Austrálie (2017)

Čtvrtek 25.5, pátek 26.5..

 

Čas odletu se blíží. Všechno mám kupodivu zařízeno, vypadá to, že to tentokrát vše půjde hladce.

První problém nastává, když chci balit. Kufr nejde otevřít. Naštěstí mám kamarádku na telefonu (která mi kufr půjčila), takže se dovídám nejenom kód, ale i speciální hmat, kterým je potřeba soupeře zneškodnit a pak se sám otevře. Nefunguje mi to, ale naštěstí jsem vdaná a Péťa slíbil, že se mnou bude v dobrém i zlém, takže nakonec našel jiný hmat, který jsem zvládla i já.
Druhý problém se vynořil hned ráno – z University of Sydney mi napsali, že tam můžu přijít a že si na mě udělá čínský profesor čas 1.6. po obědě. To je trochu větší komplikace, protože jsem počítala s tím, že se podívám na univerzitu v Melbourne, takže jsem chtěla 30. přelétat ze Sydney do Melbourne. Ale oni se vůbec neozvali, takže nemám na výběr. Bookuju teda letenku na 2. dopoledne (večer mám vstupenky na AFL, snad to stihnu 🙂 ) a snažím se změnit rezervaci na hotely. Jenže na Sydney je už pozdě (rezervace se dá měnit 3 dny před nástupem), takže první tři dny budu v Holiday Inn Old Sydney, další tři dny budu o hotel vedle, protože tam už nebylo místo. V Melbourne posouvám nástup a zjišťuju, že jsem měla objednaný pokoj do 6., přitom v Melbourne budu do 7., takže bych neměla kde spát. Vše napravuju a teď už jsem opravdu připravená.
Pokud teda nepočítám špatně vyplněné zálohy v aplikaci pro služební cesty, ale o tom radši nebudu nic psát :-).

Odlet je ve 20:55. Po 19té jsme na letišti, dětem se ani nechce vystoupit z auta, aby se rozloučily a pořád hučí, ať už jedou domů večeřet. Trošku mě to mrzí, ale vím, že láska ke mě nemůže soupeřit k lásce k jídlu, takže to neřeším.

Už u checkinu se dovídám, že let má zpoždění, nikdo zatím neví, jaké. SUPR. Koupila jsem si letenku s co nejmenšími přestupy, takže v Bělehradu jsem měla na přestup jen 50 minut. Po hodině čekání jsem vzteky snědla celou svačinu a minutu poté se ozvalo z rozhlasu, že účastníci našeho letu si mají vyzvednout voucher do restaurace. Vrrrr. No nevadí. Jelikož se jen tak něčeho neleknu, najdu jedinou otevřenou restauraci  a voucher vyměním za víno. Čekání mi začíná příjemně ubíhat. Dokonce zkouším improvizované modlitby v Prayer Room, ale zjevně to nepomáhá a nedá se tam ani pořádně lehnout, takže se vracím zpátky. Ve výtahu jedu se 4ma pilotama, kteří se baví o golfovém trávníku a o hnojení. To jsou problémy. A já přitom nestihnu hned druhý let!

Ve 21:30 nám určí čas odletu 22:00. Po půlhodině opravdu otevírají naší Gate a všechny nás ženou do autobusu. Teda všechny ne. Chybí Burešová a Maidl. Hledáme je mezi sebou, ale všichni se tváří, že je neznají. Takže musíme čekat. A další drahocenné minuty nám ubíhají. Paní, které seděly, se dokonce připoutaly, takže to vypadá, že na Bělehrad nakonec pojedeme autobusem. Když už to začíná vypadat nadějně k odjezdu, ztratí se ještě pan Milikič. Naštěstí řidiči dojde trpělivost a nakonec opravdu odjede. A dokonce k letadlu.

Let byl strašně rychlý. Pilot řekl něco srbsky, pan anglicky (rozuměla jsem jen, že máme být v klidu a normálně dýchat, hmm), pak jsem si díky vínu zdřímla a už jsme přistávali. Stewarďák mě uklidnil, že letadlo do Abú Dabí na mě počká, protože Air Serbia nechce platit hotely. A když jsme alespoň 2, co na ten přestup čekají, tak je to tutovka a mám být v klidu. A opravdu. Přistáli jsme v Bělehradě, a za 3 minuty jsem už byla ve druhém letadle. Jako zkušený cestovatel jsem si hned po startu přesedla (nebo spíš přelehla) do volné řady, takže let byl úplně v pohodě, nebýt toho, že jsem si u nabídky jídel nedoposlechla, co vše mají, protože jakmile řekl chicken, tak jsem to chtěla. Kdybych ho nechala domluvit, mohla jsem mít i hovězí. No nevadí. Příště už budu vědět. Ještě mě trochu znervózňovali Arabové v býlém plášti, kteří začali každou chvíli zpívat nějakou arabskou písničku a na spaní si zuli boty i ponožky.

Sobota 27.5.

Jupííí, jsme v Abú Dabí. Letiště vypadá jako obrovská dálnice. Po ploše jezdí strašně moc autobusů, aut, občas mezi nimi letadlo.. Všichni si dávají přednost a všude jsou stopky, kde mají auta zastavit a pustit letadlo :-).

Prošla jsem kontrolou, dokonce jsem ani nemusela nic vyndávat z baťohu, protože pán u rtg spěchal.  Za 2 hodiny odlétáme do Sydney, takže další zápisky budou odtamtud :-).

Let do Sydney byl šílený. Za mnou seděl pán, který se tam kvůli břichu už takhle nevešel, takže jsem si nemohla sklopit sedadlo. 13 a půl hodiny ve vzpřímeném sedu mi daly fakt zabrat. Navíc mi někdo omylem u kupování letenky zaškrtl “Bezlepková a bezlaktózová dieta”, takže jsem měla nějaké šílené jídla bez chuti, bez masa, bez másla, bez šunky, bez sýru.. No hrůza. A ještě mě letuška pokydala, protože mi podala tácek ještě než jsem si ho stihla vysunout a nějak jsem tím trhla a salát jsem měla na kalhotech. Každopádně jsem ráda, že jsem tady, i když jsem se dvě noci nevyspala :-).

Do hotelu jsem trefila úplně bez problémů, a to i přesto, že jsem chtěla vystoupit z vlaku o zastávku dřív, ale pán mi přisedl poutko baťohu, takže to nešlo, naštěstí to ale nebylo daleko (tak jo, nepřisedl, myslela jsem si, že jo, ale zaseklo se mi to mezi sedačkami :-)). Ubytovali mě do pokoje, který je supr, až na to, že má strašně zatuchlý vzduch a když jsem chtěla vyvětrat, přišla jsem na to, proč. Okna zvenku jsou součástí nějakého památkového systému a proto se nesmí otevírat. SUPR. Ale zase jsem dostala voucher na 2. drink zdarma, takže budeme s recepčním kamarádi. Dokonce se mi skoro napoprvé povedlo i otevřít kufr :-).

Jelikož jsem nechtěla prospat den a probdít noc, vydala jsem se do města. Je tady fakt krásně, líp to asi popíšou fotky. Navštívila jsem Sea World, kde bylo vidět i žraloky. Počkala jsem si na světelnou show Vivid Sydney, opravdu to mají udělané moc hezky. Jen bylo všude hodně lidí a dostala jsem takovou ránu od Číňanky (teda spíš od její selfie tyče), že se teď pár dnů radši nebudu kvůli modřině fotit (jelikož mi selfie nějak nevycházejí, bude to tak beztak lepší 🙂 ).

Ponaučení pro dnešek:
1. jezdí se vlevo ;-).
2. vzdálenost v mílích je větší než vzdálenost v km. Příště to budu plánovat v km, ušetřím spoustu času
3. jet lag je pro amatéry, my ostatní prostě jen v noci vstaneme, abychom poznali místní noční život
4. ve 3 hod nadránem místního času je lobby bar (zbytečně) zavřený

Dnes jdu co nejdřív spát, zítra mě čeká výlet do ZOO lodí, tak abych stihla odjezd lodě :-).

PS: Od dnešních fotek jsou všechny fotky rozklikávací 🙂

     

Neděle 28.5.

Jelikož jsem od tří hodin nespala, dnešní den byl opravdu dlouhý. Ráno jsem počítala minuty do otevření restaurace na snídani a pak jsem měla ještě hodinu a půl času v přístavu, než vyjížděla první loď do ZOO.  Jelikož jsem měla chuť na maso, koupila jsem si v stánku masový koláček. Chtěla jsem si ho nechat k obědu, ale voněl tak krásně, že jsem musela ochutnat. To mi ale neřekli, že to,co je vevnitř (tekuté maso?) vyteče a proteče mi to přes ten papírový pytlík, do kterého mi to dali. Byla jsem po snídani, takže jsem neměla hlad, ale nemohla jsem s tím nic udělat, teklo to. Takže jsem musela sníst to maso a zbytek vyhodit. Fakt supr.

Za 10 min plavby jsme byli v zastávce Toronga ZOO. Ke hlavnímu vchodu se jede lanovkou. Jelikož jsem byla sama, tak mě přidělili k jednomu zaměstnanci, který zrovna jel nahoru. Cestou jsem se dověděla, jak se jmenuje, jak dlouho je v ZOO, že se před pár dny narodilo malé slůně, jaké má doma problémy a proč mu nechutná čínská kuchyně. Skoro mě nepustil ke slovu a to je co říct.

U vchodu jsem dostala do ruky mapu, na ruku razítko a byla jsem vpuštěna do ZOO. Bylo to strašně hezké. Zvířata byla vesměs volně puštěná nebo pouštěli lidi do uzavřených voliér a podobných prostor. Šáhla jsem si na klokana, skoro si na mě šáhl zobákem pštros, ocákal mě lachtan (stihla jsem představení a lachtani byli opravdu úžasní..), ibis nebo něco takového mi ukradl kousek bezlepkové housky (jupííí), pohladila jsem si ryby, které se pak ke mě nasáčkovaly a začaly mi žužlat prsty. Celá ZOO je na svahu kopce, ze kterého je supr výhled na centrum města – operu a okolí. Jelikož jsem zabloudila a nestíhala bych loď zpátky, hodila mě tam zase lanovka :-). Takže nakonec všechno dobře dopadlo a vrátila jsem se celá.

Už bylo odpoledne, takže jsem se ještě chtěla za světla podívat do botanické zahrady a pak pokračovat na světla z Vivid, tentokrát u opery. Botanická zahrada je obrovský park, kde se dají dělat pikniky, byla tam spousta lidí a jen tak leželi. Na konci botanické zahrady je dům vlády, kam ubytovávají vzácné státní návštěvy (má výhled přímo na operu).  K Opeře jsem se dostala asi hodinu před začátkem festivalu, takže jsem čas zabila čtením a vínem (přečetla jsem teda asi 2 stránky, ale to nevadí 🙂 ). Osvětlení bylo zase supr. Takhle zblízka to vypadalo úžasně. Po chvíli jsem se ještě šla podívat na světla v botanické zahradě, ale bylo tam milion lidí, takže mě to trochu znechutilo a snažila jsem se to projít co nejrychleji. Poté jsem už vyrazila zpátky k hotelu. Jelikož jsem měla hlad a za poslední dny mi opravdu chybí vitamíny, koupila jsem si zase masový koláč. Tentokrát jsem věděla, že teče, proto jsem si ho chtěla sníst venku. Kousla jsem si a i přes veškerou mojí opatrnost vše vyteklo z toho těsta. Na mě samozřejme. Jak se to sakra jí? Naštvalo mě to, cesto mě nezajímá. Ale ta náplň byla všude kolem, jen ne v něm. Už si to nikdy nekoupím 🙂

U jedné stanice metra v centru je přistřešek pro bezdomovce. Rozkládali si tam matrace, vařili společnou polévku a prodávali lidem knížky a nějaké oblečení, aby si vidělali. Trošku mě to překvapilo, protože to tam zavánělo a bylo to přímo na hlavní trase Vivid walk, po které jdou snad všichni, co chtějí vidět všechna světla z Vivid Sydney.

Ulice Georges street, kde mám hotel, je supr. Je to centrum čtvrti The Rocks, je tady spousta kaváren a barů a hospůdek a obchůdků. Je tam třeba kosmetický salon Disgusting beautiful bodies :-). A když udělali vchod mezi už existujícími čísli, tak mu prostě dali číslo např. 57 a 1/2, supr nápad :-). V The Rocks jsou už 25. rokem trhy, kam chodí lidi na jídlo nebo kupovat věci jako domácí mýdla, šperky ap. Je tady taky hodně umělců, hlavně zpěváků (ale i polykači ohně, kouzelníci), kteří něco opravdu umí a vydělávají si hraním na ulici. A hrajou fakt hezky. Já si včera na tom trhu koupila pečenou kukuřici. Pán se mě ptal, zda chci i něco, co zní jako peperchino. Řekla jsem, že jasně (chtěla jsem ochutnat místní pochoutku). Mělo mě varovat už to jeho Wow, OK. Namočil mi to do kečupu a já s tím šla k dalším stánkům, abych to snědla cestou. A nebyl to kečup. Bylo to chilli. Ale opravdu husté chilly, chvíli mi z pusy sršel oheň a když mi pár zrníček spadlo na zem a jeden pes to začal jíst, radši jsem utekla, aby mi napřišili vraždu němé tváře. Příště zkusím radši nanuk Golden Gaytime :-).

Když jsem konečně dorazila do hotelu a bar byl prázdný, řekla jsem si, že je správný čas na koktejl. Koktejlový lístek byl prořídlý a nápojů typu ruský medvěd nebo vodka se sedou jsem si ani nevšímala, takže zbyla vlastně jediná možnost – cosmopolitan. Ten je dobrý. Pokud ho teda nedělá barman v Sydney. Mohlo se to klidně jmenovat vodka  s pomerančovou kůrou. Dostala jsem dva drinky, jeden na účet podniku. Už po prvním napití mi bylo jasné, že to nevypiju. A pokud vypiju, nebude mi na následky stačit pojištění z ČVUT. Usrkávala jsem první sklenku asi hodinu, když se na mě usmálo štestí a barman na chvíli odešel. Rychle jsem vyndala prázdnou flašku a začala jsem tam lejt ten drink. Později se ho zbavím v pokoji. Dělalo to hrozné zvuky, musel to slyšet každý. A nejhorší je, že mi tam zapadla i ta pomerančová kůra a já to nemohla vyndat. Nechtěla jsem to přelejvat zpátky, radši budu za dementa, co jí kůru než abych to musela vypít. Stihla jsem to jen tak tak. Jen jsem uklidila flašku, objevil se můj barman a znaleckým okem koukl na mojí – teď už prázdnou – sklenici. Byla jsem v půlce. Ale co je horší – začali přicházet hosti. Nemohla jsem to před nimi lejt do flašky. Po hodině dalšího usrkávání po kapkách se na mě barman podíval a řekl, že si to můžu vzít na pokoj a úklid mu pak přinese sklenici. Byla jsem mu tak vděčná, že jsem mu začala děkovat, jakoby mě zachránil ze spárů rozzuřeného žraloka. Sbalila jsem si svých pět švestek a ve svém pokoji vše vylila do umyvadla. Flaška ale nejde pořádně umýt. Ještě další týden budu pít cosmopolitan, teda vodku, i přes den..

Zítra toho asi nestihnu moc napsat, mám 12 hodinový výlet po okolí, takže to doženu v úterý :-).

Dnešní ponaučení:
1. Francouzský sendvič je toast obalený v javorovém sirupu. Není to toast, jaký jsem si představovala (sýr a šunka)
2. U nevyspání druhé kafe nefunguje tak, že mě probudí, ale tak, že jsem měla půlku dne tep 120, vyvalené oči a musela jsem pořád něco dělat 🙂
3. Není cosmpolitan jako cosmopolitan
4. V hotelu na střeše máme sice bazén, ale má na výšku 0,5m, takže v něm opravdu nejde plavat
5. Pepperchino nebrat. A asi nebrat nic, u čeho prodavač dělá Wow

 

            


Pondělí 29.5.

Včera byla nuda.
Kecám, bylo to suprrr :-).

Zase jsem vstávala v půl páté a už jsem neusnula. Začíná mě to přestávat bavit.
Naštěstí byl sraz na dnešní výlet brzy, tak jsem alespoň nezaspala. Po 15ti minutách mrznutí přijel minibus s průvodcem Robertem. Byl to úplně skvělý pán, který se snažil nám tu prohlídku ozvláštnit a hlavně zpříjemnit, byla s ním sranda. Cestou do Blue Mountains nám vyprávěl historii Austrálie (aboriginové tam žijí 40000 let, ostatní vyspělé civilizace typu Egypt ap. měly historii cca do 10000 př. n. l.), v 1770 Austrálii objevil James Cook, ale první osídlení začalo až 1778, kdy tam kapitán Arthur Phillip přivezl vězně. Takže Australané jsou vlastně potomci vězňů. Dojeli jsme do Blue Mountains, které se jmenují podle toho, že u eukaliptových stromů dochází za určitých podmínek k lámání světla a vidíme ty lesy modře. Hned první zastávka s vyhlídkou byla supr. Počasí úžasné, ani mráček, bylo tam fakt krásně.

Autobusem jsme pokračovali dál k lanovce, která nás převezla přes Jameson Valley, pak jsme ještě sjeli dolů další lanovkou a po procházce v lese, kde byly liany a ptáci lair, kteří zahrabávají hlavu do země, jsme se dostali zubačkou zase nahoru. Odtamtud bylo vidět do celého údolí. Taky tam byla speciální trojskála, která se jmenuje Tři sestry a Robert nám vyprávěl, podle čeho se tak jmenuje (ano, podle tří sester). Jelikož je Robert vlastenec, museli jsme se jména těch sester naučit a občas nás je během cesty zkoušel. Nezapomenu na ně už do konce života 🙂 (Meehni, Vimlah a Gunnedoo). Říkal nám i to, že má taky tři sestry – Dailu, Lindsay a Groove – a že táta si nedokázal ta jména zapamatovat, takže všem říkal Grlida :-)) Cestou jsme ve vesnicích viděli něco jako požárometr, obrovské kolo (připomínalo Kolo štěstí) rozdělené na několik sekcí, kde byl stupeň nebezpečí požáru. Robert nám vyprávěl o tom, jak se zapalují cíleně požáry, které mají místní pod kontrolou a ten požár pak vezme tolik kyslíku, že není prostor pro nové požáry. Navíc se kompletně obnoví flora a zvířata se tam pak zase vrátí. Musím říct, že měl přízvuk a chvíli mi trvalo, než jsem přeložila některá jeho slova, jako např. bajsikaly není bicycaly ale basicaly ap. Ale vesměs jsem mu vše rozuměla a hlavně jsme se ve všem domluvili :-).

Další zastávka bylo kulturní centrum Waradah s vyhlídkou Echo point v Katoombě. Měli jsme tam objednané původní aboriginské divadlo spolu s trochou historie a výkladem k didgeridoo a menším koncertem. Bylo to fakt supr, jak na to místní Indián hrál. Umí se nadechovat nosem a zároveň hrát, takže hraje “skladbu” několik minut v kuse bez přerušení. Pak jsme konečně šli na oběd do smluvené restaurace. Měli jsme tradiční australské (anglické) jídlo Fish and chips a k tomu ledový čaj (v termosce měla být horká voda, ale byla studená 🙂 ). Další zastávkou byl Featherdale Wildlife Park. Cestou jsem byla vyzkoušena ze tří sester, prošla jsem, naštěstí.. Wildlife park byl SUPR. Byla tam volně zvířata jako klokani, wallabees, pak spousta ptáků (papoušek co vypadal jako Ara opravdu opakoval to, co jsme mu říkali 🙂 ) Krmila jsem klokany, jeden me kousnul, protože jsem se otočila od něj, abych dala jídlo jinému a jemu se to nelíbilo, držela jsem koalu.. líbilo se mi tam :-).

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v olympijské vesnici a jeli kolem stadionů. Všechny se doteď používají, na rozdíl od jiných stadionů stavěných opravdu jen pro olympiádu. Zpátky jsme jeli lodí a jelikož jsme měli zpoždění, přijížděli jsme už když začal Vivid a viděli jsme z moře svítící Sydney. To byl opravdu zážitek.

Úterý 30.5.

Dnešní den je 3. celý v Sydney, a 3. den je vždy kritický, protože mají všichni ponorku, takže se má odpočívat. Já si udělám kritický den až zítra, dnes mám totiž naplánované velryby. Snad nějakou potkám 🙂
Prvně jsem se vyspala od večera až do rána, ani jsem si už nepamatovala, jaké to je, vzbudit se, když už je světlo :-). Po snídani jsem si domluvila, že se vystěhuju až ve 12 místo 11té, protože do druhého hotelu jsem se měla nastěhovat ve 13, takže jsem předpokládala, že ve 12:30 to už bude v pohodě. Původně jsem měla letět do Melbourne 30. a hotel nešel prodloužit, proto se musím stěhovat. Ale našla jsem si jiný kousek od toho původního, na stejné ulici, takže to bude v pohodě. Alespoň půjde třeba otevírat okno :-). Poté jsem se vydala na poštu a na výstavu Czech Press Photo. Měla jsem na to skoro dvě hodiny, abych byla v 11 zpátky a rychle sbalila věci a mohla jít, ve 13:30 totiž začíná velrybářská výprava a mám tam být půl hodiny předem.
Pošta byla na George street (stejná ulice jako hotel). Zapomněla jsem si papírek, kde bylo popisné číslo, ale věděla jsem, na které straně to je, tak jsem prostě šla ulicí a hledala poštu. Když už jsem došla k číslu 250, které už bylo příliš vysoké, trošku jsem zpanikařila. Vrátila jsem se ještě jednou k číslu 100, které už zase bylo příliš nízké. Občas jsou někde volné wifi, takže nastala fáze hledání. Nakonec jsem uspěla v bance, ehm. A našla jsem si číslo, kde je pošta. Jenomže to číslo tam prostě nebylo. Prošla jsem ten úsek několikrát a opravdu jsem nechápala číslování. Vedle 177 je 143 pak 131. Naopak je 57, 57 a 1/2, 58. Nakonec jsem to vzdala a šla jsem se zeptat do jednoho obchodního centra. Tam mi řekli, že pošta je metr ode mě (a fakt byla 🙂 ), takže jsem úspěšně odeslala pohledy a vyrazila na Czech Press Photo. Jenže to centrum bylo kruhové a nějak jsem se tam zamotala a vyrazila úplně blbým směrem. Google maps se nějak nechtěl chytit, takže jsem jeden přechod přešla asi 5krát, než jsem se konečně zorientovala a šla správným směrem :-). Takže na výstavu mi opravdu nezbývalo moc času. Byly tam vítězné fotografie z World Press Photo, opravdu to bylo hrozně hezké (a silné), jsem ráda, že jsem tam byla. Jen poznámka – v Sydney jsou skoro všechna muzea a výstavy zdarma a lidi tam fakt chodí, i v úterý dopoledne tam bylo dost lidí. Cestou zpátky jsem měla stánek společnosti, se kterou jsem měla jít na velryby. Tak jsem se stavila pro lístek, abych pak mohla přijít později před odjezdem lodi. Z přístavu do hotelu umím trefit, už jsem tam šla několikrát, takže za chvíli jsem už byla v hotelu a vše naházela do kufru. Teda skoro vše, vracela jsem se pro telefon (hodinky mě naštěstí upozornily, že ztratily telefon z dosahu 🙂 ). U checkoutu byl trochu problém, že jsem chtěla zaplatit školní kartou, která byla použitá u rezervace, ale já jí neměla s sebou, ale nakonec se to vše vyřešilo a mohla jsem se stěhovat. Po půl hodině hledání hotelu (na té samé ulici jako je starý hotel a pošta) jsem ho nakonec našla – byl asi 5 min od původního. Jen teď jsem to měla navíc těžší v tom, že jsem s sebou po dlažbě tahala těžký kufr. Vrr.
Hotel je supr, až na to, že nemá výtah a je slyšet každé slovo sousedů :-). A že schovávají rychlovarnou konvici do skříně a kabel k ní do do šuplíku na druhém konci pokoje. Ale to nevadí. Složila jsem se a vyrazila na oběd a na loď. Cestou mě zastavila parta černochů, kteří bojovali za práva Biafry v Nigérii (2 roky to byl samostatný stát, pak si ho Nigérie silou připojila). Slíbila jsem, že jí vysvobodím a udělám vše, co je v mojich silách, aby to bylo co nejdřív . Měla jsem totiž hlad a jinak by mě nepustili. U pošty jsou bistra, tak jsem si tam dala salát s masem a avokádem. Všude ale bylo plno, tak jsem si to vzala s sebou k přístavu. Tam jsem si sedla na zídku, poslouchala, jak hraje pán na kytaru a zpívá kousek ode mě, koukala na moře a lodě a jedla. Wow. Pak mě přepadlo 6 silných kluků a chtěli můj salát. I když jsem se bránila, jak to šlo, nic mi nenechali. No dobře, bylo to trošku jinak. Priletěl racek a sedl si mi na misku, já se tak lekla, že jsem to shodila na zem a tím jsem dojedla. Sraz na mole jsem měla 13:15. Jelikož jsem byla trošku od salátu, běžela jsem se ještě umýt a dorazila 13:17. Viděla jsem, jak odjíždí loď z nápisem Whales Watching Sydney. NEEEE. Šla jsem k okýnku s tím, že zahraju, že mi to špatně řekli a ať mi to alespoň přeloží na zítra. Řekla jsem, zda platí, že jsem tam měla být 13:15, že na tabuli ta loď vůbec nebyla. Naštěstí to ale nebyla naše loď a odjezd byl skutečně až 13:30, takže v pohodě. To nám ten výlet za velrybama hezky začíná. Pokračování však bylo ještě horší.
Chtěli po mě kontakt na někoho, komu dají vědět v případě, že se něco stane. Cože?? Svačinu, co jsem měla na loď jsem snědla ještě než jsem nastoupila, díky rackům. Po nástupu jsem šla rovnou nahoru a sedla si na sedadlo, které bylo kompletně mokré. Takže já byla taky úplně mokrá. Musela jsem se teda postavit k zábradlí. Ostatní to pochopili jako pokyn k tomu, že tam jsou nejlepší místa, takže vystartovali ze svých sedadel a taky si stoupli k zábradlí :-). Jelikož se nic nedělo, já navíc byla otočená směrem od moře, aby mi foukalo na kalhoty zezadu, za chvíli to vzdali, pohoršeně na mě koukali a šli si sednout. Po 10 min jízdy loď zastavila. Supr, asi je rozbitá, myslela jsem si. Stáli jsme asi 15 min, už jsem v duchu vzdala velryby, když jsem si všimla, že z druhé strany lodě je molo a ještě nastupovali lidé. Pak už jsme opravdu vyrazili na moře. Když mi uschnuly kalhoty, už jsem si neměla kam sednout, nebylo volné místo. To znamenalo, že ani volná plavací vesta, ty byly pod jednotlivými sedadly. SUPR. Houpalo to tak, že půlka cestujících byla zelená. Já taky. Někteří tam i zvraceli (já ne). Takže výlet opravdu nestál za moc.
Dokud jsme neuviděli velryby. Byly tam dvě a asi půl hodiny jsme pluli vedle nich. Úžasné. Vždy se párkrát vynořili a nadechli a pak na pár minut zmizeli pod hladinou. Opravdu stříkaly vodu.. a byly fakt blízko. Najednou byl strašný zájem o moje místo u zábradlí (kromě těch, co zvraceli, se tam drali všichni). Stála jsem na jedné noze, i to ne na vlastní. Ale stálo to za to :-). Dokonce jsme viděli i delfína, ale na něj jsem se nějak zakoukala a nestihla ho vyfotit :-).
Cestou zpátky se nic zvláštního nestalo :-). Takže až dopíšu a vložím fotky, půjdu rozumně spát, protože zítra mám kritický den, musím se na něj připravit :-).

PS: Ta fotka se mnou na lodi je moje selfie s velrybou. Velrybu jsem sice zakryla, ale je tam!

PPS: Sydney mi strašně připomíná New York. Tím, že je u moře, v centru jsou moderní mrakodrapy, samé kavárny a obchody s oblečením, lidi jí venku (u nás to tak moc není, ale tady chodí lidi pro jídlo do restaurací nebo se tam nají, skoro každý má v ruce kelímek s kafem), mluví se anglicky :-).. ale tady je to opravdu hezčí a lepší a zajímavější 🙂 Je to nejstarší Australské město (založené 1788 po příjezdu Arthura Phillipa) a ta část, kde bydlím, The Rocks, je úplně nejstarší část města. Ještě jsou vidět kamenné základy některých domů. Podél pobřeží je stezka spisovatelů, kteří tam mají něco jako poklopy od kanálů (viz fotka) a je tam něco o nich..

 

Středa 31.5.

Dnes mám klidový a kritický den, takže budu opatrná.

Po snídani jsem si ještě chtěla na hodinku lehnout (dnes nemám nic naplánovaného), tak jsem na dveře dala cedulku Do not disturb. Lehla jsem si a v tu chvíli někdo klepal na dveře a když jsem rychle neotevřela, začal odemykat. Uklizečky. Prý viděly cedulku Please make up my room, tak to chtěly rychle udělat. Ehm, já ji otočila naopak. Tak jsme se domluvily, že dnes nemusí uklízet :-). Nicméně díky papírovým stěnám jsem slyšela, jak uklízejí a vysávají vedle, tak jsem s povzdechem vstala a šla ven. Po nákupu dárků (kdy  jsem měla kupon na 50% slevu na něco, co prý u nich neplatí), jsem se musela vrátit na hotel pro další peníze a cestou jsem si řekla, že když už jsem tady a mám ten klidový den, mohla bych zjistit, zda tady nejsou někde ve fitku lekce LesMills, na které chodím ráda i doma. Zjistila jsem, že jsou, dokonce na naší ulici (tam je fakt vše). Sbalila jsem si věci a vyrazila tam, abych stihla lekci. Na recepci jsem se dověděla, že se jednorázový vstup nedá koupit, je to na bázi klubového členství, ale můžu si to vyzkoušet a pak podepsat smlouvu. Fajn. Přidělili mi Camerona, hezkého osobního trenéra, který přišel rovnou se smlouvou (na 12 měsíců, cena po přepočtu cca 1600.- / týden). Vysvětlila jsem mu, že si to chci jen dnes zkusit. Souhlasil s tím, že to podepíšeme pak. Mělo to začít 12:15. Připravila jsem si stepper, ručník jsem zapomněla na hotelu (vrr) a čekala jsem. Byla jsem vzádu, aby si mě nikdo nevšímal. Pak to začlo. Ale nebylo to to, co jsem chtěla, ale něco, čemu se říká BodyStep. Nastoupila asi 50ti letá instruktorka a všichni kolem (tak 50 ženských a 3 chlapi) začali cvičit s ní. Jen pro objasnění – jsou to nějaké sestavy na hudbu. Tak nějak si představuju aerobic, vůči kterému mám odpor už jen kvůli jménu. Už od začátku sjem se ztratila, ale není mým stylem to vzdávat, tak jsem se dala do boje. Když jsem pochopila nějaké kroky a povedly se mi tak, jak to dělali ostatní, už byla dávno jiná kombinace. Takže jsem dělala úplně jiné věci než ostatní. Navíc jsem jednou spadla ze stepperu, když jsem blbě došlápla a jednou jsem ho převážila, když jsem byla na úplném kraji. Ale dožila jsem se konce a jediné, co jsem chtěla, bylo nenápadně odejít a vrátit kartičku, nejlíp bez toho, abych potkala Camerona. Vtom ale řekli, že začíná ta moje oblíbená hodina. Když už jsem tady.. Šla jsem si pro tyč a pro závaží, z Prahy jsem zvyklá si brát z každé velikosti jeden pár. Začala jsem malým a jeden pán měl hned kecy jako “ooo, such a little guys”, jako že si beru málo. Jelikož jsem u stepování skoro zmrla, protože vzádu foukaly větráky, přesunula jsem se víc dopředu, aby to na mě nefoukalo. Jenomže všichni se rozložili za mnou, takže jsem byla první uprostřed, přímo před instruktorem (pán, který si stěžoval na moje malé chlapíky). Celý čas ze mě nespustil oči a občas měl nějaké poznámky, kterým jsem naštěstí nerozuměla. Stačilo se usmát a byl spokojený. U nás v Praze se stihnou cviky na všechno a trvá to hodinu. Tady to bylo 40 minut a mám pocit, že se posilovala jen ramena, alespoň podle toho, jak se teď cítím. Navíc jakmile vstal první člověk a začal se balit, tak to ukončil i on, přitom ještě chyběly asi 3 skladby, tj. 3 svalové partie. No nevadí. Rozloučili jsme se jako staří kamarádi a běžela jsem do šatny utéct Cameronovi. Ale místo šatny jsem skončila v doupěti osobních trenérů, kde byl Cameron. Chjo. Řekl, že na mě počká na recepci. Bez ručníku se sprchuje blbě, měla jsem suché jen ponožky, tak jsem se utírala do nich. Neměli tam ani papírové ručníky, co bývají na záchodech, všude jen ty vzduchové vysušovače, takže když už byly ponožky mokré, pokračovala jsem toaletním papírem. Byla jsem tam opravdu za exota. Nahoře byl Cameron a nakonec se mi povedlo ho přesvědčit, že i když mám 14 dnů na zrušení smlouvy, tak to dnes ještě nepodepíšu a rozmyslím si to.

Na pokoji jsem vybalila věci, ale v pokoji je taková zima, že by mi to neuschlo a nechtělo se mi to tahat špinavé. Na recepci jsem se domluvila, že mi to vyperou. Měla jsem to nechat ve speciální tašce před pokojem, ale to mi došlo až teď, já to nechala v pokoji, ale už to tady není, takže to zjevně našli :-). Poučení pro příští cestu: Stačí si vzít 2x míň věci (a 2x víc peněz);-).

Konečně jsem se vydala do námořního muzea. Cestou mě přepadl hlad, tak jsem si šla koupit vietnamskou polévku. Australská kuchyň jako taková neexistuje, je tady jen to, co převzali z ostatních států – kromě fish and chips ještě čínská, japonská a vietnamská jídla. Trošku mě překvapilo, když jsem si koupila relativně levnou polévku a zaplatila za ní několikrát víc. Pak se to vysvětlilo – připravovali mi 4 polévky. Nicméně já jsem byla tak drsná, že jsem jim to řekla a vzala si jen jednu, dokonce mi vrátili zbytek peněz (v ČR bych se asi neodvážila to řešit 🙂 ). V Darling Harbour, přístavu u muzea jsem to do sebe nalila a běžela do muzea. Bylo to supr, krásný pohled na bitevní loď nebo starou plachetnici a dokonce mě pustili i na maják, když jsem neměla zakoupenou speciální kartu (pán řekl, že pokud mám 2 nebo 1 dolar, tak mě tam pustí, tak jsem řekla, že jeden mám 🙂 ). Z majáku byl úžasný vyhled (byla zrovna duha).

Po muzeu jsem si chěla splnit svůj sen a jít do kina, abych koukala na film jen anglicky. Našla jsem si, že v 16:45 dávají nové Piráty z Karibiku. Kino je taky v naší ulici (jak jinak), tak jsem tam vyrazila, ale nějak jsem ho nemohla najít. Zeptala jsem se jedné paní, zda neví, kde je kino. Z paní se vyklubala Češka (poznala na měm přízvuku, že nejsem místní), tak jsem prvně po skoro týdnu mluvila česky :-). Do kina jsem doběhla v 16:50, už jsem měla zase hlad, ale bylo pozdě, tak jsem letěla dovnitř… a pak ještě 20 minut koukala na reklamy. Pak se plátno vyplo a 15 minut se nic nedělo. Vešla paní, že se omlouvá, ale že se jim to tam nějak porouchalo. Po dalších 15 min jsem vstala a šla jsem vrátit vstupenku. Škoda, na to jsem se fakt těšila. Ale je kritický den, takže se nedá nic dělat.

Cestou domů jsem uviděla kostel, kde měli dnes od 18ti speciální léčení motlitbou. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych se tam šla podívat, zda je to takové jako ve filmech, kde jsou všichni v tranzu a zpívají a pak pán, co přijede na vozíčku odejde po svých. Ale jelikož mám kritický den, nechtěla jsem nic riskovat a šla radši na hotel. Cestou už nebyla otevřená ani jedna kavárna, přitom ráno jich je tam milion. Vrrr.

No a aby to ještě nebylo vše, přišla mi sms, že mi končí licence na prodej tabletů (ehm, žádnou takovou nemám). Ale že do 2018 můžu prodávat max. 100 ks jednoho typu. Pak si musím certifikát prodloužit (někde v Hong Kongu). Tak pokud byste měli někdo zájem o tablet.. 😉

Zítra je můj poslední den v Sydney a konečně jedu na University of Sydney, škoda, že to nakonec vyšlo tak, že tam budu jen jeden den, doufala jsem v 3 dny. Ale zase jsem alespoň měla čas na jiné zážitky 🙂

 

Čtvrtek 1.6.

Dnes mám v plánu navštívit profesora YC Lianga z University of Sydney. Konečně budu moct něco a někoho reprezentovat :-).

Jelikož jsem ráno měla spoustu času, vyrazila jsem v ráno v klidu z hotelu, dobila jsem si Opal kartu (něco jako naše Lítačka), i když zbytečně, nakonec jsem tam toho tolik nepotřebovala.. a vydala jsem se do campusu. Pamatovala jsem si, kde mám vystoupit z autobusu a dál jsem chtěla jít podle mapy. To bych si ale neměla vzít mapu centra, kde už univerzita není.. Naštěstí mám stažené offline google maps, takže sice nefunguje navigace, ale alespoň vím, kde jsem. Protože jsem měla opravdu čas, šla jsem ne úplně přímo, ještě jsem se zastavila v interaktivním Power Museum. Tam jsem měla úspěch – povedlo se mi složit lidské tělo z kostí. Ano, dílků s kostmi bylo asi 6, ale přesto. Ostatní návštěvníci s tím měli problémy. Třeba ti dva 6ti letí kluci.. Pak jsem šla kolem aquacentra Iana Thorpeho, až k Blackwattle Bay a pak skrytými uličkami směrem k univerzitě. Ty malé uličky byly úžasné. Domy byly velikosti cca 8x4m, byly dvoupatrové, jako z nějakého starého filmu.

A univerzita je kapitola sama o sobě. Mají OBROVSKÝ kampus, kde je všechno.. od kolejí přes fakulty až po obchody a kulturní nebo sportovní centrum. Přišlo mi to hodně fajn, protože tam studenti opravdu měli spoustu vyžití aniž by museli jít nebo jet někam daleko od kolejí. Setkání s panem profesorem bylo hodně teoretické, protože je na univerzitě jen od letošního roku a moc toho nevěděl o tom, co mě zajímalo. Takže po půl hodině jsme se shodli, že jediná věc, která má smysl, je ozvat se, až budou mít hotovou vlastní laboratoř (která se teď teprve staví a zařizuje) a budou pracovat na vlastních projektech. Škoda, čekala jsem od toho opravdu víc..

Nicméně přede mnou byl volný večer. Pešky jsem došla k naší ulici a znovu zkusila kino :-). Tentokrát jsem neměla kritický den :-). Nejenomže film začal relativně včas (přišla jsem o první minuty), ale bylo to SUPR. Piráti z Karibiku byli fajn, ale k tomu jsem byla v sále, kde bylo trochu zaoblené plátno, všeho všudy asi 35 křesel, po 5-6 v řadě, každé bylo pohodlné, velké, široké, sklápěci.. teda to jsem viděla u pána, přes kterého jsem šla a trochu jsem ho přišlápla. Když jsem si chtěla sklopit sedadlo a vysunout podnožku sama, tak to nešlo, místo toho jsem celé sedadlo rozebrala. Pak jsem to vzdala, ale když jsem viděla souseda (o 2 m ode mě dál), že leží a má vyložené nohy, tak jsem ho šla poprosit, zda by mi nepomohl. Chudák… měl tam přítelkyni, která na mě koukala divně. Ale to nevadí, protože se mu to povedlo, našel tajné tlačítko a najednou jsem ležela s nohama na podnožce :-). Vedle sebe na stolku šumivé víno.. no prostě film byl supr :-).

Takhle nějak jsem si představovala poslední večer v Sydney. S procházkou nočním městem.. Nebýt toho, že mi nechali v pokoji otevřené okno, takže to tady bylo jako v lednici a když jsem si chtěla uvařit čaj, tak jsem nenašla kabel, který tady ještě včera byl, bylo by to úplně skvělé :-). Teď už balím, zítra brzy ráno vvyrážím na letiště směr Melbourne. Zrovna dnes u snídaně hlásili, jak tam zatkli nějakého teroristu, tak snad nebude  kritický den ani zítra :-).

 

Pátek 2.6.

Dnes jsem se přesunula do Melbourne. Vše klapalo, než jsem se začala připravovat na letišti na zápas AFL, přečetla si pravidla (a ne, není to rugby 🙂 ) a našla spojení, jak se z Melbourne dostanu do Geelongu a zpátky a jelikož mě zítra čeká Tasmánie, spala bych 3 hodiny. A to jsem dnes nějaká vyřízená a nevyspalá. Tak jsem si americký fotbal rozmyslela a prodala vstupenku s tím, že budu mít alespoň klid na město.

Let byl fajn, krátký, trošku mi to kazilo jen to, že jsem seděla na jedné sedačce s půlkou paní odvedle, která se na svojí nevešla. Ale s dětma nezatopíš.. Pro všechny byla veliká atrakce, že na jednom kopci cestou byl sníh. Všichni si to začali fotit, jakoby sníh v životě neviděli. Z letiště jsem se Skybusem dostala do centra (South Cross Station), odkud měl být bezplatný odvoz do vybraných hotelů. Jelikož můj hotel je na Little Bourke Street, přišlo mi nejlepší svozové místo Little Bourke Street, Hotel Ibis. Když jsem se na informacích ptala, kde najdu shuttle, pán se usmál a řekl, že hned jak vyjdu ven a zabočím doprava, bude tam Little Bourke st a hotel Ibis. Supr, alespoň nemusím přestupovat. Nečekala jsem ale, že Little Bourke st je něco jako George st v Sydney. Je opravdu dlouhá, u nádraží byly čísla kolem 800 a můj hotel měl číslo 20. Nechtěla jsem se ale ztrapnit a vracet se za pánem, takže jsem se vydala nahoru ulicí pěšky. Po půl hodině chůze a boje s kufrem, který si dělal, co chtěl, párkrát mě dokonce zezadu napadl, jsem zjistila, že můj hotel je v místním Chinatown. Supr. A to jsem chtěla zažít lokální atmosféru. Paní na recepci udivilo, že jsem sama a že opravdu budu sama i v pokoji, nicméně mi nakonec dala klíček a pustila mě nahoru do 8. patra. Z okna koukám na mrakodrapy… úžasný.

Začala jsem se zajímat o zítřejší let do Hobartu v Tasmánii a zjistila jsem, že jsem před pár týdny zbytečně zpanikařila, když jsem si myslela, že nemám letenku a dokupovala jsem jí, protože jsem opravdu měla zpáteční let. Takže teď mám pro změnu 2 letenky do Hobartu a jednu zpátky. Hm. Zrušit už nejde (je míň než 24 hodin), takže si ráno vyberu, kterým letem poletím, výlet stihnu obojím :-).

Poté následovala procházka městem. Opravdu mě překvapilo, že jsou tady taky mrakodrapy, čekala jsem míň moderní město.. v centru skoro nejsou auta, protože je tam free-tram zone a po centru se dá jezdit zdarma. Všude jsou samé restaurace a kavárny. Když jsem ale chtěla kafe, které neobsluhují Číňani, aby to byla místní dobrá káva, dloouho jsem nic neviděla, až pak jsem omylem natrefila na jeden otevřený výklad uvnitř schované pasáže, kde se prodávalo jen kafe, takže bylo opravdu dobré. Podívala jsem se na Etihad Stadium (největší stadion v Melbourne), na přístav, parlament, katedrálu sv. Alžběty, radnici.. Cestou na hotel jsem se zastavila v pivovaru, kde měli 10 druhů točeného piva a ochutnala pintu hnědého silného Growler Brown Ale. Nebylo špatné, ale bylo opravdu silné a byla jsem ráda, že jsem trefila přes silnici ke dveřím hotelu a dokázala se dostat dovnitř do pokoje. Zase mě překvapil výhled z okna na mrakodrapy… SUPR :-). Navíc v televizi dávají živý přenos toho zápasu z AFL navíc s komentářem, takže sice nechápu, proč hráči dělají to, co dělají, ale mám to i s detaily :-).

To je pro dnešek vše. Ráno vstávám buď na letadlo v 9:40 nebo 10:15, mám na výběr :-). Pak budu celé dva dny v Tasmániii. Navíc mám v plánu dva výlety (sobota i neděle), ale ani u jednoho nevím, kdy mám kde sraz. A nemám odvoz zpátky na letiště u odletu, protože už nebylo místo v autobusech. Takže jsem zvědavá, jak to tam dopadne :-). V Tasmánii se asi moc nedostanu k internetu. Takže napíšu až po pondělní konferenci, na kterou se opravdu těším :-).

 

Sobota 3.6.
Zase jsem vstala už ve 4 hodiny ráno. Mělo to jednu výhodu – nezaspala jsem a vydala jsem se na dřívější let. Jako zkušená Melbourňanka jsem vyrazila na tramvaj, dojela jsem na správnou zastávku, po chvíli jsem našla autobus do Avalonu (druhé letiště pro Melbourne), který jsem měla stihnout. Nicméně když jsem chtěla nastoupit, paní řidička mi nemohla odpípnout jízdenku, protože byla na to první letiště. Asi mi blbě rozuměli, když jsem si to kuovala, určitě jsem totiž chtěla jízdenku do Avalonu. Paní mě poslala urychleně si koupit novou, že prý počká. Doběhla jsem k pokladnám, vystála si frontu, počítala každou vteřinu. Když jsem pak na pokladního vychrlila, že chci vyměnit jízdenku, tak mě nechal domluvit a až pak řekl, že jsem špatně a SkyBus má pokladny vedle, vrr. Běžela jsem tam, tam mi řekli, že nic nevymění, ale můžu si koupit novou. Naštěstí jsem věděla, že návrat je do Tullamarine, takže jsem si koupila jen jednosměrnou. Běžela jsem zpátky, paní řidička fakt počkala a hend jak jsem doběhla, vyrazili jsme.

Krásně jsme stihli letadlo, let trval jen něco přes hodinu, přesto jsem na pár minut dokázala usnout. Když jsme přistáli, vzala jsem si baťoh na kolena a zjistila, že je úplně mokrý. A já teda taky. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne a běžela jsem si vyndat všechny věci (vše mokré) a utíra baťoh. Měla jsem tam flašku s vodou, ale ta byla po stranách suchá, takže to podle mě nevyteklo odtamtud. Někdo mi ten baťoh během letu namočil. Jinak si to neumím vysvětlit..
Před letištěm čekal Shuttle, který jsem už měla zaplacený, takže všechno klaplo. Jen jsem původně počítala s tím, že si cestou nastuduju mapu a kde mám vystoupit, ale bez wifi se žádná mapa nenačetla. Navíc se na jejich dálnici něco stalo a auta před námi začaly prudce brzdit, což náš řidič nezvládl a tak jsme nabourali do auta před námi. Hrozná rána a v tu chvíli jsem byla ráda, že mají zákon být připoutaní i v autobusech. Ale asi se nestalo nic hrozného, protože si to řidiči naštvaně vyříkali, vyměnili si vizitky a za chvíli jse už jeli dál. Když jsme projeli mojí ulicí, řekla jsem řidiči, že si vystoupím, ale on řekl, že mám zaplaceno až na konečnou a že mě tam zaveze. Vyložil mě půl hodiny od místa, kam jsem se chtěla dostat. Beztak jsem ale měla ještě skoro dvě hodiny do srazu na výlet. Prošla jsem si centrum, známý soboní trh Salamanca, přístav a zjistila, že 25 min, které jsem si nechala na cestu k hotelu, bude asi málo. Jelikož popisné číslo bylo skoro 700 a já byla na začátku. V panice jsem běžela nahoru ulicí, ale naštěstí i tady vynechávali spoustu čísel, takže jsem to nakonec v pohodě stihla. Dokonce jsem si stihla přečíst, že v sobotu tam je živá hudba. Jupííí.

Pak už dorazil mikrobus, kde byl zatím jen řidič a řekl mi, že si můžu klidně sednout dopředu. Potěšila jsem se, že budu mít hezký výhled a souhlasila jsem. Ale nebyl to dobrý nápad. Nezastavil pusu a celý čas něco mlel a navíc očekával odpověď. Naštěstí se všem svým vtipům vžy zasmál, takže jsem věděla, kdy se mám taky smát. Nabrali jsme ostatní a vyrazili do Bonorong Wildlife Park, kde byla spousta velkých kengur a mohli jsme je krmit, krásní ptáci, tasmánští čeri. A byl tam roztomilý wombat, který se snažil vylézt nahoru, toho chci doma.. Bylo to fajn. A pak směr Richmond, 2. nejstarší tasmánské osídlení. Byla to taková krásná malá vesnička, opravdu se mi tam líbilo.

Cestou zpátky jsem se nechala vyhodit u přístavu, abych si ještě prošla město a pomalu došla k hostelu. Dostala jsem klíče od pokoje a heslo k wifi. Pokoj se 2 poschodovýma palandama měl tak 2X3 metry, umývadlo se dotýkalo postele a muselo se stát zboku. Na všech postelích byly rozvěšené šaty. Z mé jsem je přendala vedle a vtom se ve dveřích ze sprchy objevila má spolubydlící – Číňanka, která zaneřádila celou koupelnu a nechala to tak. Ve sprše tekla buď horká nebo ledová voda, ale mně to už bylo jedno :-). Šla jsem s knížkou o patro níž do baru, který není jen pro hotelové hosty a s příjemným očekáváním živé hudby jsem si dala místní dobré víno a četla si knížku. Jelikož koncert do 22 nezačal a já byla mrtvá, šla jsem spát. Ale za chvíli mě vzbudil šílený řev a řachot – koncert pode mnou. Byl to death metal a já si v tu chvíli přála, aby to byl dead metal. Když ve dvě skončili, chytla se spolubydlící a až do rána chrápala tak strašně, že když jsem už na chvíli usnula, měla jsem noční můry.

Ponaučení:
– připoutání v autě má svůj smysl
– pořád se jezdí vlevo
– melbournské letiště je Tullamarine, ne Tullamore, když jsem si kupovala jízdenky, koukali na mě divně
– death meal should be dead
– zatím jsem nepotkala ani jednoho policajta, ani v Sydney nebo Melbourne. Asi tam fakt nejsou, jinak nevím..

Neděle 4.6.

Ráno jsem vypadla z chrápárny, zjisttila, že v hostelu máme i snídani, kterou už ale nestíhám a jen co jsem vyšla ven, přijel bílý range rover se značkou FN1111 a Garetherm – můj guide pro dnešní výlet. Dověděla jsem se že jsem sama, takže mám opravdu private tour, že to normálně nedělá, jen pro hezké holky, ale bohužel ne vždy vyjde, že je hezká. Ehm. Nejenom že jsem seděla na sedadle smrti, ale ještě mám divného dýchavičného asi 60ti letého dědka, který celou cestu jel nějaké ralley – jel dvakrát rychleji, než tam byly značky, využíval všechny pruhy, brzdil smykem. No nebylo mi všechno jedno. Jednou jsem ho poprosila, aby zastavil u nějakého ViewPointu, abych si to vyfotila. Zabrzdil smykem, otočil to o 180 stupňů a vysadil mě s tím, že je to stejně zavřené, že musím fotit vedle lávky. Došla jsem tam a nebylo tam přes les vidět vůbec nic. Ale Gareth na mě koukal, tak jsem to nic vyfotila, vrátila se do auta a radši mu poděkovala.
První zastávka podle programu byla Tahuna Airwalk. Dorazili jsme tam asi v 9:45, přičemž otevírali v 10. Garethovi to ale bylo jedno, rukama mě strčil někam, kde bylo napsáno: Do not cross unles having a valid ticket (já žádný ticket samozřejmě neměla). Pak mi řekl, že mám jít po airwalku, pak se trochu vrátit a přes dva mosty zpátky. Ukázal mi to rychle na mapě. Poprosila jsem ho o mapu. Zasmál se, že tady se nemůžu ztratit. Asi mě nezná. Nicméně mi nic nedal a navíc tam ještě nikdo jiný nebyl, takže jsem šla sama a nakonec jsem opravdu našla správnou cestu. Airwalk byl úžasný, něco jako vysutý dlouhý most ve výšce asi 10 m nad zemí, krásný výhled.. Pak jsem asi hodinu šla sama lesem, občas tam byl houpající se most a bylo opravdu krásně. Když jsem dorazia do visitor centra, kde na mě čekal Gareth, podivil se, že tam jsem tak brzy a že si mám objednat kafe, protože má ještě něco rozdělaného na počítači. Objednala jsem si kávu a v tom se mě zeptal, zda se chci podívat na něco, čemu jsem nerozuměla. Řekla jsem, že jo. Ok. Přinesl nějaký papír, kde bylo napsáno, že se zříkam odpovědnosti za to, když se mi něco stane. Ještě bylo potřeba podpis svědka, toho se ujal Gareth. To jsem už měla strach. Navíc za to chtěli 18 dolarů :-). Odvedl mě do lesa a tam bylo rogallo na drátě. Uff, bála jsem se bungee jumpingu z mostu nebo něčeho takového. Tohle byla proti tomu pohoda :-). Pán, co to provozoval, mě dokonce nechal svézt dvakrát, protože se mi to prý evidentně líbilo :-).
Cestou zpátky začalo auto zběsile pípat. Gareth znervózněl, pak řekl, že je to asi benzín, takže musíme jet rychle, aby stihl dojet na benzínku (ehm). A jak řekl, tak udělal. V tomhle závodě jsme jednoznačně vyhráli, nejen proto, že na silnici nebyl nikdo kromě 2 motorek, které jsme vytlačili do lesa, ale proto, že pro takovou jízdu prostě nejsou soupeři. Nicméně benzínku jsme stihli, takže to mělo dobrý konec.
Cestou jsme se ještě zastavili na ochutnávce ciderů, protože jižní Tasmánie je oopravdu ciderová oblast. To mělo ještě lepší konec :-).
Dál jsme se vydali na Mount Wellington, pátou nejvyšší horu Tasmánie. Cestou nahoru začalo pršet, foukat a ochladilo se na 6 stupňu. Nahoře na vrcholu se skoro nedalo vydržet. za pár minut jsem promrzla na kost. Ale výhled byl neskutečný. Nic takového jsem zatím ještě nezažila. Opravdu to stálo za to.
Pak už zbýval jen ZooDoo Park, ale ten jsem se rozhodla vynechat, protože je to jako Bonorong a radši jsem si domluvila sýrárnu s ochutnávkou sýrů Wicked a návštěvu Paddleduck Vineyard s ochutnávkou VÝBORNÝCH vín.
Jelikož jsme byli poblíž letiště, poprosila jsem Garetha, aby mě hodil rovnou tam, třeba se mi povede nechat se přeložit na dřívější let a být rozumně v Melbourne (podle původního plánu jsem měla letět až 21:35). Nechala jsem se odbavit, prošla checkinem a pak jsem se chtěla zeptat, zda mě nepřeloží. Jenže to je před checkin zónou. Zeptala jsem se pána u checkinu zda si tam nemůžu nechat baťoh a jen se skočit na něco zeptat k přepážc Virgin Airlines. Jenže to byla blbost. “Nechat baťoh? Stůjte. Security!”. A už to bylo. Výslech, proč tam chci nechat baťoh, co v něm mám, kontrola dokladů.. A mezitím byl předešlý let (v 17) CLOSED a už nemohli nikoho přidat a další let od VA do Melbourne byl až můj ve 21:35. Vrrrr. Znovu jsem si prošla checkinem a DLOUHO čekala na svůj let. Po letě jsem se už zkušeně dostala Skybusem do centra a tramvají na hotel.
Zítra je konečně konference jupii 🙂

 

Pondělí 5.6.
Konference. Kvůli tomu jsem sem jela :-). U prezence se zjistilo, že tam nemám připravenou vizitku, ale nicméně na to byli připravení a nechali mi jí vytisknout. Coffee break byla až za 3 přednášky, ale ty utekly rychle, bylo to zajímavé (i když na mě příliš obecné.. 🙁 ). Internet věcí je relativně nová oblast a firmy se snaží dát o sobě spíš vědět a představit svoje produkty než jít nějak do detailů, to by tady ty ředitelé a manažeři asi neocenili. Podobně probíhal celý den, nebýt toho, že jsem po odpolední pauze vypadla na chvíli ven a trošku zabloudila, takže jsem nakonec byla ráda, že jsem stihla poslední přednášku a rozlučkový drink :-).

Po konferenci jsem se rozloučila s novými “kamarády” a ještě jsem se vydala do nočního Melbourne. Teda ono je to tady noční od pěti hodin.. 🙂 Je to jiný pohled na mrakodrapy..

Zítra mám volný den, už mám koupenou Myki explorer, něco jako jednodenní lítačku, takže zítra budu moct jezdit kam jen budu chtít. Plánuju se podívat na okruh F1, možná do muzea Imax, na kriketový stadion.. 🙂

 

 

 

Úterý 6.6.

Dnes je poslední den v Melbourne (a vlastně v Austrálii), pokud nepočítám zítřek, kdy už odlítám. Ráno jsem se svezla tramvají k Melbourne Grand Prix okruhu v Albert parku. Je to okruh, který se jede na “normálních” silnicích, které jsou kvůli F1 zavřené, pro tyto závody není vystavěná speciální dráha. Kolem jezer jsem se dostala k Shrine of Remembrance (hezká fontána) a pak jsem šla kousek dál k něčemu, co z dálky vypadalo jako pyramida. Když jsem tam došla, tak jsem zjistila, že tohle je opravdová Shrine of Remembrance – pomník postavený válečným obětím obou světových válek. A jelikož je dnes zrovna 73 let od vylodění v Normandii, chytla jsem pamětní akt, který se tam konal. V pomníku je krypta, kde jsou vlajky všech spojeneckých států a taky v pár desítkách knížkách jména obětí. Po bloudění v kryptě mě vysvobodil hlídač, který řekl, že jsem už udělala několik okruhů a zda nějak nechci pomoct :-). Doprovodil mě ven a ještě mi poradil, že mám jít nahoru na balkon, abych měla hezký výhled (nekecal).

Odtamtud jsem pokračovala do královské botanické zahrady, která byla obrovská a opravdu krásná, hezky upravená a udržovaná. Ze zahrady jsem se dostala k Melbourne Cricket Ground a k olympijskému parku, kde jsou mimo jiné kurty pro Australian Open. Bylo tam strašně moc kurtů, ty s vyššími čísly ani neměli místo pro diváky. Dál jsem šla do centra na Federal Square a do muzea filmu. To bylo skvělé, bylo tam i dost interaktivních věcí, takže to stálo za to. Pak přes původní dům Jamese Cooka (Cook’s Cottage) zpátky do hotelu.

Jelikož lilo, musela jsem počkat do večera, než bylo vhodné jít zase ven. Tentokrát jsem to vzala dolů k Southern Cross Station do Docklands. Kousek dál bylo místo, kde se dalo jít až úplně k moři. Tam jsem chtěla udělat krásnou fotku, ale jak bylo vlhko a tma, tak jsem měla pořád představu, že mám ještě dva kroky k vodě a najednou jsem byla ve vodě. Noha mi uklouzla a sedla jsem si na ní na bok, takže jedna nohavice a bota byly úplně mokré.. Naštěstí se nic nestalo, až na to, že jsem nějak pustila mapu, kterou jsem držela, telefon jsem nepustila. S jednou čvachtající botou a úplně zmrzlá jsem pospíchala k hotelu. Cestou mě ještě zastavili stoupenci Hare Krischna (nebo jak se to píše) a něco po mě chtěli, ale já vůbec neměla náladu se s nimi vybyvovat. Takže jsem je tam nechala a šla dál, za mnou zůstala jedna mokrá stopa.. V hotelu si na recepci všimli, že je něco špatně a zeptali se mě, zda nechci pomoct se sušením. Tak jsem souhlasila, že potřebuju vysušit botu. Zavolali nějaké Číňance, ta přišla na pokoj a vzala si botu. Doufám, že patří k personálu a zítra mi jí vrátí. Jinak budu muset jít s jednou pantoflí.

Asi je nejvyšší čas vrátit se domů :-). Zítra ráno nemusím pospíchat, v klidu sbalím a vyrazím na letiště a odpoledne hurá do Abú Dabí (14 hodin v letadle, to bude suprrr 🙂 ).

 

Středa 7.6.

Dnes mám opravdu volný den. Stačí, když ve 12 pojedu na letiště. Navíc jsem opravdu měla botu na vrátnici, takže jsem dopoledne mohla ještě vyrazit ven.

Ráno jsem se ještě stihla podívát na sever od hotelu (teda myslím, že to byl sever, na mapu jsem nekoukala, ale bylo to nahoře od hotelu z mého pohledu). Procházka nebyla úplně taková, jakou jsem si představovala, protože jsem na jednom místě blbě zatočila a šla blbým směrem, ale nakonec to bylo fajn, prošla jsem si Fitzroy’s garden a přes Melbournské muzeum jsem šla oklikou do hotelu. Vyzvedla jsem si kufr, zkušeně se dostala na Southern Cross Station, kde jsem měla už koupenou jízdenku a jeli jsme na letiště. Nakonec jsem tam byla skoro 3 hodiny před odletem, ale ukázalo se, že to není až tak brzy, jak to vypadá, protože jsem hodinu čekala jen na check in.

Další půlhodinu jsem se zdržela u prohlídky, protože jsem si neuvědomila, že když mám v baťohu příbor, nebude se jim líbit ten nůž. Teda nožík, on to fakt nebyl nůž :-). Já jen měla ráno sbalený celý kufr a zapomněla jsem na příbor. A jelikož se kufr otevírá fakt blbě, tak jsem si řekla, že se na to vykašlu a vezmu si ho do příručního baťohu. Následovalo zase zpovídání a vzerubná prohlídka baťohu. Na to jsem už ale zvyklá, takže mě to vůbec nerozhodilo. Nakonec to skončilo remízou – oni si vzali nožík a já mohla jít.

Let byl dlouhý, ale jelikož jsem si řekla o místo vlevo v ostrůvku a o sedadlo vedle bylo prázdno (a za tím sedadlem taky), tak jsem si přesedla a mohla si sklopit sedadlo, jupii :-). Vedle mě seděl kluk, který pořád koukal na fotbal a tak nějak jsme se dali do řeči a vypadlo z něj, že je fotbalista ze Španělska :-). Jméno si bohužel nepamatuju, ale určitě je to někdo slavný ;-).
Bezlepkové a bezlaktózové jídlo má jedinou výhodu – dostala jsem ho jako první, jupíí :-). Ostatní si na svoje “obyčejné” jídlo museli ještě dlouho počkat, já už byla dávno po jídle :-). K tomu jsem dostávala bílé víno, které nebylo úplně špatné a koukala jsem na nové filmy, takže to nakonec ubíhalo celkem rychle. Navíc jsem si mohla pustit nějaké filmy, které nabízeli v letadle. Kdyby let trval třeba o 10 hodin míň a vše ostatní bylo tak, jak bylo, tak by to bylo úplně ideální 🙂

A jak bych shrnula svojí cestu do Austrálie.. Lidi (zákazníci, chodci) jsou na prvním místě. Dokonce i když v Sydney opravovali celou mojí George St a byly tam uzávěrky a lidi museli chvíli počkat, řídili to pracovníci, kteří se šíleně omlouvali, ale zároven se na lidi usmívali. V obchodě to samé. Všichni se na zákazníka usmívají, neviděla jsem žádné otrávené ksichty. Líbilo se mi taky, že se snaží lidem pobyt ve městě co nejvíc zpříjemnit (zdarma státní muzea, záchody, v Melbourne doprava v centru, hodně free wifi). Za celý ten čas jsem viděla všeho všudy asi 4 psy. Nic proti psům, i když jsou kočky lepší, ale je to vidět, že tam nejsou a parky jsou opravdu čisté. Lidi leží na trávě a nekoukají u každého kroku pod nohy, aby do něčeho nešlápli. Neviděla jsem nikoho kouřit..  A úplný závěr – Austrálie určitě stojí za to. A to jsem viděla jen malý kousek toho, co tato země nabízí..

Jak jsem psala, let do Abú Dabí jsem teda přežila. Když jsme přistáli, ještě jsme 20 minut jeli zaparkovat letadlo a pak dalších 15 minut autobusem na letiště. Cestou byla prohlídka pasů, a to bylo něco. Policajti v těch svých bílých županech a krajkovaných šátcích se podívali na můj pas a začala naše konverzace:
On: Odkud jste?
Já: Z České republiky.
On: Kde je to?
Já: Vedle Německa..
On: A kde máte německé razítko?
Já: Já nejsem z Německa, jsem z České republiky.
On: A kde máte české razítko?
Já: Jsem z EU, takže žádné razítko nepotřebuju..
On: Ale přiletěla jste z Austrálie.
Já: Ano.
On: A kde máte australské razítko?
Já: Ale já letím do ČR.
On: Ale tady je výstup pro Abú Dabí.
Já: Ano, já vím, já tady vystupuju, den tady zůstanu a pak poletím do ČR.
On: A kde máte české razítko?

Když viděl, že se nakonec nedomluvíme, vzdychl si, dal mi do pasu razítko a pustil mě dál.

Musela jsem obejít snad celé velké letiště, abych se dostala do hotelu. Na pásu, kterým jsem jela o patro níž, se najednou kufr splašil a ujel mi (měla jsem baťoh, tašku a neposedný kufr). Cestou sejmul jednoho místního župaňáka a jel dál i když už byl mimo schody, takže mi ho zastavili cizí páni. To nám to tady hezky začíná.

 

Čtvrtek 9.6.

Od 4 ráno jsem byla vzhůru. Takže po dni, který trval díky časovému posunu o 6 hodin déle, jsem spala 3 hodiny a další noc nebudu spát vůbec, ve 2 mi letí letadlo a do 9ti budu lítat nebo přestupovat. Vrr.

Jediná výhoda, kterou to mělo, je to, že jsem ráno úplně v pohodě stihla sbalit věci, připravit se na výlet a hlavně dát dárky pro děti do příručního zavazadla :-). V 8 už jsem netrpělivě čekala na svého průvodce, dokonce jsem si trochu nastudovala turistickou mapu Abú Dabí, abych byla připravena. Takže jsem přesně věděla, co chci vidět a tak.

Poté, co jsme vyrazili a seznámili jsme se, jsem se zeptala, zda se podíváme na Sheikh Zayed Mosque (mešita šejka Zayeda) a ostrov Yas. Hassan chvíli přikyvoval a pak řekl, že ne, že je to na druhou stranu. Trošku jsem znejistěla. “Takže cestou zpátky?”, zeptala jsem se. A Hassan odpověděl, že ne, že to je směrem na Abú Dabí a my jedeme na Dubaj. Zareagovala jsem trošku zděšeně, že to je omyl, že já chci vidět Abú Dabí. A on na to, že jsem si neměla kupovat výlet do Dubaje. Ukázal mi papír a fakt to bylo tak, jak říkal. Mě zmátlo to, že tam bylo výslovně napsané, že je to z Abú Dabí. A jak jsem to tam viděla, tak jsem byla spokojená a nenapadlo mě, že tam může být ještě něco s Dubají. Nicméně jsem už měla zaplacený vstup na nejvyšší věž světa Burj al khalifa a to by zase byla škoda nevyužít. Takže mi to sice bylo líto, ale zase jsem si říkala, že do Abú Dabí můžu letět někdy příště :-).

Viděla jsem toho hodně – tržnici s kořením, zlaté koberce, známé budovy a hotely, fontánu a pak jsem byla i v té nejvyšší věži a výhled z ní byl úžasný. Něco jako z tasmánského Mount Blanc, ale tady byly vidět všechny ty mrakodrapy a stavby kolem.. No nechtělo se mi odtamtud :-). Pak jsme se s Hassanem ještě dohodli, že pojedeme i do Abú Dabí a projdeme nejznámější věci. Nakonec jsme tam byli skoro až do večera a viděla jsem toho víc, než jsem původně chtěla podle mapičky pro turisty. Obě dvě města jsou úžasná, Dubaj je trošku více historické (pro ně jsou staré budovy kolem 50ti let), Abú Dabí je zase snad nejmodernější na světě. V obou se šíleně rychle staví a viděla jsem několik dalších rozestavěných mrakodrapů. Teprve před pár desítkami let se totiž našly náleziště ropy a stát natolik zbohatl, že se z něj stalo sídlo celebrit a bohatých lidí.

V Dubaji jezdí tramvaje, metra a vlaky bez řidiče a dokonce i bez lidské obsluhy. V Abú Dabí se zase zavlažují pásy zeleně kolem dálnice, protože jsou bohatí a můžou si dovolit, aby to dobře vypadalo. Místní, resp. tzv. native, neplatí žádné daně a je jich asi jen 5% z celkových obyvatel. Když se vezmou dva native a mají děti, tak to dítě je automaticky native. Když se native muž ožení s přistěhovanou ženou, po 5ti letech získá status native. Muž, který se přistěhoval, nikdy tento status nezíská (protože je tady patriarchát a vše se podřídí národnosti muže). Muži mají až 4 manželky, pokud na to mají peníze. Když se vezmou 2 native a nemají vlastní dům, tak jim je vláda přidělí (aby je podpořila). Taky jsou vysoké přídavky na děti. Ale zase strašně drahé školné (a školy jsou opravdu kvalitní, jsou tady pobočky mnoha známých univerzit a studují na nich lidi, kteří nedostanou víza třeba do USA nebo Velké Británie). Jsou tady známé kliniky ap. Jsem si jistá, že za 10 let budou obě města zase vypadat jinak. Hassan mi toho vyprávěl opravdu hodně.

Navíc jsem zase po delší době dostala nabídku k sňatku. Můžu být 3. ženou Ahmeda. Ani nevím, jaké věno bych dostala, moc anglicky neuměl, ale mával mi před nosem velkým zlatým prstenem a tvrdil, že není jediný, který má. Mám jeho telefon a až si to rozmyslím, mám se mu ozvat.

Jsem ráda, že jsem se s těmi mrakodrapy potkávala postupně. Nejdřív Sydney, pak Melbourne, kde jich bylo víc, Dubaj a nakonec Abú Dabí, ve kterém byly i mrakodrapová sídliště. Prostě to tam je normální. A do toho jsou tam “staré” mešity. A místní opravdu dodržují pět časů denního modlení. Když jsem odpoledne chodila kolem World Trade v Abú Dabí, tak zrovna začali svolávat a opravdu k mešitě dorazili muži z okolí, sundali si boty a ponožky a šli se dovnitř modlit. Jen muži, ženy tam nesmí. Jediná nemilá věc, která mě chytla, je to, že zrovna probíhá ramadán. Takže muslimové nesmí přes den jíst, až po 19 večer. Takže skoro všechny restaurace / občerstvení / kavárny jsou zavřené, což se u celodenního výletu nehodí :-). Ale místní ví, že některé obchody prodávají jídlo, ale jen Take away. Jen musíš přijít najisto, protože výklady jsou zvenku zakryté, nesmí to být vidět. Jíst se nesmí na veřejných místech, takže třeba v autě je to už ok.

Poté, co jsme se vrátili z výletu, jsem si vyzvedla kufr v hotelu a mohla jsem se tam ještě vysprchovat, protože venku bylo celý den až 45 stupňů (můj rekord, divím se, že jsem tam někde neodpadla 🙂 ), mi zbývalo pořád ještě 9 hodin do odletu. A 2 hodiny do otevření kavárny nebo restaurace a pak další dvě hodiny do spuštění online checkinu. Jelikož jsem byla nevyspalá, usínala jsem u psaní zápisků.

Ponaučení:
– Dubaj není Abú Dabí, i když se to vyslovuje skoro stejně.
– Ve Spojených Arabských Emirátech se jezdí vpravo 🙂
– Ramadán není nejlepší období pro turisty, pokud nemají zásoby jídla s sebou
– Lepší druhá manželka (teď) než třetí 🙂

 

Pátek 9.6.

Let do Aú Dabí byl snad nejhorší v životě. Neměla jsem ani kousek místa na nohy, protože pod sedadlem přede mnou byla nějaká krabice, nahoře nebylo místo na baťoh, takže jsem ho musela mít u nohou, jak jsem nemohla narovnat nohy, bolelo mě koleno a už jsem nevěděla, jak se uvelebit. A čas vůbec neubíhal. V pět ráno jsme nakonec dorazili do Bělehradu a let do Prahy malým letadlem byl už krátký, takže to ubýhalo celkem rychle. V 9 ráno jsme přistáli v Praze a čekali na mě Péťa s dětmi.

Takže to skončilo Happy Endem 🙂