Afrika (2019)

Březen 2019
 
Je čas na konferenci!

Jelikož nebylo jisté, zda budou peníze na cestování, propásla jsem vysněný brazilský karneval a bylo potřeba se porozhlédnout jinde. Šéf říkal, že na Madagascaru by ta konference nemusela být špatná. A od té doby jsem Madagascar tak úplně nepustila z hlavy. Nicméně na Madagascaru je v nejbližších měsících jen konference patologů, což by neprošlo ani na ČVUT, takže jsem musela improvizovat. Naštěstí jsem našla dvě konference, které po sobě těsně navazují – v Kapském městě a v Lesothu (tam chci!), což se s týdenní dovolenou dá s Madagascarem spojit.

Poté, co jsem slíbila, že budu šéfovi denně psát, že jsem v pořádku, mi obě konference odsouhlasil a bylo možné začít zařizovat :-). Nejdřív výlety, pak letenky, ubytování, víza nejsou potřeba, do Lesotha je nějaký dokument, podle kterého je dohoda s ČR, že by mě tam měli pustit. A samozřejmě konference. Už bylo pozdě naklikat let Praha – Kapské město – Maseru – Johannesburg – Praha jako jeden přerušovaný let, letenky jedné společnosti stály od 100 000.-, takže jsem to musela rozdělit. Praha – Kapské město a Johannesburg – Praha poletím s Quatar Airlines přes Douhá, zbytek budou vnitrostátní jihoafrické linky.

Poté, co jsem to oznámila kolegům v práci, jsem dostala spoustu požadavků, co jim mám přivézt. Roh jednorožce, lví dráp ap. Tak uvidíme, jak to půjde 🙂

https://www.mzv.cz/public/d3/ad/93/819331_736276_nota_Lesotho.pd

 
Pondělí 15.4.
 
Dnes mi přišel email, že konference byla zrušena. Popravdě mě prvně překvapilo, že se do Lesotha nasbírá tolik lidí, že konference může proběhnout.. Ale vlastně to nevadí. Sice vynechám Lesotho, ale budu mít o 3 lety míň (už takhle jich mám s přestupy celkem 12, takže to alespoň bude klidnější) a budu mít víc času na Johannesburg a národní parky tam, Pretorii nebo nejstarší náleziště kostí na světe. Navíc ty vnitřní letenky byly zvlášť, takže stačilo zrušit je (pojistila jsem je na storno) a koupit jedinou novou letenku Kapské město – Johannesburg. Napsala jsem to šéfovi, uklidnila jsem ho, že do Lesotha teda nepojedu, poslala žádost o zrušení letenek a stornovala hotel. Pak jsem si znovu přečetla email, kde bylo napsané, že stornují konferenci v Kapském městě (ne v Lesothu :-o). Letenky naštěstí byly na fakturu na školu, takže jsem jim stihla napsat ještě než to zrušili, hotel jsem znovu zarezervovala a zase napsala šéfovi. Jelikož stornování všech letenek (abych letěla rovnou do Lestoha) by byla opravdu drahá a navíc by se těžko vysvětlovalo, proč ta konference nevrátí vstupní poplatky – napsali dokonce, že mi pošlou účastnický certifikát, domluvili jsme se se šéfem, že pojedu a navštívím tam univerzitu. Bohužel už bylo strašně pozdě a nikdo mi neodpověděl, takže jsem si musela zařídit jiný program :-).
 
Sobota 20.4.
 
Na balení jsem měla necelé dopoledne, ale to nevadilo, beztak jsem si říkala, že si chci vzít co nejmíň věcí, abych to nemusela tahat. Tak jsem si toho vzala co nejmíň.. Na letiště mě jeli vyprovodit i Péťa s dětmi, kteří se tak těšili na Stříbrnou, že tam nejdřív vůbec nechtěli. Když ale Péťa zaparkoval a loučili jsme se, tak si to rozmysleli a nakonec zůstali o půl hodiny dýl, takže to vyšlo na 200.- :-).

Vše probíhalo úplně bez problémů, prošla jsem scannerem, našla jsem gate, prostě no problem. Měla jsem pro sebe celé trojsedadlo u ostrůvku, což se ukázalo jako praktické, protože jsem si mohla lehnout poté, co jsem dostala 2 bílá vína na prázdný žaludek (aby si ke mě nikdo nesedl, seděla jsem uprostřed a obsluhovaly mě 2 letušky, proto jsem měla všechno pití 2x a chvíli jsem i viděla dvakrát).

Let byl nakonec celkem krátký, stihla jsem se napít, najíst, napít, zkouknout 2 filmy a už nás vyprovázeli ven. Přestup v Douhá byl trošku složitější, protože to letiště je obrovské a já se potřebovala vlakem dostat na svůj terminál. Naštěstí se mě zželelo jedné staré babičce, která mě tam dovedla. Teda dokulhala tam (to je ostuda). Jen jsem tam dorazila, otevřeli gate a nastupovali jsme do letadla. Zase volná trojka na ostrůvku, jupii :-). Pán odvedle mi tam sice začal dávat svou deku a polštář, ale to vše šlo hodit na zem, takže to bylo v pohodě. Tady mi let přišel dost dlouhý, protože jsem musela do 2hod v noci čekat na večeři a pak už jsem měla málo času na spaní. Ráno v 7 už totiž všichni vstali a začali se tam procházet, což by probudilo i mrtvého.

 
Neděle 21.4.
 
Po vysazení na letišti jsem si spolu s policejním psem vyzvedla kufr (běželi jsme za ním oba, ale já byla první) a vyšla ven, kde na mě čekal starší pán s cedulkou Zuzzna Kosva. Nejdřív jsem se chtěla tvářit, že to nejsem já a vyfotit si ho, ale on ze mě nespustil oči, takže by bylo divné se pak k němu později vracet. Po 25min u přepážky směnárny (opisoval snad ručně čísla každé bankovky) jsem se štosem bankovek mohla vyrazit. Na parkovišti šel pán doleva, ja automaticky doprava. Než mi došlo, že šel doleva kvůli tomu, aby mi otevřel dveře, jezdí se totiž vlevo a řidič sedí vpravo. Ujasnili jsme si, kdo kde bude sedět a vyjeli jsme k hotelu. Hned u letiště začínala čtvrt, kde byly “domy” z vlnitých plechů, opravdu obrovské předměstí. A každé druhé stavení mělo na střeše satelit :-|. Pán mi vyprávěl, že Československo zná, že proti nám hráli nedávno fotbal na MS a prohráli. Nepodařilo se mi vysvětlit mu, že prohráli s Čechy, a to měli ještě štěstí, že nenatrefili na nás, na Slováky, jinak by dostali opravdový klepec. Cestou jsem viděla i Table Mountain (Stolová hora, která je přímo nad městem). Když mi doporučoval, kam všude mám jet, řekla jsem mu, že mám zařízené výlety a od té doby nepromluvil, asi přišel o kšeft.

Největší bankovku, kterou jsem dostala, bylo 100ZAR (jihoafrických randů), takže jsem na recepci hotelu vyskládala 90 bankovek jako v nějaké gangsterce. Paní mi řekla, že můj pokoj ještě není volný, ale mám štěstí, že mají jiný a dala mě tam. Je to na prvním patře hned naproti výtahu, je slyšet úplně každého, kdo jde kolem. Ale alespoň mám postel. A vanu bez špuntu, protože hosté mají šetřit vodou :-). Nejdřív jsem si chtěla na chvilku lehnout, ale pak jsem si řekla, že využiju, že je hezky a ještě navštívím alespoň Two Oceans Aquarium v přístavu.

Všude doporučují dávat vše cenné do trezoru. Jenže ten můj nešel zavřít. A opravdu se mi nechtělo všude tahat notebook. Takže jsem to nahlásila na recepci a za chvíli dorazil pán opravář se zvonem na odpady. Tak jsem byla zvědavá, co s tím udělá. Začal hned něco akušroubovákem šroubovat nebo odšroubovávat, kdo ví. Různě klekal a vstával, aby bylo vidět, že maká. Pak mi řekl, že je hotovo a chtěl odejít. Naštěstí jsem si nechala ukázat, jak ten trezor funguje. A háček je v tom, že se zavře až po zadání kódu, do té doby dveře nedří zavřené. Ehm. Tak to fungovalo i předtím.. No nevadí 🙂

Mám offline mapy, takže jen s GPSkou jsem tam dokázala trefit kam jsem chtěla. Bez navigace, když se to tak vezme :-). Prošla jsem si přístavem, všude byl nádherný výhled na oceán nebo na Table Mountain. Všude byli turisti, ale nebylo jich nijak moc, s ostatními zeměmi, kde jsem byla, se to nedá srovnat. Akvárium bylo skvělé. Bylo tam hodně mořských živočichů, tunel, predátoří koutek, tučňáci. I tučnáci s čírem :-). Takže chvilku trvalo, než jsem se dostala ven. Navíc jsem se pak sekla v něčem jako hipsterská tržnice, kde měli chilli závitky a pštrosí tacos, tak jsem nemohla odolat. Cestou jsem ještě viděla živý koncert africké skupiny, co zpívala bez jakýchkoliv hudebních nástrojů zřejmě domácí lidovky. Bylo to fajn 🙂

Cesta zpátky byla podle navigace na hodinu. Všechno už bylo zavřené (a to bylo před pátou), nikde nikdo, kromě uklizečů a policajtů. Cestou jsem ještě viděla skejborďácký fun-park a basketové hřiště s pozadím Table Mountain.. no líbilo se mi to. U hlavní silnice k hotelu mě zastavili dva černoši s tím, že jim musím zaplatit za to, abych mohla projít. Byli celkem vazby a donutili mě jít k bankomatu, vytrhli mi kartu z ruky a chtěli, ať zadám PIN. Sice jsem úplně nepřemýšlela, ale zadala jsem špatný PIN a ještě rychle zmáčkla Cancel, takže mijsem si chtěla vybrat peníze. Takže mi bankomat sežral kartu. Černoši rychle zmizeli (nevím, zda se mohli dostat dovnitř do bankomatu, protože to nebyl standardní od banky, ale patřil nějakému obchodu). Takže jsem hned zablokovala kartu z aplikace z telefonu, takže mi určitě nic nestihli vybrat. Jen to bude horší s hotovostí (naštěstí jsem se letos poučila a nechala si vyplatit celou zálohu, takže ta karta byla jen taková pojistka). Nahlásila jsem to na hotelu s tím, zda by mi nepomohli s tím, abych ji dostala zpátky. Jenže oni potřebovali číslo bankomatu, které tam ten bankomat neměl. Bankomat jsem si vyfotila, nebyl oficiální z banky, ale patřil k supermarketu. Dokonce ani nešel vyhledat na mapách ATM. Takže se tam ráno budu muset vrátit a zjistit přesnou adresu, případně číslo bankomatu.


 
Pondělí 22.4.
 
Celou noc foukal vítr tak, že nešlo pořádně spát. Ale zase záclony byly tak zatemňující, že když jsem ráno vstávala, bylo 9:18 (a snídaně do 9:30). Takhle rychle jsem se dlouho nenajedla :-).

Po snídani jsem šla zpátky k inkriminovanému bankomatu a vyfotila přesnou adresu. Moje detektivní práce dostala nový level, když jsem v koši našla lísteček z cizího nepovedeného výběru, kde bylo ID bankomatu. Popadla jsem lísteček, vyfotila bankomat s okolím, udělala screenshot aktuální pozice na mapě a šla za recepční. Ta mi řekla, že se mnou půjde do banky a vyřešíme to. Jenže dnes je tady státní svátek (tzv. Family day), takže všechny banky byly samozřejmě zavřené. ID bankomatu navíc nebylo dobré, takže paní musela (podle mého ukazování na mapě, jsem na sebe hrdá) volat na benzínku naproti, aby zjistili telefon na supermarket, kterému bankomat patří. Po hodině mě propustili s tím, že to budou řešit a mám se zeptat odpoledne, jak dopadli.

Bez karty jsem se rozhodla pro pěší výlet, abych nemusela platit autobusy nebo jinou dopravu. A to na Table Mountain. Oběd jsem si už nestihla koupit, protože mi mezitím zavřeli obchodní centrum cestou, vrr. Ale těsně před začátkem národního parku a mojí stezky byla kavárna. Tam jsem si alespoň koupila muffin a cider. Jen cider mi nechtěli dát s sebou, alkohol se prý nesmí dávat ven, takže jsem si ho musela vypít tam a pak teprve vyrazit. Hned na začátku jsem zabloudila a místo “dobře značené trasy” jsem se protloukala po kamenech a svazích, v jednu chvíli jsem se šplhala po nějaké vysoké trávě nahoru do kopce. Chtěla jsem se totiž napojit na klikatou původní trasu za těma kličkama napřímo, proto jsem se nevracela. Byla to samozřejmě chyba a mnohem pomalejší, než kdybych se vrátila. Ale nakonec se mi povedlo napojit na udržovanou trasu, která vedla až k Platteklip Gorge trail. To je cesta přímo nahoru po šutrech až k soutězce a pak k nejvyššímu bodu Table Mountain a horní lanovce. Neměla jsem tolik času jako ti, co začínali ráno, takže jsem to musela skoro vyběhnout, beztak už nahoře byla ve stínu slušná zima. Dolů to bylo ještě horší než nahoru. Nedělala jsem hrdinku a šla jsem po nudné vyšlapané cestě, takže jsem byla ještě za světla v kavárně (kde jsem místo cideru vyfasovala bílé víno, protože Patric slavil narozeniny. Ne, nevím, kdo je Patric a v životě jsem ho předtím neviděla) a i na hotelu.

Recepční jsem se zeptala, jak to vypadá s kartou. Zjevně to byla jiná než ráno, protože mi odpověděla, že o ní ví, ale jak je svátek, tak to bude ta druhá (resp. první) recepční řešit zase zítra. Tak jsem poděkovala a šla na pokoj. Naštěstí mám z domu ještě 2 mixit kaše pro případ nouze, tak jsem si jednu chtěla dát k večeri. Když jsem jí omylem vysypala na zem (blbě mi prasknul pytlík), musela jsem si dát druhou a rázem jsem bez zásob :-). Abych neztratila kontakt s recepční, zašla jsem za ní, zda by nezavolala do agentury, která pořádá zítřejší výlet, zda platí sraz v 6 ráno (díky bohu jsem ráno u te první recepční viděla, že si někdo žádal o snídaňový box, tak jsem si ho stihla taky objednat). Ale měli tam záznamník, takže jsem se nic nedověděla. Pak mi vypadla elektřina, musela jsem za ní znovu. Pak jsem zjistila, že jak vypadla elktřina, odpojilo mě to od routeru a já nevěděla, jak se připojit zpátky. Musela jsem za ní znovu. To, že mi z okna vypadlo tričko, když jsem si ho sušila, nechám na zítra, až bude jiná recepční..


 
Úterý 23.4.
 
Budíček 5:45 nevěstil nic dobrého. Sice jsem dostala fakt hustý snídaňový box, ale ani to mě nedokázalo dostatečně přesvědčit o tom, že to není noc, ale ráno. Na sraz 6:20 jsem doběhla jen tak tak, ale nemusela jsem vůbec pospíchat, protože můj guide přišel až v 7:03. To už jsem tam čekala jen ze setrvačnosti, nevěřila jsem, že ještě dorazí. Takže mě vlastně mile překvapil, když pro mě přišel na recepci.

Cesta byla hrozná. Vzpomněla jsem si na posvatební přelet nad Nazcou, kdy jsem místo z okénka koukala celou dobu do pytlíku, který jsem dostala od pilota. Ne že by průvodce řídil úplně špatně, ale jakmile jsme vyjeli z města, místo silnice tam byla jen nějaká udusaná hlína a i to ne rovná, navíc samé zatáčky a stoupání a klesání. Musím říct, že jsem byla opravdu ráda, když jsme v půlce cesty zastavili na kafe a mohla jsem se trošku rozdýchat. Pak už zbývala asi “jen” hodina a půl do Inverdoorn Game Reserve Safari. Byla to nejdelší hodina a půl, co si pamatuju (kromě půlmaratonu teda 🙂 ). Do podvozku nám pořád bouchaly kamínky, takže nebylo slyšet nic jiného než rachot, auto vypadalo, že se rozpadne a pořád jsme se šíleně natřásali. To byly řeči od průvodce včera, ať si vezmu plavky, že je tam bazén… neřekl ale, že bude asi 12 stupňů a šílený vítr. I když jsem měla mikinu a na tom ještě bundu, byla jsem za chvilku úplně promrzlá. A to jsem ještě nevěděla, co nás čeká. Nahnali nás do safari auta bez okýnek, sedla jsem si hned za řidiče, abych měla dobrý výhled. Jakmile se rozjel, tak jsem pochopila, že to nebylo chytré, vítr spolu s autem udělali své a celé dvě hodiny jsem se klepala. Ale stálo to za to :-).

Po několika kilometrech jsme vjeli do uzavřené oblasti a postupně se zastavili u:
– pštrosů: když se leknou, nedávají hlavu do písku. Utíkají :-). Jedno jeho vejce je za 24 kuřecích. Ale nedá se pořádně rozbít, udrží i 80kg člověka. A je to trošku tupé zvíře, má mozek velký jako ořech
– afričtí buvoli: zabili Mufasu ve Lvým králi
– leopardi: úplné naše kočky, jen trošku větší. Nejhezčí a nejrychlejší zvířata na světě 🙂 Ty jsme viděli z pár metrů..
– sloni afričtí: nebojí se myší, to je jen v pohádkách :-). Bojí se vosy, protože jim vadí ta frekvence bzučení
– lvi: toho jsme viděli jen zdálky, možná naštěstí 🙂
– žirava: má v krku 7 obratlů, stejně jako člověk. A žirafátko se narodí žirafici ve stoje, takže hned spadne na zem z výšky cca 2m a začne chodit
– zebry: tyhle byly černé s bílými pruhy
– springboks (nevím, jak se to řekne česky) a pakoni
– ptáky a něco jako surikaty, to se nám občas mihlo před autem
– nosorožec: všude byly cedule, že jejich roh je jedovatý a nastříkaný nějakou barvou, která se dá najít scannerem
Bylo to fakt úžasné. až na tu zimu teda :-). Po projížďce jsme ještě měli oběd a pak nás čekala cesta zpátky. Naštěstí se teplo a oběd projevily a i přes tu hroznou cestu jsem první půlku prospala. Ať po vinici, kde dobrovolníci mohli ochutnat nějaké víno. Tak jsem se obětovala a přihlásila se spolu se 3mi dalšími lidmi. Musím se totiž připravit na čtvrteční Wine tour ;-). Během ochutnávky (6 vzorků) jsme se seznámili s ostatními členy skupiny. Byl tam jeden maratonec s manželkou z Holandska (den před mým příjezdem byl v Kapském městě Two Oceans Marathon), pak jeden Turek (ten neochutnával, ale pil, takže po 3. sklence už tam pořvával 🙂 ), německá dvojice a ještě dva Američani. Hezky jsme si popovídali a pobavili se.. Manželka maratonce dokonce říkala, že si myslela, že jsem běžela taky, že vypadám sportovně. Tak mě to trochu rozesmálo :-). Zbytek cesty pak už utekl celkem rychle. Teda ostatním, mně zapomněl průvodce vyložit, přitom jsem byla po cestě první, takže nejdřív vyložil všechny ostatní a se mnou se musel vracet. Takže jsem v té vejtřasce musela být o hodinu dýl.

Zítra na mě čeká výlet do Bo-Kaap (malajská čtvrt), pak Mys dobré naděje, nejjižnější místo Afriky, kde se potkávají Atlantský a Indický oceán, maják Cape Point Lighthouse a pak tučňáci na Boulders Beach. A teda prý i ochutnávka vín. Takže to bude supr výlet 🙂

PS: tričko už na terase není :-/
PPS: recepční ve večerní směně o mé kartě nic neví, ale zítra ráno bude recepční, co to se mnou řešila, tak uvidíme, jaký pokrok udělaly



 
Středa 24.4.2019
 
Dnešní výlet byl skoro soukromý, byly jsme tam jen dvě holky a řidič. Ten od začátku cesty nezastavil pusu a co je horší, záludně pokládal kontrolní otázky, aby se ujistil, že ho posloucháme a vše si pamatujeme. Takže nebylo možné ani na chvíli vypnout, musela jsem být pořád ve střehu, kdyby mě vyvolal. Co je horší, měl v sobě nějaké italské geny nebo co, ale vždy, když začal něco říkat, strašně se do toho zabral a co chvíli řídil tak, že měl obě ruce nahoře a máchal nima nebo tleskal (když jsme povolily v pozornosti).
Pomalu si začínám zvykat na to, že se jezdí vlevo, a když odbočujeme do protisměru, přestávám v duchu sepisovat závěť a doufám, že ostatní řidiči ví taky, že mají jet vlevo.

Poučena ze včera, kdy mi byla zima v otevřeném autě, jsem si vzala o vrstvu míň, přece jenom, safari dnes nebude. Jak velká je to chyba, mi došlo, hned jak jsme vyrazili k nejjihovýchodnějšímu bodu Afriky a krásné počasí se změnilo na studený vítr a děšť. Alespoň během focení jsem přestala drkotat zubama a tvářila se šťastně, jinak jsem se tam celou vycházku protřásla.

Další zastávka byla maják u Mysu dobré naděje. K dešti a zimě se přidala ještě mlha hustá tak, že by se dala krájet, takže místo krásného výhledu na oba oceány jsme viděli jen bílou kaši. Naštěstí tam byl obchod se suvenýry, kde byly pohledy s tím, jak to mělo vypadat, tak si to alespoň dokážu představit. K majáku jsme vyjeli prázdnou lanovkou, v tom počasí se tam asi nikomu jinému nechtělo. Náš osobní řidič na nás počkal a zase nás svezl dolů (v obou případech museli vypustit i tu protilehlou lanovku, která jela úplně prázdná).

Dál jsme pokračovali na Boulder’s beach, kde je strašně moc tučňáků (taky jsem prvně viděla značku pro auta Pozor, tučňák 🙂 ). Cestou jsme vyjeli z mlhy a alespoň na chvíli jsme měli úžasné počasí, co se na pláži náramně hodilo :-).

Oběd jsme měli v nedalekém přístavu, kde lovili a prodávali čerstvé ryby. Dostali jsme Fish&Chips, ale byla to porce jako pro 2 dřevorubce, nešlo to vůbec sníst. Navíc domácí prý jedí rukama a jak tak jedl i průvodce, opatlal mi chilli omáčku a musela jsem to jíst suché (to mi připomíná, že místo Chile průvodce pořád říkal Chilli 🙂 ). Náš oběd přilákal i všechny ptáky z okolí. Nejdřív “nenápadně” přistáli na látkové střeše. “Nenápadně”, protože to byl šílený rachot a pomalu se přesouvali k nám (přes tu látku byly vidět jejich nohy). No a stačilo se chvíli nedívat a kradli přímo z talíře. Dokonce tak, že když jsme odháněli nějakého ptáka zprava, přiletěli 3 zleva a něco ukradli. Po chvilce to vypadalo, jako bych snědla všechno i s kostrou ryby (i tu si odnesli..).

Následovala ochutnávka vína v nejstarší neevropské vinici – Groot Constantia. Jelikož mám zítra wine tour, dala jsem si jen trošku na chuť a šla se projít po vinici, protože byla opravdu krásná. Navíc začíná podzim, takže je všechno obecně barevné, no prostě stálo to za to. Jediný konflikt nastal, když jsme se zeptali, zda nemají kafe, že bychom si po tom vínu dali. Pán se nechápavě podíval a řekl, že nejsou kavárna, ale vinárna a uraženě odešel. Přitom stačilo hezky říct, že bohužel ne, že nám místo toho dá dezertní víno a všichni by byli spokojeni :-).

Poslední zastávkou byla malajská čtvrt Bo-Kaap známa barevnými domky. Je to od bývalých otroků, kteří nemohli mít děti, nemohli nosit jiné než nařízené oblečení, tak si alespoň vymalovali domy. Teď je to národní památka a každý rok se tyto domy znovu malují.

Když jsem přijela do hotelu, byla tam manažerka, takže jsme pokračovali s výslechem kvůli kartě. Volala do banky, že bych jí teda opravdu chtěla a co s tím udělají. A že to spěchá, protože za chvíli odjíždím. Problém je v tom, že to není standartní bankomat nějaké banky, ale ze supermarketu, takže nemá žádné ID, podle kterého by jej mohli vyhledat. Už mi kvůli tomu i volali z banky, takže jsem musela poslat všechny bankomatí fotky nějaké helpline paní. Zítra se mají ozvat, co a jak, tak uvidíme.

Pak jsem běžela do obchoďáku, který je kousek, abych vyzkoušela bezkontaktní výběr pomocí telefonu (že bych si na chvíli povolila kartu, vybrala a pak zase lockla). Jenže ten bezkontaktní bankomat byl parkovací automat, jinak všechny bankomaty měli normálně kontaktní. Přitom prý 50% bankomatů FNB je bezkontaktních. Ale zjevně jinde :-/. Ještě to zkusím zítra, zda nějaký takový bankomat nenajdu.

Co je horší, zrušili mi konferenci v Lesothu. To mě už trošku vytočilo, protože jsem se těsila na coffee break a konverzaci a asi i na to, že se dozvím něco nového. Takže jsem zklamaná ze všech afrických konferencí, kterých jsem se měla zúčastnit. A jelikož mám výlet v Lesothu jen na druhý den konference, budu mít jeden den pracovní / čtecí v hotelu (jiné výlety se nedají sehnat)..



 
Čtvrtek 25.4.
 
Ráno jsem byla v 8:30 připravená na sraz na výlet. Stejně tak jsem byla připravená i v 8:45, v 9:00 a 9:15, pak konečně dorazil průvodce a mohli jsme vyrazit na prohlídku vinic a ochutnávku vín. Po chvíli, co na mě mluvil, jsem zjistila, že mě označuje jako sestru (hey, sis), tak jsem mu i začala odpovídat. Složení naší skupiny je následovné: 2 páry metrosexuála a blondýny (jeden měl růžové kraťasy a puntíkovanou košili, druhý nagelované vlasy a vousy a tílko a partnerky byly prostě blond), jedna asi 70ti letá abstinentka (????), Japonec, který neuměl ani slovo anglicky, takže na všechno říkal Yes, yes a já. A průvodce Wilm (“je to těžké jméno, říkejte mi klidně princi Williame”), těžký fanoušek rugby, který nezastavil pusu a mluvil nejenom o tom, co se týká výletu, ale i o rugby. Takže víme, že cestuje s jihoafrickou repre Sprinboks a pojede třeba do Japonska a tak. Taky nás poučil o tom, že v Kapském městě je strašný nedostatek vody a proto jsou zavedené restrikce, např. na některých místech ani neteče voda a na mytí rukou se používá dezinfekční gel. Tak nám radil, že máme šetřit vodu – máme pít pivo a sprchovat se spolu :-). Cestou jsem se naučili afrikánsky Thank you very much – vyslovuje se to jako Buy a donkey.

Na první farmě jsme dostali instrukce, jak se správně ochutnává víno. Jelikož nás čekalo 24 vzorků, dostali jsme dobrou radu, abychom nevypili úplně všechno. Vinice byla nádherná. Taky nám bylo řečeno, že se hrozno obírá ručně a vybírají se opravdu jen hezké trsy, ostatní nechávají na keřích. A v budově měli zakázané uklízet a malovat, aby to vypadalo starobyle, takže byly všude strašné pavučiny (a pavouci, ale já tam radši moc nekoukala). Každopádně už v 10:30 jsme začínali být veselí.

Druhá farma Remhoogte byla ještě zajímavější. Hlavně tím, že tam měli 9 psů, kteří tam volně pobíhali. Teda 8 jich někde spalo a jeden tam pořád kolem nás lítal, protože lovil jakýkoliv odraz světla (např. z hodinek). Když jsme seděli u stolu a ochutnávali, tak vydržel asi 10 minut koukat do zdi asi z 3cm a vrtět ocasem. Stačilo mu opravdu málo :-). Naštěstí už máme slíbený oběd, všichni jsme v tom vedru takoví trošku.. no.. hladoví :-).

Jeli jsme přes město Stellenbosch, což je 2. nejstarší město (první je Kapské město), je to takové univerzitní město, má spoustu studentů. Oběd jsme měli na farmě Hoakgaard, bylo to supr, já měla “pikantní” hovězí na curry s pečenou zeleninou a čerstvý pomerančový džus. Čerstvé džusy mají skoro všude a jsou výborné. Po jídle nás čekala 3. ochutnávka – dalších 6 vzorků. Teda 5 a brandy. A dokonce konečně jedno perlivé víno vyráběné stejným způsobem jako pravé šampaňské. Brandy bylo dost silné, naštěstí to pijou s čokoládou, takže to nějak šlo. Jinak by nás pán nepustil, museli jsme tam čekat, dokud se nedopila poslední brandy ;-).

Cesta k poslední farmě byla fakt veselá. Průvodce začal vyprávět, jak rád střílí. Ptáky, králíky.. A když popisoval, jak střílí králiky, tak se jedna blondýna rozbrečela, že to přece nemůže, že králíky má rada. Chudák průvodce se z toho už úplně nevzpamatoval a od té doby už skoro nepromluvil. Poslední ochutnávka byla nejlepší, protože nám ke každému vínu dali čerstvý sýr z farmy (byly různě ochucené a různé typy, cheddaru až pro brie). Jen už to do nás nějak nešlo, takže jsme tam byli celkem dlouho. Jo a chvíli jsem řídila kozu, protože nikdo jiný to nechtěl vyzkoušet. Takže jsem smrděla jako kozák. A když jsem si chtěla v hotelu alespoň ručně propláchnout kalhoty, vyprala jsem je zubní pastou (vypadá jako prací gel), takže sice nesmrdí jako od kozy, ale jako od zubaře. Njn.

Cesta na hotel byla rychlá, protože si jí skoro nepamatuju. Ale co si pamatuju, je to, že recepční chtěla zase volat bance kvůli kartě. Včera jsem jim posílala všechny fotky, ale už se neozvali. Dnes volala na hotlink a po 36min jí spojili a nakonec se nějak dohodli, že dnes to tam půjdou vybrat a pak se ozvou. Je 22hod a nic, takže myslím, že to fakt nevyjde a s kartou se můžu nadobro rozloučit.

Čeká na mě poslední noc v Kapském městě, v půl deváté odjíždím na letiště, v 11 letím do Maseru v Lesothu a ve 4 odpoledne tam budu. Přestupuju v Johannesburgu a let z Johannesburgu do Maseru mám už check-in-utý, šlo to online. A když jsem si vybírala místo, viděla jsem plánek letadla – má celkem 12 řad a v každé řadě je jedno sedadlo, mezera a pak 2 sedadla. Sedím na jedničce ve 12.té řadě. Tak jsem strašně zvědavá, jak bude vypadat tak malé letadlo 🙂



 
Pátek 26.4.
 
Ráno proběhlo nečekaně vše podle plánu. Stihla jsem všechno naházet do kufru, pak na snídani do sebe a pak s objednaným taxíkem dojet na letište, kde zbyl čas na kafe a knížku
Let do Johannesburgu byl celkem rychlý, ale nedávali žádné občerstvení. Tak jsem se poučila a v Johannesburgu si koupila svačinu a pití. Samozřejmě, že let do Maseru byl úplně jiný. Sice jsme vzlétli a hned přistávali, stihli nám rozdat i jídlo a pití. Letadlo bylo opravdu dětské, při nástupu a výstupu jsme se pozdravili i s pilotem a všechno měla na starosti jediná letuška. Jen jsem si měla vybrat radši dvousedadlo, letadlo nebylo plné, alespoň bych měla k dispozici 2 zvracecí pytlíky, protože občas tím lehkým letadlem opravdu HODNĚ házelo.
Když jsme přistáli, měli jsme opravdu důkladnou prověrku. Nejdřív to byl pohovor jako jak dlouho tady budeme, ve kterém hotelu spíme, proč jsme přijeli, měřili nám teplotu, prohlíželi baťohy, mně kontrolovali i papír, že s Lesothem nemáme vízovou povinnost. Ale nakonec jsem prošla, jupiii. Nicméně můj domluvený taxík tam nebyl. A jelikož jsem nechtěla vlézt do auta jen tak někomu, zašla jsem na turistické informace, kde mi zavolali opravdu spolehlivé taxi, co mě dovezlo až k hotelu. Cestou jsem viděla úplně jinou civilizaci, než na jakou jsem zvyklá. Asi všichni byli venku, půlka něco prodávala, buď jen tak na dece u silnice nebo v plechových stáncích, druhá něco kupovala. Občas přes silnici přešlo stádo koz nebo ovcí.
To můj hotel vypadá celkem civilizovaně. Je to projekt Kick4Life (něco jako sportem proti drogám), který byl založen proto, aby mladé donutil radši sportovat. Takže pod okny mám fotbalové hřiště (teda trávu… s hezkými hrboly) a viděla jsem konec tréningu. Zítra možná bude zápas, to se podívám :-). A spím v pokoji Philla Nevilla.. Pod oknem mi sice už dvě hodiny bečí ovce, ale ta snad bude v noci taky spát.
Zítra mám pracovní den s procházkou po okolí. Tak jsem na to tady zvědavá :-).
 


 
Sobota 27.4.
 
To byla noc.. skoro jako pod Mount Everestem. Šílená zima (s tím jsem tak trochu nepočítala 🙂 ) a přes papírové zdi bylo slyšet každé šustnutí odvedle. A navíc moje ovce vstávaly v pů šesté a nevím, jak to udělaly, ale podle tónů békání byly nejmíň tři. Každopádně na snídani jsem přišla určitě jako první a měla jsem spoustu času, což se ukázalo jako výhoda, protože mi mnou objednanou snídani přinesli až napotřetí. A vejce Benedikt byly vejce natvrdo, ale to je už detail :-).
Po neúspěšném dopoledni, kdy se mi za žádnou cenu nepovedlo připojit do Bratislavy k telefonu, kde jsem měla testovat aplikaci, jsem to musela vzdát a vydala jsem se na procházku do obchodu koupit si něco k jídlu. No.. když jsem viděla, co za chatrče a stánky jsou v google maps označené jako obchody, našla jsem si radši Maseru Mall, což je sice hodinu pěšky od hotelu, ale měly tam být podle recenzí OPRAVDOVÉ obchody.
Cesta byla trošku utrpením. Pořád na mě někdo pískal, troubil nebo volal, no nic moc. Naštěstí se stačilo tvářit, že je ignorujete a prostě všichni prošli nebo projeli a nechali mě být. Na to, že jsem v bohatší části města, jsem byla celkem v šoku. Všude byly chatrče, které vypadaly vybydleně, vedle nich kupy odpadků.. Popravdě jsem cestou neviděla ani jeden odpadkový koš, proto se odpadky válely všude kolem. A v každém domě se pralo (a prali jen muži, Péťo..?)
Obchodní dům byl opravdu podobný jako naše (sice měl jen jedno patro, ale byly tam opravdové západní obchodyú. Prý jsou v Lesothu jen dvě taková místa). Dokonce místo jednoho obchodu tam bylo i Ministerstvo vnitra :-).
Cesta zpátky byla rychlejší, protože jsem šla zkratkou (a byla opravdu kratší). Ještě jsem se zastavila na zápas místní Premiere League, kde hrál náš (hotelový) tým. To bylo skvělý. Kolěm hřiště stáli fanoušci a hezky fandili, zpívali (asi) chorály, fakt supr. Když jsem přišla k hotelu, zrovna se tam konala konference Národní kriketové asociace Lesotha, tak jsem byla pozvaná na kávu (jupííí, alespoň jedna coffee break v Africe) a dostala jsem volnou vstupenku na kriketový zápas repre U19 proti Botswaně. Ale v Botswaně za týden. Takže to někomu budu muset věnovat.
Zítra mám mít celodenní výlet po nejhezčích místech Lesotha, ale průvodce nějak nereaguje na žádné zprávy, tak doufám, že to platí (asi byla chyba mu ten výlet platit předem 🙁 ). No uvidíme. Každopádně ráno bude překvapení. Buď milé nebo nemilé.
Jo a jsou tady krásně vidět hvězdy.. takovou oblohu jsem snad ještě nikdy neviděla. Ani v planetáriu 🙂
 


 
Neděle 28.4.
 
V noci měla ovce noční můry a od dvou jsem nemohla spát taky, protože nešla ztišit. Takže jsem byla od dvou vzhůru a četla si, než v 6:30 zazvonil budík. V 7:30 byl sraz s průvodcem, snídaně je a la carte, takže trvá půl hodiny, proto nešlo vstávat později. Nicméně do 8:30 nepřišel nikdo a já se pokoušela najít nějaký kontakt na průvodce, co měl přijít. Což bylo těžké, protože všude měli jen formuláře na kontakt. V účtě na paypal jsem nakonec našla jiný název agentury, podle ní se už povedlo najít stránku, kde byl i telefon. Dokonce dva. Ale jeden neexistující a druhý nikdo nezvedal. V 9:30 jsem to teda vzdala a šla jsem se projít do centra. Cesta vypadala místy jako blešák, stánky s pár kusy oblečením, pár kusů ovoce, boty.. A “ECO CAR WASHING” :-). Což je asi úplně všechno mytí aut tady, když je mejou ručně 4 chlapi.
Objevila jsem tam ostrůvek civilizace, v parku schovanou francouzskou ambasádu s kavárnou, odkud se mi vůbec nechtělo do troubení a pískání cestou do hotelu.
V hotelu na mě čekal pán. Recepční řekl, že je to můj řidič. Ten se omluvil za šéfa, že to zkazil, a že teda vyrazíme. Jenže já si zaplatila za celodenní výlet, ne od 13 do 16 hod. Navíc to mělo být terénní auto s pohonem na všechny 4, ne starý (fakt starý) volkswagen s rozbitým sklem. Navíc vůbec nevěděl, jaký výlet to má být a kam vlastně máme jet. Co je ještě horší, když pak zastavil na benzince, chtěl po mně, abych zaplatila za benzín. Tak jsem mu řekla, že jsem tady poslední den, takže už nemám žádné peníze, jen pár dolarů, ale v lesothsko/jihoafrických jen mince (v Lesothu lze platit randy jako v JAR, naopak to ale nejde..). Když jsem si na benzince kupovala housku (oběd jsem neměla..), tak jsem platila jen mincemi, aby to viděl. On se ale cestou pořád ptal, zda nemám žádné peníze, zda nemám foťák (ne, jen telefon). Když pak za jízdy telefonoval s někým a několikrát mu zpoakoval “dollars”, začala jsem mít strach. Zatím jsme dojeli do muzea v Morije, které mělo sice jen malou chodbičku a malý pokojík, ale byly tam opravdové dinosauří kosti, meteority a věci ze života původních obyvatel Lesotha. A tam jsem na záchodě nacpala všechny bankovky do kapesníků a vrátila je do balíčku, aby je nenašli, kdyby mi někdo chtěl prohledávat věci a obzvlášť peněženku.
Zase bylo pár telefonů s “dollars”, já se snažila tvářit jakože nic, vzala jsem si na něj kontakt, jako bych ho chtěla najmout i příště, dělala jsem, že jsem na whatsappu, přitom jsem neměla ani roaming pro obyčejnou sms nebo telefonát, ne to mobilní data.
Další měly být 80km vzdálené vodopády, ale jakmile jsme vyjeli na polní cestu a on do telefonu řekl “20 minutes”, přitom podle GPS byla cesta ještě na 45 min, radši jsem začala dělat, že je mi špatně od žaludku a chci rychle zpátky na hotel, že když si lehnu, tak to bude v pohodě. Někomu zase volal, ale otočil to a nakonec mě na hotel odvezl. Byla to nejdelší hodina v měm životě, pořád jsem na mapě kontrolovala, zda jedeme správně (i když nevím, co bych dělala, kdyby ne..). U hotelu sice chtěl ještě zaplatit, ale když jsem řekla, že nemám peníze, naštěstí odjel..
Cestou jsme viděli strašně moc stád. Mimo město byly ovce a krávy krásné a vypadaly zdravě, ve městě neměly co spásat a byly strašně hubené a většinou jen ležely.. No nic moc pohled.
Co je horší, pořád se neozval průvodce z Madagascaru. Po dnešní zkušenosti jsem radši využila možnost stornovat letenky na Madagascar do 24 hod v rámci storno poplatku, než abych zůstala viset sama na Madagascaru bez průvodce, navíc bez platební karty.. Takže Madagascar bude muset počkat do příště :-(. Přebůkovala jsem letenky do Prahy a zítra ráno se přesunu do Johannesburgu a ve 21hod večer odlétám do Dauhá, v úterý brzy ráno do Prahy a v úterý odpoledne tam budu. Po těch nepříjemných zkušenostech si myslím, že jsem se zachovala skoro jako opravdový dospělý – zodpovědně :-).
Takže mám poslední večer v hotelu a od zítra rána mě čeká 27 hod v letadlech a na letištích :-).
 

Pondělí 29.4.
 
Poslední ráno v Lesothu začalo jako obvykle ovcema. Jen dnes je pracovní den, takže se k nim přidal i pes a nějací ptáci. Alespoň jsem vstala včas a stihla všechno v klidu sbalit.
U recepce na mě čekal ten včerejší řidič, prý mě odveze na letiště. Když jsem chtěla, aby na recepci vypsal účtenku, tak odmítl s tím, že jí dostanu až na letišti, že tam mají kancelář. Naštěstí jsem byla domluvena s hotelem, že mi objednají prověřené taxi, takže jsem mu před recepčními oznámila, že s ním nikam nepojedu. Ještě chtěl zaplatit nějaké peníze (????) a že zavolá šéfovi, ale recepční ho vlastně vyhodil a mně přijel spolehlivý takxikář, který mě odvedl až dovnitř k přepážce pro check-in.
Teda na stránkách jsem si našla, že mám být na letišti radši 2hod před odletem (všechny lety jsou mezinárodní 🙂 ), aby se vše v klidu stihlo a mohla ještě relaxovat. Taky tam na mě vyskočilo, že je to nejhůř hodnocené a nejméně bezpečné mezinárodní letište..
Jenže okénko na check-in otevírali až hodinu před odletem a do té doby jsem pořád koukala, zda tam není ten pán, co chtěl ráno peníze. Dokonce jsem omylem vešla do centra těch, co obsluhují scanner, ale ani to odbavení neurychlilo :-). Když mi vzali kufr, ještě jsem měla čas v pohodě dočíst knihu a užít si naprosto prázdnou odletovou halu. Naším letem jsme totiž letěli jen 2 lidi. Takže pilot, letuška a 2 cestující.
Horší je, že mi zapadl telefon do umělohmotné přihrádky na sedadle přede mnou a nešel vyndat, takže jsem skoro celou cestu strávila jeho lovením. Pak přišla letuška, sklopila tácek a pod ním byla díra, kudy šel vystrkat nahoru
Jako mstu za všechno jsem do letadlového časopisu vyplnila sudoku a lodě. Až pak jsem si všimla, že to nepatřilo lesothský, ale jihoafrický společnosti. Ale to se nedá nic dělat :-).
V Johannesburgu těch 8 hodin do boardingu uteklo jako voda, většina teda v kavárně, pak už zbývalo jen utratit zbylé peníze (to nebyl žádný problém :-D) a za chvíli jsme byli v letadle. Jen škoda, že bylo úplně plné, takže nebylo místo na nic. Navíc vedle mě seděl pán, kterému nestačilo místo na nohy u sebe, takže měl půlku svého baťohu a jednu nohu v mém (našem?) prostoru. Za celý noční 9-hodinový let jsem usnula asi na půl hodiny :-/. Alespoň jsem zkoukla nějaké nové filmy :-).
 
Přestup v Dauhá byl krátký, stihla jsem akorát dojít ke Gate (dobře, trošičku jsem bloudila..) a už nás vezl autobus do letadla. Tam jsem byla tak mrtvá, že jsem málem usnula na snídani, ale naštěstí mi vozík přejel nohu a tím mě letuška vzbudila. V Praze jsem musela ustát celní prohlídku – chtěli vědět, proč a jak dlouho jsem kde byla, co mám v kufru, pak jsem musela rozbalovat i dárky a ptali se mě, z čeho to je, no ještě jsem to nikdy nezažila. Ale vzhledem k povaze celého afrického výletu mě to moc nepřekvapilo :-).
 
A nějaké shrnutí? Opravdu jsem byla překvapená, že všechna větší obydlí bohatých lidí měly betonové zdi na nic elektrické ohradníky. Všude je vysoká kriminalita a nezaměstnanost, takže byly oblasti, kde nebylo bezpečné jít ani ve skupině, ne to ještě jako sama holka. Takže je to jedno z míst, kam se nemusím vracet..
A Madagascar? Za rok máme výročí svatby, tak to nějak “nenápadne” domluvím a zařídím s někým, na koho se půjde spolehnout ;-).