR :-)). Ještě dvě zajímavosti – od pramene až k jeho ústí do moře to trvá vodĕ 90 dnů a ve vodách Nilu (a Gangy a Amazonu) je rozprášen popel Gándího, který tím chtěl dát svojí dobrotu všem, kdo se dotknou těchto vod. Jo a dostala jsem první africké telefonní číslo :).

Po dalších 2 hodinách jsme dorazili do hotelu. Cesta byla nudná, až na rozstřelené zrcátko (které nám rozbili houkající policajti, když jeli proti a nějak se nevešli mezi pruhy. My nemohli uhnout, vedle byla motorka. Na mě přistálo pár střepů, ale nic se mi nestalo, Adama to řízlo na bradě..). Po večeři jsme ochutnávaly místní speciality, Blanka měla hezký koktejl a Nilské pivo, já si objednala kokosový gin a pak už jsem neměla chuť cokoliv dalšího objednávat :-). Do půl jedenácté nám venku hrála nahlas hudba, pak šlo konečně usnout.

PS: Až teď jsem si všimla, že náhledy vertikálních fotek jsou pootočené. Po kliknutí se ale zobrazí fotka otočená správně a u dalšího uploadování si to budu hlídat a fotky nahraju po jedné, aby to šlo otočit :-).

Čtvrtek – 10.2.2022

Dnes je v plánu jen přesun pod Ruwenzori a balení na track a zítra začne nejtěžší (a nejhezčí :-)) část celého výletu – 7mi denní track s výstupem na Margheritu (5100m n.m.), kde na poslední úsek bude potřeba použít cepín a mačky, protože je to ledovec.

Máme nové auto, Adam vyměnil to bezzrcátkové za lepší, funguje tady i lednice, takže je to fajn. Dokonce nemusím kolenem držet otevírající se přihrádku v přední palubní desce. Na cestu, která má trvat 8-9 hodin se to hodí :-).

Postřehy k cestě:
– všechny figuríny na oblečení jsou bílé
– každých 10-20km je policejní checkpoint, kde je po 20m v obou směrech retardéra s trčícími dráty, ale nás jako turisty policajti nezastavují
– všichni policajti se mračí
– nejhezčí budovy jsou sázkové “kanceláře”
– 80km/h (max. povolená rychlost s turisty) mi po týdnu v Ugandě přijde strašně moc
– i v těchto vedrech (25°C a víc) tady lidi chodí v čepici a bundách
– děti nemají žádné hračky

Cestou Blanka chtěla udělat radost malému klukovi a na benzince mu dala pytlík sušených banánů. Micméně otevřený a kluk si toho nevšiml a otočil ho a celý obsah vysypal :-). Přesto přišel poděkovat.. Po obědě ve Fort Portal (což je asi nejhezčí ugandské město, kolem něj jsou nekonečné čajové plantáže) jsme ještě 2 hodiny pokračovali do hotelu Margherita těsně pod Ruwenzori.

Po úvodní schůzce jsme zjistily, že jsou nějaké nesrovnalosti s půjčením spacáků pro Blanku a Péťu a s tím, že já bych měla zkusit výstup na Margherita Peak (paní z agentury o tom nevěděla a myslela, že půjdu celý okruh, ale bez výstupu). Když už tam ale budu, tak bych to chtěla zkusit, i když je malá šance, že bych se tam opravdu dostala. Ale za pokus to určitě stojí. Takže jsme si večer sbalily věci na track a po noci plné zvířecích zvuků z venku jsme ráno připravené vyrazit na briefing před začátkem tracku.

Nevím, jak to bude na horách se signálem, takže je možné, že zápisky nebudou přibývat průběžně, ale až najednou po návratu.

Pátek – 11.2.

Naštěstí byla noc celkem dlouhá, protože venku pořád řvali nějací ptáci a v jednom okamžiku mi přišlo, že i chrápali. Ráno jsme jen dobalili věci na výstup a po snídani jsme vyrazili. Cestou jsme vyzvedli Margareth, která nás má na starosti u místní agentury a dojeli jsme do jejich centrály. Tam jsme dostali úvodní školení a já nafasovala veškerou výbavu na ledovec. Musela jsem si vyzkoušet mačky (náš hlavní průvodce s tím zápasil, zvedal mi nohu, zrovna když jsem měla tu druhou ve vzduchu, tak doufám, že mi to bude nasazovat ten druhý), popruhy, helmu, rukavice.. to jsem si musela doplatit, komunikace s Livingstone v tomhle dost selhala, prý p. Bártek (co nám zájezd zařizoval), ten výstup na vrchol po domluvě s kolegyní zrušil. Ale nám nic neřekl, přitom to je pro mě vrchol celého výletu do Ugandy.. Dále mi bylo řečeno, že mám mít Diamax proti nemoci z nadmořské výšky, takže jsem zaplatila další peníze za to, aby mi to sehnali. Jo a já mám 2 průvodce, Blanka s Péťou jednoho a ještě máme studenta na průvodce. A kuchaře a nosiče. A nosič má slepici, zase živou. Dozvěděli jsme se, kudy půjdeme, kde budeme spát a byly jsme připravené vyrazit. To nám vydrželo ještě hodinu, pak se konečně začalo něco dít. Jelikož jsme měli zpoždění, tak jsme první úsek jeli autem a Adam nás vysadil u brány do národního parku.
Tam jsme čekali další hodinu, mezitím přišla delegace z WWF, kteří tam zkoušeli nový dron, pak odešli, nás si zavolali na registraci, ale pán nás tam nechal čekat se zavřenou knihou asi 20 minut, až pak jí otevřel a nechal nás zapsat se tam. Konečně jsme mohli vyrazit.
Začíná highlight celého výletu do Ugandy, Ruwenzori!
Program na dnešek: z Nyakalengio do Nyabitaba Hut (6-7 hodin – reálně 4 hodiny).
Dnešek se odehrával v deštním pralese, kde bylo slyšet ptáky, hmyz, občas i opice, bylo to jako ve filmu. Na začátku jsme zastavili u keříku, který má šťastné listy – když si ten list utrhneme a budeme ho mít v kapse, bude nás provázet štěstí. Sluníčko svítilo, kolem krásná příroda.. po dvou hodinách se najednou nebe zatáhlo a začala obrovská průtrž (já zjistila, že v kapse nemám ten list štěstí, takže to podle všech byla má vina). Tu nejhorší část – asi 1 hodinu – jsme přečkali pod střechou, ale pak jsme vyrazili i za deště. Naštěstí jsem našla pláštěnku, ale boty prostě nejsou nepromokavé :-/.

Když jsme dorazili do tábora, byly jsme zmoklé a bylo nám zima, ale “nosiči byli na cestě”, a to kdykoliv jsme se za ty 2 hodiny, co jsme čekali, zeptali. Takže jsme se nemohli převlíct. Pak jsme se dozvěděly, že čekali, až přestane pršet a vyrazili až pak. Takže večeře bude pozdě.. Blanka je na ně trochu naštvaná, že pořád čekáme a nic se neděje, tak uvidíme, jak to bude vypadat zítra :-). Před večeří se přišli všichni omluvit, že jim to dlouho trvalo a nás s Péťou se pořád ptají, zda je Blanka ok :-).

U stolu ke mě přišel hlavní průvodce a dal mi pytlík s s antimalarikama. A že si to mám vzít před výstupem. Po 15ti minutách vyšlo najevo, že jsem dostala něco jako Diamax v obalu od antimalarik, ale průvodce netušil, jak se to dávkuje a internet tady není. Naštěstí je tady jedna paní z JAR, která má podobné prášky, tak to snad nějak dáme dokupy :-). Paní je výborná a nemá přesný plán, ale prý uvidí, kde bude spát podle toho, jak rychle půjdou. Na Margherita Peak půjdeme 3 holky, 2 z JAR a já. Přemýšlím, že bychom spojili naše skupiny a kdyby to šlo, vynechala bych 3. noc v Bujuku Hut a šla rovnou na Elena hut a celý výlet by trval 6 dní.. uvidíme, co na to průvodci.

Sobota – 12.2.

Noc byla výjimečně teplá, bylo znát, že jsme v chatičce a mohly jsme si to zadýchat. A spaní na matraci se se spaním na tvrdé zemi taky nedá srovnávat :-). V 7:30 jsme měly připravenou snídani, omeletu a pak dokonce i ovesnou kaši a v 8:30 jsme měly sbaleno a mohly jsme vyrazit.

Dnes byla na programu náročnější část (z Nyabitaba Hut do Matte Hut, 7-8 hodin), co se ukázalo hned na začátku, kdy Blanka spadla a všichni naši průvodci se k ní rozeběhli (po včerejším naštvání Blanky se fakt snažili :-)) a začali jí zvedat a pak hledat brýle po 20min jeden z nich uviděl, že je Blanka má na baťohu :-). Celá další cesta byla opravdu náročná. Vedla přes skály, bažiny, já navíc šla v holinkách, takže to bylo zajímavé. Se dvěmi přestávkami na resting place nám to trvalo skoro 8 hodin.
Příroda kolem byla úchvatná. Z džungle jsme přešly do bambusového pásma a pak následovalo vřesové. Každý pohled kolem nás stál za fotku. Viděli jsme i chameleona, který průvodci asi 3x upadl, takže byl trochu zmatený, ale jinak hrozně hezký :-). Z kempu (John Matte Hut) jsou vidět nejvyšší hory Mt. Stanley, jsou všude kolem nás. Počasí se mění každých 10 minut, během mžiku jsme byli ponořeni v mraku, ale naštěstí dnes vůbec nepršelo, takže se vše dalo zvládnout. Už vím, proč se Lazar jmenuje Lazar, cestou dostal křeče do nohou. A navíc jsme mu musely dát cukr a čokoládu, aby se vůbec hnul dál. Takže teď nebude trapné, když nebudu moct :-). No a Lazar říkal, že je vidět, že mám zkušenosti s hiking = vysokohorská turistika (nebudu mu říkat, že to není úplně pravda) a ptal se mě, zda i v Čechách chodíme na túry v holinkách. Haha, už takhle mám otlaky, ale prý budu v holinkách pořád, až na samotné lezení na vrchol. Ale to se pletou, na sestup si vezmu radši (i mokré) pevné boty..

Po příchodu do tábora jsme dostaly oběd (zeleninovou omáčku a brambory) a ještě jsme šli po dřevěném chodníčku do mokřad podívat se na lobélie, protože Blanka s Péťou se zítra vrací stejnou cestou dolů a tohle prý musely vidět :-). Zatímco já budu ještě pět dní na Ruwenzori, je čeká zítra sestup a pak 4 dny safari a výletů za hrochama a Pygmejema (asi to mělo být v opačném pořadí). Nechají mi tady všechny dlouhé věci, které nebudou potřebovat.. už teď ve výšce 3500 m n.m. je večer fakt zima.

Neděle – 13.2.

Nakonec jsem se rozhodla Marghareru neuspěchat, přece jen je to dost vysoko, tak radši půjdu podle původního plánu, tj. Dnes cca 600 výškových metrů do Bujuku Hut a zítra dalších 500 do Elena Hut. Alespoň budu mít přes sebou jesnu opravdovou noc, až zítra bud zkrácená a ve 2 v noci vyrazíme na Margheritu.

Ráno musely Blanka s Péťou vyrazit v 7:30, takže jsme snídaly v 7, pak následovalo loučení a za chvíli už byly na cestě dolů. Dnes to mají náročné, musí sejít vše, co jsme ušli za dva dny..

Loni mi průvodce u výstupu na Mt. Meru řekl, ať důvěruju svým botám. Letos se učím důvěřovat svým gumákům. Musím říct, že je to opravdu dost dobrodružné, když skáču ze skály na skálu nad srázem v obyčejných holinkách. Ale bez nich by to dnes nešlo, půlka trasy byla přes bažinu..

Jinak to bylo nádherné, většinu převýšení jsme nastoupali (já a mí dva průvodci) hned na začátku, pak následovaly vesměs mokřady nebo na nějakých místech tam byly vystavěné dřevěné žebříky. Vcelku to bylo ale pohodové a ještĕ před polednem jsme byli v táboře. Pak už jsem jen navlečená čekala, až dorazí nosič a můžu se převléct a pak na kuchaře, aby ohřál vodu a mohla jsem si dát horký čaj. Trekové boty jsou pořád mokré, i po přezutí mi mrznou nohy, snad nebudu nemocná, jinak mě nepustí ke gorilám :-/.

Přišla jen jedna Jihoafričanka (JARka), druhá se pry rozhodla jít rovnou na Elena Hut. Ani se nerozloučila, i ta její krajanka byla překvapená, že tady není a nakonec šla jinak než my. Hlavně, že nejsem sama a na ten ledovec budeme dvě :-).

Večer jsme měli briefink k zítřku a mí průvodci řekli, že si mám vybrat ze dvou cest – zkratka (jen “climbing”, tzn. opravdu lézt po skalách) nebo jít normální cestou k Elena Hut. Jelikož jsem se dnes dozvěděla, že Elena Hut je občas nazývána Ice Hut, rozhodně jsem chtěla jít delší cestou, abych se zahřála a na Eleně byla co nejkratší dobu. Až pak z nich vylezlo, že prý mám dobré tempo a že bychom zítra mohli jít rovnou na Margheritu. Že je to odsud 6 hodin. Naštěstí se JARka zeptala svého průvodce, co si o tom myslí a ten jednoznačně řekl, že ne, že je to převýšení 1200 m. Když jsem byla trpělivá dosud, tak si to přece nezkazím tím, že uspěchám výstup a podcením aklimatizaci. Takže jsem to s díky odmítla a půjdeme zítra společně s JARkou na Elena Hut a v noci na vrchol.
Naštěstí je JARka dobře vybavená, takže jsem jí poprosila, aby mi půjčila nepromokavé boty a jednu bundu. Bez toho nemá smysl tam lézt, má tam být kolem -20 stupňů.. (proč tohle p. Bártek neřekl, netuším, vzala bych si trochu jiné oblečení :-/ ).

V noci jsme zažili dvakrát silné zemětřesení, všechno se třáslo, tak jsem radši šla spát na dolní postel. No, postel, haha, pričnu :-).

Pondělí – 14.2.

Dnes je v plánu dojít k poslednímu kempu před výstupem, trochu si odpočinout a v noci se pokusit o výstup.

Vyrazili jsme v 9 hodin a hned po pár desítkách metrů jsem šlápla do bahna tak blbě, že se mi tam zanořila celá holinka. Takže jsem celou cestu musela jít s mokrou ponožkou a botou..

Cesta byla opravdu náročná. Není tady totiž žádná vyšlapaná cestička nebo tak, museli jsme přeskakovat potůčky, skákat z kamene na další, nebo lézt na strmé skály v holinkách. Půlka cesty byla šplhání do kopce, hůlky jsem držela v ruce a lezla po 4, abych nespadla dolů. Ale stačilo na chvilku zastavit a podívat se okolo a všechno bylo skvělé. V životě jsem neviděla nic tak hezkého, a to má být nejhezčí část tracku až zítra a pozítří u sestupu. Jsem na to zvědavá :-).

Krátce po poledni jsme dorazili do Elena Hut, což je chata se třemi matraci a jedním stolem. Ale nedokážu si představit, že by tady spali 3 lidi, protože si ani nemají kam dát věci. Přesně ve dvě začalo zase pršet (jako včera), doufám, že zítra bude hezky.. postupně se průtrž změnila ve sněhovou bouřku a už teď je vidět led na skalách, kterými se máme zítra vyšplhat do sedla Mt. Stanley. Snad to nebude hodně klouzat..

Úterý – 15.2.

Noc byla.. zajímavá. Ve výšce 4500 m n.m. je v noci zima tak jako tak, a když je navíc chata děravá a střecha je položená tak, že pod ní profukuje, nestačí ani 2 spacáky a vyhřívací polštářek. V jednu hodinu nás vzbudil kuchař, který nám k snídani přinesl banánovou palačinku. Když jím v jednu v noci, tak je to díky prodlouženému večeru a ne kvůli takhle brzkému ránu.. Oblékly jsme si na sebe všechny věci na vrchol (já měla půjčené 2 bundy, jednu od Péti, jednu od JARky), boty od JARky, kuklu od JARky, jediné, co jsem jí mohla půjčit já, byly vyhřívané polštářky na ruce.

Ve dvě jsme v plné výstroji vyrazili. Hned u prvních kroků jsem zjistila, že moje baterka (čelovka) svítí strašně slabě. Ale ona to nakonec byla velká vyhoda, protože jsem alespoň neviděla na to, co nás čeká.. Ze začátku nám svítil měsíc, ale po 20ti minutách se zatáhlo, všechno se obalilo tmou a začal foukat velký vítr.

Celá cesta se dá rozdĕlit na pět částí. První byl strmý výstup po kamenech přímo z tábora. Bylo to tak strmé, že na určitých částech bylo potřeba použít lano, které tam je trvale připevněné a přitahovat se rukama. Pak následoval mírný sestup (pořád po kamenech, bylo potřeba skákat jednoho na druhý, pod nima byly i pármetrové díry..).

Druhá část bylo ledové pole, na které jsme si museli obout mačky. Nelson je profi horolezec, ten to uměl upevnit, druhý guide rozhodně není profi a moje mačka, kterou upevňoval, i jeho obě se po chvilce chůze rozeply. Tenhle ledovec byl v pohodě, byla to plošina, nic moc prudkého. Jen bylo potřeba chodit přímo ve stopách guida, protože tam byly obrovské trhliny.

Třetí část byla horolezecká, lezlo se po skalách, půlka bez jištění nad srázem. Celou část bylo potřeba hledat jakoukoliv nerovnost ve skále, abych se o to mohla opřít botama a být přilepená tělem rukama na tu skálu. A nekoukat dolů.. Na druhé půlce jsme museli použít lana. Nelson vylezl nahoru a jistil mě. To byla moje první horolezecká zkušenost (a asi i poslední, když jsem to pak viděla za světla).

Čtvrtá část byl samotný ledovec Margherita. To bylo psychicky těžké, protože jsme šli s mačkami do kopce (tzn. jen po špičkách), navíc kvůli husté mlze nebylo vůbec vidět dopředu, bylo to nekonečné. Tady jsem si opravdu sáhla na dno, energie ze snídaně byla už dávno pryč a každý krok byl náročný.

Pátá část byl samotný vrchol. To byly zase kameny, výstup byl bez jištění, takže jsem lezla po čtyřech, abych. kdyžtak padala z menší výšky. Za strašného větru a nulové viditelnosti jsme dobili nejvyšší vrchol Ugandy – Marhgerita Peak. Konečně budu moct napsat Bártkovi z cestovky, který mi do telefonu říkal, že tam nemám chodit, protože bez větších horolezeckých zkušeností to beztak nedám 🙂 a že poslední skupina Čechů byli horolezci a 3 to nedali (když jsem chtěla vědět, proč to z ničeho nic nemám v programu, když už na začátku jsme se na tom domlouvali.. ještě teda řekl, že po domluvě s kolegyní to škrtl – a ani nedal vědět..). Po pár fotkách jsme se otočili a zase lezli dolů. Pod vrcholem jsme potkali JARku (jmenuje se Sonell), která to chtěla vzdát, ale když jsem jí řekla, že tam už téměř je, tak si to rozmyslela a zvládla to.

Cesta zpátky byla horší, protože už bylo světlo a viděla jsem, po čem jsme šli v noci :-). Občas se na pár vteřin zvedla mlha a byly vidět vrcholky sousedního Konga nebo ostatních hor, mezitím byly jezírka (plesa).. v těch případech museli průvodci počkat, než si to všechno vyfotím :-). Ledovec byl jednodušší než cesta nahoru, slaňování dolů bylo taky příliš rychlé (trochu to klouzalo), u toho jsem si asi narazila dlaň, mám tam bouli a nemůžu moc hýbat prstama, snad to bude na cestu zpátky ok, na gorily ruku nepotřebuju a kdyžtak nebudu muset alespoň pracovat :-). V Elena Hut jsme byli už před jedenáctou (plán byl ve 14), tak jsem si chtěla dát jen trochu polévky a pak rovnou jít do dalšího kempu (Kitandara), protože další noc v Elena Hut bych nepřežila (kvůli zimě a kvůli tomu, že tam nebyl žádný chodníček, i na záchod se musela skákat v gumákách po kluzkých kamenech v bažině). Za dvě a půl hodiny jsme klesli o cca 450 m, ale krajina se kompletně změnila. Všude psali, že tohle je ta nejhezčí část Ruwenzori. A měli pravdu.. A kemp je hned u jezera (Kitandara lakes), za nimi je Kongo. Nebýt špinavé a studené chaty s roztrhanými matracemi – tak to ale vypadalo v každé chatě – bylo by to pohádkové místo :-).

Na zítra jsme se s průvodci dohodli, že zkusíme spojit dva dny do jednoho a z Kitandara dojít až k bráně NP. V propozicích to bylo tak, že zítra to bude 5-7 hodin do kempu Guy Yeoman a pozítří 5 hodin do Nyabitaba a pak ještě 3 hodiny k bráně, ale prý to půjde stihnout za jeden den. Tak uvidíme. Pokud ne, přespím v Nyabitabě a Adam pro mě přijede až pak.

Je teprve 18 hodin a jdeme spát, kuchař odpověděl JARce na otázku “Do we smell?” “Yes, please” (jako ostatně na všechno, jako např. na Blančinu otázku Jak je možné, že čekáme na věci na převlečení, když pršelo?? Yes, please. 🙂 ). Po improvizované koupeli a večeři jsme připravené, snad kuchař připraví snídani na 5:30 (když jsme se ho na to ptaly, tak řekl Yes, please).
Jo a pod chatou je něco jako krysy, budu si říkat, že to jsou syslové, na ně jsem zvyklá :)).

PS: omlouvám se zase za špatné otočení fotek po tolika dnech jsem to tam prostě jen chtěla vložit..

Středa

Budíček v 5 byl krutý, ale zase byla motivace vstávat, abychom se s JARkou dostaly do teplejšího pásma. Škoda, že nevstali i kuchaři a průvodci, ty jsme musely vzbudit, když už jsme měly sbaleno a měly jsme být po snídani na cestě. Bez jakékoliv omluvy se nakonec posbírali a po půl hodině jsme ve tmě vyrazili. Ještě předtím jsem se opřela o vnitřek chaty, když jsem si obouvala holínky a proděravila jsem tím stěnu, ehm. Ještě že už jdeme pryč :-).

Já zase měla “potkávací” čelovku a jelikož mí průvodci mi nedávali dobrovolně žádné informace, bylo pro mě velkým překvapením, že jsme z nadmořské výšky 4100 m n.m. nejdřív museli vystoupat ještě asi 200 m nahoru (na horu). Alespoň jsme viděli východ slunce z resting place.

Do prvního kempu (Guy Yeoman’s Hut) jsme to stihli za 4 hodiny, druhá půlka cesty byla jen přes bažiny, což znamenalo skákání po kládách v bahně, nebo slézání po kovových žebřících přímo dolů. Po blbém došlápnutí mě začalo bolet koleno, naštěstí mi JARka dala ibalgin (na každý úsek), takže jsme mohli pokračovat. Po krátké svačině (na celý den chůze jsem dostala jednu placku chapati a jabko) jsme vyrazili do posledního kempu cestou – Niabytaba Hut. Cestou jsem se propadla do bažiny (můj průvodce mě nasměřoval blbým směrem), takže jsem šla se zabahněnou holinkou a musela jít další 4 hodiny tempem závodníků. Už jsem měla vypnutý mozek a soustředila jsem se opravdu jen na každý další krok. Cestou mi guide několikrát říkal, že v tom posledním kempu bude slavnostní “rozloučení” s celou posádkou a že bych jim měla dát spropitné, protože tím živí rodiny a tak. Tohleto nemám ráda, na začátku treku nám navíc říkali, že by jim stačilo říct děkuju a budou spokojeni (dostali normální plat), ale já věděla, že jim to dýško mám dát. Ale přesto o tom nemusel mluvit tolikrát, zrovna oni si žijí opravdu nad poměry.

Když jsme dorazili do posledního kempu, najednou tam byli všichnj nosiči, kuchař, oba průvodci a zjevně čekali na to dýško. Po kávě a převlečení (a hlavnĕ přezutí do suchých bot) jsem si je zavolala a rozdělila mezi ně doporučovaných 200 dolarů. Poté jsem už chtěla co nejrychleji pryč, ale přišel jeden z nosičů s tím, že drobné dolary nechtějí, že chtějí větší bankovku.. no, prostě no comment.

Poslední úsek cesty, který má být na 3-4 hodiny, jsme s JARkou zvládly za necelou hodinu a půl, šly jsme napřed, takže průvodci dorazili zadýchaní až 15 minut po nás. Zvládly jsme to, dokonce bez deště, měly jsme opravdu velkou radost. Byly jsme úplně vyčerpané, ještĕ jsme dostaly diplom za zdolání Margherita Peaku a pak už jsem se musela s JARkou rozloučit, protože na ní čekal řidič.

Na mě nikdo nečekal a začalo pršet, takže jsem se vydala za nosiči (nebo spíš za nosičem, co nesl můj bațoh) pěšky ještě několik kilometrů do centra společnosti. Průvodci zmizeli hned jak začalo pršet, ale to už bylo jedno, za chvíli jsem měla skoro po týdnu signál, tak jsem mohla alespoň zavolat domů, že je všechno v pořádku a už jsem venku. Průvodci se pak už Adamovi neozvali, takže pro mě přijeli až poté, co jsem Blance napsala, že čekám v centru RMS (Ruwenzori Mountaineering Service). Během těch 2 hodin jsem rozdala a dostala spoustu telefonních čísel a emailů, průvodce Nelson tam se mnou zůstal až do konce, i když jsem mu říkala, ať klidně jdez protože jsem chtěla mít chvíli klid. Na další výlet do Ruwenzori prý dostanu slevu a mám kontaktovat přímo je. Sorry, boys, příště už nebude..

Byla jsem šťastná, když jsem potkala Blanku a Péťu, celou cestou do hotelu (cca 2 hod) jsme si vyměňovaly zážitky. Péťa si chudák cestou zpět podvrtla kotník, takže museli zavolat horskou službu a asi 10 km jí museli snášet s nafukovací dlahou na kotníku. Pak sháněli berle, což bylo taky vtipné, vyprávěli o zklamání se setkání s Pygmejema, o tom, jak viděly krokodýla a hrochy v kanálu Kazinga, jak se nepovedlo game drive, kde nebyl jiný průvodce než Adam, což je “jen” řidič, takže bylo vidět jen pár prasat pumba (to je to roztomilé prase ze Lvího krále) a pár buvolů. Na oslavu, že jsme zase spolu, jsme cestou vypily víno a bylo to prostě supr. Ještě jsme na chvilku vystoupily na rovníku a nechaly se vyfotit u cedulky :-).

Před desátou večer jsme dorazily do hotelu, který ve tmě vypadal úžasně, po večeři a teplé sprše (konečně) jsem zalehla do postele, o které se mi 6 dní zdálo…

Čtvrtek – 17.2.

V noci jsem moc nespala, zdálo se mi, jak se propadám do bažiny a když jsem si dala špunty do uší, tak jsem se bála, že mě nevzbudí budík, takže jsem nakonec spala jen pár hodin.

Co se týká Ruwenzori, tak tady je shrnutí:
– měla jsem obrovské štěstí, že jsem si mohla půjčit oblečení a že tam byla JARka, se kteroy jsme se mohly vzájemně podporovat (a ráda jí pojedu někdy navštívit na její farmu u Krugerova NP)
– příroda je tam fakt nádherná, bylo to možná nejhezčí místo, co jsem kdy viděla, navíc na to koukám s pocitem, že ne každému se povedlo tam být a vidět to
– obtížnost je opravdu vysoká a informace k cestě opravdu chyběly, kdybych měla přesnější informace, určitě bych se vybavila úplně jinak
– komunikace s naší českou agenturou je nulová, bohužel
– místním jde jen o peníze, samotní turisti a jejich pohodlí nebo bezpečnost jim je úplně ukradená. To místo má ohromný turistický potenciál, stačilo by jen trošku renovovat a vylepšit chaty a před trekem dát zákazníkům detailnější informace o tom, co můžou očekávat a co mají mít s sebou. Pak budou turisti doporučovat cestu i ostatním nebo se budou sami vracet, protože tam je víc vrcholů, kam se dá lézt ap.
– je tam fakt málo turistů, v den, kdy jsme šly s JARkou na vrchol, jsme byly jediné
– a tímhle končí druhá část výletu a blížíme se k finále – gorilám ve Bwindi

Po snídani jsme vyrazili na chimpanzee tracking. Já si musela dokoupit vstup, protože jsem nebyla zapsaná, ale jsem ráda, že jsem to udělala :). Adam nás s místním průvodcem dovezl k okraji rokle, kde žije 5 druhů opic. Celá rokle byla opravdu zelená, taková menší džungle. Sešli jsme dolů k řece Kazinga a už cestou jsme slyšeli strašný křik. Průvodce řekl, že to jsou šimpanzy a řvou takhle, protože jsou šťastní. Byli extrémně šťastni, takže jsme podle řevu našli skupinu šimpanzů a bylo to úžasné. Skákali z větve na větev, koukali na nás “schovaní” za stromem a úplně nahoře si vylupovali semínka ze stromu a skořápky házeli na nás dolů. Fascinovaně jsme na ně koukali asi půl hodiny.

Pak jsme slyšeli hrochy a přesunuli jsme se úplně k řece, kde na nás pro změnu čuměla spousta hrochů, vykukovaly jim jen oči. Občas se na pár minut ponořili a pak odfrkovali vodu. Nechtělo se nám odsud.. ale vrchol přišel až cestou zpátky, kdy pár metrů od nás ležel alfa samec a koukal na nás (kdybychom to věděly, tak bychom nechodily, ale průvodce to na nás křikl až když jsme se šly podívat opravdu zblízka 🙂 ). Po chvilce jsme už museli jít ale tenhle zážitek stál definitivně za to. A to mají prý být gorily ještě lepší, momentálně si to nedokážu představit.

Po návratu a po obědě jsme se usadili u bazénu s přepadajícím okrajem, Blanka s Péťou pak odjely na game drive na safari, já měla úplně volné odpoledne, které jsem strávila čtením, psaním zápisku a plaváním. Nebýt toho, že jsem v bazénu urvala zábradlí (místní to beze slova vyndali, takže budu taky dělat, jakoby se nic nestalo), bylo by to úplně bezchybné. Teda ještě mě v bazénu honil nějaký hnusný velký hmyz, skoro 15ti centimetrový (no dobře, alespoň trojcentimetrový), díky němu jsem v praxi ověřila, že sluchátka jsou opravdu vodotěsná. Dokonce jsme dostaly místní mojito se spritem. Po večeři jsme chvíli poseděly před chatou a dopily/dojedly jsme nějaké zásoby. Zítra nás čeká přesun ke gorilám a cestou bychom mohli vidět climbing lions – lvi šplhající po stromech.

Pátek – 18.2.

V 8 jsmě měli vyrážet z hotelu, nakonec se nám to podařilo až v 9, ale už nám to nepřišlo nijak zvláštní.

Vyrazili jsme do Bwindi, cestou jsme viděli pár hezkých zvířat, jako národního ptáka, paviány, slony, orly, kukačku.. po hodině jízdy na “cestě” v hrozném stavu – samé díry a tak, jsme zjistili, že je to hlavní tah na Kongo. Dokonce jsme potkali i pár náklaďáků v protisměru, to jsme museli zajet do příkopu, abychom se vešli vedle sebe. Takže už nikdy nebudu nadávat na vlnkovanou D1, mohlo to být mnohem horší :-).

V Ishasha jsme měli mít game driving a vidět lvy, které šplhají po stromech. Ale prý už několik dní nikdo žádné lvy neviděl a jelikož je jich celkem asi 20 na celé území a můžou volně přecházet do Konga, není se ani čemu divit :-).

Co se hranic Konga týká, před 2mi lety přímo na tomhle místě Konžané unesli autobus s americkými turisty (a nikde nepsali, co se s nimi stalo), od té doby je v Ishasha district několik vojenských kempů a vojáci hlídají hranice (které jsou hned za řekou). U té řeky jsme byli a hroši tam beztrestně přecházeli přes hranice. Po dvou hodinách kodrcání jske to otočili a vyrazili do Bwindi. Cestou jsme ještě zastavili u lokální výrobny čajů, tam nám prodali 2 roky starý čaj a jeli jsme dál do hotelu.

Hotel je krásný, spravuje ho místní komunita a všechny získané peníze jdou zpátky na rozvoj komunity. Po příjezdu jsme s Blankou ještě šly do “centra” vesnice Buhama koupit nějaké dárečky. To se povedlo (i se smlouváním) a stihly jsme navštívit místní kavárnu. Pro mléko pán běžel někam daleko, asi do jiné kavárny.

Večer jsme strávily u Blanky a Petry, hrály jsme karty do pěti proher (do debila) a Blanka prohrála. Snad to ještě nebude číst, ale párkrát jsme trošku podváděly, když šla na záchod 🙂 (promiň, Blanko 😉 ). Po tomhle večeru jsem si zasloužila pokoj Beefeater (který je hned vedle mě) :-).

Sobota – 19.2.

Vstávaly jsme opravdu brzy, v 7:15 byl odjezd na gorily. V centru NP Bwindi Impenetrable Forest se sešlo asi 40 turistů a v 8 to začalo. Nejdřív byl tanec místního ženského spolku (tzv. gorilí tanec), pak jsem zjistila, že nemám dobitý telefon (měla jsem ho v noci v zásuvce, ale asi jsem jí zapomněla zapnout, takže jsem hned dala letový režim, aby baterky vydržely na gorily), potom nám pustili video strašné kvality o tom, jak se chovat u goril. Občas vypadl zvuk, titulky nebyly vidět vůbec.. ale dozvěděli jsme se 12 pravidel typu jak dlouho u nich můžeme být, jak daleko (7m), že musíme mít respirátor, vydezinfikované ruce ap, abychom na ně nepřenesly žádné choroby. Pak následovalo rozdělení do skupin po 8mi lidech. Každá skupina dostala přidělenou jednu gorilí rodinu. Podle čeho se rozdělovaly ty skupiny, opravdu netuším. Já chtěla co nejvíc chodit a vidět co největší skupinu goril, Péťa s Blankou zase chtěly nejbližší gorilí rodinu, aby to Péťa s kotníkem ušla. A nakonec jsme měli cestu skoro stejně dlouhou, naše gorilí skupiny byly hned vedle sebe. Já měla ve skupině turistů britské mariňáky, kteří mají v Ugandě 5ti týdenní výcvik a jednu objemnější paní, která k sobě měla dva nosiče, jeden jí nesl baťoh a druhý jí strkal do kopců a brzdil na cestě dolů. Paní (nebo spíš slečna) nebyla úplně ve formě a čekali jsme na ní po každých pár set metrech. I přes takhle pomalé tempo se nám povedlo naší skupinku Rushegura vystopovat. Je to největší rodina ve Bwindi, čítající 19 členů – silverback Mwirima, pak 5 dětí (Katabazi, Kibande, Nyamunwa, Buzinga a Kyirinvi), pak 5 dospívajících goril, 6 samic a dva nedominantní samci. Abychom sledovali jejich pohyb, pohybovali jsme se džunglí v přísně hlídané vzdálenosti. Ta se měnila jen tehdy, když se gorily samy rozhodly jít kolem nás. Rangeři, které jsme měli přidělené, prosekávali cestu mačetou, abychom vůbec mohli někam jít.

První, koho jsme uviděli, byl silverback. A po pár vteřinách si stoupl a šel přímo na mě, průvodce mě hned strhl za strom, ale zabočil a prošel asi metr ode mě. Pak už jsme neviděli nikoho takhle zblízka, ale viděli jsme opravdu dobře. Jak pijí vodu z řeky, jak na sebe cákají vodu, jak se malé gorilátko snaží vylézt na strom a blbne na větvi, jak se mlátí do prsou, jak odpočívají i jak jedí. Bylo to strašně hezké, vidět je takhle zblízka, je to silný zážitek. A baterky na telefonu vydržely, naštěstí.

Po uplynulé hodině jsme dostali ještě několik minut navíc, pak jsme se ale museli definitivně rozloučit a vyrazili jsme na cestu zpátky. Zase jsme museli čekat na každém kopci, než nosiči vystrkají paní nahoru, ale nakonec jsme všichni zvládli dostat se k místu, odkud se vyráželo. Národní park Bwindi je jedním z největších atrakcí Ugandy (pokud ne úplně největší), vstup taky není úplně levný a velká část těchto peněz má jít do komunit v okolí. Nicméně takhle chudé a špinavé lidi jsme neviděli nikde jinde v Ugandě. Všude jinde, kde žili chudí lidé, bylo vidět, že nemají peníze, ale byli čistě oblečeni, na sobě měli barevné šaty nebo košile. Tady chodili všichni v roztrhaných zaprášených věcech, nebyl to hezký pohled :-/. I děti prodávaly nějaké suvenýry nebo nás zastavovali s tím, že chtěli peníze. Druhá věc je, že na takovou atrakci nevede normální silnice a poslední dvě hodiny cesty jsou ve strašných výmolech..

Zpátky v centru NP jsme všichni dostali certifikát, že jsme vystopovali gorily a finančně pomohli okolním komunitám. Po chvíli dorazila i skupinka Péti a Blanky, takže jsme se vrátili k hotelu, tam jsme se umyly – já ve studené sprše, protože nebyl zaplý bojler, to zapínání zástrček ap. mi moc nejde. Před večeří se ještě stihla přehnat bouřka, takže se dost ochladilo. Po briefingu jsme šly brzy balit na zítřejší odjezd a spát.

Neděle – 20.2.

Dnes jsme vstávaly zase brzy, v 6:30 byla snídaně a v 7 jsme vyrazili do Entebbe, kde nás čekají předodletové testy na covid a pak ubytování v posledním hotelu před odletem (u letiště). Cesta má trvat 9 hodin, tak uvidíme, jak rychle to zvládneme a zda budeme mít alespoň část cesty nějakou asfaltku.

Po třech hodinách jízdy a 80ti ujetých kilometrech jsme opravdu najeli na asfaltku. Celá cesta trvala 12 hodin (čistého času), Adam mezitím dostal migrénu, tak jsme mu dali vodu a ibalgin. Chtěla jsem to za něj odřídit, ale naštěstí s tím nesouhlasil. Jen pak řídil ještě pomaleji..

Cestou se opakovaly obrázky, které jsme viděli už nesčíslněkrát:
– lidi nemají práci, nemají co dělat, takže stojí nebo sedí před baráky a jen koukají na auta na silnici
– občas jsou vidět domy, které jsou natřené, ale jen do výśky, kam dosáhne člověk bez nějakých pomůcek (jako jsou schůdky nebo žebřík)
– když už je někde normální asfaltka a dalo by se jet rychle, tak jsou všude zpomalovací retardéry
– normální záchod (ne turecký) nás dokáže opravdu potěšit
– nesmí se říkat černá a bílá káva, takže se používá označení africká (bílá) a americká (černá) káva
– Entebbe je bezpečné na procházku (ale “Musíte být zpátky v hotelu nejpozději v 9 hodin, nikdy totiž nevíte, co se může stát)
– PCR testy se tady dělají tak, že “lékař” přijde do hotelu, udělá testy a za pár hodin jsou výsledky. Alespoň víme, jak dopadnou.. 🙂
– na rovníku je nejmenší zemská přitažlivost, dalo mi velkou námahu udržet se na zemi
– většina pastevců koz u větších vesnic nosí sako (proč?)
– Slovensko porazilo na olypiádě v hokeji Švédy a máme bronz! (Dobře, tohle jsme zas tolikrát neviděli ;))

K hotelu jsme dorazili až před 19hod, po rychlém check-inu jsme šly na večeři do nedaleké restaurace, protože jsme se chtěly po tom sezení v autě projít. Blanka našla Anne’s corner, ale na mé mapě (google maps – stejně jako u Blanky) se to jmenovalo Muti’s café, a i na menu měli můj název. Nechápu, proč tam měla Blanka něco jiného. Večeře byla skvělá, dokonce tam měli i dobré víno, tak jsme si daly poslední ugandskou večeři (zítra musíme být od 18 hod na letišti). V půl deváté jsme musely být zpátky, protože jsmě měly objednaný covid test. Ale my jsme zapomněly, že je to všechno afrického času, takže je to plus mínus hodina. Pak ale přišel pán, který si opsal číslo pasu a jméno, tlf číslo pro výsledky, udělal odběr z nosu nebo krku (to si po pár whisky dala Blanka) a pak odešel. Adam mu ještě volal, aby výsledky poslal jemu, že to rovnou vytiskne a prý se nemáme bát, bude to v pohodě, určitě budeme moct odletět :). Tak ráno uvidíme.

Pak jsme ještě dlouho seděli s Adamem před pokojema a ptaly se ho na různé věci, jak to tady vlastně chodí. Zítra nám dokonce ukáže svojí ID card, se kterou může cestovat po celé Východoafrické unii bez víz (Rwanda, Burundi, Tanzánie.. Kongo zatím ne, to v Unii není). Pak konečně mohl odejít a my jsme šly spát. Zítřek strávíme v Entebbe, podle času uvidíme, co stihnene, v 17 tady musíme být a v 17:30 odjíždíme na letiště.

Pondělí – 21.2.

V noci strašně pršelo, takže mě to budilo, ale horší bylo, že ksyž jsem se při otáčení vzbudila, hýbala se celá moskytiéra. Představovala jsem si, jaké zvíře to muselo být, aby to dokázalo takhle rozhýbat a nebylo mi všechno jedno. Když jsem nad tím ráno přemýšlela, tak mi došlo, že jsem asi hnula postelí a moskytiéra je k ní připevněná, ale kdoví..

Po snídani jsme vše sbalily a udělaly check-out, nicméně baťohy jsme nechaly v hotelu a šly ven nalehko. Nejdřív jsme došly k botanické zahradě. Vstuo byl přes nějakou obyčejnou zahradu, kam nás nasměřoval někdo domácí a pak vzádu v rohu byla ještě branka, kde za příkopem v budce 2 páni vybírali vstupné. Abych mu mohla zaplatit, musela jsem přeskočit příkop a podat mu peníze.
Celá zahrada byla překvapivá (a to nejen tím, že si nás ještě na ulici odchytil jeden pes a šel celou cestu s námi). Občas jsme uviděly strom, který na sobě měl cedulku s názvem, ale jinak to vypadalo jako obyčejný park. Nejlepší byl strom canon balls, který měl obrovské a těžké plody připomínající dělové koule. Pláž měla hodnocení 4.3* z 5ti, ale když jsme tam došly, nebylo tam vůbec nic, až na odpadky. Bufet, který tam měl fungovat, byl zavřený.. Celou cestou jsme potkávaly vyvrácené stromy a spoustu lidí, kteří rozřezávali padlé stromy, myslela jsem si, že jsou to pytláci. Až u výstupu druhým vchodem jsme zjistily, že před týdnem se touhle oblastí prohnala opravdu silná bouřka a botanickou zahradu celkem zdevastovala. Proč nás nevaroval pán se vstupenkami, to netuším…

Pokračovaly jsme tzv. Crafts village, kde prodávali to samé, co v celé Ugandě, jen to bylo na jednom místě. Už jsme měly dost žízeň, tak jsme nakonec šly na oběd do dobré kavárny. A tam byl Ben, mariňák z goril :-). Trošku jsme si pokecali a doporučil nám navštívit aero beach s letadlem. Nejdřív jsme ale šly do zoo, která byla nakonec úplně supr hlavně díky vydrám, u kterých jsme byly v čase krmení, takže jsme viděly, jak sežraly úplně beze zbytků rybu, která byla větší než ony. Ještě nám bylo slíbeno krmení krokodýlů, na které jsme se taky těšily, ale pán, co nám to slíbil, pak zmizel a už jame ho neviděly. Bylo vidět, že bouřka a vítr zatočily i se zoo, zvířata byly občas v cizích výbězích, některá chyběla úplně a některé výběhy zrovna opravovali. Ale stálo to opravdu za to.

Pak jsme už neměly dost času, abychom stihly letadlo na pláži a pak návrat do hotelu, tak jsme poprosily Adama, aby nás tam vzal. Jenže ten nás odvedl na jinou (placenou) pláž, takže jsme se tam jen otočili a jeli do hotelu, převléknout se a přebalit na let. Adam nás pal odvezl na letiště, kde jsme po několika bezpečnostních kontrolách odevzdaly kufry. Fly Dubai tam mělo dva lety krátce za sebou, vlevo byl dřívější, voravo náš. Ale oni chtěli prohodit fronty, tak jen strhli papírky se šipkami a vyměnili je, ale šipky ukazovaly ppřád na blblu stranu, takže stewardi museli chodit mezi lidma a ptát se, kdo kde na jaký let :-). Půl hodiny po plánovaném čase odletu jsme za modlení moslimů v okolí konečně odrolovali na start a vzlétli z Ugandy. Pán za mnou do mě celý let kopal, nešlo sklopit sedadlo, filmy byly placené, někdo blízko šíleně smrděl a půlku lidí v letadle tvořili domácí sportovci, kteří letěli prvně a u každé změny výšky nebo směru řvali, ale asi to mohlo být i horší :-).

Úterý – 22.2.

Tak ne, o moc horší to být nemohlo :-). Když spolu chtěl mluvit někdo zepředu a někdo zezadu, tak na sebe prostě řvali přes celé letadlo. A pán za mnou spal s hlavou na mých zádech, takže se mi povedlo trošku posunout sedačku až na poslední hodinu letu. Ale jsme v Dubaji a další let (za 5 hodin) má být společností Emirates a velkým Boeingem 777, tak to bude lepší :-).

Po výstupu z letadla nás mrazákový autobus odvezl do jedné budovy, kde jsme potkaly jen pána, který se nás ptal, zda máme pas, protože se často stane, že ho někdo ztratí. Chtěl ho vidět 2x, než nás pustil zase ven z budovy, tam jsme si sedly do dalšího autobusu a jely zpátky, několikrát jsme se otočily o 180 stupňů a po asi půlhodinové jízdě nás nechali konečně vystoupit a po další kontrole baťohů jsme byly volné! Zbývaly necelé 4 hodiny do odletu letadla, ale uteklo to rychle – stačila snídaně a pak jsme se procházely po letišti a hodinu před odletem už byla otevřena gate. Nikdo dokonce nechtěl vidět covid testy nebo očkování. Pas jsme díky pasovému pánovi měly, takže nenastal žádný problém u nastupování. Jelikož jsem byla úplně vyřízená z prvního letu, tak si spoustu věcí nepamatuju, ale přišlo mi, že let byl opravdu rychlý (dokonce jsme předjeli jedno letadlo pod námi), dokonce mi ani nevadilo, že moje sedadlo jako jediné nešlo sklápět a za chvilku jsme byli v Praze, kde už čekal Péťa a na Blanku s Péťou Zdeněk a Honza.

Takže zbývá poslední věc, jakési shrnutí. Z Ugandy mám strašně smíšené pocity. Nádhernou krajinu kazí chování lidí a všude ležící odpadky. Kolikrát jsem viděla, jak auto před námi otevřelo okýnko a někdo vyhodil na silnici PETku. Lidi jsou strašně chudí (vydělají v porovnání s námi desetinu) spousta lidí nemá práci, nedbají na svojí čistotu a čistotu obydlí a živí se tím, co vypěstují nebo nasbírají. Oproti Tanzánii mají strašně málo turistů (viz. 2 lidi na vrchol Margherita Peak za den), přitom by stačilo tomu všemu jít naproti a pro turisty zlepšit podmínky / ubytování / poskytnout víc informací. Navíc se i při své chudobě strašně rychle rozmnožují, průměrný věk obyvatelů je 14 let (v Evropě je to kolem 39 let), takže za chvíli je jejich země nezvládne uživit. Pokud se něco rychle nezmění, za 20 let bude Uganda ve velkých problémech.. Přes to všechno to byly zážitky na celý život a nejsilnější pro mě byl jednoznačně Rwenzori :-).