Finsko (2024)

Únor 2024

Je to tady… Čas na chvíli vypadnout z ČR a zažít něco zajímavého. Ano, letos je to potřetí, co vypadneme z ČR, ale toho se nedá nikdy “přejíst” :-). Jelikož Péťova sestřenka je nějaký čas ve Finsku, rozhodli jsme se, že jí navštívíme. Přiletíme do Laponska, uvidíme polární záři, projedeme celé Finsko až do Helsinek jako roadtrip (zastavíme se na 1-2 noci u ní) a pak se vrátíme do Prahy.

Neděle 25.2.2024

Večer nám letí letadlo do Rovaniemi. Máme zarezervované dvě noci v hotelu, pak jednu noc těsně před odletem do Prahy v Helsinkách, zařízené auto na celý týden a zbytek se uvidí podle polární záře a podle toho, co se nám bude chtít dělat. Trošku problém je ten, že dnes mám ještě nohejbalový turnaj, nemám sbaleno a kolem 17 je potřeba vyjet na letiště. S tímhle v hlavě jsem odehrála turnaj tak, abych letadlo určitě stihla (asi to nemusím úplně rozebírat, že ne 🙂 ). Díky Saši a Lumírovi jsme opravdu stihli dobalit a i dojet na letiště. Bylo jasné, že se něco musí pokazit. Začalo to už na letišti, kam nás Lumír odvezl. Nechala jsem kufr u jeho auta, ale naštěstí si toho všiml, když začal couvat, takže jsem si pro něj zase doběhla a pokračovali jsme na check-in. Vůbec mě nepřekvapilo, že mě vybrali na namátkovou kontrolu, takže jsem musela na celotělový scanner a Péťovi zase kontrolovali baťoh. V hale jsme zjistili, že let je zpožděný, ale čas jsme dokázali smysluplně využít v restauraci, takže to tolik nevadilo. No každopádně jsme na tom byli líp než Chadim (pro ty, co neví, o koho jde, Chadim je čakovický extraligový nohejbalista) – jeho několikrát volali ke gate k odletu a nepřišel.

My jsme se způsobně dostavili včas ke gate, nalodili jsme se na sedadla ve šťastné 13. řadě a bez hlesnutí si vyslechli instruktáž od letušky, která s FinnAir lítá odhadem tak 70 let. Po necelých dvou hodinách jsme vystupovali v Helsinkách do malinkého letadla, samozřejmě zase do 13. řady, tentokrát tam byly ale jen 4 sedadla v celé řadě. A stejně jako u minulého letu bylo celé letadlo úplně plné, jen před námi byla volná místa. Nedokážu si to vysvětlit.. Konečně se začínám trošku chytat ve finštině. V projevu pilota jsem pochopila, že naše letadlo má hodně hp (horse power), když použil mezinárodní frázi Hatatitla turbo.

Letiště v Rovaniemi překvapilo už tím, že byl sníh i na přistávací dráze, takže jsme dohopsali k našemu rukávu, počkali si na kufry a taxíkem dorazili kolem půl druhé do hotelu, kde budeme následující 2 noci. Je to Santasport hotel, olympijské trénikové centrum pro finské sportovce, myslím, že jsme tady správně :-).

Pondělí 26.2.2024

První den ve Finsku, jupí :-). Budík jsem měla po pěti hodinách spánku, abychom u dětí zkontrolovali, že je všechno v pořádku. Jelikož jsme o hodinu napřed, pak už jsme se vykopali na snídani (kam se hrabe sportovní centrum Nymburk..) a na 10 hod jsme šli pro auto. Cestou jsme nespokojeně pozorovali úplně zataženou oblohu. Má dva dny na to, aby se hezky odtáhla. Rovaniemi není úplně hezké město, v centru není žádná historická budova, ale zase je opravdu v přírodě. Např. těsně u hotelu máme obrovský park, který v zimě slouží na tréninky běžkařům. Jen tak tak jsme stihli dojít na 10 hod pro auto, ale měli zavřeno a to nám přišlo trošku divné. A opravdu, měli jsme si ho vyzvednout až ve 12. Tak jsme mezitím došli do obchodního centra, koupili si víno na svařák a malé půllitrové espresso. Teda s vínem to bylo trošku složitější, v normálním supermarketu neměli moc výběr (měli jen nealko :-)), navíc Péťa po zaplacení nákupu vyhodil účtenku, takže jsme se nemohli dostat ven. Nakonec jsem musela vzít jako další nákup u samoobslužních pokladen tašku za 30 centů, abychom měli novou účtenku a dostali se ven. A víno jsme koupili ve speciálním AlcoShopu. Pak jsme měli chvilku v kavárně, kde jsme si rozmysleli, jaký bude program dnes a zítra. Pak jsme běželi znovu pro auto a opravdu – ve 12 nám ho dali. Automatickou Škodovku Kamiq. Já řídila automat jednou, když si Ála na zápase zlomila nohu, Péťa ani jednou, takže jsme čekali, že bude veselo. Jelikož jsem začala umírat hlady, odběhla jsem koupit něco k jídlu a Péťa vyřizoval papíry. A neměl můj řidičak, takže oficiálně nemůžu řídit půjčené auto.. Hmm.. takže ho budu řídit neoficiálně :-). Po cca půl hodince se Péťovi nastartovat a dokonce i popojet pár metrů. Plán je se podívat na soby 9km od Rovaniemi najednou začal mít trhliny, protože tím tempem bychom tam dojeli za několik hodin. Ale pak se najednou auto rozjelo (správným směrem) a povedlo se nám dojet těsně za polární kruh, kde je Santova vesnice.

Začali jsme svařákem Glogi, ale prodali nám jen ohřátý džus. Ale nevadilo to, nebylo to špatné. Došli jsme k sobům, dokonce jsme je i nakrmili (vypadali strašně hladově), uklidnili jsme rozzuřené ovce, rozzuřili klidné lamy.. A prošli celou Santovu vesnici. Dětem jsme poslali pohledy z Laponska, nám jsme koupili svařák a vyfotili jsme se u značky polárního kruhu.

Tohle všechno jsme stihli relativně rychle, takže jsem měla ještě čas si trošku bloudit v parku u hotelu a dělat, že běžím. Trasa, kterou jsem běžela, vypadala jako smotané klubko nitě, nebyla to úplně přímočará cesta, ale na mojí obranu – ne všechny trasy byly protaženy jako na mapách a stejné místo z jiného úhlu vypadalo úplně jinak, takže není divu, že jsem se párkrát ztratila.

No a teď je 20 hodin místního času (jsme o hodinu napřed) a sedíme v mikrobuse, navlečeni do kombinéz jako dělníci a jedeme na noční výpravu za polární záři na zimních skútrech. Tak držte palce, ať se někteří z nás neztratí a ať něco vidíme :-).

src=”http://blackies.net/personal/wp-content/uploads/2024/02/20240226_135854-1-e1708984150837-169×300.jpg” alt=”” width=”169″ height=”300″ class=”alignnone size-medium wp-image-6359″ />

…

Už cestou autem ke skútrům jsem zjistila, že díra v kalhotech, kam jsem si hodila kapesníky, žvýkačky ap, není kapsa, ale jen horní zip, takže tyto věci pak z “kapsy” už nešly vyndat.. Byli jsme přivezeni na parkoviště plné skútrů, kde jsme dostali školení,jak je ovládat. Pak jsme si každý stoupli k jednomu, já si ale vybrala špatnej, nešel nastartovat. Ale zvládla jsem to opravit (no dobře, vzpomněla jsem si, jak se to má správně dělat). Vyrazili jsme pomalu v řadě jeden za druhým, abychom se to naučili ovládat. Touto jízdou jsme se rozdělili na dvě skupiny A – “a sakra” a B – brzdy. My jsme skončili v té rychlé :-). A druhá část jízdy byla hned o něčem jiném, bylo to skvělé, jeli jsme rychle, trať byla technická (prudké zatáčky, tunely), prostě supr.. Dokud nepřišla pauza na BBQ. Jako chvíli to bylo fajn, ohýnek, buřty (když teda odmyslím otázku, zda jsem vegetarián a nechci místo párku marshmallow) .. ale pak začala být zima a někteří si pořád opékali žužu. Nenápadně jsem stála u skútru a pokašlávala, jakože už chceme jet, ale nikdo si mě nevšímal. Možná mě ani neviděl, byla celkem tma.. ale my viděli polární záři! Sice dětskou (bylo zataženo) a nestihla jsem to vyfotit (musela jsem na to koukat), ale bylo to tam! Po hodině jsme konečně vyrazili, předtím jsem ještě zachránila telefon, který jsem hodila do “kapsy” a vypadl z nohavice. Zase následovala supr jízda, přála jsem si, ať to nikdy neskončí. Cestou jsme ještě viděli fialovo zelenou záři, no bylo to nádherné. Ve 23 jsme byli na hotelu a zkusíme něco dospat.

Zítra máme v plánu vyvětrat auto a udělat si výlet na ledopády, večer je ještě poslední pokus vidět záři výš na severu a pak už vyrazíme na jih k Oulo.

Úterý 27.2.2024

I když jsme šli spát pozdě, nemuseli jsme vstávat úplně brzy, úplně jsme nepospíchali. Včera jsme si prodloužili pobyt v hotelu ještě o jednu noc, ale měli jsme se stěhovat do jiného pokoje, takže jsme se beztak museli úplně vystěhovat, nechat kufry na recepci a pak udělat odpoledne znovu check-in. Po snídani jsem chtěla udělat na výlet svařák a trošku začalo hořet. Pak to tam trošku smrdělo, tak jsme museli trošku větrat. A mezitím napsali organizátoři večerního výletu, že se tento výlet ruší kvůli větru, že polární záře dnes nebude vidět. Tak jsme se rozhodli, že nemá smysl dál zůstávat v Rovaniemi a opravdu nám v hotelu zrušili rezervaci na zítřejší noc. Tí,m že jsme už byli sbalení, to bylo jednodušší. Na mapě jsem našla město Tornio na hranicích se Švédskem (půlka je finská, půlka švédská) a přespíme tam. A na drink/večeři můžeme do Švédska.

Ale ještě nás čekal výlet na ledopády do Koroumy. Vyrazili jsme směrem na východ do opravdu opuštěné krajiny. Celou cestu (90km) jsme potkali jen pár aut, na silnici byl občas i led. Všude kolem byl sníh a smrkové lesy. Rozhodnutí dát si na benzince padlo poté, co mi google maps nenašli cestou ani jednu benzinku. Naštěstí bylo cestou otevřené něco jako bistro, kde prodávali kafe (zase konvicové, tady neznají jiné druhy káv než káva a káva s mlékem 🙂 ), tak jsme si koupili alespoň vodu na výlet. Dojeli jsme na parkoviště, kde už pár aut bylo a vyrazili do národního parku. Cestou jsme předbíhali lidi, kteří klouzali dolů z kopce a objímali stromy, aby nesjeli dolů. Když jsme pak viděli, jak vypadá cesta dál, tak myslím, že daleko nedošli. Byl to krásný okruh lesem, s výhledy na ledopády. Některé části jsem sjela po zadku, některé jsem se brodila sněhem po pás hlubokým (kvůli fotce), některé jsme vyručkovali po laně, protože to opravdu klouzalo :-). Bylo to ale nádherné, čistá zimní příroda. Procházku jsme ukončili návštěvou kavárny s nealko svařákem (horký džus). Teď nás čeká cca 3hodinová jízda do Tornia. Je divné, že se začínají trhat mraky, když mělo být hůř než včera, ale jedeme pryč, takže to už radši nebudeme řešit :-).

Cesta do Tornia proběhla celkem v pohodě, vraceli jsme se přes Rovaniemi a pokračovali na jihovýchod ke Švédským hranicím. Hned po checkinu jsme šli na procházku do Švédska. Musím říct, že takové počasí jsem nečekala. Sice bylo jen těsně pod nulou, ale byl tam takový vítr, že po pár minutách jsem měla zmrzlé prsty i v rukavicích s ohříváním. Na švédské straně Tornia jsme v celém “městě” našli jen jednu otevřenou restauraci, tak jsme tam hned zapadli a opravdu jsme nelitovali. Sice jsme dostali objednané víno až k jídlu, ale tak dobrého soba a sivena jsme ve Švédsku určitě nejedli :). Následovala procházka liduprázdným městem zpátky k hotelu, tam dodělat práci a trošku si rozmyslet zítřek. Cíl bude dojet do Kalajoki k Péťově sestřence.

Pár postřehů:
– Rychlost je relativní. Po samých omezeních 80 na dálnicích mi přijde i značka 100km/h jako strašně sympatická :-).
– Tornio je pro mě typické finské město – nízké, rozlehlé, na ulici jsme potkali za hodinu asi 2 lidi, silnice jsou zasněžené, ale lidi všude usměvaví :).
– Nikde na chodnících nejsou koše. Když jsem chtěla vyhodit něco z auta (jako odpadky), jediný koš byl před otevřeným barem.
– Není problém proběhnout přes kulaťák k ostrůvku a vyfotit tam sochu, jezdí tam tak 3 auta za minutu 🙂
– IKEA samozřejmě nesmí chybět – byla hned za hranicemi s Finskem (pro ty, co chodí na pubquiz – opravdu má žlutomodré logo 😉 )..
– Koupit víno nebo nějaký alkohol není jen tak, mají to jen ve specializovaných obchodech a ty opravdu nejsou všude.

Středa 28.2.2024

Den začal výbornou snídaní. Bylo tam tolik druhů šunek a losos a kdoví co ještě, že jsem jim odpustila, že schovali jogurtový koutek tak, že jsem ho našla až když jsme odcházeli. Už u snídaně jsme z okna viděli, jak fouká a sněží a doufali jsme, že to přejde, než půjdeme ven. Ale nepřešlo to..

Náš první výlet byl na sever do Kukkolankoski, podívat se na sochu rybáře a dát si tam kafe ve vyhlášené kavárně. Jenže “město” bylo úplně liduprázdné, socha tam byla jiná než jsem vygooglila a kavárna byla zavřená. A celá dálnice byla zasněžená, v Kukkolan nebyla silnice, ale led. Alespoň byla jízda zajímavá :). Přes Kukkolan protéká řeka, která má takové převýšení, že teče opravdu rychle a ani v zimě nezamrzá. Nebýt toho, že nás bolely oči z toho, jak nám tam nafoukávalo sníh, vydrželi bychom se tam brodit sněhem a koukat na řeku (hranice se Švédskem) klidně dýl.

Další zastávku jsme měli ve městě Kami, kde jsme se koukli na ledové sochy a sněhové království (byly tam i ledové klouzačky, jupiii), nic jiného v tom městě ale vlastně nebylo.

Zastavili jsme i ve městě Ii, kde byl komplex různých muzeí, jediný problém byl ten, že jsou otevřena jen v létě :-). Takže jsme se jen podívali na moře (zasněžené) a hřbitov a pokračovali jsme dál na jih.

Dálnice pomalu přestávaly být zapadlé sněhem, ale maximální povolená rychlost byla pořád 100km/hod. Poslední pauza byla v největším městě v okolí – v Oulu, kde jsme se marně snažili sehnat zapomenutý dobíjecí kabel na moje hodinky, pak jsme jeli k divadlu (asi 300m, ale najeli jsme u toho 8km 😉 ) a prošli si centrum. Z mostu jsme viděli kolo, které někomu vypadlo do moře. Neviděli jsme zase žádnou vodu, všechno bylo zasněžené. A pak že je to země tisíců jezer. My vidíme jen sníh.. Jelikož zase dost foukalo a byla zima, pospíchali jsme ještě trošku na jih – do Kalajoki, kde na nás už čekala Péťova sestřenka Eva s dětmi a manželem. Od dětí jsme dostali rychloexkurzi celým domem, zjistili jsme, co vyráběli ve škole/školce, jak se jmenují nejlepší kamarádi a že ve škole byl falešný Santa Claus. Když jim došly myšlenky a šly spát, ještě jsme si povídali s Evou a Vencou. Dostali jsme tipy na zítra, je toho tady tolik, že ještě nevíme, co můžeme stihnout :-). Důležitá informace – glögi je vždy nealko, to, že ve Ctěnicích je glögi svařák s vodkou není úplně finská specialita.

Dobrou noc, zítra bude asi náročný den. Pak přespíme ještě jednu noc tady a budeme pokračovat dál směrem na Helsinky.

Čtvrtek 29.2.2024

Poklidné ráno přerušil řev dětí, které se začali před našimi dveřmi hádat, než šly do školy/školky. Pak jsme si ale ještě mohli chvilku zdřímnout a vstávali jsme “až” v 9. Eva a Venca nám půjčili běžky a boty a vosky. Od Venci jsme dostali podrobné instrukce, co máme kde vyzkoušet, kde zaparkovat, kterým směrem vyjet na lyžích.. Vyrazili jsme plni nadšení a odhodlání, povedlo se nám dokonce i upevnit boty do běžek (možná se to říká nějak jinak, ale já na běžkách jela asi 2x v životě, z toho jeden pokus způsobil rozchod s tehdejším přítelem, takže je asi zřejmé, jak moc to umím 😊), postavili se na start a vydali se správným směrem. Péťovy lyže byly v pohodě, namazané a hezky jely, moje nejely vůbec, což mělo vlastně i svoje výhody – nevadilo, když byl prudký kopec, mohla jsem ho bez stromečku vyjít nahoru a stejně tak sejít dolů a nemusela jsem zkoušet brzdit. Boty mi byly velké, takže i když jsem chtěla lyže nějak ovládat, noha se mi v nich hýbala a lyže si jely svojí vlastní trasou. Péťa musel do kopce stromečkem a z kopce většinou po zadku. V nejvzdálenějším bodě trasy Péťa sjížděl kopec a tentokrát to bylo i s artistickým čislem, což by bylo za normálních okolností supr, ale praskl mu ten úchyt boty na lyži, takže nemohl pokračovat dál. Museli jsme se rozdělit, já dojela celý okruh (naštěstí to bylo dobře značené, jinak bychom se už nikdy nepotkali) a Péťa se vrátil na start. První část triatlonu jsme tedy měli za sebou a půlka z nás byla spokojená, půlka už míň (zatím vyhrávám😊).

Abychom si spravili náladu, dali jsme si místo občerstvovačky oběd v Irské restauraci u pobřeží. Hamburgr, krevety, víno.. typická irská jídla byla úplně supr a těšili jsme se na další etapy závodu.

Kajaloki je známe letovisko, kde se o prázdninách nahrne spousta Finů a žije to tady, funguje spousta atrakcí, aquaparky ap. Ale teď v zimě je to o poznání mrtvější. O pár dnů jsme nestihli volné bruslení v lese, je totiž bohužel tepleji a před dvěma dny to zavřeli, protože trasa roztála. A o den jsme netrefili saunu, kde se místo bazénku nebo sprchy skáče do opravdového jezírka (mají to jen 2x týdně). Nicméně většina věcí je právě u pobřeží moře. Takže po restauraci jsme šli na „plavání“. Moře bylo ale zamrzlé, takže místo toho to byla procházka po moři (a pak že nejde chodit po hladině moře). Místama to pod námi trošku křupalo, ale přežili jsme to bez namočení a byl to fakt supr zážitek 😊.

Poslední část závodu byly kola – půjčili jsme si fatbiky. Na půjčení stačilo zaplatit cenu za pronájem a dát jim telefonní číslo. Žádná záloha, nic.. myslím, že v Čechách nebo na Slovensku by se ty fatbiky postupně ztrácely 😉. Fatbike je kolo, které má opravdu tlusté pneumatiky, cca 15 cm a dá se s ním jezdit na sněhu, ale i na ledu.. Pán, co nám kola půjčil, nás poslal na cyklostezku přímo pro tato kola a bylo to SUPR. Hned na začátku jsem se naučila parkovat (ležmo), po čase jsem našla i páčku na přehazování na lehčí převod. Sníh už byl trošku rozmočený, občas byla trasa náročná, ale zvládli jsme všechny terénní nerovnosti a piknik na rozhledně (zase jsme z ní viděli jen zasněženou plochu) a půjčená kola jsme využili na maximum 😊. Byli jsme pak trošku zmrzlí a na místě vracení kol byla restaurace, tak jsme si nechali udělat horký džus. Paní ho dělala prvně v životě, ale poprala se s tím celkem statečně a za 20 minut měla hotovo a mohli jsme konečně odejít.

Už byl sice večer, ale den zdaleka nekončil. Zastavili jsme se „U medvědů“ v Tapion Tuka, kde měly být i ledové sochy, ale ty už díky teplu vypadaly všechny stejně jako sloupy. Ty sochy jsme ale včera viděli na fotkách, takže jsme si je dokázali představit 😊.

Pak jsme už jeli zpátky k Evě, k večeři jsme dostali tradiční finskou lososovou polévku lohikeitto, která byla úplně skvělá. A pak to přišlo – na 8 hod jsme měli vytopenou saunu. Prý je to součást každého domu, každého bytu a nemohli jsme odejít bez toho, abychom to vyzkoušeli. Dostali jsme všechno potřebné, od polštářků až po židličky venku před barákem s výhledem na sněhové pole a les. Nejsem úplně saunový typ. Přesto jsme dali 3 dlouhé cykly a bylo to vlastně strašně fajn. Jen jsme poté byli už dost unaveni, takže po sauně jsme už šli rovnou spát. Poslední noc v Kalajoi, zítra se musíme dostat do Jyväskylä.

Pátek 1.3.2024

Dnes jsme vstali brzy, abychom se ještě rozloučili s dětmi, než vyrazily do školky a do školy. Po snídani jsme se sbalili, rozloučili se s Evou a Vencou (děkujeme! :-)) a dojeli k poslední “atrakci”, kterou jsme chtěli zažít v Kalajoki – zimní koupání v jezeře Uintipaikka. A to bylo opravdu něco. Letos se už nemusím otužovat, protože jsme vlezli do ledové vody (určitě tam bylo pod nulou, jen tam byl umělý proud, aby voda nezamrzala), já si navíc odplavala kousek dál a pak jsem měla co dělat, abych se v protiproudu dostala zpátky. No, ještě že fotky nemají zvukový záznam, nebyla jsem úplně potichu. Třeba na to budu mít za pár dní jiný názor, ale takhle zmrzlá jsem asi v životě nebyla :-D. Ale stálo to za to.

A teď se přesouváme dál do Jyväskylä, za chvíli bude další zastávka v Crazylandu. A pak se uvidí :-).

Crazyland byl opravdu crazy :-). Udělali jsme si v součtu hodinovou zajížďku na místo, kde byly zvláštní sochy nebo instalace, většina kýčových. Jak je zima a není to oficiálně otevřené, nebyly tam ani vyšlapané chodníčky a kolem soch jsme se brodili sněhem. Obchod, který měl na sobě cedulku 24/7 byl zavřený a nic jiného (kromě zasněženého parkoviště) tam vlastně nebylo :-). Takže jsme se vrátili zpátky na “dálnici” do Jyväskylä a drandili si to 80kou na jih. Světlá chvilka cesty byl výborný oběd, kde byly finské stoly (něco jako švédské stoly, ale ve Finsku :-)) v rodinné restauraci Takkatupa. Ani se nám odtamtud nechtělo, ale chtěli jsme co nejdřív dorazit do Jyväskylä, ať si dnes stihneme projít město a zítra ráno hned můžeme vyrazit do Helsinek.

V hotelu jsme jen hodili kufry na pokoj a hned vyrazili ven. Máme pokoj s výhledem na jezero (hm.. spíš na zasněženou plochu, jako vždy..), v létě by tady byl opravu krásný výhled :-). Za dvě hodiny jsme viděli všechno, co je v tomhle městě k vidění – univerzitní komplex (A. Alto), vyhlídková věž na muzeu s vycpanými zvířaty, zasněžený atletický stadion, kostel a přilehlý hřbitov, přístaviště (se zamrzlými loděmi) a nádraží, teda spíš nádražíčko. Dokonce jsme v Toivola Old Courtyard přemluvili číšníka, aby nám udělal glögi s sebou, i když se nejdřív cukal a chtěl nám dát s sebou prošlou lahev. Jako ve všech městech, kde jsme byli, začalo zase sněžit, ale už nám to vlastně nepřijde divné. Sluníčko jsme viděli v součtu asi 10 minut, i to bylo na dálnici. Ale je teprve 5. den, co jsme tady, ještě máme celý den ve Finsku na to, abychom ho uviděli.. Když jsme se vrátili do hotelu, byl akorát čas na večeři. I když nás číšnice celkem ignorovala, nakonec se nám povedlo se výborně navečeřet :-). A v restauraci byl skvělý výhled na osvětlený most, takže mi ani nevadilo, že espresso s mlékem tady vypadá jako cappuccino. Zbývá dodělat nějaké věci do práce a pak jít spát a těšit se na zítřejší Helsinky :-). Dobrou noc.

Sobota 2.3.2024

Po výborné snídani jsme překročili plán o 3 minuty a v 9:03 vyrazili do Helsinek (kvůli zamrzlému okýnku na autě). První půlku cesty jsme nepotkali ani jedno auto v našem směru, naštěstí to bylo okolo opravdu nádherné, takže to nebyla nuda. Pak jsem se zúčastnila automobilových závodů a porazila vzteklého místního řidiče, vlastně mě to i přes (oficiálně) nižší rychlost bavilo. V poledne jsme dorazili k hotelu v Helsinkách, kde jsme měli domluvený early checkin, takže jsme si nechali věci v pokoji (rozměr 3x3m i s chodbou a koupelnou, když chceme otevřít kufry, musíme je dát na postel 🙂 ) a vyrazili do města. Jelikož nejsme žádní amatéři, dojeli jsme tam tramvají jako opravdoví Helsiňané.

Počasí je jako vždy pod nulou, pocitově kvůli větru ještě o 5 stupňů míň, a to jsme si říkali, že v Helsinkách bude konečně tepleji :-). Došli jsme k přístavu, viděli jsme veřejnou saunu a horký bazén hned u moře (v moři byly samé kry, ale lodě v tom normálně jezdili), dali jsme si rychlý oběd s výhledem na blázny v plavkách a další hodiny jsme se procházeli. Chtěli jsme se dostat na blízký ostrov Lansi-Mustasaar, vede tam podmořský tunel, ale v zimě je zavřený (už si na to začínáme zvykat 🙂 ). Nádherná byla např. Helsinská katedrála. Tam jsme viděli i první náznak zločinu – zloděj tam utíkal před majitelem něčeho, co mu ukradl. Bylo sice divné, že ten, kdo honil, nezakřičel, ať ho ostatní lidi chytnou, ale jiné vysvětlení dvou běžících lidí určitě není :-).

Cesta na hotel byla rychlá, stačily dvě zastávky vlakem z Hlavního nádraží a pak kousek pěšky (to, že máme jet vlakem a ne metrem, jsme zjistili až v metru, když jsme hledali správné písmenko). Vzali jsme to přes bunkry na zledovatělém kopci, od děla jsme doklouzali až k hotelu.

Už dva dny jsem si plánovala, že si v Helsinkách půjdu zaběhat, takže jsem musela jít, i když byla strašná zima a tma. Cestou jsem trošku zabloudila, ale na moje poměry bych to brala jako supr naplánovanou trasu, dokonce jsem mimo plán potkala i malého sobíka :-).

No a teď už je skoro noc, v místní restauraci jsme ochutnali všechna vína, dostala jsem (prvně ve Finsku) i espresso macchiato, v lednici máme zítřejší snídani a pomalu půjdeme spát. Zítra nás totiž čeká výlet trajektem do Tallinu a pak poslední finské hodiny.. Snad najdeme správný terminál a všechno zvládneme, všechny instrukce máme jen ve finštině :-).

Neděle 3.3.2024

Díky tomu, že nás vzbudili popeláři půl hodiny před budíkem, jsme v klidu stihli sbalit věci na výlet a vyrazit s minutovým předstihem. Na vlakovém nádraží jsme byli tak brzy, že jsme málem stihli dřívější vlak, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme do nej nestačili skočit, protože jel opačným směrem. Tramvaj jsme ale opravdu stihli dřívější, takže jsme mohli nevyspalí čekat na boarding trajektu ještě o půl hodiny dýl :). Prvně jsme viděli východ slunce a dokonce to vypadalo na jasný den. Aby ne, když jsme odjížděli do Estonska..

Když nás vpustili do lodi, našli jsme si supr místa u okna (a u baru) a cesta nám utekla strašně rychle, za chvíli jsme přistávali v Tallinu. Věděli jsme, že chceme projít celé centrum (a že všechno naopak je v centru). A musím říct, že právě Tallin bylo největší překvapení celého výletu. Centrum je krásné, je tam spousta historických budov, kostelů, domů, muzeí.. Navíc bylo hezky (to jsme ve Finsku fakt nezažili) a nebyli tam skoro žádní turisti. Stihli jsme projít úplně všechno a ještě nám zbyl čas na to, abychom si na hodinu půjčili brusle a přímo v centru si zabruslili. S výhledem na město.. Bylo to opravdu supr :-). Zastavili jsme se na kávu v nejstarší tallinské kavárně a u západu slunce jsme si prošli promenádu u přístavu (jen jsme díky tomu museli běžet na zpáteční trajekt).

A cesta do Helsinek utekla ještě víc než první cesta, protože jsme viděli polární záři. Je trošku trapné, že jsme ji nejlíp viděli na nejjižnějším místě, kde jsme během výletu byli, ale na širém moři to byl neskutečný zážitek. Mrzli jsme na horní palubě a nechtělo se nám zpátky do lodě :-). Pak jsme už jen zkušeně dojeli s přestupem a jedním blouděním do hotelu (vlak jel ve městě 100km/h) a teď balíme na zítřejší odlet do Prahy. Ráno v 7 nás čeká snídaně a pak hned vrátit auto na letišti a běžet na odbavení.

PS: Ta černá fotka, to je polární záře, jen díky světlům na lodi to není vidět tak, jak to vypadalo doopravdy :).

Pondělí 4.3.2024

Poslední budíček, poslední snídaně, poslední cesta půjčeným autem.. Dali jsme si dostatečnou rezervu na to, kdyby trvalo vracení půjčeného auta dýl, ale stačilo správně odpovědět na dvě otázky (Zaparkovali jste auto? Je plná nádrž?) a odevzdat klíčky, bez jakékoliv kontroly, zda tam vůbec auto je a v jakém je stavu, bylo půjčení uzavřené. Pěšky jsme došli k přepážkám pro check-in, ten jsme si udělali sami, vytiskli jsme si čárový kód na kufry i palubní lístky, kufry hodili na pás, pak rychlá security check (jen kontrola baťohů, na to jsme už ale zvyklí) a měli jsme skoro hodinu a půl do otevření gate.

Kde jinde strávit tento čas než v kavárně, že.. a testováním voňavek :-). Všechno bylo takové nostalgické.. poslední káva, poslední fronta do letadla, poslední krok ve Finsku.. A najednou jsme seděli v letadle, před námi reprezentanti v ČR ve skoku na lyžích (Koukal a spol.) a obstarožní letušky nám vysvětlovaly, co máme udělat, až letadlo spadne. Jen jsme se dostali z Finska, bylo najednou nebe bez mraků. Beztak je divné, že jediný hezký den ve Finsku jsme zažili v Estonsku. Po krátké hodině a půl letu jsme začali klesat a pilot nás varoval před přistáním a viditelnost se mu zdála být nějaká horší (trošku mě to překvapilo, když bylo venku nádherně a svítilo sluníčko. Možná pilot jen obecně hůř vidí..). Přesto se mu podařilo přistát a najednou jsme byli v Praze a náš výlet byl u konce.

Přemýšlím nad nějakým moudrem na konec, ale nic chytrého mě nenapadá. Finsko je prostě zamračená země bez sluníčka, polární záři jsme viděli jednou když bylo zataženo a jednou na lodi v Estonsku asi o 600 km níž než by měla být vidět. Je to sice země tisíce jezer, ale jen 2 měsíce v roce a ty jsme úplně netrefili. Ale jinak to bylo suprrrrr :-).