Čína (2018)

Únor a březen..

Letošní volba konference padla po vyškrtnutí zemí, kam by byl ochotný jet i Péťa (např. Japonsko, Kanada), a které jsou dostatečně daleko na to, abych se tam nedostala omylem i jindy, padla na Čínu. Přišlo mi to dostatečně exotické, ale přesto cenově v pohodě. A hlavně nebyl problém najít konferenci, která by se týkala toho, co potřebuju a aby v práci uznali, že je nutné tam jet.

Po schvální konkrétní konference v Pekingu už zbýval poslední krok, rozmyslet si, co ještě vidět. V úvahu přicházely Severní a Jižní Kórea, Honkong, ale byl by problém s vícestupovými vízy. Naštěstí Péťu napadl Tibet a pak už bylo vlastně rozhodnuto. Menší komplikace byla, že Tibet je pro cizince zavřený celý březen a většinu února a měli by ho zase otevřít v dubnu, smí se tam jen s organizovaným zájezdem a (zjevně po nějakých zkušenostech) místní cestovky prodávají první zájezdy až na 4.4. A nejkratší na týden.. Nicméně do Číny se už nehodlám vracet, takže se cesta o něco prodloužila..

Plán by tedy byl, po menších problémech s cesťákem a zakomponování dovolené jsem dostala zelenou a mohla začít vše zařizovat. A tady začaly první problémy :-). Naklikala jsem si letenky,
ty ale nešly rezervovat, protože tam na nějakém úseku zjevně už nebylo místo. Takže první problém byl, že jsem si musela vybrat lety s delšími přestupy. První cesta z Prahy do Pekingu přes Amsterdam, zpátky z Lhasy do Prahy přes Xi’an. Nicméně místo Zaplatit jsem omylem klikla na Rezervovat, takže jsem sice měla letenky rezervované, ale jen 8 hodin a platba převodem by trvala nejmíň jeden pracovní den. Musela jsem to řešit s ekonomickým oddělením a žádat od StudenAgency, aby vystavili fakturu a tím prodloužili splatnost. Nakonec se to povedlo, takže letenky jsem dostala. Ubytování bylo jednodušší. V Pekingu jsem si našla hotel blízko konference, ale ne přímo ten, kde se konference koná, protože ze 4 dnů konference jsem úplně nepočítala s tím, že tam budu pořád a takhle nebudu potkávat ostatní účastníky s vyčítavými pohledy :-). Navíc tam byla dobrá cena (místo možnosti stornovat nebo měnit rezervaci). To bych si ale musela správně přečíst, kdy je přílet do Pekingu (s posunem času je to o den později než odlet z Prahy), protože jsem to zarezervovala od 25.3., ne od 26.3., jak to mělo být. Začalo vyřizování změny rezervace, na kterou jsem vlastně neměla právo. Naštěstí hotel vyšel vstříc a po dvou týdnech tu rezervaci opravdu posunul. Mezitím jsem si zařídila tibetský zájezd a bylo nutné začít vyřizovat čínská víza, aby mi stihli vystavit Tibet Permit. Pro víza jsem potřebovala zvací dopis z konference. Ale ten poplatek nešel zaplatit kartou, takže se to muselo řešit převodem a trvalo to tak dlouho, že jsem se rozhodla zažádat o “obyčejná” turistická víza a o konferenci se nezmiňovat.

Vyplnila jsem žádost o víza a zjistila, že velvyslanectví má celý týden zavřeno kvůli oslavám Čínského nového roku. To už mě trochu začínal tlačit čas, protože vyřízení čínských víz trvá 4 pracovní dny a na Tibet Permit chtěli měsíc. Takže hned po otevření velvyslanectví v pátek 23.2. jsem tam naběhla (teda ještě skoro hodinu před otevřením). Přede mnou bylo asi milion lidí, dostala jsem číslo 50 a doufala, že mě stihnou vzít, protože pán z ochranky, který všem několikrát prohledával baťohy s tím, že jsme na čínské půdě, oznámil, že je otevřeno jen 9-11 a v 11 se okýnka prostě zavřou, bez ohledu na to, kolik lidí tam ještě čeká. V 10:53 jsem se dostala na řadu, přísná paní s razítkem prolétla žádost a řekla: To si děláte srandu, vy chcete jít do Tibetu? Tak to ani nezkoušejte podávat, víza vám nedáme. Tam je totiž sekce, kde se musí vyplnit přesně časový plán cesty (přesná adresa ubytování na jednotlivé datumy, památky, které chci navštívit..) a já tam měla na týden 4.-11.4. jen Tibet Tour. Musím přiznat, že mě to trošku vykolejilo a opravdu jsem nevěděla, co budu dělat, abych ta víza dostala (navíc jsem už měla zaplacené letenky a ubytování, kdybych nedostala víza, nevím, zda by mi to škola proplatila). O víkendu jsem přepsala žádost o víza a místo Tibetu si tam vymyslela týden v Šanghaji, rezervovala jsem tam hotel, který jde stornovat a se všemi těmi papíry šla znovu stát frontu před velvyslanectví. Bylo to zrovna v den, kdy bylo ráno -14 stupňů (což je pro mě tak -40) a abych se určitě dostala na řadu, čekala jsem tam od půl osmé. No nebylo to úplně v pohodě, nebudu kecat :-). I když jsem byla oblečena jako na výpravu za polární kruh, byla jsem úplně zmrzlá, nemohla jsem skoro mluvit a hýbat prsty. Když jsem měla doplnit počet dní do žádosti o víza, nebyla jsem schopna tam to číslo napsat. A to jsem musela ještě (googlit památky a) dopisovat detailní itinerář cesty, to, co jsem tam měla, jim nestačilo. A ještě jsem musela pozměnit letenku, aby zpátečný let nebyl z Lhasy, ale z Xi’anu, tj. ten první přestup by byl úplně vynechán. Přeposlala jsem email s letenkami ze studentagency bráchovi, trošku jsem si zanadávala na velvyslanectví a poprosila ho, aby z toho pdfka smazal tuto část cesty. Za hodinu přišla odpověď od paní ze StudentAgency (uaaa, reply není přeposlat 😉 ), která se omlouvala a psala, že doufá, že mou žádost pochopila správně. Na chvíli mi zrušila let Lhasa – Xi’an, vygenerovala nové letenky a pak ho tam zase přidala a poslala mi je. Chudák paní, nevadilo jí, že na ní mluvím slovensky, že jí tykám a že mám takhle zvláštní požadavky 🙂 Nicméně žádost mi vzali a za 4 dny jsem si měla přijít buď pro víza nebo jen pro pas se zamítnutými vízy. Nakonec jsem byla ráda, že jsem chtěla turistická víza, protože obchodní / návštěvní, kam spadají i konference, se vyřizují mnohem složitěji. A skutečně jsem je dostala :-). Jen mě trošku (no dobře, dost hodně) naštvalo, že když jsem si po těch 4 dnech šla pro víza, nebyla tam ani noha, takže jedinou frontu jsem chytla já a zrovna v té strašné zimě. Vrrr.

Poslední část příprav znamenala najít si výlety v okolí (26.-31.3. Peking, 1.4. přesun do Chengdu, 2.-3.4. Chengdu, 4.-11. Tibet, 12. Xi’an). Konference měla být 28.-31.3., ale postupně se to zkrátilo na 28.-30.3. (a 31. skupinový výlet po okolí), pak 28.-29. (a 30.-31. výlet po okolí) a nakonec 28. registrace a sběr materiálů, 29. konference a pak už výlety :-). Takže času bude dost i v Pekingu :-). V Chengdu jsem si chtěla zařídit návštěvu Technické univerzity, aby byl pobyt tam oficiální, ale nikdo mi neodpověděl, takže tam budu muset jít na blind a doufat, že mě nevyhodí..

Neděle 25.3.

Celou přípravu a cestu nakonec zkomplikovaly nemoci – děti byly doma 3 týdny, mezitím onemocněl Péťa, já byla nemocná skoro 2 týdny a skončila jsem na antibiotikách, které ale moc nezabraly a nové budu brát ještě 10 dní v Číně. Ale přesto to vypadá, že jsem si nejnutnější věci sbalila (půlku kufru mám teplé věci do Tibetu, protože tam má být ZIMA). Blbé je, že už teď mám kufr narvaný k prasknutí a dosažený hmotnostní limit zavazadla, takže nevím, jak to budu dělat s dárkama, asi budu postupně vyhazovat nejtěžší a nejobjemnější věci. Nebo si všechno zimní obleču na sebe, i když to bude v Xi’anu, kde je teď 20 stupňů, asi trochu divné 🙂

V celé Číně funguje tzv. Great Firewall, kde čínská vláda cenzuruje vybrané URL jako např. google (takže i můj gmail a hlavne google maps, bez kterých bych netrefila opravdu nikam..), od února se blokují vybrané porty a je zákaz používat VPN, které by tohle obešly. Nicméně Péťa mi vytvořil domácí VPN na portech normálních WWW stránek, takže to bude vypadat, jako bych se připojila na nějakou českou stránku, ale připojím se k nám domů a přes toto spojení se dostanu na googlovské stránky. Teda doufám a počítám s tím, jinak budu asi jen v hotelích 🙂

Jo a ten posun času se taky nehodí, musela jsem vstávat v půl šesté původního času. Takže teď usínám na letišti v Amsterdamu a čekám, až skončí 4 hodinová pauza na přestup do letadla do Pekingu 🙂 Ale jinak je to dnes zatím bez větších problémů, takže stačí nevyfasovat rozlehlé sousedy do letadla a prospat celou cestu a bude to OK :-).

Let do Pekingu byl horší, sedela jsem nejhůř, jak to šlo (uprostřed čtyřky – ostrůvku, u oken byly jen po 2 sedadlech a do uličky je to vždy lepší kvůli místu na nohy). Navíc paní sousedka celou cestu buď chrápala nebo se dusila a kašlala, takže spát opravdu nešlo.. Ale jelikož letušky nosily celou cestu jídlo, dalo se to vydržet :-).

Pondělí 26.3.

Po příletu nás čekala půlhodinová fronta na imigračním, kde jsme vyplňovali povolení ke vstupu a kde mi pán u přepážky škrtl (těžce získaná) víza :-/. Taky jsem mu u hodnocení pracovníka málem zmáčkla “:-(“.

A pak to začalo. V Pekingu není vzduch. Jen smog.. nebe je úplně šedé a je to i cítit, že ten vzduch není úplně horský. Navíc mi jeden taxikář ukradl kufr a tahal mi ho do svého auta, abych jela s ním. A pak jsem místo obvyklých cca 200CNY (cca 1100.-) zaplatila 780CNY. No proste pražští taxikáři nejsou jen v Praze. Pokoj jsem dostala hned ráno, jsem jsem zjistila, že je bez snídaně. Takže jsem si je ještě musela dokupovat.. vrrr. Ale co bylo horší, naše VPN nefungovala a já si nemohla nic zjistit. Věděla jsem, kam chci jít, ale netušila jsem jak a bez internetu to prostě nešlo. Vybrala jsem si jeden směr a šla jsem. Po půlhodině jsem byla u obchvatu a ještě jsem zalezla do uzavřeného sídliště, odkud mě musela pouštět pobavená hlídačka (která se po otázce Kudy se jde na Tianenmen Square) rozesmála. Až pak mi došlo, že to bylo úplně jinde a hlavně ještě opravdu daleko. Po další půlhodině cesty z města jsem to vzdala a zeptala se místních. Prvních 10 nerozumělo vůbec angličině, další 3 nevěděli, kde leží Tiananmen Square.. Pak jsem nastoupila do autobusu s tezí, že kažý autobus musí k metru. Pan řidič nejenomže nechtěl peníze, ale ani to nevyslovil. Nakonec ukázal, ať jen běžím dál do vozu a jela jsem s jeho vědomím načerno. U přestupu do metra jsem si už koupila kartu a nabila si jí, takže zbytek dne (asi 4 jízdy s přestupy) mě stály asi 11CNY. V porovnáním s taxíkem je to celkem rozdíl.

Doprava v Pekingu je kapitola sama o sobě. Celou cestu z letiště jsme jely na krajnici za plnou čárou (kromě úseků s kamerami, to řidič cca na 100 metrů vlezl mezi ostatní auta a pak se zase vrátil na svoje místo. Ale tak to bylo všude. Ve š pruzích typicky stála 4 auta. Kdo netroubí a nevjede tam ostatním, ten prostě nejede. Nemá se tvářit takhle odevzdan, když je to na silnicích taková zábava a adrenalin. A červená není zeď, i když měli chodci zelenou, autům to vůbec nevadilo vesele jely dál (vesele = troubily si do toho). I přes všechny tyto nástrahy se mi podařilo koupit kartu (něco jako pekingskou lítačku), projít si Zakázané město i parky Jingšan a Qiongdao Island.

Ty staré čínské budovy (a zdi) jsou opravdu hezké. A zajímavé je, že nejvíc turistů je právě z Číny, např. z jiných provincií. Policajti jim kontrolují ID karty (občanky), asi chtějí mít přehled, kdo kam jde.

Jediná věc, která mi trochu zkazila náladu, je, že nefunguje naše domácí VPN, ale zatím se to dá obejít pomocí teamvieweru na počítači v Praze, kde google funguje a místo whatsapp používám čínskou wechat 🙂

Úterý 27.3.

První noc a jet lag se samozřejmě projevily a vzbudila jsem se ve 3 místního času. Alespoň byl čas vyřešit VPN a dostali jsme to do stavu, že opravdu můžu číst svoje emaily (jupíí), googlit a používat na jednom zařízení whatsapp. V půl šesté se mi podařilo usnout, ale už v 7 mě vzbudil budík, v 8 jsem totiž měla sraz s průvodcem kvůli výletu na Velkou čínskou zeď. Vybrala jsem si takový, kde se nejvíc chodí, ať mám i trochu pohybu, protože nemám ráda “japonské” cestování, kdy přijede autobus, lidi z něj vyskáčou, udělají 10 fotek, zase naskáčou do autobusu a jedou na další místo. Radši si všechno sama projdu a hledám zajímavá místa nebo detaily (a jako bonus mám procházku, miluju chůzi). Ale abych neodbočovala od tématu 🙂 – budík mě sice vzbudil, ale ještě jsem usnula, takže jsem nakonec byla opravdu ráda, že jsem se nějak sama za půl hodiny vzbudila a ještě jsem všchno jakžtakž stihla. V pokynech na výlet stálo, že se mám pořádně nasnídat, protože bude cca 1,5hod cesty autem, pak pětihodinový výšlap. Jelikož jsem poslušná, tak jsem se pořádně najedla a vzala si s sebou do auta ještě kafe. V lobby v hotelu už na mě čekal průvodce (malý svalnatý Číňan) a řidič. Odvedli mě k čistému VW, dali mi ještě pití, no musím říct, že dojem byl fakt dobrý. Navíc řidič jel slušně, netroubil, dokonce měl i pás.. Cca po 2 hodinách (zácpy..) jsme se dostali na místo, kde začínal trek. Nicméně jsme začali ve vesnici a šli kolem hřbitova nahoru ke zdi. Ještě než jsme se dostali nahoru (hodinky mi tam ukazovaly 156 pater), jsem se díky průvodci a jeho vydatné snídani skoro pozvracela. Naštěstí jsem to jen taktak ustála, ale nebylo mi všechno jedno. Navíc jsem si s sebou vzala zodpovědně asi 3 vrstvy a nakonec bylo tak 50 stupňů. No dobrá, tak 25. Takže jsem byla mokrá jako vorvaň. Ale ten výšlap opravdu stál za to, škoda, že bylo tolik smogu a nebylo pořádně vidět do dálky, mohlo to být úplně supr :-). Pak následovaly necelé tři hodiny šlapání nahoru a dolů po Velké čínské zdi. Vetšina trasy byla neupravená, takže původní z dynastie Ming. Průvodce Tony mě zasvětil do historie zdi (třeba že ve zdi jsou pohřbeni mrtví dělníci), byl na ní evidentně hrdý :-). Některá místa ale už nebyla v dobrém stavu a občas tam úplně chyběly ty zdi a chodili jsme po 30cm širokém pásu, z každé strany byl tak 10m sráz dolů. V Evropě si to nedokážu představit, všude by byly nápisy Pozor, Vstup na vlastní nebezpečí a nějaké ochranné sítě. Tady to bylo lepší, akčnější :-). Taky o celkem klouzalo a průvodce se jednou vysekal (já ne 🙂 ). Jo a byl to složitejší úsek dál od Pekingu, za celý den jsme potkali asi 2 lidi, no úžasné. Cestou jsem se dověděla něco o politické situaci, o tom, jak je v Pekingu drahé bydlení a že mladí musí pořád pracovat a nemají čas se seznamovat, proto to místo nich dělají rodiče a domlouvají takhle páry. Na papír napíšou něco jako inzerát – jméno, věk, výška, plat a kdo má zájem, ten si s nima rovnou domluví schůzku. Dále mluvil o tom, že když jsou nějaké speciální akce (Olympiáda, zasedání OPEC..), tak je počet aut v Pekingu regulovaný na polovinu, jinak v pracovních dnech je zakázána 1/5 aut (podle poslední číslice SPZ). Třeba dnes to bylo 1 a 6.

Když jsme došli na konec treku, byli jsme tam dost brzy, řidič s tím nepočítal a ještě obědval a museli jsme na něj schovaní v lese čekat. Tony říkal, že jakmile bychom šli dolů na silnici, tak by nám (teda mně) bába začala vnucovat nějaké suvenýry a nezbavili bychom se jí. A že by ještě mohli chtít peníze za to, že jsme tudy šli, občas se tam objeví někdo z místních a chce nějaký poplatek, jinak turisty nepustí dál. Nicméně my jsme se všemu vyhli a když přijel řidič, jeli jsme ještě do místní restaurace na pozdní oběd (bylo cca 13hod, takže moc pozdní nebyl, já byla ještě napraná ze snídaně..). Před restaurací byly jezírka, kde chovali pstruhy. Měli jsme si nějakého vybrat – Tony na jednoho ukázal, paní kuchařka ho vylovila a než jsme stihli nějak zareagovat, flákla ho palicí po hlavě tak, že se mu úplně roztříštila hlava :-/. Njn. Ale zbytek večeře už byl v pohodě :-). Nakonec s námi obědval podruhé i řidič, takže jsme měli víc mis s jídlem a každý si bral, co chtěl: kuřecí ve sladkokyselé omáčce, vepřové nudličky na celeru, pikantní pečené fazolky a pak grilovaná ryba. Všechno bylo skvělé a opravdu to chutnalo jinak, než u nás. Bylo to víc kořeněné a i mastné. Ale přesto výborné :-). A ještě jsme měli pivo (které mělo asi 2 stupně, takže spíš limonádu), které jsme pili z panáků. Takže nám dvěma stačila jedna flaška, to nešlo pít rychle :-). Když jsem odložila příbor, teda hůlky, Tony řekl, že se jídlem neplýtvá a MUSÍME to dojíst. Já už měla křeče v ruce kvůli hůlkám – razila jsem totiž teorii, že všechno se dá jíst hůlkami, ale musí se to pořádně přimáčknout, navíc jsme byla zase přecpaná, ale ještě jsem do sebe pár kousků hodila. Už podruhé dnes mi začínalo nebýt všechno jedno :-). Chudák řidič neuměl vůbec anglicky, ale vzpomněl si na něco, co mu připomíná Česko – krtečka. Prý je to nejoblíbenější pohádka pro děti v Číně. Tak jsem jim vysvětlovala, že máme k Číně opravdu blízko díky panu prezidentovi a že jediný nový díl krtečka je Krteček a panda. Tony byl přesvědčený, že ČR je ve východní Evropě. Já mu to nevymlouvala, nakonec má pravdu, jen jsem mu vysvětlila, že já jsem Slovenka a sice je Slovensko součást bývalého Československa, ale že jsme se už rozpadli a Slovensko leží ve střední Evropě.

V Pekingu byla šílená zácpa (na návštěvu přijel Kim a oni normálně zavřeli některé frekventované silnice, takže to bylo opravdu strašné). Chtela jsem se nechat vysadit u metra, že ještě půjdu na dárky, ale řidič řekl, že mě tam doveze a pak jsme skoro hodinu stáli. Metrem bych tam za tu dobu několikrát byla. Chtěla jsem do obchoďáku, abych si koupila redukci na zásuvky, dobíjecí kabel na tlf (vzala jsem si zrovna rozkousaný od koček a tlf se dobíjí místo hodiny 10 hodin, takže to není úplně praktické) a tak. Ale oni mě vysadili na nějakém tržišti, kde nic takového nebylo, takže jsem tam nakonec byla zbytečně a ještě pak musela dlouho jet domů. Vystupovala jsem z metra na každé přestupné stanici, abych si koupila večeři, ale restauraci jsem našla až u poslední, a i to takovou, kde nikdo z personálu nerozuměl anglicky, takže jsem jim musela pantomimicky vysvětlovat, že to chci zabalit a odnést si to. Nakonec jsme se nějak pochopili a já dorazila za tmy unavená na hotel. Zítra začíná konference, takže se už nebudu moc ničím zdržovat a půjdu spát relativně brzy.

Středa 28.3.

Plán s brzkým spaním nevyšel. Přišel mi update programu konference, kde bylo napsané, že dnes je JEN registrace, konference je JEN zítra. Takže jsem si ještě chtěla naplánovat, co budu celý den dělat. Ve městě totiž nejsou žádné free wifi, za všechno se strhává kredit z telefonu nebo se alespoň musí telefon registrovat do sítě a k tomu je potřeba čínské číslo. Takže jsem normálně celý den bez internetu (a bez map).

Po 7mi hodinách spánku jsem se nejdřív chtěla na všechno vykašlat a spát dál, ale pak jsem si řekla, že do Temple of Heaven musím jít brzy ráno, abych viděla místní cvičit thai-chi. Tak jsem se přemohla a po snídani vyrazila. Prvně jsem zažila to, co jsem viděla v dokumentech o japonském metru. Bylo tam tolik lidí, že na chvíli např. zavřeli lidi z přestupu (i mě) závorou a pustili nás až u 4.metra. I když jsem byla u dveří 3., do prvních dvou meter jsem se vůbec nevešla, ve třetím jsem už ztratila zábrany a cpala se tam jako ostatní. Už jsem byla vevnitř, ale baťoh trošku venku. Pán z venku do mě tlačil, abych se tam vešla, ale někomu vevnitř se to asi nelíbilo a najednou mě vytlačili ven a dveře se zavřely. Příští spoj jsem si už nenachala ujít – namáčkla jsem se tam a sice jsem se neměla čeho držet, ale ono nebylo potřeba, beztak jsem neměla kam spadnout. Po asi 10ti zastávkách se to zase vylidnilo a dál k Temple of Heaven jsme už jeli v klidu.

Dnes byl fakt strašný smog, těžko se dýchalo, takže jsem měla roušku a přesto to nebylo úplně ono..

Park kolem Temple je OBROVSKÝ. Turistů tam bylo ještě málo, zato domácích opravdu dost. Samotných chrám a budovy kolem byly fajn, ale mnohem zajímavější byli lidi vevnitř v parku, takže budu psát o nich. Bylo tam hodně důchodců, někteří z nich cvičili thai-chi, někteří posilovali, někteří běhali a dokonce bylo pár ostrůvků, kde se pouštěla hudba a starší páry tam (a musím říct strašně hezky) tancovali. Pak byly ještě místa, kde dědkové hráli čínské šachy nebo karty. Prostě to tam žilo. Na jednom místě byl učitěl speciální čínské flétny s balonkem a dvěmi píšťalami a normálně vyučoval. Lidi si to zkoušeli, pak mu něco přehrávali, on jim řekl, co je špatně a co mají trénovat a pak přišel další. Jinak čínské noty vůbec nepřipomínají naše. Je to něco jako arabské písmo :-). U 7mi meteoritů jsem viděla to, o čem mluvil průvodce – rodiče s inzeráty o svých dětech. Někdy tam byly i fotky.. a bylo to jednoznačně místo s největším shlukem lidí 🙂

Překvapilo mě, kolik je všude policajů. Hlídají úplně všechno. Např. každé sídliště je uzavřené a má svého hlídače. Každá firma nebo škola nebo muzeum se dá uzavřit a někdo tam hlídá. V metru stojí hlídači, kteří kontrolují z vyvýšeného stupínku, zda lidi správně nastupují. Viděla jsem pána v budce uprostřed ničeho nebo na uzavřeném parkovišti. V autobuse je řidič + pán, který jen kouká, zda všichni, co nastoupí, přiloží kartu ke čtečce. Chápu, že Číňanů je opravdu moc. Ale tohle mi přišlo fakt zbytečný. Navíc je všude i hodně vojáků, snad na každém veřejném místě.. A u každého vstupu do metra je spousta policajtů, protože scanujou zavazadla a lidi musí taky procházet rámem (je kolem 200 stanic metra, každé má několik východů, u každého je taková kontrola alespon se dvěma rámi a scannery..)

Po parku jsem ještě skočila do Pearl Market u metra. Věděla jsem od Tonyho, že ceny všeho jsou přemrštěné a že mám smlouvat. To sice nenávidím, ale už jsem potřebovala koupit alespoň nějaké dárky, takže jsem to musela zkousnout a opravdu jsem ve všech případech vyhrála a dala jim to, co jsem řekla na začátku, což byla třetinová až čtvrtinová cena. Nejdřív se smáli, že jako neee, ale když jsem řekla, že teda ne, tak nutně jsem to nepotřebovala, a že jdu pryč, tak nakonec souhasili, i když se přestali usmívat ;-). Dokonce jsem koupila i kabel, ale neměli adaptér, bude to muset počkat asi až do Chengdu (tady v hotelu je univerzální zásuvka, kam jdou stčit i naše kulaté kolíky, takže to až tak nepospíchá).

Pak následovala nejdůležitější část dne – registrace na konferenci. Dojela jsem do hotelu, kde se to koná, podepsala jsem se, dostala tašku s certifikátem, že jsem se zúčastnila konference a jako dárek flashku a za 2 minuty jsem odešla. Hmmm. Neva, tak bude konferenční den holt zítra.

Jelikož bylo brzké odpoledne a já měla ještě spoustu času a byla kousek od olympijské vesnice a stadionů, zašla jsem se tam ještě podívat. Kdyby nebyl smog, bylo by to vidět líp, ale dokázala jsem si všechno představit :-). Prošla jsem se v okolí, hodně se tam staví – rozširuje se vesnice kvůli další olympiádě – v zimě 2022. Bude to první město na světě, které bude hostit i letní i zimní olympiádu. U Olympijského centra bylo SkiCentrum, kde se úředníci (oblečení do saka, jen měli přilbu a lyžáky) učili lyžovat na umělém nakloněném pásu. Jenže ten pás jel celkem rychle, takže museli rovnou pluhem brzdit a jedna paní to nezvládla a podjela mantinel a normálně vystoupila :-).

Poslední místo, kam jsem chtěla jít, je “kousek” od hotelu – The Summer Palace. Nicméně z konečné metra u hotelu je potřeba jet ještě autobusem na další metro (to jsem zvládla, dokonce jsem si jen pomocí čínských znaků našla správný autobus a zastávku) a metrem skoro na konečnou. Díky začínajícím zácpám to bylo skoro na hodinu. Pak mě policajt nasměřoval ke vchodu a tam jsem zjistila, že celý komplex paláce už před hodinou zavřeli, vrrr. Takže jsem si znovu sedla na metro, počkala si na správný autobus a teď už v opravdové zácpě jela zpátky. Autobusy nemají pevný časový plán. Mají jen první a poslední spoj a jezdí tak nějak mezitím. U nástupu se buď zaplatí 2 yeny nebo se pípne Yikatong karta (tu mám, protože jezdím hodně 🙂 ) a u výstupu se zase pípne a podle vzdálenosti se odečte nějaká suma (která je i u stejné vzdálenosti menší než se odečítá u metra). Naštěstí i v autobusech i v metru mají vyznačené všechny zastávky a hlavně se na té mapě vyznačuje aktuální, takže stačí vědět, na které se má vystoupit a sledovat to. Kdybych si tak pamatovala, na které zastávce jsem do autobusu 333 nastoupila, bylo by to bývalo jednodušší a nepoměrně rychlejší :-).

Teď už jsem v hotelu, je večer, doháním resty se zápisky a z práce a vypadá to, že dnes opravdu půjdu spát rozumně a hlavně se budu moct konečně vyspat, konference začíná “až” v 10 a ode mě je to tak 20 min 🙂 Blbé je, že jak jsem počítala s konferencí, jak měla být – 28.-31.3., tak zrovna na 29.jsem si rezervovala divadlo s kungfu, takže budu muset i ten jediný den, co bude konference, odejít o něco dřív a hlavně přijdu o večeři :-(. No co se dá dělat, kvůli umění se musí trpět ;-). Dobrou noc.

Čtvrtek 29.3.

Tak až dnes je tedy den D, den konference. Bez problémů jsem se vyhla ranní špičce a šla jsem radši pěšky. První překvapení bylo, že 10 min před začátkem konference jsem tam byla jako první. Postupně se pár lidí sešlo a zjistilo se, že jsou to účastníci dvou konferencí. Zájem asi opravdu nebyl veliký. Sedla jsem si úplně dozadu s tím, že budu alespoň ve volných chvílích pracovat, ale nefungoval mikrofon, takže jsem musela odečítat ze rtů a navíc ani nefungoval internet (na každé konferenci, kde jsem byla, byla wifi. Kromě téhle). A přednášky byly typu “musíme třídit odpad” nebo “google maps umí najít stanice pro dobíjení elektrických aut”, což je v Číně, kde jsou google maps zakázané, trochu vtipné. Vůbec se to netýkalo toho, co by mě zajímalo a nemělo to úroveň, což mě mrzí, protože jsem doufala, že když jsou Číňani technologicky na špičce, dovím se něco nového. A navíc mě začal otravovat neodbytný Ind, který si sedl i na obědě vede mě k jinak čistě dámskému stolu.., takže jsem si po obědě zvolila zajímavější program. Podruhé jsem se vydala do Summer Palace. Tentokrát zkušeně autobusem, metro je pro začátečníky, protože existuje mapa tras a dokonce tam jsou i anglické názvy stanic. Nicméně pro autobusy žádný plán (ani anglické názvy) neexistují, takže je to mnohem akčnější. Byla jsem v autobuse sama (teda ješět řidič a hlídač řidiče), ale vůbec mě to neznervóznilo a všechno jsem krásně zvládla. Hodinová cesta autobusem vyšla v přepočtu asi na 4Kč.

The Summer Palace leží v obrovském parku, taky se tam vejde strašně moc lidí. U východního vstupu, kde jse začínala, bylo napsáno, že včera jej navštívilo 40000 lidí a na dnes se předpokládá 42000, a to ještě není sezona. Trošku divné je, že u jižního výstupu byla čísla jiná (včera 32000 a předpoklad na dnes 30000), ale to jsou jen detaily. Bylo krásně teplo a začal foukat vítr, takže zítra možná nebude tak strašný smog jako poslední dny a uvidím i slunce :-). Tento palác a okolí bylo královskou zahradou během dynastie Qing a dodnes je to takové “MUSTE SEE” pro Číňany, kterých tam bylo nejvíc.

Po procházce a pohodové cestě na hotel (samozřejmě přímým autobusem), kde jsem vyhodila notebook pokračoval večerní program – Kungfu show v The Red Theatre. Hráli tam kluci od malých dětí až po dospělé, byly tam supr ukázky bojových umění, kung fu je fakt hezké. Těm nejmenším bylo tak 7 let a dělali tam salta a přemety ne přes ruce, ale přes hlavu.. Sice to bylo asi jen pro turisty a domácí na něco takového nechodí, ale bylo to opravdu efektní :-). Nebýt toho, že se mezitím venku ochladilo tak, že jsem cestou na hotel úplně promrzla, neměl večer žádnou chybu :-). I v metru jsem už jako doma. Dokonce se mi povedlo sednout si a být u správných dveří (u výstupu byl hned u těch dveří eskalátor), takže i místní na mě koukali obdivně :-). Navíc si celou cestu čtu knížku a nemusím koukat na mapu a blikající aktuální zastávku. Jinak s knížkou jsem tam jediná, všichni čumí do telefonu a něco hrají nebo chatují. Já ale nemám internet, takže si musím číst normální knížku 🙂

Pátek 30.3.

Jelikož jsem původně počítala s tím, že dnes bude ještě konference, neměla jsem nic naplánovaného. Ta konference mě ale opravdu mrzí, asi jsem zhýčkaná tím, kde jsem byla dosud, v Americe, Austrálii, Dublinu.. A tam to bylo opravdu fajn, bylo co poslouchat, i na co koukat. Bylo to takové nakopnutí do práce, které je jednou za čas potřeba. Tady mi chybělo všechno z toho :-(. Nebýt toho, že jsem měla i to cestování kolem a týdenní dovolenou na Tibet, byla bych opravdu nespokojená. No nedá se nic dělat, je to taky zkušenost.

Ráno jsem se chtěla konečně vyspat, ale to, že mám v hotelu pokoj hned u výtahu se začalo projevovat už od sedmi ráno. Takže jsem byla relativně brzy pryč :-). Z mnoha možností, kam se ještě dalo podívat, jsem si nakonec vybrala oblast Shichahai, pak uměleckou oblast Art Area 798 a poslední plán byl koupit objednaný čaj pro kamaráda. V normálních obchodech totiž čaje nemají, resp. jen 2 druhy, všude stejné, a to Lipton green tea a Lipton black tea, vše se kupuje ve speciálních obchodech. A jako v mnoha jiných věcech to mají tak, že všechny obchody s čajem jsou v jedné lokalitě.

Shichahai je obrovská oblast kolem jezer s původními hutongy (to jsou takové úzké uličky, něco jako vesnice ve městě), ale zároveň oblíbenou lokací i pro místní, kteří se tam chodí procházet a odpočívat.Líbilo se mi, že to tam opravdu žilo, lidi tam hráli ping-pong (staříci to opravdu váleli), pár lidí tam skočilo do té ledové vody a přeplavali jí.. A viděla jsem něco jako čínskou obdobu nohejbalu, kluci si kopali s něčím, co z dálky připomíná badmintonovej košíček a dělali u toho akrobatické kousky jako salta, kopali nějak zezadu a tak. Tak jsem si jeden košíček koupila a v Praze budu trénovat. Pak jsem si uvědomila, že už teď mám opravdovou hrůzu z toho, jak všechno sbalím do kufrů, když už z Prahy jsem vyrážela s kufrem, který jsme museli zavírat všichni, co byli doma a do dosažení hmotnostního limitu mi zbývalo necelé půl kilo. A zatím jen přikupuju další a další věci. A navíc ten košíček má pírka, která se nesmí zlomit, takže vůbec netuším, jak to budu dál přepravovat :-)). Ale tento problém mě čeká až za dva dny, tak to teď nebudu řešit ;-).

Jen se zase projevila čínská posedlost tím, mít všechno pod kontrolou a uzavřené. Všude bylo milion policajtů, kteří neměli co dělat. Cestou byl např. buddhistický chrám, ale byl celý uzavřený zdí a bez vstupenky se nedalo dostat dovnitř. I celá ta oblast šla uzavřít, když jsem se blížila k vodě, procházela jsem otevřenou brankou.

Odpoledne jsem strávila hledáním obchodu se slunečníma brýlema (moje jsou připravené doma v předsíni), ale viděla jsem je buď jen ve sportovních obchodech, kde po mě chěli v přepočtu až 10000.- nebo pak u doplňků, kde stáli sice míň, ale rozhodně jsem si nebyla jistá tím, zda vůbec mají UV filtr :-). Nakonec jsem udělala kompromis a koupila si levné retro brýle s UV filtrem. Naštěstí mě tady nikdo nezná, takže to nemusím řešit 🙂 Taky jsem dostala svůj první leták, tady to prostě nejede, letáky tady nefungují. A byla to 3%-ní sleva na kliniku plastické chirurgie. Tak nevím, trošku mě to urazilo.

Pak jsem si prošla Art zone 798, kde jsou volně přístupné galerie, každá má několik obrazů (např. 10), které ani nejsou popsané, takže jsem neznala autora. A v každé galerii sedí 2 hlídači. Pár soch a uměleckých děl bylo i venku na náměstích, např. grafitti. A celé to bylo vedle uzavřeného komplexu továren, mělo to svojí zajímavou atmosféru.

Už jsem toho pak měla dost, ale slíbila jsem přinést čaj, tak jsem přes celé město jela do Wanzi, kde jsou trhy s čajem. Bylo tam asi 100 obchodů s čaji, krásně to tam vonělo jasmínem, tam bych vydržela i dýl :-). Zkušeně jsem si (náhodně) vybrala jeden obchod, vešla dovnitř, usmlouvala cenu na šestinu a ještě k tomu dostala jasmínový čaj jako bonus, takže jsem byla spokojená.

Zítra mě čeká zase výlet na Zeď, tentokrát na jiná místa – Gubeikou a Jinshanling, a pak už balení (pomoc) a přesun do Chengdu. Jo a dnes jsem získala Tibet Permit a posílají mi ho do hotelu v Chengdu, tak už snad nenastanou žádné komplikace :-).

Sobota 31.3.

Dnes byl poslední den v Pekingu. Teda ani ne v Pekingu, protože mě čekal výlet na další dva úseky Velké čínské zdi, ale zbývá poslední noc v Pekingu

Zase na mě čekal před hotelem Volkswagen s řidičem, který neuměl ani slovo anglicky a který po pár minutách odešel hledat průvodce. Asi za 15 min oba vyšli z mého hotelu a mohli jsme vyrazit. Tentokrát na severozápad k mongolským hranicím. Můj dnešní průvodce nebyl tak namakaný jako minule. Říkejme mu fuňák, protože hned po prvních pár metrech výstupu na zeď u Gubeiko funěl jakoby doběhl maraton. Za chvíli jsem šla první já a slyšela jsem ho ještě líp. Ale nešetřila a zvolila jsem rychlejší tempo, ať se pobavíme. Začal k tomu ještě sípat.. moc toho neřekl, protož nemohl popadnout dech. Ale vím alespoň, že zeď byla cca 600 let stará (a byl to zase nerekonstruovaný úsek, ty jsou hezčí.. jsou skutečné).

Po tomto výšlapu jsme vyrazili na oběd těsně k mongolským hranicím. Cestou jsme viděli mrtvou vesnici… vesnici, kde byly hotely, nové řadové domy, obchody, ale úplně prázdné a stavěly se ještě další. Čína předpokládá čím dál tím víc turistů a chtějí u zdi udělat nové vesnice, které by se živily turistickým ruchem. Oběd jsme měli v moslimské restauraci (ale jídlo bylo čínské, jen dodržovalo moslimská pravidla, jako co se s čím smí vařit ap). Všichni si na talířek nandali trochu chilli, tak jsem nechtěla být pozadu a dala si stejně jako oni. Pak přinesli předkrm a já s tím ty papričky snědla. Od té doby jsem už žádnou další chuť nevnímala, jen ten oheň. A oni – parchanti – si ty papričky nechali na celé jídlo, ne jen na předkrm, a ještě k tomu půlku nechali. Prvně v životě mi opravdu chutnalo pivo, jen škoda, že jej zase nalili do panáku, hasení šlo o to pomaleji. Během jídla se začal průvodce ptát: Do you need liver, kidneys, heart..? Zbledla jsem. Sama u mongolských hranic, bez wifi a on se mě ptá na orgány. Co když to není průvodce ale prodejce (cizích) orgánů?? Asi jsem se zatvářila hodně zděšeně, protože si sám odpověděl: Yes, you don’t eat it, I see.. Aha. Takže ne zda je potřebuju, ale zda je u nás doma jíme. Ulevilo se mi a odpověděla jsem popravdě, že u nás doma je nejíme a nikdy jíst nebudeme, i když ho spíš zajímala Česká republika.

Po obědě jsme vyrazili na další vzdálenější úsek, kde jsme měli pozorovat západ slunce – Jingshanling. Tento úsek otevřeli teprve před pár týdny, celý loňský rok byl zavřený, protože rekonstruovali zeď, ale i přístupové cesty, vystavěli turistická centra, obrovské (a prázdné..) parkoviště a tak. Průvodce Leo byl pořád nervózní, že v 18:30 musíme být na místě, protože bude západ. Pak z něj vypadlo, že tam byl 3x a západ ani jednou neviděl kvůli smogu.. Na místě jsme byli 2 hodiny před plánovaným západem slunce. Tak jsem mu řekla, že se ještě projdu a na tu půl sedmou se vrátím. Na to odpověděl, že potřebuje trénovat a půjde se mnou. Prošli jsme postupně další dvě místa, kde se dá dobře pozorovat západ a pořád zbýval nějaký čas. Tak jsem dostala osobní volno a on čekal na jedné z věží. K mému překvapení na těch dalších věžích byla wifi, tak jsme si alespoň pokecali s Péťou a dětma, ukázala jsem jim zeď v přímém přenosu. V 17:30 zalezlo slunce za smog a už se neobjevilo. Kolem 18té jsem byla zpátky u Lea a on se mě hned začal ptát, zda jsem viděla západ slunce. COŽE?? S tím smogem a půl hodiny předtím, než mělo zapadnout? Zase začal panikařit, že máme málo času a že jdeme ze vzdálené věže, takže musíme rychle. V půlce cesty si uvědomil, že si nahoře zapomněl brýle a musel se pro ně vrátit. Já dostala zase osobní volno a čekala jsem na něj. Za půl hodiny jsem slyšela zoufalé Zuzanaaaa, Zuzanaaaaa (Leo mě asi hledal, to znám i z práce, můj přímý šéf je Leo :-)). Spletl si místo, kde mě nechal a byl nešťastný, že jsem se ztratila, přitom jsem se ani nehla a čekala jsem opravdu tam, kde jsem měla čekat..

Cesta zpátky už byla celkem v pohodě, řidič sice začal troubit a jel v odstavném pruhu, ale na to jsem si už zvykla a nerozhodilo mě to. V hotelu jsem se chtěla ujistit, že můžu zaplatit v eurech v hotovosti (ze školy jsem na hotely dostala eura), tam se zhrozili, že hotovost ano, ale eura ne, jen čínské peníze. Ale jelikož mi to u checkinu slíbili, nechtěla jsem jen tak couvnout. Když jsem se ptala, kde to teda mám rozměnit, tak odpověděli – no, je neděle, tak možná na letišti? Haha. Tak jsme se nakonec dohodli, že mi to rozmění oni a rovnou to zaplatím. Takže cajk a hrr na poslední smogovou noc. A ráno na balení.. to bude něco.

Neděle 1.4.

A je to tady. Kufr opravdu není nafukovací, takže jsem si věci seřadila do řebříčku podle hmotnosti, ceny a objemu a to, co se nevešlo, se prostě nevešlo. Dost mi pomohlo to, že jsme na konferenci dostali tašku přes rameno, která se v letadle nepočítá jako příruční zavazadlo, takže můžu mít baťoh + tuto kapsu, a narvala jsem jí všema papírama a knížkama, co tady mám. Takže najednou byl kufr asi o 10 kilo lehčí. Boty na konerenci už taky nebudu potřebovat. Baťoh jsem narvala k prasknutí, na kufru jsem seděla, když jsem ho zapínala, ale – jupiii – povedlo se :-). To nejtěžší z celé cesty mám za sebou, teď už nebude přibývat tolik věcí.

Na recepci byli jiní recepční než včera večer, takže se opakovala včerejší scéna se vším všudy, ale nakonec mi eura rozměnili a hned si ty peníze zase vzali. Cesta na letiště mě vyšla na 25CNY (předtím taxíkem 780..), bylo to úplně bez problémů, dokonce jsem měla i časovou rezervu, což se normálně nestává. Zdržovat se to začalo až u checkinu a bezpečnostní prohlídce. Ok, zapomněla jsem vyndat vodu. A powerbanku. A nelíbil se jim deodorant, prý je to hořlavina. Ale oni stejně důkladně prohlíželi úplně všechny, asi 5min mě proscanovávali, bylo to horší než u cesty do Ameriky.

Pak krátký let, který byl víc profi než mezinárodní – byly tam filmy, výborné jídlo (např. chilli chobotničky) a za 3 hodiny jsme byli v Chengdu. Zkušeně jsem se vyhla všem taxikářům a zamířila za autobusem č. 1 (čísla mají stejé jako Japonci. Teda tohle jsem řekla a skoro jsem dostala přes držku, protože je to naopak – Japonci mají stejná čísla jako Číňani 😉 ). Takže autobus č. 1 jsem našla, než jsem si koupila jízdenku, tak už popojel, ale ještě jsem ho doběhla, když paní z jízdenek řvala na řidiče. Teď jsem se všema věcma musela naskočit do patrového autobusu a provlékat se mezi ostatními, co tam seděli a měli v uličce ty obrovské kufry. Místo bylo až vzádu, takže to bylo něco jako posilovna. Horší je, že jsem zjistila, že zastávky jsou něco jako na znamení. Že lidi zařvou a řidič zastaví. S tím jsem tak úplně nepočítala, takže jsem se musela rychle seznámit se sousedním Číňanem a ukázala mu, kde chci vystoupit. On kývnul a z okna ukázal, jako že teď mám vystupovat. Naštěstí zařval na řídiče, já chytla kufr, tašku s knihama, baťoh a přes překážkovou dráhu jsem se úzkou uličkou drala ven. Pak jsem se trochu vrátila a hotel s menšíma obtížema opravdu našla. Ještě jsem se stihla i kouknout na okolí, abych si koupila mléko do kávy (místo toho jsem si koupila zkažený sladký jogurt) a redukci na zásuvky, které pořád nemám. Ale tady zase nebudou potřeba, v hotelu mají univerzální, takže je možná zkusím sehnat až na letišti.. Navíc mám pokoj s pračkou a sušičkou, což je fakt supr, protože zítra bych musela shánět nějaké praní. Nicméně pračka má jen čínské znaky, takže jsem prala tak nějak experimentálně, dokonce se mi povedlo i pustit sušičku a o půlnoci jsem měla hotovo. Nespal asi nikdo z okolí, protože pračka celou dobu skákala po dlaždičkách a bylo to hoodně slyšet.

Mezitím jsem ještě měla čas, tak jsem se šla podívat na bazén a trošku si chtěla zaplavat. Měli mít do 11ti, takže v půl desáté jsem začala plavat, nikde nikdo, sice malý bazén, ale bylo to fajn. V 10 mě přišli vyhodit, že už zavírají. Tak jsem vyběhla z vody, ale dveře už byly zavřené. Zkusila jsem to na druhou stranu přes posilovnu, tudy to ještě šlo. Rychlá sprcha v šatně a … skříňka s oblečením nešla otevřít. Ať jsem dělala, co jsem dělala, byla zamčená kartou a nic. Plavky jsem už měla vyprané, takže jsem neměla na výběr. S omotaným ručníkem jsem sjela ze 37. patra, kde je bazén, do mého 11.tého. Potkala jsem ve výtahu 2 lidi, sice se tvářili trochu divně, ale jinak byli v pohodě. V pokoji skákala pračka, divila jsem se, že tam nestojí fronta sousedů se stížnostma. Zavolala jsem na recepci a vysvětlila, co se stalo. Po mém 5ti min monologu pán řekl, že mi předá jinou recepční. Vysvětlila jsem jí to znovu. Ona řekla, že OK a za minutu zavolá. Za 15 min jsem (už převlečená) šla na recepci, že jsem volala… Paní radostně zakřičela ANoo. A co se jako děje? Něco jsem ztratila v bazénu? Znovu jsem to vysvětlila. Sehnala 3 opraváře nebo instalatéry a ti se mnou šli do dámské šatny. Ukázala jsem skříňku, chvíli tam stáli a něco říkali, pak jeden odešel a přičel s nějakýma klíčema. Jenže skříňky nemají zámek. Takže zase debata a pak odešli dva. Nakonec přinesli náramek, kterým šla skříňka otevřít. Jupíí, mám zase hodinky. Kdyby tam nebyly, tak bych to nehala být a měla alespoň místo v kufru, ale takhle jsem nemohla :-). Takže dnešek skončil nakonec dobře 🙂 A zítra je výlet do hor a pak návštěva univerzity, pokud to teda vyjde, po počáteční dohodě se mnou přestali úplně komunikovat..

Pondělí 2.4.

Dnes mě čekal výlet k zavlažovacímu systému Dujiangyan a pak výstup na horu Quincheng ke starému Taoistickému chrámu. Za dva dny začíná něco jako svátek dušiček u nás, takže spousta Číňanů už má volno a cestují, vrrr. A nejlíp na nějaká místa typu zavlažovací systém Dujiangyan :-).

Celou cestu (kdy jsem myslela, že budu spát), jsem měla lekce čínské historie, navíc spousta grafů, kde byly jen čínské znaky a letopočty. Snažila jsem se přikyvovat na příhodných místech a usínala u toho, nicméně paní průvodkyně dokončila výklad a začalo testování mých znalostí. Jelikož jsem prvním testem neprošla, všechno mi zopakovala. Naštěstí jsme už dorazili k zavlažovacímu systému a bylo tam tolik lidí, že musela tempo výkladu zpomalit :-). Dověděla jsem se, jakým způsobem (kdo a kdy, ale to si už nepamatuju) upravil koryto řeky, aby se zabránilo povodním a zároveň aby se voda dostala všude, kde je potřeba. Byl odtamtud krásný výhled na hory, kam jsme pak pokračovaly.

Výstup na horu měl 900m, ale stálo to za to, celou cestu to bylo fajn (až na 30 stupňů), dokonce se se mnou nějací místní chtěli fotit :-). Asi nikdy neviděli cizinku.. V všech chrámch je zákaz focení, normálně je tam napsáno něco jako No photo nebo Do not use cameras ap. Tady bylo jen Do not shoot, please :-). Cestou jsme viděli zeď, kam zamilované páry věšely přání (aby jim to spolu vydrželo), na několika místech se zapalovaly modlící svíčky. Jediná chyba výletu byla ta, že když jsem nahoře čekala na průvodkyni, přilezl ke mě OBROVSKÝ brouk (asi 10 cm), to jsem opravdu nedodržela cedulku Quiet, please :-).

Úterý 3.4.

Poslední den v Chengdu a poslední výlet. Hned ráno (odjezd v 7 hod, hrůza) jsme vyrazili do chovné stanice pand. Musím říct, že jsou opravdu roztomilé. Tohle bych chtěla doma. Kočky má každý, ale taková panda.. 😉 Až na miliony lidí to bylo úplně supr, pandám byli naštěstí všichni ukradeni. Byli jsme tam skoro 3 hodiny, ale dalo by se tam vydržet i dýl :-). Následoval společný oběd celé skupiny (9 lidí) v místní restauraci a ochutnání tzv. hot potu, opravdu pálivého jídla. Vypadalo to strašně hezky, ale všichni jsme vlastně jen ochutnávali, jíst se to nedalo 🙂

Pak jsme pokračovali k soše Leshan Buddha, který je vytesaný do skály. Je to obrovské a opravdu působivé. Doteď nechápu, jak ho mohli takhle hezky vytesat, když má 71 metrů. I takové město jako Leshan, které je na čínské poměry malinké (4 miliony lidí), má strašně moc mrakodrapů a sídlišť a hlavně – jako v každém městě, kde jsem byla, nebo přes které jsem projížděla – se staví další a další sídliště. A staví se najednou třeba 10 30-ti patrových paneláků. Ale staví se opravdu všude, jeřáby jsou vidět pořád. A stejně tak to bylo i v Pekingu, taky tam bylo hodně rozestavěných budov.

Jelikož jsme byli větší skupina, bylo to zajímavější, potkala jsem lidi z Nového Zélandu, ale i např. ze Španělska, bylo to fajn 🙂 A to byl můj poslední výlet, teď už jdu balit (sice jsem se nemohla dostat na pokoj, ale na recepci si už tykáme, takže to bylo vyřešeno během pár minut) a zítra vyrážim na letiště, směr Lhasa. Ještě mám teda domluvenou návšěvu a jednu přednášku na univerzitě poblíž, tak jsem opravdu zvědavá :-).

Středa 4.4.

Ráno mi zase nefungovala karta k pokoji, ale to mě ani trochu nerozhodilo, na recepci byli mí kamarádi, takže se to vyřešilo opravdu rychle. Pak následovala návštěva univerzity. Jelikož to bylo hned u hotelu, nechala jsem si věci u recepce, abych to nemusela tahat. Jelikož jsem byla opravdu domluvená na přednášku, tak mě vrátný po chvíli vyvětlování a ukázání jména a telefonu profesora, se kterým jsem včera mluvila, pustil. Jediná přednáška, která ráno byla (asi kvůli svátkům, které začínají zítra), byla nějaká biochemie.. V čínštině. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že tam je na slajdu molekula. Nic jiného. Po přednášce jsem poděkovala panu profesorovi a šla jsem si pro věci a na letiště. A to jsme se výslovně bavili o tom, že jsem programátor a potřebuju přednášku v angličtině. Hmm.

Metrem jsem zkušeně dojela na správný terminál a když jsem chtěla odevzdat kufr, všimla jsem si všud nápisů, že v kufru nesmí být powerbanka. A to jsem půlhodiny sešlapávala věci, aby se to tam vešlo a teď jsem to musela otevírat. Ale nechtěla jsem radši před cestou do Tibetu provokovat, takže další půlhodina vybalování, hledání powerbanky a balení. První kontrola Tibet permitu u přepážky (dokonce někomu volali). Tenhle let byl odbavován v nějaké extra security zóně, takže další prohlídka a kontrola povolení ke vstupu do Tibetu následovala u scannerů. Pak ještě dvakrát u vstupu do letadla. V něm už letěli i místní a bylo to kouzelné. Třeba starší pár (kolem 70-80 let), co seděl přede mnou zjevně nelítá běžně, protože u vzlétání i přistávání se modlili :-). Jinak byl let supr, krátký a po půl hodině byly všude pod náma hory. Jako z filmu. Škoda, že jsem neseděla u okýnka, to bych se odtamtud nehla :-).

Do Lhasy jsme přiletěli 14:25 a free shuttle bus z mojí tibetské cestovky až k hotelu jel v 17. Původně jsem tam chtěla počkat, jenže tam nebylo kde. Žádné lavičky, o kavárně nebo něčem takovém by se mi mohlo jen zdát. Prostě jsme si vzali kufr a vyšli ven. Takže se mi tam nechtělo čekat. Naštěstí venku čekal místní bus. Zaplatila jsem 30 juanů a sedla si dovnitř, velký kufr jsem měla v kufru autobusu. Myslela jsem, že budu mít klid a dvousedačku pro sebe, za mnou byla ještě půlka autobusu volná. Nicméně první paní, co nastoupila, si sedla ke mě. Takže na dvousedačce jsme seděli – ona a její nůše, já, baťoh a kapsa. Nic moc. A cesta nebyla nejkratší, trvalo to víc než hodinu. Hned u letiště byl obrovský portrét čínského prezidenta (aby bylo jasno, kam Tibet patří). Cestou bylo vidět domácí, jak obdělávají pole. A taky paneláky, to mě trošku překvapilo (nepříjemně). Poslední roky se pro Číňany otevřela možnost víc cestovat, a tak připravují všechny památky a všechna zajímavá místa na nápor (domácích) turistů. A bohužel i Tibet, za pár měsíců budou ty paneláky a hotely plné (už se dokončovaly). Autobus měl jedinou zastávku, a to autobusové nádraží ve Lhase. Autobusové nádraží znamená malý dvorek, kde se střídaly autobusy a kde byly křivé dlaždičky, pro kufr na kolečkách opravdu ideální. Naštěstí jsem si zapsala jméno hotelu, kde mám spát a taky jméno a číslo na průvodce. Naneštěstí bylo jméno hotelu jen v angličtině a nikdo to neuměl přečíst. Nakonec jeden policajt stopnul prvního drožkaře, který tvrdil, že ví, kde ten hotel je. Kufr jsem dostala na klín a vyjeli jsme rychlostí asi 4km/h. Po půl hodině zastavil, řekl, že jsme tady a vysadil mě. Chtěl za tu jízdu tolik jako řidič autobusu za ceslou cestu letiště – Lhasa. Tam, kde jsem vystoupila, nikdo hotel neznal. Takže jsem se s kufrem proplétala mezi lidmi a mezi motorkami (pořád dlaždičky, vrr). Asi po půlhodině chůze jeden pán řekl, že ví, kde to je a dovedl mě tam. Jupíí. V hotelu o mě nevěděli. Teď s hodilo číslo na průvodce, který jim řekl, že na mě čeká ze shuttle busem na letišti, protože jsem měla odjíždět v pět a že mám počkat na recepci. Nicméně jsem dostala pokoj (na patře bez výtahu) a ještě jsem se před průvodcem stihla projít v okolí. Zjistila jsem, že jsme minutu od úplného centra.

Samotné centrum je uzavřené zátarasami a všichni, co tam chtějí jít, většinou kvůli modlení, si musí nechat načíst ID kartu. Mně jako cizinci stačil pas. Byla tam spousta lidí, většinou starších a všichni se modlili. Udělali kolečko kolem Kláštera buddhy v centru (Jokhang Temple), před ním si hodně lidí lehalo na zem a vstávalo, všichni šli v jdnom směru a potichu se modlili.

Trošku něpříjemná věc je nadmořská výška, Lhasa leží v 3650m n.m., takže první dva dny budeme v jejím okolí kvůli adaptaci a pak bude následovat kolečko k Mt. Everestu a zpátky. Zítra začínáme 🙂

Čtvrtek 5.4.

Nemám ráda budíky. Ale jlikož zrovna začínají v Číně svátky a do Tibetu se hrne spousta Číňanů, asi budeme muset vstávat nejbližší dny opravddu brzy. Snídaní se už pomalu asimiluju na pražské snídaně (není výběr) a už vím, že v konvici Coffee je černý čaj, v konvici Black Tea je horkej pomerančovj džus a v konvici Milk je káva. Snad si to do zítřka zapamatuju.

Hned po snídani jsem potkala další členy naší turistické výpravy – 3 Rusy, 2 Dánky (jedna s dredama, takže byla pro domácí všude opravdu atrakce, když seděla na lavičce, babičky chodili k ní a z 10cm si prohlížely účes 🙂 ) a jedna běloška z Jihoafrické republiky. A já a průvodce Dhargye (nebo tak nějak). První položka dnešního plánu byl Drepung Monastery, neboli chrám Buddhy. Škoda, že stejný nápad jako my, měla půlka Tibetu. Fronta byla šílená, tak 2 km. Všechno řídili policajti, občas se kolem prošlo 10-20 vojáků, aby bylo jasno, že se tady nic nestrpí. Naštěstí od otevření kláštěra to už šlo rychle, takže jsme ve frontě strávili slabé 2 hodiny. Ale stálo to za to. Domácí cestou měnili peníze, které pak házeli v klášteře k jednotlivým sochám (a tím vlastně klášter sponzorovali). Taky si mohli koupit vařené máslo, které se z termosky lilo k jednotlivým mísám se svíčkami. S rodičemi/prarodičemi tam byli i malé děti, od kojenců po školní věk a ani jedno nekřičelo, nevztekalo se, zjevně jsou zvyklé..

Po obědě u místních (co to sakra byla ta bílá trochu sladká tekutina, kterou jsem dostala v polévkové misce??) následovala druhá část programu – Sera Monastery. To už jsme museli popojet, protože to bylo na kraji města. Mezitím se ochladilo a spustil se déšť, takže začátek byl výborný. Viděli jsme opravdové mandaly z písku, takové ty, co se dělají 2 týdny brčkem. Je to úžasné, když si člověk představí, kolik je za tím trpělivosti (z Pelíšků: “přitom taková blbost..” 🙂 ). Mandaly se směly fotit, ale pak se mělo zaplatit 10 yuenů do připravené bedny. Já byla jediná, kdo z naší skupiny zaplatil.. (a ne, nefotila jsem jako jediná). Pak nás průvodce zavedl do místnosti, kde byly dřevěné formy na tisk knih. Tam se nesmělo fotit vůbec, ale jeden Rus to úplně ignoroval, navíc to fotil foťákem a ten mu u toho cvakal.. Všude to tam strašně smrdělo tím převařeným máslem, které i tady lili modlící se lidi k svíčkám. Před samotným chrámem jsme viděli mnichy, jak připravují jídlo na příští den (máslo, mouka a sýr tuším), říká se tomu holly food. A vevnitř byla motlitebna pro 600 mnichů a sochy Buddhy (jsou 3 druhy. Minulý, přítomný a budoucí. Byly tam všechny a lidi jim zase házeli peníze). Průvodce říkal, že ještě před pár desítkami let tam bylo 4000 mnichů. Ale čínská vláda tento počet zregulovala, aby nebyli příliš silní, takže teď je jich 400, všichni jsou řádně zaregistrovaní a existují normálně čekací listiny na místo mnicha. Když nějaký zemře, tak teprve tehdy se jím může stát nový. Odpoledne jsme viděli něco jako zkoušení toho, co se mniši naučili dopoledne. Všichni vyšli na tzv. debate court, jeden vždy zkoušel druhého – zkoušející stál, odpovídající seděl a starší si přeříkávali motlitby a učili se. Bylo to zajímavé, i když si trochu myslím, že to bylo i menší divadlo pro turisty ;-). Na konci jsme se rozloučili, ostatní bydlí v jiném hotelu a zítra budeme pokračovat palácem Potala, Jokhang Temple, Barkhor Street a pak bude i společná večeře celé skupiny.

Pátek 6.4.

U snídaně se na mě tvářili divně, když jsem se ptala, zda v konvici Coffee je opravdu kava a Black tea je opradu čaj, když je to tam přece napsane. Spolu s Australanem Andrewem z mého hotelu jsme se přidali k ostatním a nejdřív vyrazili k Potala Palace, sídlu dalajlamů. Je to obrovské a snaží se to opravdu udržovat v každém stavu, každý rok před největšími tibetskými slavnostmi to vymalují a tak. Jako ve většině buddhistických klášteů se v samotných kaplích nesmí fotit. To, co bylo vevnitř, opravdu vyráží dech. Tisíce zlatých sošek buddhy, ručně přepisované knihy, mandaly, krásná výzdoba. A u každé větší sochy peníze od místních (chudáci asi neví, že ty peníze jdou přímo vládě, mnisi dostávají normální plat). Bylo to opravdu fascinující. Byly tam také obrazy / fotky bývalých dalajlamů, ale ne dnešního 14., protože ten je vládou zakázaný. Teď žije v Indii a má šest let meditovat (tj. jíst jen 3 zrnka rýže denně a 3 kapky vody a modlit se). Já jsem se v jednu chvíli připojila k jiné skupince a vůbec mi to nedošlo, až když pro mě přiběhla paní z naší skupiny, že jdu špatně :-).

I přes zákaz focení se projevili naši ruští spoluturisté. Na každém místě “nenápadně” fotili, foťák zvěšený k pasu a mačkali jen tak mimoděk.. Bylo to opravdu trapné.

Pak jsme měli společný oběd – ve všem ve Lhase je něco z jaka. My měli jačí dušené a jak to přinesli až na konci, skoro nikdo už nemohl, takže zbylo skoro celé na mě :-). Jednomu Rusovi bylo špatně z nadmořské výšky, takže si dal jen pivo a šel odpočívat do mikrobusu (hm…). Následoval Drepung Monastery, sídlo dalajlamů až po 5. (pak se přesunuli do Potala Palace). Bylo to fajn, protože tam nebyl skoro nikdo a potkávali jsme místní mnichy, kteří dělali svou práci (uklízeli, prali, ..).

Večer jsem se nemohla dostat do pokoje v hotelu, v recepci jsem se jim snažila vysvětlit, že doufám, že jsem si zapomněla kartu vevnitř. A taky že jo. Následovala večeře s Andrewem a pak zase anabáze se zapomenutou kartou v pokoji. Průvodce nám nějak nic moc neříká, ale ak nějak tuším, že když zítra vyrážíme na 4 dny, že si musím připravit věci. Takže balím všechno teplé, co mám, přece jen, v base campu Everestu bude asi zima..

Sobota 7.4.

U snídaně se radši neptám, co je co a něco vybírám. Naštěstí je to čaj. Jelikož jsem ráno ještě dobalovala věci, tak nějak nestíhám a na sraz přibíhám na poslední chvíli ještě s plnou pusou. Naštěstí tam nebyli Rusové, nevím, co bychom dělali s tím, co mu bylo špatně už tady ve Lhase, když ještě vystoupáme skoro 1500 m.

Celý den jsme se vlastně přesouvali k Shigatse. Cestou jsme se zastavili u Yamdroktso Lake, jednoho ze tří posvátných tibetských jezer a musím říct, že tomu naprosto rozumím, proč je posvátné. I kdybychom za tento výlet už nic jiného neviděli, tak to stálo za to. Na některých místech z hezkým výhledem stáli domácí a za nějaký poplatek jste se mohli vyfotit třeba na yakovi nebo s nima. Jo a všude tam byli krásní tibetští mastifové, obrovští psi, co vypadají jako lvi :-). Cestou jsme ještě viděli Karola Glacier, ledovec, který už ale začíná následkem globálního oteplení tát. Za pár let to už nemusí být ledovec.. Ještě jsme se večer zastavili v Pekor Chode Monastery, který byl kouzelný v tom, že nám řekli, že máme pospíchat, protože v 6 končí a vypíná se elktřina a prostě zhasnou :-).

Jo a vzít si do termosky teplý čaj je opravdu supr nápad. Ale příště to chce tu termosku zavřít, vrr.

Něco k cestám – i když je tady třeba dálnice, dá se jet max. 70 km/h (my teda jeli tak 90, ale to jsme se nemohli strachy koukat dopředu. Jinak jsou tady samé serpentiny, přece jen jsme ve výšce 4000 m n.m. a občas jsou tam takové hrboly, že lítaly baťohy v mikrobuse. Cestou jsme viděli domácí, kteří okopávali pole a něco tam sadili, měli jednoho oslíka nebo dva koně, opravdu tvrdě dřeli (navíc to byli většinou staří lidi). A o pár kilometrů dál vydělávali obchodníci na turistech za to, že se někdo vyfotí na jejich yakovi. A vydělávali opravdu dost.. Ten rozdíl mězi těmi dvěmi světy, které byly navíc kousek od sebe, je propastný.

Následovala večeře s Andrewem, kde si objednal asi to nejdražší jídlo co měli a pak jsme celý součet platili na půl, vrr :-), a noc v netopícím hotelu. Ještě že měli tak tlusté peřiny :-). Ale mimo postel je fakt zima.

Neděle 8.4.

Po snídani jsem se rozloučila s Andrewem, dnes jede zpátky do Lhasy, takže do Base Campu nás pokračuje už jen pět. Chvilku poté mě vyzvedl mikrobus a jeli jsme. Nejdřív na něco jako policii, kde jsme potřebovali zařídit další speciální povolení pro vstup do Everest Base Campu (EBC). Jelikož všichni už kouřili, byla jsem zvolena jako zástupkyně skupiny. To znamená, že jsem s průvodcem šla na tu policii, tam jsem s ním čekala (protože nemají řadu a okýnka, ale prostě pultík, kde je asi 20 lidí a všichni na sebe vzájemně řvou). On vyplnil nějaké formuláře (Alien’s application form for traveling) pro každého člena skupiny a já tam byla k tomu, abych se k němu na konci postavila a policajt nás vyfotil. Pak jsme konečně mohli vyrazit. Cestou bylo milion kontrol. Občas jsme museli vystoupit a nechat to, co jsme si vzali z autobusu, projít scannerem, ale pak jsme se normálně vrátili a autobus jel dál, nikdo nekontroloval, co je vevnitř.

Druhá půlka cesty byly samé serpentíny, posledních 90km jsme jeli skoro 3 hodiny. Dorazili jsme k guesthousu, kde jsme měli přespat a guide nám ukázal, kde je restaurace, že se tam potkáme. Byli jsme trochu zmatení, v plánu byl západ slunce v EBC. Odhodlali jsme se nesouhlasit s tím, že se máme jít podívat na západ slunce pár kroků od restaurace, že tam bude taky vidět a donutili jsme ho s řidičem znovu sednout do mikrobusu a dojet k EBC, kde to bylo krásně vidět. Celou cestu bylo zataženo, ale kolem půl osmé se to začalo trhat a my jsme měli opravdu nádherný pohled na zlatý štít nejvyšší hory světa. Musím říct, že od této cesty jsem trošku změnila hranice mezi kopcem a horou (Sněžka je pořád kopec 🙂 ).

Jakmile zapadlo slunce, spěchali jsme do restaurace, protože byla opravdu zima a foukal vítr. Tam jsme vydrželi skoro do půlnoci, protože nikomu se nechtělo moc jít spát. Měli jsme společný pokoj 3,5×3,5m a spalo nás v něm 5. Nakonec jsme ale byli rádi, protože jsme si to trošku zadýchali a místo -20stupňů jsme tam v noci měli krásných -12. Já spala úplně ve všem, co jsem měla Nevěřili byste, kolik mikin stejné velikosti lze obléknout najednou na sebe. Tři. K tomu ještě 2 termotrička, bundu, zimní čepici, rukavice, šátek na krk, 2 vrstvy na nohách, 2 ponožky a ještě jsem si musela nohy obalit tričkem, protože mi mrzly. Každý dostal 2 tlusté peřiny, ale i to bylo málo. Naštěstí jsem s sebou měla ručník a mohla si “povlíct” alespoň oslizlý polštář 🙂 Ručník byl opravdu k ničemu, protože i když v restauraci byla wifi, nikde netkla voda. No bylo to něco, zimou jsem nemohla usnout a u každého pootočení a hnutí peřinama jsem se vzbudila, jak se nastřádané teplo vyměnilo za čerstvou zimu. Možná by pomohlo, kdyby trochu víc těsnilo okno..

Pondělí 9.4.

Naštěstí jsme všichni přežili a zmrzlí jsme se ještě vypravili na východ slunce (průvodci se tam nechtělo, ale jedna z Dánek, které máme ve skupině, chtěla udělat fotku Everestu s názvem restaurace, kde pracuje, prý pak dostane prémie 🙂 ). A pak už zpátky do Shigatze. Cesta byla strašná, zase samé serpentíny, do toho nekvalitní povrch, takže se nedalo ani spát, přitom to jediné nás všechny zajímalo :-). Ale nějak to uběhlo a už jsme v Shigatze, já jsem po hodinové sprše celkem rozmrzla a zítra ráno pokračujeme zpátky do Lhasy.

Od této chvíle se už budu vracet do Prahy a nevím, zda ještě něco může překonat pohled na Mt. Everest..

Úterý 10.4.

Ráno jsme se byli podívat v Tashi Lungpo Monastery, přímo v Shigatse. Je v něm největší Buddha ze zlata a mědi, měří 26m (úplně největší je Leshan Buddha, kterého jsem viděla na výletě v Chengdu). Zase tam byly krásně vyzdobené kaple, jedna věnovaná panchalamům, druhá dalajlamům. V jedné kapli jsem se za 3 jueny nechala bouchnout od mnicha paličkou do čela. Asi mělo přijít osvícení nebo nějaký podobně povznášející pocit, místo toho mě jen bolela hlava, jak mě flákl (asi byl frustrovaný z toho, že to musí dělat celý den). Po tolika klášterech už umím poznat Buddhu budoucnosti, přítomnosti a minulosti podle pozice rukou a taky Buddhu soucitu (dalajlama je převtělením právě tohoto Buddhy, celkově existují tisíce Buddhů).

Že doprava může fungovat i bez jakýchkoliv pravidel, jsme viděli u benzinky, kde auta vzjížděla na silnici v protisměru a nikdo se nevzrušoval. Cestou jsme zastavili na oběd a jelikož jsem jako jediná z celé skupinky snědla tzv. chilli papričku smrti, shodli jsme se, že jsem byla právem zvolena zástupcem skupiny pro vojenské kontroly. Celé 4 dny jsme v mikrobuse poslouchali tu samou hudbu, takže umím zazpívat 10 tibetských písní, ačkoliv netuším, co ty pazvuky znamenají.

Teď už je přede mnou poslední noc v Lhase, a pokud se mi povede sbalit všechno, co potřebuju, do kufru, tak budu moct zkonstatovat, že celá cesta dopadla dobře, protože z ničeho jiného už strach nemám 🙂

Středa 11.4.

Jelikož jsem měla ráno spoustu času, stihla jsem si ještě projít město a vidět několik buddhistických chrámů – Ramoche Temple, Meru Monastry nebo ženský Canggu Nunnery. V Meru Monastry to bylo supr, protože tam chodili místní a mnichům nosili jako dary pivo a mléko (úplně každý plechovku piva a malou krabičku – 250ml cca – mléka 🙂 ). Dále něco k jídlu. V tomto klášteře jsem taky poprvé viděla, jak se mnisi modlí tváří v tvář a společně všichni odříkávájí mantry. Na konci začali bubnovat na obrovský buben, bylo to opravdu působivé. Jelikož vím, jak se prodává maso (ve stánku na sluníčku bez jakéhokoliv chlazení), jsem v Tibetu skoro vegetarián. Teda až na tu první jačí baštu. Stejně tak máslo, proto ho tady taky nejím :-).

Ale to nejdůležitější – kufr je sbalený a dokonce ve váhovém limitu, takže ho na letišti odevzdám a uvidím ho (teda doufám) až v Praze 🙂

Tak update. Sice jsem let hledala jako Lhasa – Praha, ale jsou to dva různé lety. Domácí do Xi’anu a pak mezinárodní. Takže kufr si musím normálně vyzvednout a zítra zase udělat check-in (tj. zbytečně s sebou tahat do hotelu, vrr).

Jinak je Xi’an opravdu hezké živé město, alespoň centrum, kde mám hotel. Když jsem se šla projít a chtěla si koupit nějakou vodu, viděla jsem spousty hloučků tancujících lidí nebo skupinky cvičící thaj-chi nebo spoustu lidí zpívat nějakou lidovku s harmonikou. Fakt krása. Zatím je to asi jediné město, kam bych se klidně vrátila :-).

A jelikož jsem už pryč z Tibetu, tak ještě pár zajímavostí:

V Tibetu neplatí mince, jen papírové bankovky, protože na mincích není tibetský nápis (na bankovkách je). Tibetština je totiž jazyk sám o sobě, nejen mluvený, ale má i vlastní písmo.
V Tibetu je pět druhů pohřbívání: voda, nebe, země, oheň a balzamifikace. Do vody se pohřbívají jen děti (i poto Tibeťané nejí ryby, druhý důvod je ten, že nechtějí zabíjet tolik životů, jeden jak nakrmí desítky lidí, ryb je potřeba zabít pro tolik lidí mnohem víc), nebe je pro normální lidi a znamená to, že po smrti tělo naporcují a odnesou na nějakou skálu, kde tělo sežerou supové a orly. Tím splyne s přírodou. Do zěmě se pohřbívají nemocní lidi, kterých tělo by mohlo otrávit ptáky. Oheň je zpopelnění a týká se jen lamů. A nejvyšší postavené – dalajlamy a panchalamy balzamifikují, aby se mohli dál reinkarnovat. Takže ponaučení – před smrtí je dobré se stát lamou.
Většina městeček nemá názvy ulic. Ale žádný dům nemá popisné číslo. Neptejte se mě, jak tam může fungovat třeba pošta..
A nejčastější věta – “no yak, no Tibet” 🙂

Čtvrtek 12.4.

Poslední den v Číně. Jelikož bylo v pokoji slyšet vše z celého hotelu, byla jsem vzhůru hodně brzy. Sice pršelo, ale je to jediný déšť za celou dobu v Číně (když nepočítám noční bouřku v Lhase), navíc poslední den, takže nemůžu říct ani slovo :-). Stihla jsem si projít muslimskou čtvrt, dokoupit poslední dárky, vidět opravdové čínské tržiště, kde byly stovky stánků a pak ještě vyrazit na Terakotovou armádu tak brzy (ta armáda je obrovská, fakt stojí za to to vidět, jsou tam tisíce terakotových bojovníků), že ještě nebyly davy a hned pak na letiště.

Přijeli jsme relativně brzy, dala jsem kufr na pás a vážil 23.8kg, trošku mě zalil pot, max. je 23. Naštěstí paní u přepážky byla strašně milá, řekla, že to není problém, ale že ještě neodbavují tento let, že mám přijít za 20 min. Pak jsem si radši vystála frontu zase k ní, aby mi ho vzala a nebyl s tím problém. Jenže ona šla na přestávku, takže když jsem byla na řadě, poslala mě za přísným pánem vedle. Naštěstí neřekl ani slovo, dokonce mi dal místo do uličky, co jsem chtěla.. Jenže pak to začalo pípat a můj kufr musel na security chceck. To znamená otevřít ho. A hlavně ho pak zavřít.. Vadila jim tam baterka na svícení, kterou jsem samozřejmě za celou cestu nepoužila. Když jsem jí to ukázala, tak jim to ale nevadilo. Dokonce když viděli, že mám v tom kufru víc věcí, než se tam může vejít, pomohli mi to zavřít (popravdě, bez jejich pomocí bych to asi nezavřela :-)). Takže jsem se ho nakonec opravdu zbavila..

ve velkém kufru nenechávat adaptéry, powerbanky, cokoliv s baterkami
termoska je v Číně ještě lepší než flaška na vodu, na letištích se dá načepovat horká voda, takže např. udělat čaj za security check, kde se nesmí brát žádné tekutiny.
Na jednu stranu jsem ráda, že na Everestu byla taková zima, protože jsem všechny ty teplé věci netahala zbytečně. Ale v nejbližší době budu doufám jen v teple 🙂

To je konec mé čínské cesty. Je tady strašně moc věcí, na které si Evropan prostě nemůže zvyknout, např. turecké záchody (v lepším případě, v horším jen žlábky nebo díry, občas opravdu špinavé), sladké pečivo (oni i snídají nudle nebo knedlíky se sojovou omáčkou, to pak asi mají opravdu chuť na sledké), jačí mléko (kozí výrobky miluju. Ale když jsem ochutnala kávu nebo čaj s jačím mlékem, opravdu to nebylo ono), sladký jogurt (normální bílý tady prostě neexistuje, navíc mléčné výrobky neskladují vesměs v chladu, takže spousta výrobků má nafouklé obaly..), znečištění ovzduší ve všech větších městech (což jsou všechny, která jsem navštívila), předražené víno (je určen jen pro elitu, nejlevnější lahve vyjdou v přepočtu na 1000.-), pivo do panáků, okrádání turistů (teda ne přímo okrádání, ale šponování cen), není tady dobrá káva.. Tyhle věci mi chybět rozhodně nebudou. Ale pak je spousta věcí, které opravdu stojí za to vidět. A zažila jsem spoustu situací, na které nezapomenu. Je to i díky tomu, že jsem cestovala sama a bez cestovky, takže jsem byla hodně v kontaktu s místními lidmi (věřím, že ten, kdo pojede do Číny na organizovaný zájezd, bude mít úplně jiné zážiky a spoustu věcí nezažije), ochunala jsem hodně lokálních specialit a hlavně navštívila místa, kam se už asi nepodívám (Tibet, Everest Base Camp). A navíc jsem neztratila ani pas, ani telefon (i když mi jednou už na shuttle otevřeném autě vypadával), ani lístek z imigračního, který byl za celou cestu na 10ti různých místech. Prostě to stálo za to :-). Ale teď se už těším domů – tj. tam, kde dosáhne wifi s názvem Kosovo :-).

Ještě dodatek, aneb cesta letadlem. Letadlo bylo plné tak ze 2/3 a navíc to bylo menší, které má 2+4+2 sedadla. Já seděla v prostředním ostrůvku u uličky, na druhém konci seděl jeden Číňan (takže jen my dva na čtyřce). Takže supr, nemusela jsem kvůli nikomu vstávat, měla jsem místo na nohy.. Jelikož mám zuté boty, když jsem šla na záchod, jen jsem si je obula, ale nezavazovala jsem si tkaničky. Díky tomu jsem porazila jednu Číňanku, která v uličce hrála karty a uhýbala mi, ale já si zrovna šlápla na tkaničku. Cestou zpátky jsem asi byla rozhozená, protože jsem si sedla do jiné řady. A ještě jedna věc – letuška, když má v Eastern Chinese konvici a ptá se, zda chci, nemá v té konvici čaj, jak by člověk očekával. Ale horkou čistou vodu. Oni jí fakt ale pijou.. Já musela čekat, než vystydne. Ale jinak byla cesta v pohodě a už jsem v Praze 🙂