Španělsko (2023)

Listopad 2022

Jelikož na konference nemá náš ústav peníze, nový šéf mi prozradil, že jediná možnost, jak se dostat “pryč” (v rámci Evropy), je to školení zaměstnanců v rámci Erasmus+. Jen je těžké se tam dostat a jedná se “jen” o Evropu. Neměla jsem čas to nějak studovat a šance beztak nebyla velká, takže jsem si vybrala skoro náhodně Španělsko a tam Malagu, protože byla šance, že tam bude hrát Satoranský a Veselý se svou Barcelonou :-). Když jsem napsala na Univerzitu v Malaze, že bych tam chtěla jet a poslala jim termín, kdy by se to hodilo (ano, zrovna v té době hrála Barcelona v Malaze), tak mi odpověděli, že to funguje jinak, že mají školení zaměstnanců v únoru, je to fixní termín a že mám vyplnit přihlášku a doufat, že mě vyberou. Vyplnila jsem hezky přihlášku, dokonce mi ten výjezd schválili i na Univerzitě – to bylo taky složitější a opravdu mě vybrali. Postupně se začalo všechno zařizovat a v lednu jsem měla dokonce i letenky a hotel, tak to už vypadalo, že to opravdu vyjde :-).

Sobota 11.2.

Odlet byl dnes odpoledne. Tesně před odjezdem se mi povedlo vše naházet do kufru (to, co jsem zapomněla, není důležité) a vyrazili jsme na letiště. Prvně v životě jsem u přepážky na letenky podlézala pásy, protože tam nikdo nebyl a mohla jsem jít přímo k odbavení. Po rozloučení s dětmi a Péťou jsem si ještě koupila jídlo a pití do letadla (Smart Wings nedává nic), takže jsem měla vlastně příjemný let s vínem a výhledem na západ slunce. Čas ve Španělsku je stejný jako u nás, ale jsou dost pozadu, takže slunce vychází a zapadá cca hodinu po nás. Na letiště v Malaze jsme dorazili kolem 21 hodiny, pak jsem se musela zvenku vracet pro kufr, naštěstí pán to pochopil a pustil mě exitem dovnitř. Můj kufr byl jediný, který tam tehdy kroužil po karuselu.. Jelikož bylo pozdě, objednala jsem si taxi a nechala se odvézt do hotelu. Musela jsem navigovat, řidič totiž nevěděl, kde je adresa, kterou jsem mu dala. V hotelu už nebyl recepční, dovnitř i do pokoje jsem se dostala po zadání 6ti místného kódu (do pokoje je stejný kód jako do budovy, ehm) a tam jsem už mela kartu pro vstup. Jen jsem si složila věci a ještě jsem šla do London café na drink / tapas. Ten byl tak velký, že jsem si nechala zabalit sýrové paličky s sebou. A dobře jsem udělala.. 🙂

Neděle 12.2.

Ráno jsem totiž měla naplánovaný výlet do Granady a Alhambry a i když jsem měla zaplacenou snídani, nikdo z hotelu na moje otázky ke snídani neodpovídal. V 8:45 jsem měla sraz s řidičem u nedalekého hotelu, snídaně teda nevyšla a najít v neděli takhle ráno něco otevřeného byl fakt zázrak. Po 20ti minutách chození centrem jsem našla otevřený Starbucks, tak jsem si alespoň mohla koupit kávu a snídani. Řidič přijel až po 9té, tam jsme zjistili, že na tenhle výlet jsme 4 a byli jsme nacpáni dozadu do tranzitu, kde byly dvě řady sedadel naproti sobě. Ale nebylo tam místo na nohy, ani kdyby nikdo naproti neseděl, já navíc seděla zády ke směru jízdy, nohy jsem měla vtísněné mezi postarší čínský pár a byla jsem trošku pootočená v zádech, abych se tam vešla. Hnout jsem se nemohla, jinak bych je kopla. Po hodině a půl jízdy, která vůbec neutíkala, nás řidič vyhodil v Granadě a dal nám na hodinu rozchod. Potkali jsme tam průvodkyni, která nás pak měla provést po Alhambře a ta nám dala mapy s vyznačenými místy, které si máme projít. Snažila jsem se všechno stihnout a i když jsem chodila rychlochůzí (mám za sebou jeden závod, sice mě hned diskvalifikovali, ale to nemusíme nikomu říkat), tak to prostě nešlo. Možná za to může i to, že trošku bloudím i s navigací, nevím. Každopádně jsem si na zbytek cesty (asi 15 minut) řekla, že chci sedět vepředu, abych nebyla zády a řidič mě tam pustil. Měla jsem vedle sebe ještě dětskou autosedačku, ale přesto to bylo příjemnější než první úsek jízdy :-).

V Alhambře jsme vystoupili a viděli plná parkoviště a všude cedulky, že vstupenky na dnešek jsou už vyprodané. My to měli naštěstí objenané předem, takže se nás to netýkalo. Průvodkyně si nás vyzvedla a následovaly 4 hodiny chození po celé Alhambře, záhradách, zámcích s jejím vyprávěním. Tempo sice nebylo závratné a často jsme stáli, ale přesto je Alhambra OBROVSKÁ. Skládá se z hradu, paláců a podhradí (budov pro služebnictvo). Všechno je postavené maurským stylem a i přes snahy následujících majitelů o to, aby se architektura pokřesťanštila, je arabský duch všude přítomný. Navštívili jsme i Alcazabu, odkud byl krásný výhled na Grenadu a okolní přírodu Sierry Nevady, dokonce jsme viděli i zasněžené svahy. Nejhezčí je Palaciós Nazariés, asi nejhezčí islámská stavba v Evropě, kam se jde přes několik náměstí a krásně vyzdobených palácových místností. Většina objektů jako např. stropy jsou po rekonstrukci, takže památky jsou ve výborném stavu. Po skončení prohlídky jsme se mohli konečně najíst a napít a vyrazit zpět do Malagy. Cestou jsem zjistila, že v 5:30 začíná karneval a průvod se vydá z místa kousek od hotelu přes centrum známou trasou. Dorazili jsme 17:15, takže jsem se prošla kolem parkoviště vystupujících (tam, kde se připravovali na začátek) a mohla jsem si je vyfotit bez davů lidí. Pak jsem se postavila do fronty lidí a čekala, až vyrazí, abych stihla být v 18 v hotelu. Do 18ti se ale nic nedělo, tak jsem vyřídila hotel, domluvila se s recepčním, že snídaně budu mít večer, protože v hotelu je mají od 9 do 12 hod a já musím být každý den kolem 8:30 na Univerzitě :-). Pak jsem chtěla jít někam po trase průvodu, ale nakonec jsem musela čekat ještě asi hodinu, protože ten průvod pořád zastavoval. Alespoň jsem si stihla vše vyfotit, když byli u nás :-). Pak jsem si ještě dala virtuálně s Péťou víno a salát z kraba a šla se připravit na zítřejší školení. Škoda, že si nepamatuju, kde to bylo, ještě bych to zopakovala :-).

Pondělí 13.2.

Noc byla strašná, z pokoje slyším sousedy ze všech směrů, když někdo pouští vodu, je to jako by se sprchoval u mě a postel je tak měkká, že jsem se ráno nemohla narovnat, jak mě bolela záda. A není tady vůbec topení, takže je v pokoji celkem zima. Popeláři a sousedi mě vzbudili opravdu brzy, takže ráno nebyla žádná panika, před registrací na rektorátě UMA (University of Malaga) jsem se ještě stihla projít u moře, obdivovat soukromou jachtu s vrtulníkem nebo obrovskou 4-poschodovou výletní loď.

Hned u vchodu jsem se potkala se spoluúčastnicí Gosiou z Polska, se kterou jsme pak už seděly. Dnes je jediný den, kdy musím taky něco dělat (vyprávět o sobě), jinak budeme jen poslouchat přednášky, chodit po městě, vařit, možná tancovat, uvidíme :-). Po otevření školení starostou a rektorem univerzity následovalá krátká coffee break (a zrovna se mnou chtěl někdo pořád mluvit, takže jsem se na přestávku nemohla pořádně soustředit..) a pak seznamování. Vlastně jsem i já něco řešila – jako jediné mi nefungují přihlašovací údaje ke sdíleným dokumentům k této akci a ani k wifi, nevím, proč jsou problémy vždy u mě. V sekci o účastnících měl každý o sobě říct nějaké body, omotat si palec vlnou a pak vlnu hodit někomu dalšímu. Takhle jsme se všichni “propojili”. Všichni kromě mě byli pracovníci univerzit, co mají na starosti mezinárodní akce a studenty a řikali, že chtějí získávat zkušenosti a kontakty, navazovat partnerské vztahy univerzit, jen já tam byla prostě za odměnu :-). Tak nějak jsem to i řekla, všichni se smáli, tak nevím, zda si mysleli, že si dělám srandu. Jsou tam dva chlapi z Jordánska, kteří podlézali a přinesli organizátorům dárky. Ostatní jsou normální :-). Po seznamování jsme měli přednášku o archeologickém nálezišti pod rektorátem ve španělsko-angličtině, takže něco jsem si opravdu domýšlela a pak společný oběd. Oběd měl být formou různých tacos, ale než přinesli první jídlo, už jsem měla dvě sklenky a byla jsem zábavná :-). A když jsme s Gosiou na chvíli odešly k moři vychutnat si pohled na něj, přišli jsme o několik chodů jídla :-(. Po lehkém obědě následovala poslední část – prohlídka centra s průvodcem. Dorazili dva, jeden vtipný (Kevin) a jedna nudná (María). Chtěly jsme samozřejmě ke Kevinovi, ale když se rozdělovaly skupiny, tak nás ještě posunul k Maríi, aby byly skupinky stejně velké. Tak jsme nenápadně utekly a přidaly se ke Kevinovi a dobře jsme udělaly :-). Byl opravdu vtipný, takže prohlídka utekla relativně rychle a dozvěděli jsme se zajímavosti z historie Malagy. Skončili jsme až v 18, dala jsem si v hotelu snídani a vyřídila resty z práce. Zítra máme sraz už v 8:30 na druhém konci města, takže budu muset vstávat brzy. Ale zítra si vaříme vlastní oběd (je tam kurz vaření andalúzské kuchyně se šéfkuchařem), takže to bude fajn :-).

Úterý 14.2.

Ráno zvuky zvenku a od sousedů zase předběhly budík, takže jsem v 7:30 mohla vyrazit na autobus. Cestou jsem potkala Anthonyho (spoluúčastníka), cestou jsme v autobuse nabrali ještě další lidi a dorazili včas na registraci. Stihla jsem si koupit kávu v obchodě, kde se platilo robotovi (a ten i vydal peníze, tak jsem si alespoň rozměnila peníze 🙂 ). Nejdřív nám připomněli, že máme každý den vyplňovat nějaký dotazník, aby věděli, co příště zlepšit a pokárali ty, co to neudělali. Já bych ráda, ale pořád mi nefunguje login do moodle, takže nemůžu :-/. Následovaly 3 přednášky před coffee breakem, které měly celkem půl hodinové zpoždění, takže coffee break byl jen 10 minut. No co vám budu povídat, byla to hoňka stihnout všechno, co jsem měla v plánu. Naštěstí jsem v tomhle profík a za 10 minut jsem byla připravena a s kelímkem v ruce poslouchala přednášku o lokální kuchyni (kdyby tato přednáška byla před přestávkou, všichni bychom tam slintali, takže pořadí bylo zvolené dobře). Následovala praktická lekce, kde nám šéfkuchař nalil sangríu a pak ukazoval, jak se vaří paella. Za pomocníka si samozřejmě vybral mě, takže jsem byla skorošéfkuchař. Jen na mě padla zrovna vegetariánská, což bych v životě nedělala. Leda vegetariánskou s hodně masem. Sangríu bylo potřeba dopít, takže jsme se někteří opravdu snažili, aby nás pak včas propustili. Musím říct, že jsem vzorně reprezentovala jak Slovensko, tak Česko. V půl třetí jsme se odpotáceli na autobus a vrátili se do centra. U nástupu do autobusu jsem už zkušeně zaplatila lístek kartou, nebýt toho, že jsem radši na mapě sledovala autobus, abych věděla, kdy vystoupit, vypadala bych jako někdo domácí.

Jelikož bylo dost času, vzala jsem si snídani a pak jsem se šla proběhnout po pobřeží. Z plánovaných 10+ kilometrů se nakonec stalo 20, hlavně kvůli tomu, že jsem na konci bloudila a nemohla najít hotel 🙂 (viz screenshot). No a teď mě už čeká jen zasloužený odpočinek (a trocha práce) v restauraci a pak brzy spát, když mám popeláře nastavené na tak brzy..

Středa 15.2.

Ráno v 6:30 začali dělníci házet dřevo a suť do náklaďáku pod mým oknem. Už mě to nepřekvapilo a pomalu jsem se probudila a vstala. Na autobus jsem se dostala bez problémů, ty nastaly až vevnitř, když jsem zjistila, že se neukazují zastávky. Proto jsem nestihla vystoupit včas do kavárny. Ale byla jsen u registrace dost brzy na to, abych se vrátila ke kavárně ze včera. Mapy ukazovali, že je vedle ještě další kavárna a byla plná, tak jsem chtěla zkusit tu. Nicméně to byl spíš bar plný prázdných i plných lahví, barman/barista neuměl ani slovo anglicky, takže překládal kubánský uklizeč a káva byla taky… specifická :-). Cestou jsem zjistila, že nemám visačku se jménem, kterou máme nosit, takže budu dělat jakože nic a schovávat se za ostatní.

Na začátku následovalo obvyklé vynadání těm, co nevyplnili dotazníky spokojenosti za minulé dny (já bych to fakt chtěla vyplnit!). A pak byly tři přednášky, zase delší, než měly být, takže coffee break byla v poklusu, naštěstí mám optimalizované všechny pohyby, takže jsem to zvládla. Btw, první přednáška o Smart campusu byla supr, pán neuměl moc anglicky a slajdy většinou komentoval slovy “This is a picture” :). Pak nám bylo řečeno, co všechno stojí za to vidět v Malaze a jejím okolí (to je pro mě bezpředmětné, výlety jsem měla naplánované dávno předem). Poslední část v kampusu byla v oddělení pro kulturu a v knihovně univerzity, kde jsem v zákulisí viděla fotku Unicaja Malaga z 2006/2007, kdy tam hrál Welsch a dokonce jsem ho tam i našla :-). Pak následoval rychlý přesun do centra a poté, co jsem se v hotelu nasnídala a vyzvedla vizitku, byl sraz u Picassova muzea. Nicméně jsme se Gosiou asi 15min hledaly, když jsme obě kroužily kolem, takže jsme nakonec byly rády, že jsme stihly sraz. Baťohy jsme museli odevzdat v šatně (byly jsme skupina B, skupina A je nechávala na nějakém vozíku za mřížema venku vedle muzea..), ale zase skupina A začínala místností 1, my začali 5kou uprostřed života Picassa a po jeho smrti jsme se vrátili na začátek k jeho narození. Ale jinak bylo muzeum hezké, jeho malby jsou opravdu veselé a viděli jsme vývoj jeho stylu, stálo to za to. Pak jsme se s Gosiou rozhodly, že půjdeme do baru na střeše Mariottu, ze kterého má být úžasný výhled na celé město. Nejdřív jsme musely čekat asi 10 minut venku, protože paní portýrka nám řekla, že je tam plno, pak nás najednou (nikdo ani nevyšel) pustila nahoru, musely jsme ve výtahu přestupovat, abychom vypadaly jako ubytované a pustilo nás to až na terasu do prázdného baru. Výhled byl opravdu skvělý, ale vybyly se nám telefony, takže jsme vyfotily, co šlo, dopily cavu a aperol a pomalu se vydaly do hotelu. Zítra nás čeká poslední den školení. Mám trochu strach, bude tam flamengo, snad si tentokrát vyberou někoho jiného a budu jen pasivní pozorovatel :-).

Čtvrtek 15.2.

Dnes vyhráli dělníci, kteří začali něčím mlátit už v 6:30. Člověk by neřekl, že ve Španělsku bude brzy ráno takový frmol. To když chci kavárnu, tak musím počkat nejmíň do 8mi..

Na uviverzitu jsem se dostala úplně v pohodě, i když autobus měl dnes jiné číslo a jel po jiné trase. Vystoupila jsem na zastávce France Kafky, kafe si dala radši v té kavárně, kde rozumněli anglicky a dorazila na poslední přednášky. Ty mi utekly jako voda, protože mi zrušili zítřejší výlet do Maroka, tak jsem musela celou dobu hledat alternativu. Ještě jsem teda dostala nepřímo vynadáno, že nevyplňuju dotazníky spokojenosti, nicméně se tam pořád nemůžu přihlásit. Po přesunu do oddělení pro mezinárodní vztahy jsme měli dostat certifikáty a papíry, co potřebujeme, ale mně jeden nedali (kvůli dotazníku? Hmm), tak jsme to trošku museli řešit. Nakonec se to povedlo a mám vše, co potřebuju. Po několika dalších společných fotkách (btw, psali o nás všechny lokální noviny..), jsme šli do sportovního centra. Tam jsme se učili hrát squashotenis – padel. To mě bavilo, celkem jsem se tam vyblbla a s Portugalcem jsme vyhráli a byly nám přislíbeny kredity za tělocvik. Pak to bylo horší, ukázalo se, že nejsem úplně flamengový typ, nicméně sestavu si pamatuju a slibuju, že budu doma trénovat, aby to vypadalo líp :). No a pak už následoval vrchol školení – bufetový bar, kam přinesli účastníci speciality z jejich států. Bylo tam i nějaké prosecco (a slivovice, kterou jsem si spletla s proseccem a vypila jsem to stejným způsobem) a spousta slaných a sladkých pochoutek, no lepší konec jsme si nemohli přát :). Když jsme se nacpali, následovalo srdceryvné loučení a pak byl konečne opravdový konec :-). Ještě nás teda recepční nepustil přímo ven a museli jsme hledat východ na jiném patře, takže mi u dálnice ujel autobus, ale jak jsem psala, jsem už zkušená busojezdkyně, takže to nebyl žádný problém :-). Po snídani v hotelu jsem si šla zaběhat a pak jsem dělala s Míšou referát o katovi Mydlářovi (no fuj, bude se mi o tom zdát).
Co se týká výletu – Maroko zítra nebude kvůli nepříznivému větru, takže jsem si přesunula na zítra Gibraltar (sraz 6:35 20 min od hotelu :-/ ) a uvidíme, zda by nešel Tangier udělat v sobotu.. Pán z cestovky se mi má ozvat s dobrými zprávami :-).

A teď už mám oslavný salát v restauraci a jdu se psychicky chystat na zítřejší dlouhý den.

Pátek 17.2.

Vstávání je čím dál tím těžší. Možná je to i tím, že musím vstávat pořád dřív a dřív. Dnes v hotelu někdo ještě ve 2 noci práskal dveřma a jezdil kufrem po chodbě a když skončily noční zvuky zvenku a zevnitř, začínaly už ranní zvuky zvenku. Na srazu jsem měla být 6:35, v 6:50 byl odjezd na Gibraltar. Těsně poté přijel velký autobus a postupně vzal všechny lidi, kteří přicházeli dovnitř. Mě pán na seznamu neměl, takže mě nepustil. Prý pojedu jiným autobusem. Čekala jsem tam do 7:15, a to už jsem začala být nervózní. Autobus nikde, žádná zpráva o zpoždění, agentura nezvedala telefony. Až po chvíli mi přišla sms, zda mi můžou nějak pomoct. Jasně, že jo. Čekám už půl hodiny a nikdo nikde. Tak mi pomohli – řekli mi, že výlet na Gibraltar mám objednaný na zítřek. Takže já si ho zrušila ze soboty a pak znovu objednala na sobotu místo pátku. Tímpádem padá Maroko 🙁 a musela jsem rychle vymyslet náhradní program. Zítřejší Gibraltar už nešel zrušit (jde to do 24 hod předem), kdyby to šlo, zkusila bych se tam dostat nějak sama. V úvahu připadala Ronda nebo Cordoba. Cordoba nakonec vyhrála, je blíž a je tam toho víc k vidění. Tak jsem rychle objednala lístky na vlak (jezdí to cca 6x za den a bývá to dost plné), nevšimla jsem si, že jsem nepotvrdila platbu, takže mi mezitím vypršela rezervace, když jsem to udělala znovu, spěchala jsem na speciální rychloautobus, který by mě odvezl na hlavní stanici. V autobuse jsem si všimla, že jedu sice hezky a rychle, ale na autobusovou stanici (která by platila na výlet do Rondy). Když jsem si to uvědomila, zrovna jsme odjížděli z “mého” nádraží (naštěstí tam jel i tenhle autobus) a dokonce další zastávka byla nedaleko, jen to celé řidič objel. Takže to dopadlo ještě dobře. Na nádraží jsem stihla kafe, projít bezpečnostním scannerem, trošku dobít telefon, nějak rychle se vybíjí, tak ať vydrží. Když už čekala paní uklizečka s vysavačem na zásuvku (jedinou v hale), přišlo mi to blbé, pustila jsem jí tam a šla jsem do vlaku. Bylo tam strašně moc místa (moje bylo nejdřív obsazené, ale svojí plynnou španělštinou jsem pánovi vysvětlila, že je ve špatném vagonu a chce cocha diaz a ne cocha nueva. A průvodčí mi trošku nadávala (Por favor, debiletta). Za hodinu pohodlné jízdy jsem vystupovala v Cordobě.

Je to opravdu krásné město, má spoustu starých památek. Nejznámější je Velká mešita, židovská čtvrt, starověký římský most Puente Viejo, Květinová ulice. Je toho opravdu moc a blízko u sebe, takže se to dalo krásně projít. Na oběd jsem si našla restauraci, která má nejlepší víno a kuchyň (dokonce má Michelinskou hvězdu z roku 2020). Pár minut jsem si počkala, než otevřeli, takže jsem byla první a měla jsem hezké místo. Smůla byla ta, že kuchař se nějak nedostavil (…), takže nevařili, ale dali mi sýry a šunku, takže jsem byla nakonec spokojena :-). Po obědě jsem měla ještě chvilku čas, tak jsem jen tak procházela ulice. Když už byla necelá hodina do odjezdu vlaku, uviděla jsem na mapě ještě jedno místo, které jsem chtěla vidět. Tak jsem to riskla a šla tam, pak jsem skoro nestihla dojít na nádraží. 3 minuty před odjezdem vlaku jsem měla projít scannerem, ale na moje nástupiště byla taková fronta, že to nešlo stihnout. Nicméně na další nástupiště čekali ve frontě jen 2 lidi, tak jsem využila toho, že nerozumím španělsky a nechala se odbavit tam, pak mě ještě paní, co kontroluje lístky, odvedla sama na správné nástupiště přes zákazy vstupu a tak :-). Cesta zpátky byla zase rychlá, půlku jsem prospala, druhou půlku prospal můj spolusedící (protože chrápal, takže jsem nemohla spát já) a za 2 hodiny od odjezdu jsem už byla v hotelu. Dnes se měnili recepční, takže paní byla překvapena, že si jdu pro snídani, i když jsem se slušně zeptala, ale pak jsme si to vysvětlily a vše bylo ok :-).

Zítra budu muset zase vstávat stejně brzy, cestu už mám ale nacvičenou a věci sbalené, takže to bude určitě bez stresu :-).

Sobota 18.2.

Vstávání v 5:55 bylo horší než v hororu, trvalo mi asi půl hodiny, než jsem se úplně probrala (a to jsem už byla dávno venku). Nicméně dojít na místo srazu jsem zvládla úplně bravurně, taky jsem to měla nacvičené ze včerejška. A co bylo ještě lepší, dnes mě průvodce měl na seznamu, takže mě pustil i do autobusu, jupii. Vedle mě si sedla paní, která neuměla ani anglicky, ani německy, ani španělsky, ale koupila si guided tour. Něco se mě ptala, ale nakonec si našla přes uličku pár, který jí všechno vysvětloval rukama/nohama a všichni (já) byli spokojení. Po cca dvou hodinách jsme dorazili na hranice s Gibraltarem, první byla španělská (neEU občané dostali razítko, že opustili Španělsko) a druhá gibraltarská. Divila jsem se, že tam bylo relativně málo lidí. Možná to bylo počasím, na výlet nám cestovka objednala typicky anglické počasí (zima a mrholení), je to takový 5D výlet, kde 5. rozměr je to počasí. Půlka autobusu vyjela na Gibraltar opravdu jen nakupovat, takže se po zaparkování autobusu oddělila a měli přijít až před odjezdem zpátky do Malagy. Druhá půlka jsme měli objednaný výlet na skálu a měli jsme sraz za 2 hodiny.Za ty dvě hodiny jsem stihla projít celé město a ještě jsem viděla vzlétat a přistávat letadlo jen pár metrů ode mě na 3. nejnebezpečnější přistávací dráze světa. Vede totiž přes silnici (takže policajti zastaví provoz, dají závory a letadlo může používat dráhu) a je hodně krátká. Přes den je tady jen cca 5 letadel, takže jsem měla štěstí, že to vyšlo (vyhledala jsem si čas na internetu a šla na jistotu). Jinak je to anglické území se vším všudy – jsou tam červené telefonní budky a poštovní schránky, všude “voní” fish and chips a platí se gibraltarskou librou. Chtěla jsem si na památku koupit z automatu mapu Gibraltaru, ale i když jsem to zkoušela na 4 místech, nepovedlo se mi to.

U srazu na výlet na skálu nás rozdělili do dvou skupin, první nacpali do jiného mikrobusu a nás zbylých pět mělo mikrobus s řidičem jen pro sebe. Jelikož řidič / průvodce chtěl spolujezdce, sedla jsem si (jako zkušený navigátor) dopředu. Což bylo fajn do té doby, než začal mít kecy jako nebojte se, já tady jedu taky prvně, cestou z kopce Ajéje, brzdy nefungují ap. Cestou nám povyprávěl historii Gibraltaru a taky se pochlubil, že jsou v přepočtu na obyvatele 3. nejbohatší zemí, že děti jezdí na VŠ do UK (mají to placené státem), každý má garantovanou dobře placenou práci, že nemají DPH a i když něco koupí ve Španělsku s DPH, že jim ho vrátí.. no prostě chtěl, ať závidíme. Ze skály byly úžasné výhledy, ale nejhezčí byla asi jeskyně St. Michaels, ve které byla instalována světla a měli vymyšlenou celou světelnou show, no stálo to za to. Po hodině a půl jsme dorazili zpátky k velkému autobusu, potkali ostatní a vydali se zpátky do Malagy. Cestou jsem se dozvěděla, že i zítra bude špatné počasí, takže Maroko definitivně padá. Ale zase na druhou stranu nebudu muset konečně vstávat a dokonce budu prvně na snídani ráno :-). A pak se uvidí, co dál, asi se pojedu podívat do vesničky Mijas, která je krásná. Den jsem zakončila ve vyhlášené restauraci Pez Lola, i když bylo fakt těžké se k ní dostat, protože dnes byla zase nějaká akce z karnevalu (všichni se posypávali konfetami), musela jsem se prodírat mezi davy. Ale stálo to za to, dokonce jsem dostala “špatné” místo na baru, kde jsem viděla, jak se míchají nápoje a jaká všechna vína mají.. :-).

Nedělě 19.2.

V poslední den jsem prvně za celý pobyt ve Španělsku neměla nařízený budík. Nejenže jsem se celkem vyspala, ale prvně jsem byla osobně na snídani ráno a ne večer. Původní plán byl jet do Benelmadeny podívat se na vesnici a na hrad, který tam je, ale když jsem (opravdu jako profík) kupovala jízdenku a uviděla tam Fuengirolu a věděla jsem, že mám dost času, rozmyslela jsem si to s tím, že pojedu do krásné bílé vesničky Mijas. Vlak byl supr, za 30 minut jsem vystupovala ve Fuengirole a vyhledala jsem si, že za 10 minut jede autobus do Mijas. Našla jsem místo, autobus se správným číslem tam dokonce už stál, tak jsem se postavila do fronty. Jenže po 25 minutách čekání tam pořád nebyl ani řidič. Zato jsme už měli 2 fronty, každá jiným směrem. Řidič v klidu přišel po 35minutách a postupně jsme se všichni narvali dovnitř. Je s podivem, že se tam všichni lidi vešli. Jeli jsme fakt pomalu, místy zastavovali (asi na zastávkách, ale nebyly nijak označené), minuli jsme odbočku na Mijas Pueblos, ale nakonec jsme se tam dostali. Jelikož jsem to už nečekala, byla jsem fakt mile překvapená. A vesnička byla skvělá. Malé úzké uličky do kopce, všechny baráky bílé, na fasádách modré květináče s kytkami. A krásný výhled na hory i na moře. Výborný oběd jsem měla přímo na náměstí s výhledem na ty domečky..

U oběda jsem zjistila, že za chvilku jede autobus zpátky do Fuengiroly, ten jsem stihla, ale něpřijel. Zato přijel jiný autobus, který jel přímo do Benelmadeny, kam jsem chtěla původně jet, takže jsem toho využila a svezla se. Problém byl ten, že autobus neukazoval zastávky, takže jsem cestou koukala na google maps a když mi přišlo, že jsme nejblíž, tak jsem vystoupila :-). Prošla jsem si celé město, proskleným výtahem vyjela na skálu do kavárny s výhledem na moře a skončila u hradu. Tam mě překvapili, když se u kupování vstupenek zeptali, odkud jsem, já řekla že z České republiky a dala mi nějaké materiály v češtině :-).
Podle mapy jsem si našla další městečko u pobřeží, které bylo taky na trase vlaku do Malagy a pěšky tam došla. Náhodou to bylo krásné Torremuelle s věží, která je vidět až z Gibraltaru. Zvládla jsem najít nádraží, jízdenku jsem si kupovala už ve španělštině a dokonce jsem si dobila kartičku, kterou jsem dostala u první jízdy. Vypadala jsem tak suverénně, že se mě někdo dokonce ptal na cestu :-). Tak jsem ho někam poslala a pak utíkala pryč. Dojela jsem do Malagy, tam měla ještě chvilku čas, tak jsem si dala kafe a dobila telefon v kavárně, kde měli menu jen jako QR kód a musela jsem si to sama zjistit na stránkách :-). Vyzvedla jsem si kufr v hotelu, rozloučila se s paní recepční a jako správný Malažan jsem se na letiště vydala ne taxíkem, ale vlakem (jen na kufru nefunguje to držadlo, takže to byla taková posilovací stezka ) ;-). Nicméně všechno proběhlo bez problémů, dokud jsem nechtěla těžké věci z baťohu přendat do kufru. Za 1 euro mi to zvážilo kufr a měla jsem rezervu ještě 2,1 kg, tak jsem tam přendala knížku a papíry a šla čekat na přepážku (a doufala jsem, že jsem v limitu do 23 kg). Pak jsem viděla, že kontrolní vážení se dělá zadarmo tak, že si položí lidi kufr na neobsazenou přepážku a tam se ukáže hmotnost :-). Po chvíli otevřeli okýnko, měla jsem o půl kila těžší kufr, ale pán to naštěstí neřešil, takže jupii, pustili mě do letadla :). Měla jsem pak ještě dost času za všema kontrolama a ke gate chtěla jít až co nejpozději. Ale když otevřeli naší gate, zjistila jsem, že jsem na úplně jiném terminálu, takže následoval zběsilý úprk v protisměru (zpátky se fakt nechodí, u pasové kontroly mě kontrolovali znovu a prodírala jsem se davem lidí v opačném směru..). Nakonec jsem to ale stihla, dokonce se mi vešl baťoh nahoru do zavazadlového prostoru (spousta lidí takové štěstí neměla 😉 ) a pak už jsme mohli letět. V jednu v noci jsme byli v Praze, dokonce mi přiletěl i kufr, takže všechno dobře dopadlo :-).

A tím končí naše komedie… a vracím se zpět do pražského života 🙂