Miami (2026)

Vstávání v 5 nebylo nic moc, ale nějak se nám povedlo být za 15 minut venku a krátce po šesté jsme už vystupovali na Port Everglades. Po všech kontrolách (jízdenky, pasy, ESTA) jsme si sedli do čekací haly a u východu slunce se nasnídali. Všude jinde u ferries byly za kontrolami stejně jako na letišti alespoň nějaké kavárny nebo bistra, tady byl jen stojan s reklamami. V 7 měli zavírat check-in a přestat pouštět, ale ještě v po osmé tam přicházeli lidi. Asi jsme mohli klidně vstát o něco později :-). Po vpuštění na loď jsme si našli supr místa i se stolkem, takže cesta byla pohodlná, vlastně ani ne tak dlouhá (cca 2 hod). Po 11té jsme parkovali na Bimini, ale ještě půl hodiny nás nechtěli pustit z lodě. Naštěstí pak vystupovali prvně ti, co přijeli jen na den, na otočku (měli jsme náramky různých barev), takže jsme byli v první vlně.

Hned po výstupu tam čekaly shuttle vláčky, které vozily lidi z lodě na nějaké náměstí jen přes most na pevninu. Nám se nechtělo čekat, tak jsme šli pěšky, bylo to asi 5 minut.. Na tom náměstí bylo milion místních, kteří nám nutili golf car. Verča už chtěla do moře, takže by nejradši zůstala na té první pláži hned u přístaviště, my ostatní jsme doufali, že se nám podaří zamluvit šnorchlování k SS vraku Saponě, nebo vlastně kdekoliv, protože voda byla ta, čistá, že by bylo úžasně vidět i pod vodou. Všude měli ale plno a odkázali nás ještě na jednu společnost, která byla u hlavní pláže Radio Beach. Tam jsme se museli dostat taxíkem. Jeli jsme ještě spolu se dvěma dalšími lidmi, s jednou holkou, která se takhle jezdí potápět a s babičkou z New Yorku, která sama dost cestuje. Nejdřív jsme zkusili poslední společnost Big Game, která ještě padla v úvahu, ale ani tam nebylo místo. Tak jsme se rozhodli, že zůstaneme u moře, ať si to děti užijí a my s Péťou se projdeme trošku pěšky po okolí. Ale ještě jsme chvíli zůstali u Big game, protože tam hned u nohou plavali žraloci a mohli jsme na ně koukat v té fakt čisté vodě, to byl supr zážitek.

Pak jsme kolem delfíního domu přešli na druhou stranu ostrova a tam už byla Radio Beach. Hned na nejbližším místě vstupu jsme museli zastavit, děti vyběhly k moři a vlastně do odjezdu z něj odešly jen jednou, když umíraly hlady a dostaly něco rychlého k jídlu v místní beach restauraci. Bylo tam strašně moc conshells, takové ty šumící mušle, některé jsou fakt obrovské. Děti jich našly v moři asi 10, některé byly úplně jako z obchodu. Jenže je tam pak musely nechat, protože je zákaz je vyvážet. Dokonce i za pokus o přenesení jsou vysoké pokuty. Tak máme alespoň fotky a v uších šumění :-). Zatímco děti plavaly, my jsme postupně ochutnávaly místní drinky. Některé byly supr, některé byly za trest (ty vždy vyšly na Péťu, to mám ale štěstí 🙂 ). Takže všichni byli naprosto spokojeni. Naštěstí ani nesvítilo slunce, což se po prvním spálení ze včera opravdu hodilo.

Když byl čas odjezdu, abychom stihli zase checkin a kontroly u vstupu na loď, rozloučili jsme se s pláží a vyšli k hlavní silnici. Tam jsme potkali naší babičku z rána, takže jsme se svezli taxíkem zase s ní a trošku jsme si pokecali. Zrovna v té době se hrál hokej, semifinále na ZOH – USA:SVK a Američani vedli 1:0. Ale přesto byla nálada v autě dobrá, až veselá a ne nějak nevraživá. Vystoupili jsme zase tam, kde jezdily shuttle autobusy. Zase jsme chtěli jít těch pár minut pěsky, ale místní kontrola nás nepustila na most. Nejdřív říkal, že check-in na loď ještě nezačal, takže máme počkat (takže nás to stálo další dva drinky u té pláže v přístavu, tentokrát to byly koktejly servírované v kokosu), ale ani pak nám nedovolil jít pěšky. Museli jsme se potupně vrátit na náměstí a počkat na shuttle bus. Tím jsme projeli ten most a nahnali nás na kontrolu (zda něco nevyvážíme, šlo jim právě o ty mušle). I přes všechno tohle jsme byli na lodi včas, abychom zopakovali nejen ranní dvakrát placenou objednávku (nebyl signál, takže se nestrhla částka z karty, zaplatili jsme to hotově, ale pak později se strhla i ta původní platba), zahráli si karty a po nádherném západu slunce dorazili včas do Miami. Péťa se vlivem koktejlů hezky rozpovídal anglicky, takže jsem nemusela opravdu nic řešit.

Po výstupu z lodě jsme objednali zase lyft, ale to jsme nevěděli, že budeme ještě půl hodiny čekat na imigračním na opětovný vstup do USA. Takže jsme ho propustili a nový si objednali radši až když jsme už byli venku kolem půl desáté. Byl to dlouhý den, děti v autě usínaly.. Ale zítra mají klidné ráno a hezky se vyspí, i přes den to bude klidnější (poslední věci v Miami – chceme vidět Mercedes formuli, Design Art District a možná Vizcaya Museum and Garden a večer bude highlight pro Míšu.. zápas NBA :-). No a mně ráno čeká běžecký závod..

21.2. – sobota

Asi není úplně překvapivé, že se mi v 6:15 úplně nechtělo vstávat, ale do 7mi jsem musela být na registraci, kam to i lyftem trvalo 15 minut. Oblékla jsem se rovnou na běh, vzala si i větrovku, aby mi ráno nebyla zima a vyběhla jsem z hotelu. No, vyběhla.. skoro.. 🙂 Ostatní ještě zůstali spát, dopoledne totiž mělo být odpočinkové.

Bála jsem se, že nenajdu registraci k závodu, že to nebudu stíhat, ale všechno bylo úplně v pohodě, dostala jsem krásné číslo 123 a k tomu spoustu ovoce a dárkových předmětů. Největší problém byl s tím, že tam neměli úschovnu. Nepočítali s tím, že by někdo nepřijel autem. Naštěstí u cíle šlo domluvit, abych si tam nechala batoh. Následovala společná rozcvička, kde nás nejdřív nahnali co nejvíc k sobě a pak jsme měli vykopávat nohama, takže jsem dostala i rozdala pár úderů. Po nějakých proslovech jsme se seřadili u startu a bylo odstartováno. Měl to být běh na 5km, proto jsem tam šla, i když jsem byla unavená, v nejhorším bych to došla. Trasu jsem sice dostala emailem, ale na tu se nemusím dívat, beztak mě vždy překvapí profil i délka tratě. Vystartovali jsme a první kilometr byl opravdu rozebíhací. I když jsem měla pocit, že běžím strašně rychle, po 1km mi hodinky píply s tempem 5:50/km. Ale nevadí, chtěla jsem to jen doběhnout. Trošku mě překvapila občerstvovací stanice a cedule na první míli. Psychicky jsem byla připravena na kilometry, ne míle. Takže pokud na 3.míli nebude cíl, zdržím se u občerstvovačky.. zbytek závodu byl kochací (v parku kolem jezera) a s myšlenkou, že čím dřív doběhnu, tím dřív budu zase v posteli a ještě si budu moct lehnout.

S těmito myšlenkami se předemnou najednou objevil cíl, kde pořadatelé a už doběhlí běžci tleskali a povzbuzovali ty, co přibíhali. Doběhla jsem do cíle, dostala spoustu pití a ovoce, rychlejší bežci si přišli plácnout, fakt tam byla supr atmosféra. Když jsem si šla pro batoh, že teda půjdu, řekli mi, že mám počkat na vyhlášení, že se vyhlašují věkové kategorie a fakt nemám odcházet. Tak jsem alespoň trošku uschla a poslechla si příběh závodu. Je to charitativní běh pro jídla bezdomovcům. Celé startovné a vše, co se sesbíralo, půjde jim. Dokonce dvě starší paní, co i běžely, přispěly 1000 porcemi (4000 dolarů), bylo to až dojemné. Vyhlašování bylo rychlé a opravdu jsem skončila na prvním místě :). Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem se dokopala k tomu jít tam..

Plna endorfínů jsem dojela zpátky na hotel, kde se na mě všichni strašně těšili (čekali na mě totiž se snídaní) :). Pak jsem opravdu ja chvíli usnula. Plán na odpoledne byl jasný – hamburger ve foodtrucku, vidět formuli Mercedes Benz u Brickellu, Designer District a podle času ještě procházka u moře u Kaseya haly, kde v 8 začíná zápas NBA. Vyrazili jsme jako rodilí Miamani (?) na vlak a vystoupili v Brickellu. Foodtruck z google maps měl zavřeno, takže jsme omylem šli do blízké restaurace s hamburgery, kde měli nejlepší salát, jaký jsem v životě jedla a ochutnali jsme jeden z nejlíp hodnocených hamburgerů v USA. Na pozadí pouštěli biatlon, kde Voborníková vyhrála na ZOH bronz, prostě to bylo supr :). Pak ještě kafe z pražírny vedle a byla jsem fakt spkojena :).

Formuli jsme viděli jen za plotem, protože zrovna probíhala rekonstrukce Mercedes Benz Place. Beztak to bylo hezké :). Cestou jsme potkali několik autonomních vozidel (bez řidiče) a po chodníkách jezdilo spoustu doručovacích automatů (jsou fakt zlatí, jeden se třeba zasekl na přechodu, kde nebyl semafor a pořád mrkal očima a stál na kraji 🙂 ). Taky jsme viděli opravdu hodně Tesel Cybercar. Jsou opravdu zajímavé.

Dál jsme vyzkoušeli autonomní metro bez řidiče, které jezdí nad městem, to bylo taky skvělé. Dojet autobusem do Design districtu už bylo fakt jednoduché, dokonce jsem mohla zastavit autobus zataháním za šňůrku :). Design District byl zajímavý akorát pro Verču, je to něco jako naše Pařížská, působili jsme tam trošku jako vidláci.. A jelikož byl dobrý čas, šli jsme k hale pěšky a stihli jsme si projít ještě i park u haly s krásnými sochami a výhledem na moře a na jachty.

Pak jsme už šli do haly, abychom viděli i rozcvičku. Byla tam strašná zima (Američani to opravdu přehánějí s klimatizací), ale to jsme si říkali, že vydýchají a zahřejí diváci, až se zaplní hala. Ale jediný moment, kdy jsem se neklepala zimou byl nástup domácích, kdy zapli plamenomety otočené směrem k nám. Škoda, že na soupisce nemohlo být víc hráčů.. Jinak byl zápas úplně úžasný, hráči jsou fyzicky neskuteční. A i když hrají mnohem víc sobecky než v Evropě, některé akce mi vyrazily dech. Nakonec s přehledem vyhráli Heats a my se opravdu těšili ven do tepla :). (Opravdu to stálo za to. Modří vědí, co tím myslím 🙂 ).Pak jsme se ještě prošli mezi osvětlenými mrakodrapy na náš vlak a s usínajícími dětmi dorazili “domů” a okamžitě usnuli.

22.2. – neděle

Budík ráno zněl ještě hůř než obvykle. Ale museli jsme se nasnídat a ještě vyzvednout auto a pak jet na Key West, kde jsme měli zarezervované lodičky. Snídaně nás trochu probrala, takže jsme vesele vyrazili pro auto. Dostali jsme automat Hyundai Elantru, šikovné auto, se kterým se mi povedlo dokonce vyjet ze servisu (muselo být pujčené na mě, protože jen já jsem měla kreditní a nedebitní kartu a tu tam potřebovali kvůli vratné záloze a krytí škod), i když jsem si omylem nějak zapla ruční řazení. Pak už to byla pohoda.. děti usnuly, takže to byly čtyři hodiny na jeden zátah, ale zase to byla krásná cesta, kde po obou stranách bylo moře a my občas jeli po mostě spojujícím tzv. keys, fakt úžasné.

Dokonce jsme našli i půjčovnu (loďky byly rezervované, chtěli tam zaškrtnout, že máme zkušenosti s kajakem/kanoe. To máme, i když ne vždy dobré :-D). Pán trošku znervózněl, když jsme řekli, že s námi pojedou děti. Pak říkal, že bude strašně foukat a musím jet rychle a vrátit se včas, abychom se tam k nim ještě dokázali vrátit. Asi měl strach. To já dostala strach až když na svém telefonu otevřel mapu a během 20 vteřin nám ukázal složitou trasu, kudy máme jet, do toho ukazoval, kudy nemáme jet. Bylo jasné, že se nemůžeme v pořádku a včas vrátit. Nicméně jsme mu poděkovali, rozloučili jsme se s ním se slzou v oku a šli za dětmi. Převlíkli jsme se, rozlosovali jsme posádky a vyrazili – já s Míšou a Péťa s Verčou. Od začátku bylo jasné, že jsme to rozdělili dobře a že kromě akce na vodě nás bude čekat i výbuch na lodi P+V. Nechali jsme je proto nejdřív jet před námi, abychom o to nepřišli. Ale posádka PV jen utichla a sice byl těžký vzduch, ale beze slov není ani výbuch.

Nejdřív jsme jeli po moři, abychom si projeli zátoku, pak jsme (asi podle instrukcí) zamířili k mangrovům a proplouvali tunely mezi nimi. Bylo to SUPR! Občas se někdo zachytil na stromě a museli jsme ho stahovat, všichni dostali minimálně facky z visících větví, ale opravdu to bylo úžasné. Dokonce jsme dojeli k “jezírku” hned u letiště, kde jsme přímo z vody mohli pozorovat vzlétání a přistávání letadel. Horší bylo trefit cestu zpět, občas jsme zajeli mezi mangrovy a najednou to končilo, takže jsme s Míšou zdokonalili couvání, dokázali jsme vyvouvat i úzké tunely. Posádka PV prošla několika krizemi, nejvíc se osvědčil model, kdy Verča radši ani neveslovala (ano, měli jsme vesla, ne pádla 🙂 ) a mlčela. Teda až na situaci, kdy začala šíleně ječet, když přejížděli nějakým úzkým tunelem a zasekli se, že je na stromě něco mezi krabem a pavoukem. Když to chtěl P vidět, tak ho seřvala, že nejede pryč. My jsme naštěstí jeli první, protože nevím, jak bych tam pak projížděla já :). Je to neuvěřitelné, ale opravdu jsme vrátili celé lodě, dokonce na správném místě. Povzbuzeni nečekaným úspěchem jsme se rozhodli dojet ještě na nejjižnější bod pevninského USA a pak najít otevřenou kavárnu a až pak vyrazili na dlouhou cestu zpět. I z místa spolujezdce je to nádherná cesta. Zastavili jsme se ještě v Robbie’s Islamorada, kde jsme krmili tarpony (obří stříbrné ryby, které žerou z ruky 🙂 ) a pak už jen nakoupit na zítra a zkusit vyprat. Teď řídí Péťa, takže doháním zápisky a už jsou online :).

Zítra vstáváme snad naposledy brzy, v 7 potřebujeme po snídani vyrazit k Everglades, aby na nás zbyla kola, která si chceme půjčit na projížďku Shark Valley. Tak držte palce :).

23.2. – pondělí

Budík zazvonil v 6 hodin. Nálada byla pod bodem mrazu, a to nejen proto, že se venku opravdu o 10 stupňů ochladilo. V 6:30 jsme sjeli dolů na snídani (to měli otevírat), ale dalších 15 minut se tam jen dělala fronta, ale nebyla tam žádná obsluha. Když pán přišel, radši jsme si nechali zabalit jídlo s sebou, abychom včas vyjeli, ale ani to nepomohlo a vyráželi jsme v 7:15, po 45min čekání. Cesta byla naštěstí ale úplně v pohodě, zácpy byly na druhou stranu – směrem do Miami, auta tam stála už 20km před Kendallem (naše čtvrt Miami). K parku Shark Valley v Everglades jsme dorazili kráte po osmé (podle plánu), aby na nás vyšla nerezervovaná kola. Už takhle jsme byli asi páte auto ve frontě, protože vjezd otevírali až v 8:30. Za pár minut po našem příjezdu už byla plná celá příjezdová cesta a auta čekala i na dálnici. My jsme se v klidu nasnídali a když otevřeli bránu, zaplatili jsme vstup a Trumpův poplatek pro neobčany USA (máme dražší vstup do NP o 100 dolarů.. od letoška. Supr.). Zaparkovali jsme blízko Visitor centra a opravdu jsme ještě dostali kola. Sice starší model, děti nejdřív hledaly brzdu, která tam nebyla :), ale hlavně, že jsme je měli.

Paní z půjčovny kol říkala, že máme ideální počasí, protože je zima a svítí sluníčko. Krokodýli budou vylézat ze studené vody a vyhřívat se na sluníčku a prý jich uvidíme sto. Celý okruh byl cca na tři hodiny, první třetina byla po větru a foukalo fakt dost, takže stačilo roztáhnout ruce a jeli jsme. První kilometry jsme se seznamovali s kolem a hlavně bržděním a pak jsme uviděli prvního krokodýla. Teda jen jeho hlavu. Nadšeně jsme jej fotili a koukali na něj. Nakonec jsme sedli na kolo a jeli dál, ale po pár metrech byl další. A takhle to pokračovalo až k vyhlídkové věži – hzčí, větší, blíž.. u každého jsme museli zastavit a Verča je fotila. Viděli jsme jich fakt strašně moc, některé byly na dotek, některé přes řeku. Kromě toho tam byla spousta želv, duhoví ptáci, opalující se volavky s roztáhnutými křídly a i nějací dravci. Lidí jsme moc nepotkávali, občas pár cyklistů, většina totiž jezdila vláčkem v opačném směru. A ten vláček, to je přesně turistická věc, kde je 20 řad po pěti lidech, když řidič zastaví, všichni si udělají fotky z toho vlaku, nemůžou ani vystoupit a hned se jede dál. Takže ten uprostřed nevidí nic, ale nemusí chodit nebo jet na kole.

Zhruba uprostřed byla vyhlídková věž. Celá krajina tam je úplně plochá, takže měla jen pár metů a přesto to stačilo. Obecně jsme doteď nepotkali nic vyššího než několik metrů, když nepočítám budovy. Tam jsme po svačině vyrazili na druhou půlku cesty, tentokrát proti větru, takže jsme to měli i se sportovní vložkou. Verča pořád fotila každého krokodýla, nám už přišli skoro normální :). V této části bylo víc rodinek i s malými krokodýlčaty, bylo to roztomilejší :). Na konci je Verča spočítala a viděli jsme jich 99. Takže paní u přepážky kecala..

Na konci jsme vrátili kola (snad to nebude mít dohru, byl tam pán a nenašel nás v seznamu půjčených kol, takže neodškrtl vrácení). Mezitím se celé parkoviště úplně naplnilo a jak jsme pak viděl, desítky aut stály i podél dálnice na místě s cedulí No parking here. Takže bylo dobře, že jsme přišli včas, mohli normálně zaparkovat, měli i kola a vyhli se největším vedrům, na celé trase se nebylo kam schovat před sluníčkem.

Cestou zpátky jsme se stavili ve výborné typické americké restauraci s těmi kójemi, jaké známe z filmů :). Všichni spokojeni s jídlem (a pitím 😉 ) jsme si pak v hotelu na chvíli lehli, abychom dospali ráno. Vstali jsme až po dvou hodinách, když už bylo 6 hodin a dětem se nikam nechtělo. Takže dostaly za úkol zařídit pračku a sušičku (byly tam volně k použití, alr jen po jednom a byl problém se trefit, aby tam nikdo nebyl). My s Péťou jsme se ještě trošku prošli do Smoke and Barrel baru, který je vyhlášený pro svoje míchané nápoje. A recenze nekecaly, ochutnali jsme celkem 4 a všechny byly supr. A i když tam pár lidí kouřilo doutníky, nějak to tam odsávalo a vůbec to nebylo cítit. Po ochutnávce jsme se vrátili na hotel, vyzvedli věci ze sušičky a pomalu sbalili všechno tak, abychom zítra hned po snídani mohli vyrazit.

Prvně nemáme budík, zítra se potřebujeme dostat na Cocoa Beach (cca 350km, ale i dálnice mají maximální rychlost omezenou na 65mph). Tam ve 3:54 odpoledne uvidíme start rakety z Mysu Caneveral :). Pokud vyrazíme brzy, bude cesta hezčí, podél pobřeží, jinak budeme muset jet po dálnici, to uvidíme zítra podle času. A teď už máme naší poslední noc v Miami.. dobrou noc :).

24.2. – úterý

Dnes byl na programu přesun z Miami na Cocoa Beach pod Mysem Caneveral, kde měli v 16:04 vypustit raketu. Původní plán byl jet celou cestu podél pobřeží, ale to nám ukazovalo skoro 6 hodin a jelikož jsme na pláži chtěli být zhruba jednu hodinu předtím, museli bychom vyrazit v 9 a to se nám opravdu nepovedlo, dosnídali jsme v půl desáté. Postupně se plán trasy měnil na rychlejší a rychlejší variantu, cestou jsme ještě chtěli zastavit u majáku (Jupiter Inlet Light) a nakoupit nějaké jídlo. Cestou jsme ještě viděli starého pána v luxusním kabrioletu, jak se cestou holí :-). Maják byl supr, po zaplacení vstupného jsme dostali nálepku na mikinu a mohli jsme jít dovnitř do areálu. Tam jsme mohli na molu pozorovat kapustňáky nebo vystoupat na maják (celkem asi 100 schodů). Než nás pustili na schody, měli jsme přednášku o tom, co můžeme a nemůžeme dělat na schodech, jak se máme držet vpravo, máme dávat pozor na 6. schod sezhora, úplně nahoře se vůbec nevyklánět, protože fouká a je tam nízký strop. Museli jsme počkat, než sejdou dva jiní lidi dolů, pak se dva hlídači dole vysílačkou domluvili s dalšíma nahoře, že jdeme a mohli jsme pokračovat nahoru. Nahoře byla malinká plošinka a na ní dva další hlídači, kteří nás varovali před nízkým stropem, vysokým schodem ap :-). Nahoře byl úžasný výhled na severní Palm Springs a zrovna když jsme tam byli, tak byl otevřený most pro dvě projíždějící jachty, takže jsme viděli i jeho zavírání. Po nákupu jídla jsme zjistili, že už nemáme tolik času, jak jsme si mysleli a zbytek cesty jsme přesměřovali na dálnici, abychom to v klidu stihli. Jelikož byla téměř půlka cesty, vyměnili jsme se a řídila jsem já.

Nudná cesta se změnila v dobrodružství, když jsem musela jako místní několikrát objíždět zprava a nakonec jsme se dostali do půlhodinové kolony, takže jsme k hotelu dorazili až kolem půl čtvrté. Zaparkovali jsme auto a po zkontrolování aplikace jsem zjistila, že start byl přesunutý o dvě hodiny později, na 18:04. Takže jsme se alespoň ubytovali a vyrazili na pláž. A to byla chyba. Bylo asi 13 stupňů a strašně foukalo a my jsme čekali dvě hodiny na start Falconu. Posouvali jsme se postupně nahoru po pláži, abychom měli co nejlepší výhled. Já chtěla koupit nějaké víno nebo prosecco na oslavu startu, tak jsem se na chvilku oddělila a odběhla do obchodu u benzinky. Teda tak by to probíhalo, kdyby to šlo hladce. S mapou v ruce jsem šla kolem hotelů přímo na západ, takže jsem viděla jen obrysy aut ap. V jednu chvíli se ke mě pomalu blížilo nějaké auto, tak jsem mu chtěla uhnout a šlápla jsem na trávník a chtěla jsem počkat, až projede. Ale on neprojel, zastavil u mě, otevřely se dveře a vystoupil policajt. Co tady dělám. Tak jsem šla k němu, že hledám potraviny. A on hned Ustupte a jděte před auto! Já s sebou neměla ani pasy, takže stačilo, aby chtěl, abych se identifikovala a byl by problém. Naštěstí jsme se nakonec nějak domluvili, že chci jen nakoupit něco k jídlu (o víně jsem radši pomlčela), on mi našel na svém telefonu nejbližší obchod a nakonec mě k němu hodil. Hezky jsem mu poděkovala, koupila víno v papírovém pytlíku (tady se nesmí pít na veřejnosti, dokonce i kdyz jsem šla z haly z NBA s kelímkem v ruce, tak kontrolovali, že tam už nemám pití) a obešla ho tak, abych ho cestou už nepotkala.

Na pláži jsme si hned dali tzv. buzz ball, míchaný nápoj v plastové kouli 🙂 a pokračovali dál, dokud jsme nebyli spokojeni s místem a vyhlídkou. Odpočítávali jsme minuty do startu, pláž byla celkem prázdná, místní jsou asi zvyklí a v pracovní den se sem davy nehrnou (prý je mnohem víc lidí, když je start v noci, protože to je “efektnější”). Přesně v 18:04 jsme koukali na start a po chvilce zjistili, že koukáme jinam, že raketa vystartovala víc vlevo :-), no a pak už jsme viděli opravdu obrysy rakety, za ní plamen, jak letí nad oceán. Po cca 25 vteřinách dorazil i zvuk a byl to teda šílený hřmot (pokud takové slovo existuje). Byl to opravdu zážitek k nezaplacení, i dětem jsem se snažila vysvětlit, že tohle je opravdu něco neobyčejného. A pak jsem si uvědomila, že za 10 let to možná bude tak normální jako lety letadlem :-).

Na to, že je to celkem známá oblast, byl celkem problém najít nějakou restauraci, která by měla otevřeno večer. Museli jsme jít asi 3km pěšky kolem hrozivě mňoukajících koček, nakonec jsme našli restauraci, kam jsem chtěla původně jít, ale tam měli celkem asi 4 stoly a bylo plno a paní nám řekla, že i kdybychom chtěli jídlo s sebou, je to na hodinu. Tak jsme šli směrem k hotelu (ještě zbývaly další 3 km) a hledali něco dalšího. Nakonec jsme našli irskou restauraci, zapluli dovnitř a bylo to úplně skvělé :). Číšník byl fakt dobrý, porce byly takové, že to děti ani nedojedly, výborné pití. Škoda jen, že jsme byli úplně promrzlí z čekání na start, takže zbytek cesty na hotel bylo extrémní otužování. S Míšou jsme dokonce zkoušeli rychlochůzi, abychom byli dřív (ale neměli jsme kartičku od pokoje, takže jsme beztak museli čekat na tým B. Ale přežili jsme, dokonce jsme našli i náš pokoj, a co nejdřív zapadli do postele. Zítra vstáváme v půl osmé, pak bude snídaně a kolem půl deváté vyrazíme k NASA Space Center, otevírají v 9, tak ať tam jsme od začátku. Snad bude tepleji než dnes :-).

25.2. – středa

Ráno šlo překvapivě všechno podle plánu, časově jsme všechno stíhali. Jediný problém byl na snídani, kdy jsem si chtěla dát něco jiného než obvyklý jogurt. Nabrala jsem si ovesnou kaši, na to dala javorový sirup a ovoce. A pak zjistila, že ovesná kaše je mexická kuřecí smetanová polévka nebo něco takového. Takže jsem potupně skončila zase u jogurtu.

U vchodu do NASA Space Center jsme byli pár minut před devátou, ale už jsme stáli ve frontě na vstup. V 9 zazněla americká hymna, všichni se drželi za srdce a koukali na plátno, až pak teprve otevřeli vstupní turnikety. My stáli samozřejmě v nejpomalejším pruhu. Pak jsme teda taky trošku zdržovali, protože jsem si myslela, že máme jeden lístek pro všechny, ale nebylo to tak a v aplikaci nešlo překliknout na další vstupenky. Ale i s tím jsme se nakonec poprali a dostali se dovnitř. Měla jsem načtené, že nejdřív máme jít na bus tour, která nás vezme na dvě zastávky – Gantry at LC-39 a Apollo/Saturn V Center. LC-39 je startovní komplex NASA, gantry je servisní konstrukce, která umožňuje přístup k raketě před startem. Je to nově otevřená část pro veřejnost, takže jsme jako jedni z prvních viděli místo, kde startovaly všechno Apollo mise (včetně Apolla 11), Saturn V a třeba včera tam startoval SpaceX Falcon 9. Dostali jsme se na vyhlídkovou věž s výhledem na rampy a byla tam interaktivní expozice o startovní infrastruktuře.

Druhá zastávka autobusů byla Apollo / Saturn V. Tam jsme viděli historii startů raket v NASA a simulaci startu s reálným komentářem. Poté jsme se dostali do obrovské haly, kde byla opravdová raketa Saturn V, měsíční moduly, expozice o navigaci, počítačích, řízení mise ap. A mohli jsme si sáhnout na opravdový kámen z Měsíce :-).

Poté jsme se vrátili zpět do hlavního areálu (a zjistili jsme, že všichni měli stejné informace jako my, takže fronta na autobusy byla jen ráno, přes den už ne :-)). Obecně tam bylo strašně málo lidí, asi jak je pracovní den – v několika halách jsme byli opravdu skoro sami. Dále jsme viděli Space Shuttle Atlantis s interaktivním simulátorem startu, Gateway: Deep Space Launch Complex s informacemi o Artemis a misemi na Mars, 5d kinem, různými lunárními vozidly, rocket garden s opravdovými historickými raketami a samozřejmě gift shop. Za sebe musím říct, že to bylo opravdu silné, vidět opravdové rakety a vlastně zjišťovat, jak to všechno funguje, je to fascinující. Ještě nás překvapilo, kolik lidí tam pracuje. U Vehicle Assembly Building, což je jedna z největších budov na světě podle objemu (výška cca 160m, skládaly se tady např. Saturn V nebo raketoplány) stály stovky zaparkovaných aut zaměstnanců. Ono i v dokumentu o historii raketového průmyslu bylo řečeno, že za prvním startem rakety NASA stálo 300 000 lidí, což je neuvěřitelné množství.

Cestou zpět jsme se zastavili v Manatees Sanctuary na pozorování kapustňáků a opravdu ho uviděli :-). Pak jsem šla nakoupit něco na zítřejší cestu a u toho ztratila platební kartu. Asi platí zákon zachování počtu platebních karet, protože doteď jsem měla zablokovanou svojí kvůli podezřelé transakci – chtěla jsem koupit v Miami celodenní jízdenky, a když mi jí povolili, ztratila jsem v obchodě Péťovu kartu k eurovému účtu. Naštěstí už zítra jedeme a další karty nepoužíváme. Teda já ještě českou, když ztratím eurovou nebo tak.

Když jsme se vrátili na pokoj, děti šly k moři, já běhat po pláži (bylo to mých nejdelších 10 km v životě, protože zpátky byl takový protivítr, že jsem couvala) a pak jsme šli na večeři zase do irské restaurace, abychom to měli i s procházkou. Cestou jsem se ještě zastavila v obchodě, zda nenašli kartu (málem jsem se tam nedostala, nebyl tam přechod a musela jsem přebíhat dvě tříproudové silnice). Kartu našli a dokonce mi jí dali, takže tohle skončilo happyendem. Jen když jsme vešli do irské restaurace, kde byli normálně lidi, číšnice řekla, že se omlouvá, že mají zavřeno (přitom tam bylo fakt dost lidí) a skončili jsme v italské restauraci cestou k hotelu. I když měly děti hlad, půlku jídel jsme si nechali zabalit.. do toho jsme koukali na NBA (což se nám pak už nepovedlo naladit v TV na pokoji) a hráli karty, celý den jsme zakončili procházkou k hotelu. Nebo spíš motelu, je to takový typický americký motel, který má dvě patra, pokoj je malý, má tenké zdi a v šest ráno nám někdo cizí klepal na dveře :-). Naposledy jsem tohle viděla v Advokátovi a pak tam Cisca, který přespával v něčem podobném, skoro zastřelili. No, tak jednu noc ještě dáme.

Jinak se nám to rychle krátí. Zítra vstaneme na východ slunce, bude nad mořem, pak snídaně a vyrazíme co nejrychleji k Miami. Tam se rozdělíme, já s dětmi vystoupíme na letišti a zkusíme udělat co nejdřív check-in, ať máme sedadla u sebe. Budu mít i Péťův pas, tak snad to vyjde :-). A Péťa mezitím vrátí auto a pojede pak vlakem zpátky za námi. Mám pocit, že to nemůže klapnout, ale uvidíme. Už před Everglades s krokodýly jsme si říkali, že nějaké ztráty jsou povoleny, tak se to holt asi stane až teď :-). 13:15 – 13:45 mají otevírat check-in pro náš let, 16:45 letíme do Lisabonu a v pátek v 11:05 máme přistávat v Praze. Tak uvidíme, jeden den, který by šel podle plánu, by se celkem hodil :-).

26.2. – čtvrtek

Ráno se nám povedlo vstát na východ slunce, musela jsem to teda vzít přes lobby a udělat si kafe, abych neusnula cestou, ale ještě že jsme šli, bylo to krásné. Děti si mezitím dobalily věci a po východě slunce jsme dali věci do auta (je na fotce, schválně, které to je? 🙂 ) a po snídani vyrazili. PS: dnešní ovesná kaše byla fakt kaše.

Jelikož jsme měli dobrý čas, první část cesty jsme jeli po ostrově a ne po dálnici. Cesta vedla přes Barrier Island nebo Sebastian Inlet, kde jsme v moři uviděli delfíny, kteří si hráli a skákali do vody :-). Cesta byla fakt krásná, z každé strany moře a málo aut, protože to je jen kochací cesta, kousek dál vedla mnohem rychlejší dálníce. Dnes jsme to dali dokonce bez nehody, v půlce cesty se vystřídali u řízení, my s dětmi jsme pak vystoupili na letišti a Péťa šel vrátit auto k Dadeland South, kde jsme předtím bydleli a vlakem dorazil na letiště. Mně se nepovedlo udělat check-in pro všechny čtyři, protože chtěli u přepážky fyzicky vidět všechny, co cestují. Ale už jsme měli přidělená místa, takže jsem udělala check-in pro nás 3 a na Péťu jsme museli čekat, než přijede a odbaví se sám. Cestu zvládl úplně v pohodě, když nepočítáme stres a nervozitu v autě a následně paniku ve vlaku. Zapili jsme to vínem z lahve na vodu (tady se alkohol nesmí pít) a šli na kontrolu. Verča si ale nechala ve flašce vodu, takže jsme jí tam museli nechat. Ne Verču, ale flašku s vodou. Pak už jsme jen ochutnali drink v baru u gate a mohli nastoupit do letadla.

První let byl supr (měli tam F1 s Bradem Pittem), ale vyrazili jsme v 16:45 v Americe a dojeli po posunu času v 5 ráno, takže jsme přišli o noc. A navíc jsme málem nestihli přestup v Lisabonu, protože jsme asi hodinu zkejsli na pasové kontrole. Dostali jsme zrovna nejpomalejšího úředníka Luíse Gomése, který každý pas kontroloval 5x a rodinu před námi měl na 15 minut. Jen tak tak jsme stihli doběhnout ke gate, kde už probíhal boarding (na už takhle zpožděný let), ale nebyli jsme asi poslední, protože jsme nakonec vzlétli až hodinu po původním čase odletu. Let byl krátký (prospali jsme ho 🙂 ). A kolem poledne jsme už byli v Praze a mohli se přivítat s Marťasem, který na nás čekal s naším autem.

Doufám, že se vám zápisky trochu líbily a že jsem nezapomněla na nic důležité :-). A kdo má zájem, brzy budou následovat nové zápisky, blíží se další dobrodružná cesta. A ne, nemyslím cestu do Brna příští týden, ale trek na Reúnionu začátkem dubna.