Albánie (2025)

leden 2025

Za chvíli budou jarní prázdniny a naším plánem je projet Polsko jako roadtrip. Jenže Míša si mezitím zlomil ruku na lyžáku a uvědomili jsme si, že v Polsku bude ještě větší zima než v Praze a během krátkých dnů toho neuvidíme až tolik, kolik bychom chtěli. Děti sice chtěly k moři, ale myslím, že moře v Polsku by beztak neocenily.

Nicméně jsem začala koukat na levné letenky a zalíbila se mi Albánie. Podle fotek to taky vypadalo úžasně, takže místo Polska pojedeme do Albánie :-).

únor 2025

Poté, co jsme měli letenky, zařízené auto v půjčovně, zrušili v Ryanair náš let do Tirany. Měli jsme letět v sobotu večer, ale naštěstí ho jen přesunuli na nedělní ráno ve 4 hodiny, takže jsme kromě ubytování a kromě rezervace auta (takže vlastně všeho, co jsme měli objednané), nemuseli vůbec nic měnit :-).

Sobota 15.2.2025

Ještě jsme ani neodletěli a už řešíme problém s kufry. Máme zaplacený jeden větší a jeden menší a Verča si vzala jeden kufr a celý ho naplnila kosmetikou. My tři ostatní jsme se vešli do toho druhého kufru (teda naše věci). V noci dobalujeme poslední věci, vážíme kufry (vychází nám to přesně o 50g) a nařizujeme budík na 4 ranní hodinu (v 6 odlétá letadlo). Předpověď počasí nepřekvapuje – celé čtyři dny má pršet. Ale ještě je to daleko, takže se tímhle nestresujeme :-).

Neděle 16.2.2025

Po pár hodinách spánku si uvědomujeme, že ve Verčinem kufru, který jde na palubu letadla, nesmí být tekutiny, takže je potřeba všechny věci přebalit, zase převážit a to, co se hmotnostně nevejde do kufru, nacpat do batohů. Díky tomuhle manévru vyrážíme o něco později, než jsme měli původně v plánu. Cestou na letiště nás měl Péťa vyhodit u Terminálu 2 a jet zaparkovat auto hned vedle. Abychom neměli až takový náskok, tak nás zavezl až k parkovišti za závoru, takže jsme s kuframa na kolečkách v -11ti stupních, rozespalí, překonávali překážkovou dráhu, podlézali závoru, přebíhali silnici, abychom hezky stihli přepážku na odbavení zavazadel.

Až tady nám bylo řečeno, že velký kufr je psaný na Péťu a dokud ho neuvidí, nevezmou kufr a nevydají nám palubní lístky. Po telefonátu, že nám Péťa strašně chybí a ať pospíchá, ať nechybí dlouho, atmosféra trošku zhoustla, protože už nebyla žádná časová rezerva. Péťa si trošku zavrčel, odevzdali jsme kufr a šli na pasovou kontrolu. Tam byla automatická kontrola nascanovaním pasu a vyfocením v budce. První šel Míša, ale nedařilo se mu nascanovat pas. Péťa mu “vysvětlil”, že na tohle fakt není čas, až pán z okénka nevydržel a řekl, že on za to nemůže, že to funguje až od 16ti let a musíme na kontrolu fyzicky k němu. Tu jsme pak už zvládli úplně v pohodě, dokonce i průchod scannery byl bez problémů. Sice jsme úsek mezi všemi kontrolami přebíhali (něco jako orienťák), ale nakonec jsme dorazili ke správné gate a ještě jsme museli dlouho čekat, než nás vůbec pustili do letadla.

Let měl menší zpoždění, protože křídla byla zamrzlá, tak jsme alespoň naživo viděli odmražování :-). Pak vše probíhalo hladce, na sedadle přede mnou byla reklama na italské kafe, tak jsem to zkusila, byl to takový turek (ale jen proto, že jsem trošku nezvládla mechanizmus otevírání, jinak by to byla normální překapávaná káva 🙂 ).Přistáli jsme v Tiraně kolem 8 hod, na pásu s kufry byl jen náš kufr, takže jsme byli hned odbaveni, vybrala jsem nějaké peníze a mohli jsme jít čekat na auto – samozřejmě do kavárny kousek od letiště. Péťu jsme poslali pro auto a my, kavárenské typy, jsme zůstali v kavárně. Alespoň byl čas dětem vysvětlit, jak se hraje Bang :-). To se jim na Albeři bude hodit..

Roaming jsem měla jen já, přesto se nám povedlo se nějak potkat s Péťou, když už měl klíčky od auta. Naložili jsme věci a hned jsme vyrazili na první výlet ke zřícenině hradu v Lezhe. Navigátor jsem opravdu výtečný, přesto jsem nás dostala na cestu (podle mapy.cz to opravdu byla cesta!), kudy by se šlo těžce i pěšky, nezpevněná, úzká, s velkými hrboly.. Když jsme to otočili a podle mapy jeli úplně z druhé strany, dostali jsme se skoro normální cestou až k hradu. Na to, že je to vyhlášené turistické místo, mi parkoviště pro 4 auta přišlo malé, ale asi jsem v tomhle trošku rozmazlená :-). Kochali jsme se výhledy, obešli jsme hrad kolem dokola, pokecali si s kozou a jako další zastávku jsme zvolili památník Scanderberga a místní trh, aby si děti vážily normální obchody. Pomohlo to, byli jsme rádi, že jsme se z trhu dostali ven a utíkali k autu, abychom se přesunuli o kousíček dál. Tentokrát k moři na západ od Lezhe. Bylo krásně, kolem 20 stupňů, svítilo sluníčko.. Takže jsme neodolali a v tom moři se opravdu vykoupali :-). Děti jsme odtamtud nemohli dostat, ale ještě byla v plánu jedna zastávka, takže jsme si zase sedli do auta a po dálnici (ta se pozná podle toho, že je poplatek za vjezd na ní, jinak je to stejná silnice jako všude jinde) jsme jeli ještě víc na server, k místu, na které jsem se podle fotek těšila nejvíc – ke Skadarskému jezeru. Nejdřív jsme navštívili hrad Rozeta nad městem, odtamtud byly nádherné výhledy na Skadarské jezero a na řeky, tekoucí k němu.

Poslední zastávka byla u samotného jezera. Tam jsme viděli, že kavárna u vody je úplně plná, lidi seděli se sklenkou a bylo to takové klidné, líbilo se mi to. Málem jsme si s sebou museli vzít i psa, který se k nám přidal a druhou půlku procházky u vody absolvoval s námi. Nicméně jsme mu utekli (místní paní mu domluvila, ať se opováží pokračovat s námi a on se otočil a našel si jiné kamarády). Pak nás čekala poslední část výletu – cesta na hotel. V Praze Péťa zjistil pomocí Apple služby Find My Device, že až k jezeru pojedeme příště, má u něj schovaný svoje sluchátka… 🙂

Všichni včetně řidiče jsme usínali, cestou viděli ve škarpě auto a motorku a těsně po nás pak zavřeli dálnici.. Dojeli jsme do Tirany a dorazili k “hotelu”. Byl to pronajatý byt v místě, které ani nemělo vlastní adresu. Zajeli jsme do strašně úzké uličky, kde nešlo skoro projet, ne to ještě zaparkovat. V kavárně, která patřila stejnému majiteli, jsme dostali klíčky od pokoje. S dětma jsme šli dovnitř a zjistili, že chybí jedno povlečení. To jsme šli pak řešit zase do kavárny, mezitím jsme odevzdali klíče od auta a pán majitel spolu s jedním pomocníkem přeparkovali asi 8 aut na miniparkovišti u kavárny a nějak tam dostali i naše auto, a to dokonce tak, že bylo připravené na výjezd ráno. Kafe a pivo bylo na náklady majitele a dostali jsme i povlečení, takže jsme vyzvedli děti a šli hledat restauraci k večeři. To se nám povedlo, po nějaké chvilce jsme našli rychloobčerstvení s pizzou, kde ale dělali úžasný salát a i s pizzou byli všichni spokojeni :-). U večeře jsme hráli macháčka, který se dětem strašně zalíbil a pak jsme se už jen doplazili zpátky na pokoj, zatopili si tam klimatizací a šli relativně brzy spát. Zítra bude zase dlouhý den 🙂

Pondělí 17.2.2025

Ráno jsme úplně nepospíchali, snídali jsme v kavárně, u které parkovalo auto. Děti byly trošku zklamané, že nebylo na výběr (jako pak i každý další den jsme dostali toast, čokoládový croissant a pak pití, kdo co chtěl. Takže děti čokoládu, já čaj a espresso macchiatto a Péťa mléko. Teplé :-)). Po snídani jsme vyrazili, dnešní plán je Durres, Berat – hrad a pak město.

Durres je turistické městečko na západ od Tirany s krásnými plážemi. I přesto, že turistická sezona ještě nezačala, to bylo první místo, kde jsme potkali turisty. Bylo vidět až do Itálie, sluníčko svítilo.. Děti vydržely celkem dlouho po kolena v moři, tak jsme si mezitím museli dát drink (jen neřidiči, takže vlastně já). Musím říct, že aperol spritz s výhledem na uklidňující vlny má něco do sebe :-).

Když se nám povedlo děti dostat z vody, vyrazili jsme do Beratu, nejdřív na hrad a tam si dát pozdní oběd. Silnice s vysokým stoupáním nás už nevyděsila, ovce na silnici trošičku jo, jedna nám dokonce vyleštila dveře. Ale děti si ji nechtěly vzít do auta, tak jsme se stádu vyhli a pokračovali dál nahoru. Tady se už platil i vstup, ale pán měl dobro náladu a když zjistil, že jsme z Čech, zaplatili jsme jen za polovinu z nás. Oběd jsme si dali v největší restauraci v hradním komplexu. Byl to domek se třemi stoly, Míša jedl jen chléb, Verča i něco ochutnala, ale nám s Péťou opravdu chutnalo. Typická jídla pro Albánii je plněná paprika a různé omáčky, pečené jehněcí a něco jako lečo. Opravdu výborné :-). Pak jsme si prošli celý hrad s okolím, byly tam nádherné výhledy, na každou stranu trošičku jiné.. A v této pevnosti žili opravdoví lidi. Teda opravdu tam žili lidi, v malinkých domečcích, s malinkými auty :-). S jedním z nich Míša sehrál svůj první mezinárodní šachový zapas. Až po jeho skončení jsme se dozvěděli, že se hrálo o 1 euro, tak jsme museli chtě nechtě Albánci vysázet jeho výhru.

Poslední část cesty bylo sjetí z kopce dolů do města tisíci oken. Vyšlo nám to se západem slunce a pak s rozsvícením celého města. Charakteristické pro něj jsou bílé terasovitě na sebe vrstvené domky s červenými střechami, které patří spolu s hradem tyčícím se nad řekou k nejfotogeničtějším místům v zemi.

Pak jsme vyrazili zpátky do Tirany. Cestou jsme dokonce našli benzinku, kde šlo platit kartou (to, že měli na benzince znak visy neznamená vždy, že to tam opravdu funguje :-)).

Dětem se večer už nechtělo do restaurace, tak jsme si koupili nějakou zeleninu a pečivo v supermarketu a udělali si večeři “doma”. A pak už jsme mohli plánovat další den..

Úterý 18.2.2025

Na dnes se moc těším, podle fotek to bude nádherný výlet – máme naplánovanou přehradu Bovilla, což je nádrž pitné vody pro Tiranu a pak na západ slunce v Durres a zpátky do Tirany.

Na mapě je přehrada Bovilla kousek od hlavního města (asi 15km). Nicméně jsme nepočítali s tím, že půlka cesty vlastně nebude po cestě. Jeli jsme nezpevněnou vozovkou s obrovskými výmoly, všude bláto, místy jsme si říkali, že už dál neprojedeme a budeme muset auto nechat někde tam a vysvětlovat půjčovně, proč máme rozbitý podvozek a tak. Až v Praze jsme zjistili že všechny půjčovny auto striktně zakazují jezdit jejich auty k této přehradě, nám to nikdo nezakázal 🙂 Když už se šlo konečně rozjet, tak nás zablokovaly náklaďáky. Naštěstí jsme ale dokázali dojet až na konec a stálo to za to. Kdybych měla vybrat nejhezčí místo Albánie, nebo nejhezčí fotku z Albánie, určitě by to bylo odtamtud. Je to azurově modrá přehrada a je součást národního parku Dajti. Vyšlápli jsme si na skalní vyhlídku, já jsem dokonce vyšla “boulderingem” i na skálu za vyhlídkou a jak prý řekli nějací Češi, tak to nebylo až tak složité. Ale opravdu bylo! Nechtělo se mi odtamtud, ale začínali jsme mít hlad, tak jsme se stejnou cestou/necestou dostali do Kruje, což byla původně neplánovaná zastávka před Durres. Lidové rčení dokonce tvrdí, že kdo nebyl v Kruji, nebyl vůbec v Albánii. Důvod je prý jednoduchý: Kruja byla v 15. století centrem ozbrojeného odporu proti Turkům, který vedl albánský kníže a národní hrdina Skanderbeg. Hlavní atrakci tu představují starý bazar a krásný hrad. Tam jsme se chtěli dostat. A díky serveru mapy.cz jsme jeli zkratkou, kterou žádné jiné auto určitě nikdy nejelo. Stoupání bylo zhruba 30%, nevěřili jsme, že to naše auto může vyjet. Byla to nejnapínavější cesta celého výletu. Nakonec jsme po kličkování mezi sušáky s prádlem vyjeli přímo do pěší zóny bazaru. Lidi sice uskakovali, ale usoudili jsme, že jsme asi trošku špatně a vrátili se na normální silnici a tam zaparkovali. Cestou na hrad jsme se nejdřív zastavili na oběd v restauraci na konci trhu a bylo to úplně supr. Obsluhoval kluk, který byl mladší než Míša, perfektně se domluvil anglicky, jídlo bylo úžasne, pro děti pizza, my s Péťou jsme měli ochutnávací menu, kde bylo víc druhů jídla, mňam.

Samotný hrad byl krásně zrekonstruovaný, bylo tam totiž muzeum Scanderberga. Tady už bylo víc turistů, ale pořád bylo vlastně “prázdno”. Prošli jsme si celou pevnost, děti byly nadšeny z volně pobíhajících koček, dokonce se jim odtamtud vůbec nechtělo. Mně se víc líbil osel :-). Po pár krátkých zastaveních na fotky výhledů jsme se rozloučili s Kruje a jeli na pláž Golem pod Durresem na západ slunce.

Přejezd byl trošku hektický, protože se rychle stmívalo a v Durres byla zácpa.. vypadalo to, že to už nemůžeme stihnout, navigace taky úplně nepomáhala. Ale nakonec jsme zaparkovali v prázdném kempu, kam bychom se jinak určitě nedostali. Péťa zastavil, já vyběhla z auta (zastavil tak, že jsem se prvním krokem zabořila do bahna, ale nebyl čas to řešit). Sprintem se jsem se dostala na pláž a udělala první fotky. Stihli jsme to jen tak tak, trochu se projít a vidět nádherný západ slunce nad mořem :-). Pak už byla celkem zima, v noci se ochlazovalo až na 3-4 stupně, takže jsme se těšili do pokoje na teplou klimatizaci.

Děti byly unavené, takže se navečeřely v apartmánu, my jsme chtěli vyzkoušet ještě jednu restauraci kousek od nás. Nakonec se ukázalo, že to byl bar s míchanými nápoji, což bylo ještě lepší :-). Vyzkoušeli jsme 6 různých nápojů, jeden byl hezčí a lepší než druhý. Normálně se tam kouřilo uvnitř a jednou za čas se roztáhla střecha, aby se vyvětralo a trošku se to tam ochladilo. Pak se zase zatáhlo a mohlo se kouřit dál :-). Když jsme všechno vypili, tak jsme se vesele dostali domů a mohli jít konečně spát.

Středa 19.2.2025

Dnes je poslední “plnohodnotný” den. Kvůli Verči jsme si naplánovali městské aktivity – centrum města, pak BunkArt I kousek od Tirany a pak lanovkou na kopec Dajti a pěšky dolů.

Po snídani jsme vyrazili do centra města. Jelikož jsem celou cestu zatím plánovala já, tak měl Péťa za úkol najít parkoviště v centru. Centrum jsme našli úplně v pohodě, i když jízda tiranskými ulicemi se spoustou skútrů a aut, co neznají pravidla chování se na silnici, není nikdy úplně v klidu. Problém nastal, když jsme chtěli zaparkovat a parkoviště, které si našel Péťa, nějak nefungovalo. Ve dvou jízdních pruzích se vešly alespoň tři auta, všichni troubili a my chtěli zastavit. Nakonec jsem rychle našla parkoviště za rohem, kam jsme se ještě vešli a mohli jsme se jít projít do úplněho centra. Za odměnu jsem dostala kafe za jedno euro. Byla jsem překvapena, že všude znali espresso macchiatto, je to prostě sympatická země :-). Viděli jsme rozestavěné mrakodrapy, obrovské náměstí, kde se konaly komunistická shromáždění a pyramidu, postavenou pro Evžena Hodžu. Vevnitř vybudovali Mezinárodní kulturní centrum a vypadá to opravdu skvěle.

Verča si prochádzku do centra představovala trošku jinak, ale naštěstí neviděla žádné obchoďáky, takže se musela spokojit s opravdovou procházkou a ne s nákupy. Po centru jsme vyrazili k BunkArt I, obrovskému protiatomovému krytu postavenému v 1978 pro Evžena Hodžu. Do areálu se dostává dlouhým úzkým tunelem pro jedno auto, kde svítila pořád červená. Ale jelikož nešlo v okolí nikde jinde zaparkovat, museli jsme to risknout a nakonec jsme to zvládli projet. V 5 poschodích bunkru jsme navštívili prakticky celé podzemí město – jsou tam obrovské sály pro stovky lidí, přes soukromé rezidence pro tehdejší komunistickou diktaturu, až po místnosti s technickým zázemím. Děti z muzea komunizmu asi nebyly úplně nadšené, ale je to místo, které se musí navštívit 🙂

Dalším místem na pořadu dne byla hora Dajti. Vyjeli jsme lanovkou Dajti Express do výšky 1030m, trvalo to zhruba 15 minut. Nahoře jsme si dali oběd v panoramatické restauraci, bylo to takové slavnostnější a jako vždy výborné :-). Po obědě jsme se chtěli pěšky dostat dolů a pak ještě navštívit jeskyni kousek od Tirany. Po ranním parkovišti dostal za úkol navigovat Péťa, abych si úplně nevybila telefon. Za hodinu jsme měli být dole. Po dvou hodinách začal být Péťa nervózní a pořád jsme zdaleka nebyli dole :-). Nakonec jsem dostala vynadáno, že jsem zadala špatný bod na mapě a že mám navigovat já, takže dolů k autu jsme vedly my s Verčou. Tím, že se cesta několikanásobně prodloužila, jsme museli odpískat jeskyni, už byla tma a k ní se šlo ještě lesem.

A hlavně nás čekal poslední úkol – nechat umýt auto. Všude kolem bylo milion ručních myček, kde postávali snad všichni muži Albánie, takže to nevypadalo jako velký problém. S dětmi jsem se nechala vysadit někde v centru, abychom koupili nějaké suvenýry a Péťa měl mezitím nechat umýt auto. Nicméně po půl hodině, co jsme už čekali v kavárně, volal Péťa, že všechno je zavřené a že to radši umeje sám. Po otázce, jak hledal myčku, zda si to vygooglil nebo našel na mapách, řekl, že jezdil okolo a když nějakou uviděl, tak se zeptal, zda jsou otevření a nebyli. Po krátkém googlení se povedlo najít otevřenou myčku a normálně si nechat umýt auto, ještě jsme s dětmi stihli nakoupit na večer a projít se.

Poslední parkování u hotelu, poslední večeře, balení a poslední noc.. snídani jsme měli připravenou s sebou, takže stačilo ráno včas vstát, proplést se Tiranou (takhle brzy ráno jsme se nebáli zácpy), odevzdat auto a stihnout let…

Čtvrtek 20.2.2025

Vstávali jsme rozumněji než v Praze, ale přesto si myslím, že bychom ještě chvíli vydrželi spát. Hlavně když mi budík zazvonil o hodinu dřív a pak už jsme nebyli schopni na tu necelou hodinku usnout :-).

Cesta na letiště proběhla až překvapivě v klidu, vrátili jsme auto, těsně před scannerama dopili všechny tekutiny a vystáli si frontu na kontrolu (ne že by bylo až tolik lidí, ale bylo málo obsluhy :-)), to samé u pasové kontroly. Jeli jsme sice s nějakou časovou rezervou, ale když jsme se dostali přes pasovou kontrolu, už hlásili, že je gate otevřena. Jenže jsme měli ještě nějaké albánské peníze, které bychom zbytečně nosili domů. Takže jsem zahájila rychloutrácení v obchodech na letišti. Nebylo to tak jednoduché, protože byla otevřena jen kavárna (takže 2. kafe a 2 vody) a pak nějaký obchod se suvenýry, kde zase měli úplné blbosti. Nakonec se mi to ale povedlo zkombinovat tak, aby zbyly peníze jen na památku. Už byla druhá výzva k nástupu do letadla.. A já ještě čekala na paní, která od pokladny zmizela s penězma, že to musí jít někam rozměnit. Nakonec se ale vrátila a dokonce přinesla zbytek peněz. Po krátkém sprintu ke gate jsme byli poslední odbavení a pak už nás nahnali do letadla. Měli jsme stejná místa jako cestou tam – nad křídlem, takže supr výhled (na křídlo). Cestou jsem si už ani nedávala kafe, protože jsem byla překofeinovaná, ostatní si v klidu spali a já tam s očima jako králík koukala do knížky :-). Naštěstí byla cesta rychlá a za chvíli jsme už přistávali v Praze. Kufr jsme zase vyzvedli rychle, protože tam jiná zavazadla nebyla.. Nebyl problém dokonce ani s vyzvednutím auta na letišti. Péťa pak sice jel zpátky na Střížkov jako Albánec (bez blinkrů, bez pruhů ap), ale v pohodě jsme se dostali domů.

Kdybych měla shrnout tento výlet jednou větou, tak bych neměla problém – bylo to úžasné.. 🙂