Rajecké Teplice (2016)

Jedeme na 4 dny na Slovensko. Jen 4 dny. A jen kousek. To se určitě nemůže stát nic zvláštního. Hahaahaha.

Tak ne, začnu jinak.

I přesto, že jedeme jen na 4 dny a jen na Slovensko, je jasné, že to nebude obyčejná dovolená. Na poslední chvíli jsme dobalili, Bossák si vzpomenul i na pasy pro děti, děti si obuly nové zimní boty a rychle jsme vyrazili na metro, abychom stihli odjezd vlaku. Míša i Verča se ale nějak moc loudali a když dělali, že chtějí zrychlit, tak různě točili nohama, ale nezrychlovali. Pak jsme zjistili, že nové boty jsou jim i přes domácí zkoušení o dost větší a noha jim v tom oběma plave tak, že nemůžou pořádně chodit. Jediná šance, jak přežít “dovolenou” byla ta, že se Bossák vrátil rychle domů, vzal ještě jiné boty a my mezitím šli na metro a jeli na Hlavák. Vlak jel 16:24, a my byli už v 16 na nádraží. Stihli jsme koupit časopisy, když se přiřítil Bossák s botami pro děti a po něm i Janka, která jede s námi. Zbývalo už jen kafe (a k tomu panini) a jít do vlaku. Jenomže panini, které má trvat 5 minut, trvalo 10 a najednou to už nebylo tak úplně v pohodě. Do vagónu jsme vbíhali, když už byl čas odjezdu, Bossák hodil tašku s věcmi do kupé a běžel ven, aby náhodou nemusel jet s námi.

V kupé jsme zjistili, že i když jsme měli mít místenky na celé kupé pro 4 lidi, najednou jsme byli v kupé pro 6 lidí a měli jsme tam jen 2 místa. Jedno místo bylo ve vedlejším kupé a jedno dokonce ve vedlejším vagónu, protože prý přijel zdevastovaný vagón a museli ho narychlo vyměnit a tudíž přečíslovat místenky. Míša ani Verča nechtěli jít sami do vedlejšího kupé a ani vagónu, takže jsme zůstali v kupé, kde jsme měli 2 místa. Jenže za chvíli přistoupil pán s paní, kteří měli místenky na ty naše 2 místa, co jsme měli jinde. Takže jsme se museli vejít na 2 sedadla. Což o to. Ono to jde. Chvíli. A ne 5 hodin. A ne když pořád musím pro něco vstávat a vyndávat nebo zandávat to do baťohu. Navíc jsem rozbila odpadkový koš, omylem jsem otevřela spodní (pevnou) část a ne víčko, takže pak už se to otevíralo u každé zatáčky doleva. A že jich cestou bylo.. 🙂

Místo aby se postupně místa v kupé uvolňovaly, naopak tam vždy někdo přistoupil a někoho vyhodil.
Cesta neubíhala, dokud Verča neroztrhla a nerozsypala korále a neměla je sbírat. Lezla tam cizím lidem pod nohy a tak, ale zase našla opravdu všechny. Ke konci už měly děti krizi, naštěstí nastoupil spolucestující Oldík s tabletem, kde měl jednu hru (najdi 10 rozdílů na fotkách) a s Míšou nesoutěžil, kdo najde víc rozdílů. Verča usnula 3 minuty před Žilinou a nešlo jí za nic vzbudit, takže jsem jí a její baťoh musela nést, když jsme vystupovali. A můj baťoh. A velkou tašku. Nicméně byli jsme v Žiině.

Když jsme čekali na taxík, Janka se mě zeptala, zda mám eura. A SAKRA. Mám. Nechala jsem si rozměnit hodně eur a mám je doma dobře schované. S sebou jsem neměla ani cent. Napadaly mě slova ze širšího slovníku, než obvykle používám, ale nepomohlo to, pořád jsem neměla žádné euro. Rychle jsem běžela na nádraží, Verču jsem opřela o sloup, Míšu o Janku, a chtěla jsem si vybrat něco z bankomatu. Na celém nádraží nic takového nebylo. Našla jsem teda různé automaty, ale ani jeden by mi eura nedal.

O 10 min později dorazil objednaný taxík. Když jsem mu řekla, kam máme jet, odpověděl jen: Já nevím, kde to je a navigaci nemám. No supr. Vyrazil směrem do Rajeckých Teplíc, ignoroval značky jako 50km/h nebo Pozor přejezd vlaku bez závor a řítil se (občas protisměrem) k penzionu, o kterém nevěděl, kde je. Kdybych věděla, že to bude takhle, mohla jsem řídit klidně já, beztak jsem mu neměla čím zaplatit.

Zázrakem jsme se pak dostali do správné části Rajeckých Teplíc a po chvilce bloudění jsme našli náš penzion. Janka naštěstí měla nějaká eura, takže nevznikl mezinárodní konflikt.
Pak už vše proběhlo úplně v pohodě. Ubytovali jsme se, zjistili jsme, že sice je v penzionu bazén, ale platí se za něj, čímž se trochu otřásl můj původní plán být celý den v bazénu, dále vyplynulo, že já mám s dětma na zítra objednanou jednu snídani, prý nám to bude stačit (ale já vím už teď, že jedna snídaně nestačí ani samotné Verči, takže rychle dojídám všechny zásoby z domu). Děti usnuli zabalené v županu (nevím, proč se přikrývají županem, opravdu), takže jsem je musela ještě vybalit a přikrýt peřinou. Pak jsem zjistila, že další peřina pro mě není, takže ji budu muset ukrást někomu z nich – takže Verči, je menší a slabší, Míša by se mohl bránit. Po chvíli vybalování končí tento den i pro mě. Zítřek bude určitě napínavy, potřebuju hodně sil. Dobrou noc 🙂

První noc byla výborná. Spala jsem uprostřed manželské postele, zleva Míša, zprava Verča. Jenomže manželská postel to byla tak napůl protože měla dva matrace a uprostřed díru akorát tak velkou, abych propadla mezi ně na rošty a spala přímo na nich. Míša v půl druhý skopl lampičku z nočního stolku, který měl u hlavy. Verča ve tři spadla z postele, i když tam měla přiloženou židli. Pak se na mě oba přilepili tak, že jsem se nemohla ani hnout. Zlaté kočky, se kterýma denně v Praze bojuju o místo v mojí posteli (neúspěšně, jsem vždy až v druhé řade)..

Ráno v půl sedmé děti čile vyskočily z postele. Rozetřela jsem si kruhy pod očima a vstala taky. Snídaně byla až od 8mi a do té doby jsem pořád slyšela: Já mám hlad. Kdy už bude snídane? 8 hodin pro mě bylo jako spasení. Verča snědla plný talíř míchaných vajec, Míša 3 chleby a vyrazili jsme do bazénu. Nikdo jiný tam nebyl, takže to bylo úlně supr. Bazén a vířivka jen pro nás. Po půl hodině jsem byla úplně vyřízená a děti se teprve rozehřívaly. Po hodině měly hlad, takže jsme to ukončili s tím, že se tam vrátíme zase večer.

Oběd jsme si dali v blízké restauraci, která však byla připravena na svatbu, takže nechtěly dělat masová jídla (aby nemuseli rozmrazovat maso). Ale udělali nám v klidu rybu (ta byla beztak v sekci Bezmasité jedlá) a halušky. Děti snědli každý jeden kousek ryby a jeden brambor. Poučení pro příště: neobjednávat si jídlo pro sebe, dojím po dětech.

Po obědě děti opravdu usnuly a dospávaly noc a den předtím. Po 2 hod v bazénu jsem už ani nevěděla, jak se jmenuju. Děti byly ale nadšené, lida na ně koukali, jak plavou bez jakýchkoliv pomůcek a oni to – parchanti – viděli, tak se ještě schválně předváděli a skákali tam a dělali kotouly. Pak měli zase hlad, takže byl čas na večeři.

Šli jsme pěšky do centra Rajeckých Teplíc, cestou si ochočili toulavého psa a skončili v pizzerce. Děti mi snědli polévku a nenechali nic z pizzy, se kterou jsem počítala, takže jsem měla k večeři víno a brzy jsem dospěla do stavu, že jsem byla ochotna dětem dovolit vzít si toho špinavého psa do hotelu, pokud mu seženou misku na vodu. Naštěstí se jim to nepovedlo, takže jsme ho nechali čekat přede dveřma a šli v klidu spát (hlídal nás přece náš nový pes).

Noc byla stejná jako první, až na to, že jsem před spaním sundala z nočních stolů lampičky. Míša mě za to v noci kopl do břicha a Verča mi dala 2 pořádné facky. Kašlu na to, od zítřka spím na gauči. Navíc v půl jednu někdo bušil na dveře a když jsem šla rozespalá otevřít, vpotácel se dovnitř opilý pán, že se omlouvá, že už to nikdy neudělá. To teda neudělá, už mu totiž nikdy neotevřu.

Od rána to vypadalo na nudný den. Snídaně, bazén s vířivkou, oběd v pizzerce (poučena jsem objednala 4 jídla, aby mi jedno zbylo). Míša dělal ninju, takže tu pizzerku skoro zbořil, musíme si najít jinou retauraci. Cestou zpátky jsme si ochočili jiného psa, ale tenhle kulhal, asi se vrátíme radši k tomu původnímu.

Po krátkém odpoledním odpočinku (já 0 minut, Míša 5 minut, Verča 25 minut) jsme šli na procházku. Nejdřív jsme to vzali přes trampolínu u hotelu. Nechala jsem se ukecat, že si zaskáču s dětma. U druhého skoku mi podklouzly nohy, hodila jsem záda a narazila si kostrč. Navíc jsem mela úplně mokré kalhoty, protože celé dopoledne pršelo. Cestou jsme se zastavili v kavárně, kde si děti objednaly spoustu jídla a pití. Je dovolená, tak co. Koupila jsem jim to. NESNĚDLI S NEVYPILI NIC Z TOHO. Vrrrr. Když jsem se uklidnila, šli jsme radši do přírody k jezeru. Najednou se setmělo a ochladilo asi o 10 stupňů, takže jsem začala mrznout (mokré kalhoty). Děti byly navlečené, takže to bylo ok, ale mně nebylo do zpěvu. Asi pětkrát pomalejším tempem, než se děti loudají normálně, jsme dorazili zpátky do penzionu a mohli se ohřát v nočním bazénu. I ve vířivce jsem však ještě drkotala zubama.

Děti naštěstí pochopily, že toulavé psy s námi do hotelu nesmí. Ani do vlaku, protože nemají jízdenku. Takže Verča to pochopila po svém a řekla, že když je tak hodná jako andílek, tak bude od Ježíška chtít toulavého psa v Praze. A že misku máme, půjčí mu svojí. SUPR.

Po večeři šly děti spát a já si vývrtkou na víno propíchla líce (Janka měla nůž s vývrtkou, ale bez takových těch opor na páčení, takže jsem to musela otevírat sílou a najednou rupl korek a já si vrazila ten nůž do líce). Místo aby mi někdo pomohl, všichni se začali řehtat, že mi teče krev. Faakt supr. Přesně takhle jsem si večerní párty představovala. Navíc najednou obě dvě vstaly a odešly a na mě tady zbylo ještě půl litru vína. To bude ještě večer.. 🙂 Občerstvení nechávám na stole, kdyby v noci zase přišla nečekaná návštěva.

Ale třetí – krizový – den už máme za sebou, takže od zítřka bude klid a pohoda. Nějaké fotky dodám v Praze, tady nemám internet (je jen u recepce nebo v restauracích)

Dnes jsem vzdala spaní s dětmi a rozložila jsem si gauč. Teda po 15ti minutách souboje s ním mi přivřel prsty a už jsem to chtěla nechat být, ale když jsem ty prsty vytahovala, tak se sám nějak rozložil, takže jsem vyhrála. Celou noc nikdo nepřišel, i když jsem dnes byla připravená.

Ráno po snídani jsme hned šli do bazénu, málem tam s námi plavaly i moje míchaná vajíčka. Ale hodina utekla jako voda, takže jsme mohli vyrazit do “města” na oběd. Cestou jsme to vzali přes jezírko, aby nám vytrávilo. Když jsme šli k jezeru, Míša chtěl kachnám a labutím hodit listy (rohlíky jsem zapomněla v hotelu) a zahučel do vody. Venku 7 stupňů, Míša úplně mokré boty, supr. Hned vedle byla restaurace, tak jsme tam rychle doběhli a poprosili je, aby dali ty boty na topení. Paní řekla, že to dají na kávovar, protože ten tady hřeje nejvíc. Takže tam na něj položila mokré ponožky a boty. Po hodině jídla a asi 10 kávách (aby kávovar nezahálel) boty pořád nebyly úplně suché, takže jsem musela běžet do centra do jediného obchodu, kde měli boty. Šla jsem zkratkou, která tam ale nevedla, takže jsem se musela vrátit zpátky a zkusit jinou trasu. Maminka s Jankou zatím hlídaly děti v restauraci. Ještě, že to bylo v dobrou hodinu a měli otevřené, takže jsem boty sehnala. Rohlíky taky. Takže jsme zopakovali pokus o krmení a nebýt toho, že jedna labuť běžela za verčou a chtěla jí vyrvat rohlík z ruky, mohli jsme tam zůstat i dýl.

Vyprovodili jsme Janku do koupelů, Verča si tam našla kamarádku sochu (byla stejně velká jako ona), takže jí pořád líbala a chtěla si jí vzít domů. Slíbila jsem jí, že když bude velká, kamarádku jí koupím.

Po odpočívání (zase nikdo neusnul) jsme šli zase do bazénu a po večeři jsme si chtěly otevřít víno. Po včerejších zkušenostech jsem rovnou vzala flašku a šla na recepci, aby mi jí otevřeli, že máme rozbitou vývrtku. Paní se na mě divně podívala, odšroubovala uzávěr a řekla: Nech sa páči. SAKRA, příště se podívám na to, zda to vůbec má korek.

Když jsem si vzpomněla na to, že jsme na zítra nezarezervovali ráno bazén, běžela jsem tam a zjistila, že v úterky otevírají až ve 12. Takže do bazénu se už nedostaneme. A navíc jsme zapomněly objednat na ráno snídaně, takže pokud se neslituje recepční, bude to krušné ráno.. V 10:30 máme taxi do Žiliny, tak se v nejhorším najíme až tam :-).

Večer před spaním jsem měla u práce puštěnou televizi a dávali tam fim, kde se vrahové plížili stíny a přepadávali tam své oběti. To mi nepřidalo na odvaze, když jsem zhasla a za okny jsem viděla stíny. Ze dvou stran v obýváku totiž bylo sklo, protože za ním bylo posezení. Zakryla jsem se peřinou a bála jsem se vylézt z postele, aby nepřátelé venku neviděli, že se hejbu (to, že jsem tam před chvilkou svítila a oni na mě mohli koukat, mi nějak nedošlo). Představovala jsem si, jak se tam někdo plíží a rozbíjí sklo a vbíha dovnitř a chce … Hmm. Co by asi tak mohl chtít. Dětské věci, housku a zbytek vína? Eura nemám. Asi bychom se nějak museli domluvit. V noci se mé představy ještě rozvíjeli, dokonce jsem ve snu chtěla zastrašit útočníky výkřikem: Bacha na mě, umím kung pao Teda kung fu. Slováci se toho ale ve snu nelekli. No byla to noc nic moc, když ráno začalo svítat, docela se mi ulevilo :-).

Ráno následovalo hektické balení (po každé kontrole jakékoliv místnosti jsem našla něco zapomenutého) a šli jsme pomalu na snídani s tím, že se paní snad slituje a dá nám něco k jídlu. Když jsem jí řekla: “My jsme si zapomněli objednat snídani”, tak řekla: “Nezapomněli, to platí na celý pobyt”. Jupíííí. Na snídani jsme byli asi hodinu a půl čekala jsem do přestávky ve vyučování, abych mohla nasadit program pro školy a nikdo k němu nebyl připojený. Psala jsem to lidem, co to spravují, že jsou tam pořád dva lidi připojeni a čekám, až se odpojí. Za chvíli mi odepsal jeden z nich: “Zařídil jsem, aby se obě kolegyně odpojily :-)”. Ehm. Po dvouhodinové snídani jsem zase prošla všechny pokoje, sesbírala zase nějaké zapomenuté věci a venku už čekal taxík do Žiliny. Snad jsme tam nic nezapomněli. Nebo alespoň nic důležitého.

V Žilině jsme byli v 11 a vlak měl jet cca 12:30, takže byla spousta času na procházku a oběd. Velkou tašku a baťoh jsme dali v úschovně na nádraží do skříňky, do které se to nemohlo vejít a vyrazili jsme. Na náměstí byl hezký kostel a obrovské číslo 949463. Zajímalo mě, co může toto číslo znamenat, je to téměř pětina obyvatel SR, takže asi nejde o oběti nějaké války nebo tak. A když jsem se na to podívala zblízka, byl tam tento nápis: “Počet spotrebiteľských balení výrobkov žilinskej Tresky v majonéze, ktoré vyrobí podnik Ryba Žilina v priemere za mesiac.”

😀

Šli jsme na pizzu, děti totiž říkaly, že nemají moc hlad. Nakonec jí snědli celou a navíc jsem jim musela koupit ještě polévku. Kolem 12té jsme vyšli ven a šli na nádraží. Janka chtěla koupit nějaké sýry, tak jsem jí nechala děti, abych jim mohla “nenápadně” koupit časopisy do vlaku. Když jsem čekala ve froně u pokladny, tak jsem se podívala na jízdenku, abych věděla přesně, kdy nám jede vlak. 12:22. A na hodinkách mi svítilo 12:14. A Janka byla ještě s dětma někde venku. Zaplatila jsem a řítila jsem se za nimi, přes celé náměstí řvala Jankááá, Jankááá. Ale ona mě neslyšela, zrovna si prohlíželi sýry ve výloze (obchod s jídlem je pro naše něco jako obchod s hračkami pro normální děti). Přiběhla jsem s tím, že za pár minut nám odjíždí vlak, a to musíme ještě osvobodit baťožinu z úschovny. Popadly jsme každá jedno dítě, Verča vlála za námi a řvala “Mamííí, mamííí”. Ale nebyl čas zastavovat. Vběhli jsme do haly, vyrvaly tašky z úschovny a běželi dál. Ještě jsme měli polštář 2 minuty. Podchod, nahoru, nějaký vagon a rychle nastoupit. Čas ve vlaku ukazoval 12:21. Zadýchaní a zpocení jsme našli svoje místa (vyhodili jsme lidi, co tam seděli) a vlak vyjel. Místo odpočívání děti první část cesty projedly. Pak nastoupili další 3 lidi, co měli místenky na naše místa. Ale už jsme se nedali, nikdo nechtěl couvnout, tak jsme si střihli a já vyhrála naše místa!!! Oni se posunuli o sedadla vedle (naštěstí bylo ve vlaku tentokrát dost místa).

Zbytek cesty byl v pohodě, dokonce jsem našla mobil zapomenutý na záchodě, několikrát jsem musela dětem dokupovat svačinu, v Libni jsem vyhodila nejdřív tašku a pak děti z vlaku a stihla jsem taky vystoupit.

Už se těším na příští výlet 🙂