Dublin (2016)

Před týdnem by mě ani nenapadlo, že teď budu sedět na letišti a čekat na letadlo do Dublinu. Celé to byla taková hrr akce.

Díky novému projektu v práci jsem po pečlivém zkoumání zjistila, že jsem k tomu skoro nic nenašla a bylo by fajn jet na školení, kde by mi to prostě vtloukli do hlavy. O to větším překvapením bylo, když jsem ve čtvrtek seshora dostala povolení zabíjet teda jednat a mohla jsem se na školení přihlásit. V úvahu připadal termín 9.3. v Dublinu nebo 5.4. v Bordeaux. Volba byla jasná, Dublin se nestíhá, navíc tam nemají tak dobré víno jako v Bordeaux. Jelikož šéf má o všech mých projektech představu, že na nich budu dělat ve dne v noci a že kdybych to dopsala včera, bylo by pozdě, upřednostňoval březnový Dublin. Ze slušnosti jsem tam napsala a přišla mi odpověď, že mají plno. To se dalo čekat. Jenomže pak chtěli detaily k našemu projektu (o kterém jsem věděla jen to, že pospíchá) a nakonec mi zařídili místo navíc. Takže ve čtvrtek večer byla ruka v rukávu a v úterý jsem měla odlétat. Trošku komplikace byla ta, že od pátku do úterý jsme měli být na Stříbrné a šéf měl v pátek dovolenou. I přes nepřízeň osudu jsem si v pátek (bez podepsaného souhlasu šéfa) objednala letenky a ubytování – jelikož jsem to dělala v práci a měla jsem na to minutu, vybrala jsem si první hotel v centru Dublinu, který mi byl nabídnutý. Jmenuje se Temple Lodge Bar, takže to bude dobrý.

V pondělí večer jsem se rozloučila s rodinou a vyrazila z Varů do Prahy, abych se připravila na úterní odlet. Do dvou v noci jsem prala a sušila, abych si měla vůbec co vzít na sebe. Vyprala jsem si taky kozačky, abych nedělala ostudu. Nicméně nestihly uschnout (dala jsem je k vypnutému topení..), takže nakonec cestuju v mokrých. To nevadí, to na mně uschne. Ráno jsem musela běžet pro zálohu a kartičku pojištěnce (bez ní opravdu necestuju), pak jsem měla zhruba hoďku na sbalení a vyrazila jsem na letiště.

Na Nádraží Veleslavín ke mě přišel pán a vytrhl mi z ruky kufr. Začala jsem křičet ZLODĚĚEEEJ, POMOOOC. Pán jen smutně potichu řekl: Slečno, já tady jen pomáhám s kufry, protože tady nejsou eskalátory. Chudák. Dala jsem mu za to alespoň 20ti korunu, snad nebude mít trauma. Na letiště jsem dorazila zbytečně brzy. Teda pro normální lidi. U odbavování jsem zjistila, že nemám zaplacené zavazadlo (od kdy se za kufry platí zvlášť???), takže mě poslali kdovíkam to zaplatit, jinak by mě neodbavili. Ale jelikož jsem letěla s velkým kufrem a měla tam věci jen na dva dny, napadla mě geniální myšlenka a dala jsem si kabát do kufru, abych ho pak nemusela s sebou tahat po letišti. Pak jsem si řekla, že projdu co nejdřív kontrolou, abych si mohla koupit nějaké pití a jídlo. Takže 2,5 hod před odletem jsem jako první byla zkontrolována a v této euforii jsem zjistila, že za tou kontrolou už není žádný obchod nebo kavárna. NO SUPR. 2 a půl hodiny do odletu, já mám hlad už od oběda, žízeň taky. Navíc jsem si online koupila zavazadlo i na druhý let, ale nějak jsem si nestihla stáhnout potvrzení o zaplacení, takže jsem musela napsat na nějakou podporu. Bez toho potvrzení mi to škola neproplatí. Na podpoře jsem byla v pořadí (50.tá] a nakonec jsem chytla paní, která psala svou jedinou větu asi 10 minut. Ta věta byla “Já nevím, zkuste to ještě u někoho jiného.”

Po dvou hodinách otevřeli naší gate a začali pouštět lidi.zPočkala jsem si, až zájem opadl a šla jsem až ke konci. Celkem mě překvapilo, že jsme nešli do divadla, ale vyhnali nás ven, kde stály autobusy, které nás měly přivézt k letadlu. První dva autobusy byly plné, takže jsem čekala na třetí. Bez kabátu v té zimě.. navíc s mokrými kozačkami. Supr kombinace. To je začátek výletu. Teda služební jízdy. A čekali jsme navíc na nějakého opozdilce. Po půl hodine venku, v autobusu a zase venku nás konečně pustili do letadla.

Cože? Tímhle poletíme? Zjevně to bylo letadlo z počátků éry létání. Televize nebo audio tam nebylo, stejně tak žádné občerstvení (na které jsem se po těch 2,5 hodinách čekání fakt těšila..), nedávali žádné časopisy, místo na nohy jsem neměla ani já, o normálně velkých lidech radši nemluvím. Hned po startu se vyzvracel pán přes uličku. Nebýt toho, že jsem nic nejedla a nepila, byla bych se přidala. V baťohu jsem našla oříšky poslední záchrany. Jenomže tím jsem svou žízeň tak úplně nezahnala, spíš naopak. Tak jsem poprosila letušáka o vodu a na zahřátí čaj s mlékem (jsou blízko Anglie, tak ho musí taky umět udělat). Trošku se podivil a dal mi vodu a malý pytlíček se sušeným mlékem. Když jsem to zaplatila, tak jsme si vyříkali, že mi k tomu chybí ještě čaj. Zbytek letu proběhl v pořádku. U přistání jsem si řekla, že už je čas zjistit, kde vlastně budu bydlet. Jenomže bez internetu se mi to nenačetlo.. Byla jsem smířena s tím, že budu muset jet taxíkem, ale vtom se ke mně přimluvila paní z vedlejšího sedadla, že mi pomůže a ukáže, kudy jet.

Počkala, než si vezmu kufr a pak jsme běžely na autobusové nástupiště. Nestihla jsem si vyndat kabát, takže jsem pořád chodila jen v mikině. A venku pršelo. V Dublinu prý prší pořád. Supr. Ukázala mi, kde mi pojede autobus 16A nebo 41 a že mám vystoupit na něčem, co znělo jako Oucland street. Když přijel autobus, zeptala jsem se řidiče, zda jede na Oacland Street. Chvíli přemýšlel a pak odpověděl, že ano, jede na O’Connely Street. Neměla jsem přesně drobné na jízdenku, takže jsem tam musela hodit víc. Pan řidič me na oplátku posadil na místo pro invalidy, aby mě měl na očích.

Během cesty tam nastoupil stařík, který sotva chodil. Pan řidič se ho zeptal, zda je v pořádku a zda si nechce sednout. Pochopila jsem a zeptala jsem se ho, zda chce pustit sednout. A on mi vynadal, že kdyby chěl, tak si přece sedne a že je řidič asi nový, když se takhle blbě ptá a že není takový chcípak, proč si to myslíme a ještě asi 10 minut nesrozumitelných vět, na které jsem odpovídala jen Really? Oh.. Pak se hezky rozloučil a vystoupil. Na O’Connely Street mě řidič vyprovodil z autobusu a převedl mě přes cestu (AUTA JEZDÍ VLEVO!!) a nasměřoval mě někam. Jelikož pršelo a já netušila, kudy dál, musela jsem si koupit ve Starbucks kafe, abych měla jejich internet. Našla jsem si cestu a vyrazila k hotelu.

I když jsem byla kousek něj, všichni mě posílali někam jinam, musela jsem si dokonce dát tři panáky irské whisky, zatímco mí spolupiči hledali cestu na google maps. Jelikož jsem nejedla, začínalo mi být blbě, kromě kozaček jsem měla mokrý i kabát a džíny, prostě pohoda. Pak jsem to vzdala a zavolala na recepci hotelu. Za chvilku mě vyzvedla paní,která mi ukázala pokoj. Teda pokoj – apartmán velký asi jako náš byt. Ložnice, obývák, kuchyň, koupelna.. Nebýt toho, že tam byla strašná zima, bylo by to supr. Paní najednou začala nadávat a odběhla. Pak napsala sms, že špatně parkuje a že skoro dostala pokutu, proto musela jít. A zbytek dořešíme zítra. Stihla jsem se ještě vyptat, kde máme snídaně, ostatní počká :). Přímotop v ložnici ten apartmán fakt nevytopí, takže jdu spát navlečena do všeho, co mám. Teda do půlky věcí, druhou jsem si pocákala v koupelně, když jsem chtěla vypnout bojler a místo toho jsem na sebe pustila sprchu. Tak dobrou noc, zítra mě čeká samotné školení 🙂

Další zjištění: zásuvky jsou tady jiné. Tj. bude potřeba redukce. Tj. do školení nestihnu dobít ntb. Tj. POMOOOOOC.

Ve tři ráno mě vzbudili popeláři, kteří po nočních pařbách čistili ulice. Usnula jsem v půl osmé a v osm jsem měla budík, abych si stihla koupit redukci na dobíjení. Paní, které jsem se ptala, kam mám jít, mě poslala asi 10 km daleko, naštěstí hned v prvním větším supermarketu to měli. Na snídani po mě chtěli voucher, ale vysvětlila jsem jim, že teprve čekám na papíry a dostanu je až za půl hodiny. Paní nakonec pochopila, co chci říct a snídani mi přinesla. Poté se tam objevila i hotelová paní a dostala jsem fakturu. 10 eur, které mi měla vrátit z toho, co jsem zaplatila, si asi nechala jako dýško.

Celé dopoledne jsem měla volno, takže jsem si prošla celé centrum, navštívila starou palírnu Jamesna (tam jsem musela čekat až do 10:30, aby mi prodali alkohol, nešlo to ani o minutu dřív), viděla jsem zámek, knihovnu, starou poštu, asi tisíc kostelů, trošku jsem bloudila, ale v 11 jsem byla podle plánu v hotelu a mohla jsem se převlíct do slušného a sbalit věci na školení. Vyrazila jsem s dostatečnou rezervou, takže mi nevadilo, že mi ujel autobus kvůli tomu, že stavěl na jiné zastávce, než jsem čekala. Naštěstí je v autobusech internet, takže jsem si našla jízdní řád a sledovala každou zastávku, kde jsme byli. Takže jsem opravdu vystoupila u meteorologického ústavu a po chvíli našla kampus univerzity, kde byla přednáška.

Organizátoři mi dali vizitku na jméno Vlčková, asi tím chtěli naznačit, že jsem tam jako svobodná slečna :). Večer sundám prstýnek a půjdu to zkusit. Přednáška byla opravdu dlouhá. Po 2 hodinách jsme měli pauzu na kafe (které nebylo) a pak byla praktická část. Nebýt programátorů od sigfoxu, nikdy bychom nedali dohromady ani ten 10ti řádkový program. Já měla soukromého instruktora a celkem mu to šlo, takže jsme nakonec senzor zprovoznili. A jelikož to bylo o hodinu a půl později, než jsme měli končit, vykašlala jsem se i na afterparty (voda a chipsy u 2 stolů) a šla na autobus, abych byla rozumně v centru. Autobus mi ujel a další jel až za půl hodiny, takže nakonec beztak přišli postupně všichni účastníci, i ti, kteří zůstali na občerstvení. Vrrr. Ještě jsem chtěla koupit dětem nějaké hračky, ale všechny obchody zavírají v 5 – 7 hod. Jakmile má někdo otevírací dobu alespoň o půl hodiny dýl, už má všude hrdé nápisy OPEN LATE NIGHT :). Takže jsem našla open late night obchod (měl do 7:30) a měla skoro 7 minut na to, abych koupila hračky, než obchod zavřou. Stihla jsem to jen taktak, už mě odtamtud odváděli, že zavírají. Po krátcé zastávce na hotelu a převlečení jsem měla strašnou žízeň a šla jsem si koupit pití. Jelikož bylo pozdě a obchody byly vesměs zavřené, skončila jsem u keltské živé hudby a guinesse v Temple Baru. Jako správná svobodná holka jsem se nelekla, když se ke mě pridali místní a začali se smát mojí výslovnosti. Nicméně mi nebylo nejlíp, takže jsem to relativně brzy zabalila a šla zpátky do studeného pokoje. Snažila jsem se pracovat, ale nic rozumného ze mě nevypadlo, po půlnoci – za největšího řevu opilých turistů za oknem – jsem šla spát. Zítra budu mít na Dublin už jen pár hodin, takže se nemůže nic státa. A odpoledne už budu v Praze.

Zase ti popeláři. Spát úplně v centru má i své nevýhody, nedá se tam pořádně spát. Ale nenechám si přeci zkazit poslední chvíle tady. Hned ráno jsem si sbalila, abych mohla být co nejdřív ve městě. Pokoj jsem odevzdávala v 10:50, takže jsem měla ještě dvě a půl hodiny. Nejdřív jsem seběhla na snídani, ale paní mi vysvětlila, že k mému hotelu se vůbec nedají objednat snídaně. Ale já je zaplatila! Nicméně jsem u sebe měla jen mobil s booking.com a tam jsem to nenašla. Tak jsem se musela najíst jinde. Cestou jsem uviděla obchod, který dostal cenu za nejlepší irské potraviny a uvnitř byla kavárna, takže jsem s knížkou zakotvila tam. Pak jsem pokračovala směrem, kde jsem včera nebyla a dostala jsem se až k přístavu. Chtěla jsem si půjčit kolo (bylo tam parkoviště s veřejnými koly, ale když už se mi násilím povedlo jedno kolo vyndat, mělo tak vysoké sedlo, že jsem na tom nemohla jet. A pak už nešlo vrátit zpátky, takže jsem ho vrazila do ruky pánovi, který šel kolem se slovy, zda by ho nevrátil a pospíchala pryč. Všechno mi krásně vyšlo, vrátila jsem se včas, abych dobalila a odevzdala pokoj a vyrazila na autobus. Nastoupila jsem do 16ky, která jela na leiště. Pan řidič ale řekl, že ta cesta bude trvat skoro hodinu, ať nejezdím. Zmatená jsem vystoupila. Naštěstí tam jezdí ještě expres, který je dvakrát dražší a na letišti je za 50 min. Jenže další jel až za 15 min. No nevadí, neměla jsem na výběr, tak jsem na něj počkala. U nástupu jsem si zkušeně položila kufr na místo pro ně a automaticky šla nahoru (všechny autobusy v Dublinu jsou dvouposchodové). V centru byla taková zácpa, že jsem se bála, že to nestihneme. Nakonec to ale nebylo tak špatné. Teda časově. Horší bylo, že jsem nemohla najít pas. Normálně jsem ho s sebou nenosila, ale včera jsem si ho brala na konferenci, kdyby tam chtěli nějakou identifikaci. A pak už jsem s ním nepracovala. Ale do pouzdra, kde mám letenky, jsem si ho už nedala.. V panice jsem prohledala kufr, ale neviděla jsem ho. Baťoh jsem prohledala několikrát a taky nic. SAKRA. Napsala jsem paní z hotelu, zda ho neviděli a kdyby ho náhodou našli, ať dá vědět. Ale taky o něm nic nevěděli. Jelikož je Irsko v EU, tak byla naděje, že mi bude stačit občanka. Jenže u e-checkinu jsem vyplňovala jako doklad totožnosti pas a jeho číslo.

Naštěsní tam byla možnost samoodbavení kufru (to je ten moment, kdy se kontroluje letenka a vydává palubní vstupenka). Jelikož jsem to udělala sama, tak to prošlo. Zbývalo už jen projít kontrolou a gate. U kontroly jim stačil palubní lístek, to bylo v pohodě. Takže zbývala půhodina napětí, zda mě pustí do gate. Jelikož kufr by už letěl beze mě, byla by to celkem komplikace. A škola by mi asi taky neproplatila nečekané prodloužení služební cesty. Těsně před gate jsem zjistia, že nemám obal s palubním lístkem. Rychle jsem vystoupila s řady a u sedaček jsem prohledala baťoh (a našla obal). Ukázala jsem sebejistě občanku a leetuška mě pustila dál. Jupííí, teď už to bude v pohodě a po pasu se podívám doma důkladněji a v nejhorším nahlásím ztrátu a vybavím si nový. V letadle jsem už byla v pohodě – byla jsem tady a navíc jsem měla jídlo i pití. Jen jsem nenašla rozečtenou knížku. Ale to radší nikomu nebudu říkat, dnes už toho bylo dost 🙂 (musela jsem jí nechat na sedačkách, když jsem panikařila kvůli letence).

Zpátky v Praze. Dnes z toho mám obzvlášť radost, nemuselo to jít tak hladce :). Myslela jsem, že za necelé dva dny se nemůže skoro nic stát a že napíšu jen nudný cestopis s popisem všeho, co jsem viděla. Na to ale nakonec nebyl vůbedc čas..

Poučení pro příště: Létat jenom do EU, ať se dostanu domů i bez pasu ;).