USA

středa 4.3.
Už cesta na letiště byla trochu ve shonu, Péťa mě odmítl odvézt na letiště, takže jsem musela s obrovským (ale zatím poloprázdným) kufrem přes celý Střížkov. Kufr byl slyšet až na Prosek, všichni se za mnou otáčeli. V metru jsem se ztratila v davu cizinců, a tento dav mě vyplivnul až na letišti, takže to bylo úplně bez problémů.
Paní za přepážkou na letišti mi vzala uraženě kufr (urazila jsem ji tím, že jsem řekla, že je letuška, ale ono to tak nebylo) a mohla jsem hledat svojí gate.
Cesta do Londýna byla úplně v pohodě. Seděla jsem u okýnka, což mi bylo úplně k ničemu, protože nad celou Evropou byla souvislá vrstva mraků. Takže jsem viděla jenom bílo pod letadlem. Celé moje trojsedadlo bylo prázdné, což bylo fajn, protože jsem měla k dispozici tři pytlíky na zvracení (což mi přišlo praktické hned poté, co jsem si nalačno dala bílé víno a začaly turbulence).

IMG_20150304_151343
IMG_20150304_111522
20150304_200131

V Londýně nás úplně vypustili z letadla a museli jsme projít všema kontrolama znovu. Když jsem hledala správný terminál, ocitla jsem se venku a málem mě přejel autobus (jel v protisměru). Naštěstí přátelsky zatroubil, takže jsem stihla včas uskočit a dál radši pokračovala letištním vlakem. U checkinu se jim asi nelíbíl můj baťoh, takže musel projít důkladnou kontrolou, všechno vyndávali a projížděli kolem jakoby kartáčem na záda s nějakou vatou. Asi zkoumali radioaktivitu. Ta hodina a půl na přestup byla nakonec akorát, jen tak tak jsem stihla checkin a mohla jsem jít znovu ke gate. Poučena z minulého letu jsem si sice dala zase víno, ale až po jídle. Let trval 7 hodin, ale uteklo to hrozně rychle (2 jídla, 2 sklenky, 2 filmy a už nás vyhazovali z letadla).
První krok v USA! Obrovský černoch mě chytil za loket a nasměřoval k imigrační kontrole. Po půl hodině čekání se mě pán u přepážky zaptal, zda se jdu bavit nebo pracovat. Řekla jsem, že se jdu bavit na konferenci, zvedl trochu obočí, ale poslal mě dál. Vyzvedla jsem si kufr a namířila si to z letiště do New Yorku. Teda nejdřív jsem zabloudila vlakem někam úplně jinam, ale když jsem se vrátila na stejné místo a začala znovu, napodruhé se to podařilo. Teda zasekla jsem se kufrem v turniketu, ale to se nepočítá, to se může stát každému. Z hopstop.com jsem měla na jednotlivé zastávky rozepsaný spoj až k hotelu. Když jsem vystoupila z metra, chvíli jsem nechápala. I když přes mlhu nebylo skoro nic vidět, byly tam všude kolem mrakodrapy! Když jsem šla, nekoukala jsem dopředu, ale nahoru. Taky jsem díky tomu přejela nohu jednomu pánovi. Už na druhé křižovatce jsem pochopila, že semafory jsou informativní. Když to jde, tak se má přejít. Ať semafor ukazuje, co chce. Rychle jsem zapadla mezi místní (a v tomhle od nich byla k nerozeznání). Když jsem uviděla McDonalda, řekla jsem si, že ho musím vyzkoušet. Normálně to nejím, takže nevím, jak jsem to chtěla porovnat, ale měla jsem hrozný hlad, tak jsem si koupila hamburgr. Nevím, asi byl dobrý, ale nějak mě to neoslovilo. Navíc jsem pak byla celá zamazaná a kafe mi nedali, protože měli rozbitý lattestroj. Po chvilce jsem našla hotel (jupííí). Měla jsem zaplacený pokoj s úžasným výhledem. Jak mi vysvětlil pán u přepážky, tak platba neproběhla úspěšně, takže jenom zarezervovaný. A bylo to 9. patro ze 40., takže ten úžasný výhled byl do okna mrakodrapu naproti.
Byla jsem tak unavená, že jsem si chtěla hned lehnout (a dát dobíjet telefon). Ale překvapivě naše adaptéry nešli zapojit do jejich 110V úzkých zástrček. Nešlo to tam nacpat ani násilím, takže jsem vyrazila hledat obchod, kde budou mít redukci. V Dunkin Donuts jí neměli ;). Ale v něčem jako trafika ano. Takže problém se vyřešil a mohla jsem jít konečně spát (byla skoro půlnoc a ještě k tomu šestihodinový posun s takovým cestováním).

 

čtvrtek 4.4.
Na dnes jsem měla naplánovanou (a koupenou) jízdu lodí ke Soše svobody a její prohlídku se vstupem do koruny. Nicméně od večera byla sněhová bouře, kvůli které zavřeli i letiště, tak jsem měla strach, zda se tam vůbec pojede. Přístav jsem našla celkem bez problémů, ale po krátkém rozhovoru s pánem jsem zjistila, že přístavů je tam víc, a ten, který hledám, je trochu jinde. Ale že pokud chci, můžu jet s nima. Sice trochu jinam, ale zadarmo. S díky jsem se rozloučila a šla hledat můj přístav. Plavba se odložila o půl hodiny, kterou jsme museli strávit v Battery parku čekáním ve sněhové bouři. Než nás pustili na scanovací prohlídku (prohlíželi i baťoh, jako na letišti), byla jsem jako rampouch. Cesta byla v pohodě, jen nebylo vůbec vidět, takže se nekonaly žádné dechberoucí fotky Sochy. Navíc celou sochu jsem prošla asi za 15 min, nebylo na co koukat :). Z ochozu byla vidět jenom bouře a koruna, to bylo jenom zábradlí na konci schodů (byl vidět kousek lokte sochy, jinak taky nic). Pak jsem musela ještě hodinu mrznout venku, než přijela loď, která jela zpátky na Manhattan. Byla mi taková zima, že jsem si musela dát teplou polévku, ale ani to nepomohlo, takže jsem šla na chvíli na hotel. Tam se zase nekouřilo, takže kromě bouře tam bylo jako venku. Ani jsem si nesundala bundu a boty. Za chvíli už tam ale přišla uklizečka, takže jsem se zase sbalila a radši vyrazila do města.
Nejdřív jsem šla na Wall Street, kde byla newyorská burza a Starbucks. Pak jsem jela do Central Parku, jenomže jak byla sněhová bouře, tak byl zavřený a nešlo jít dovnitř a navíc nebylo skoro nic vidět :).
Tak jsem cestou skočila alespoň do Apple Retail Store. Ani nevím, co tam ty lidi tak fascinuje. Bylo tam snad 50 prodavačů (přitom to nebylo nijak velké, ono taky co všechno může Apple nabídnout, že jo..), stejně normálních lidí a ti si zkoušely jednotlivé výrobky, byly tam dokonce kurzy na jejich používání a samostudium. Prohlídla jsem si, co tam mají a pospíchala domů. Byla jsem tak zmrzlá, že jsem si k večeři koupila polévku a když jsem platila, nemohla jsem vyndat z peněženky peníze, vůbec jsem neovládala prsty.
Večer, když jsem si sundala boty, jsem uviděla, že mám úplně promočené boty a ponožky. To jsem je musela mít už od rána – konečně vím, proč jsem celý den mrzla :).

20150305_165730 20150305_123937 20150305_110233 20150305_103204 20150305_180013

20150305_170830

20150305_174310

20150305_181807

20150305_101933

20150305_095158

20150305_093925

20150305_143819

 

pátek 5.4.
No ne, dnes je opravdu krásně. Nikdě ani mráček – můžeme vyrazit na vrtulník. Vrtulník byla jediná věc, kterou mi navrhl Bossák (v noci chrápal tak, že jsem nemohla spát a připomínalo mi to vrtulník 🙂 ), takže děkuju.
Jenomže boty se mi na topení nějak zběhly, nemůžu je vůbec obout. A když už se mi konečně povedlo si je dát na nohu, nemohla jsem udělat ani krok :(. Takže cestou na vrtulník jsem si musela ještě koupit kozačky. U vrtulníku jsme sice měli zase asi půl hod zpoždění, ale stálo to za to. Dostali jsme vesty, museli se podívat na školení k bezpečnosti, pak došlo palivo, takže jsme zase museli čekat, ale nakonec se vše podařilo dát dokupy a mohli jsme na přistávací plochu. Já seděla vepředu vedle pilota! Jen tam bylo trochu málo místa a když pomocníci zavírali dveře, dostala jsem takového koňara do stehna, že jsem si řekla pár slov česky. Let trval asi 15 min, nejdřív jsme letěli k soše svobody (konečně jsem ji viděla :)), pak kolem New Jersey a dolního Manhattanu okruh zpátky. New York se nedá popsat. Jako kdyby někdo stavěl komíny z lega, vypadalo to jako stavebnice. Koukala jsem na to s otevřenou pusou, nebyla jsem schopna něco říct. Navíc jsme to měli i s výkladem, opravdu supr.
Bylo krásně, takže jsem rovnou pokračovala dál. Měla jsem naplánované, že se podívám do NBA store, pak půjdu kolem Rockeffeler Plaza, pak půjdu na hamburger do slavné Hamburger Joint, dám si drink u ?McLarena? z HIMYM a pak půjdu k Empire state building. Před vrtulníkem jsem radši nesnídala ;), ale řekla jsem si, že vydržím, za chvíli bude hamburger. Jenomže když jsem vystupovala na Grand Central Station, uviděla jsem, že odtamtud jezdí shuttle na Times Square Garden. A když už jsem tady.. tak jsem tam ještě zajela a podívala se něj. I takhle přes den tam všude všechno svítilo, dokázala jsem si představit, jak to vypadá v noci. Jak bylo tepleji, tak vylezli i naháněči, kteří se snažili prodat svoje CDčka nebo někomu něco vnutit. Začínala jsem mít hlad, tak jsem se shuttlem vrátila zpátky na Grand Central a prohlídla si nejstarší vlakové nádraží v NY. NBA Store byl supr, měli tam milion dresů a nějaké dorbnosti. Chtěla jsem si nějaký koupit, ale dětské mi byly malé a dospělácké velké :(. Ale opravdu se mi tam líbilo.
Na Rockefellar plaza bylo kluziště, kde normálně bruslili lidi.. a za nimi obrovské mrakodrapy, hrozně se mi to líbilo. Ještě jsem mrkla do Lego shopu a do prodejny MoMA, kde jsem nakoupila nějaké drobnosti pro naše. A teď konečně na jídlo. Našla jsem luxusní hotel Le Meridian, ve kterém je schovaná hamburgrárna, která si udržuje vzhled boudy (podle nějaké teorie vyhrál majitel hamburgrárny spor s hotelem a hotel postavili kolem této boudy a museli jí tam nechat). Byla tam fronta na hodinu. Už jsem hlady vůbec nic neviděla. Když jsem přišla na řadu, tak jsem ze sebe ještě vysoukala, že chci hamburg ze vším. Vyšla jsem ven a vyndala housku (tu nejím, když je maso :)). Ale měla jsem takový hlad, že nebyl čas na nějaké vnímání chuti, jen jsem to do sebe hodila. Navíc jsem měla pocit, že to maso nebylo vůbec osolené. Takže nic moc. Další zastávka byla příjemnější :). Skončila jsem v baru McGee, který inspiroval McLaren z How I Met Your Mother, chtěla jsem Aničce udělat pár fotek, ale nakonec jsem ochutnala koktejl Have You Met Your Captain (Cpt. Morgan) a Slutty Pumpkin (kahlua a pivo). To mi stačilo k tomu, aby mi bylo veselji :). Nechtělo se mi jet metrem, tak jsem šla k Empire State pěšky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsem cestou narazila na Times Square :). Takže jsem si mohla výlet z Grand Central Station odpustit 🙂 Jak už bylo pozdější odpoledne, bylo tam o poznání živěji. Dva rappeři mi dokonce vnutili svoje CD (i s podpisem). Dalšího jsem už dokázala odmítnout :). Dále tam byli převlečení Buzzové, Micky Mousové a tak. A turisti se s nimi fotili a pak za to dostávali peníze.
K Empire State jsem trefila asi napotřetí (když mě dvakrát předtím vyhodili z jiných vchodů). Nicméně jsem si ještě v Praze koupila vstupenku i extra pass, takže jsem předbíhala všechny fronty, bylo to celkem fajn :). Vyhlídka byla na 86. patře a bylo to opravdu fascinující. Něco jako z vrtulníku. Vidět celý NY kolem dokola. Nebýt toho, že mi byla zima a měla těžký baťoh (zběhnuté boty, nějaké dárky), vydržela bych tam opravdu dlouho. Předběhla jsem další frontu a paní mě strčila do výtahu, který jel ještě o 20 pater nahoru. Byla jsem úplně nahoře. Výhled byl ještě lepší, ale už byl přes sklo a to je znát. Už se setmělo, tak jsem si chtěla jít odpočinout domů. Cestou k metru jsem trochu zabloudila, takže jsem omylem uviděla ještě i Madison Square Garden, kde se hraje NBA (a u které jsem se smířila, že jí neuvidím :)).
S mírnou oklikou jsem dorazila na hotel. Ještě jsem chtěla vyzkoušet fitness, přece jenom jsem teď koleno pár dnů nerozcvičovala. Fitness byla malá místnost se dvěma běhacími pásy, rotopedem a stepperem. Nicméně tam nepřišel nikdo kromě mě, takže to bylo takové pohodové :).
Zpátky na pokoji jsem se zděsila, když jsem viděla, co všechno budu muset sbalit, ale řekla jsem si, že to je problém na zítra a unavená jsem spokojeně usnula.

20150306_161832

20150306_161032

20150306_160636

20150306_160545

20150306_150149

20150306_142730

20150306_125004

20150306_121149

20150306_104608

20150306_104520

20150306_103929

20150306_103033

sobota 7.3.
Na dýl už to balení asi neodložím. Silou vůle jse všechny dárky nacpala do kufru, sedla si na něj, aby šel zavřít a rychle ho zamkla. Jsem zvědavá, jak to vše zbalím v Santa Clarě. A hlavně kolik to bude vážit :). Všechno, na co jsem zapomněla a nezbalila, jsem nacpala do batˇůžku. Zatím se to tam ještě vejde. Odhlásila jsem se z hotelu, vytiskla si angličtinu do letadla (teda chtěla, ale došel jim papír v tiskárně. Asi jsem jim ho spotřebovala já, včera jsem tiskla ke každé zastávce cestu a nikoho jiného jsem tam nikdy tisknout neviděla ;)) a vydala se na Brooklin Bridge. Už cestou k němu jsem si nadávala, že jsem si nevzala sluneční brýle, krásně svítilo sluníčko. A navíc jsem ráno balila takovým způsobem, že už možná nebudou k použití :(. Podle mapy jsem našla Brooklin Bridge a prošla jsem se ním až do Brooklinu. Byl z něj opravdu hezký výhled na Manhattan, moře i Brooklin. Viděla jsem, že vedle na Washingtonově mostě jedou vlaky a chtěla jsem jet zpátky právě vlakem (do China Town na oběd). Jenomže jsem trošku zabloudila a byla jsem v místech, kde jsem nikoho nepotkala. Obchody byly zavřené, žádní chodci, když už tam byl někdo živý, tak v autě). Takhle jsem dlouho bloudila, než mi v obchodě (mimochodem krásně zásobeném, ovoce naskládané do útvarů a tak) paní poradila, kudy jet k zastávce vlaku. Nakonec jsem se musela zeptat dvakrát policajtů, než se jeden slitoval a dovedl mě tam. Takže jsem se dostala zpátky na Manhattan. Přestup do China Town jsem vzdala (něco tam opravovali a bylo to dost nepřehledné), šla jsem tam radši pěšky. To, že tam jsem, jsem poznala opravdu lehce, najednou bylo v ulicích spousta lidí, a to samých Číňanů. Na ulici byly ovocné a rybí trhy. Až po chvíli se mi povedlo najít něco, kde vaří. Byl to obchod s takovým barem na konci. Podle obrázku jsem si vybrala polévku s nudlema a dostala k tomu dva (hnusné) bubble tea. Polévka byla úžasná. Byly tam obalované krevety, volské oko, čerstvé bylinky, nudle, kuřecí maso.. Porce jako pro tři, takže jsem snědla půlku a měla jsem dost. Ještě jsem nakoukla do Little Italy a běžela zpátky, abych stihla letadlo. Jenomže cestou jsem natrefila na obchoďák 21th Century, o kterém jsem četla a kde jsem chtěla koupit Bossákovi mikinu a Verči plavky. Obchoďák je obrovský. U Verči to bylo jednoduché, její velikost (radši 3 roky místo 1,5 :)) měli jenom 2 druhy, takže jsem vybrala ty hezčí. U mikin jsem to vzdala, když jsem koukla na hodinky a pospíchala pro kufr. Jenomže už když jsem vyrážela, tak jsem měla půlhodinové zpoždění. Pak jsem po přestupu na vlak těsně nestihla ten, který jsem potřebovala. A v sobotu jezdí jednou za 15 min.. Navíc se ke mně hrozně měl nějaký Číňan, který jel taky na letiště. Pořád si chtěl povídat a vtipkovat (přitom smrděl jako matfyzák). Když přijel vlak a já popošla ke vzdálenějším dveřím, tak šel za mnou.. Já si četla a přitom ke mně pořád mluvil :/. Naštěstí ho to po chvilce přešlo a ?jenom? koukal. U přestupu na JFK AirTrain mi zase těsně ujel vlak. To jsem už nevěřila tomu, že stihnu letadlo. Když jsem pak ještě zbytečně vystoupila z vlaku (a pak musela nastoupit na další), bylo jasno. U odevzdávání baťohu mi paní vynadala, že jdu pozdě a že mi přebookuje letenku na další let. Pokud teda bude místo. Místo naštěstí bylo (za 2 hodiny), kufr zjevně taky nepřesáhl 23 kilo, takže to dopadlo ještě dobře. Paní mi třikrát zopakovala, že jsem lucky girl :). Tak jsem si v klidu dala jídlo a četla si a těsně před boardingem jsem si šla koupit kafe. Jenomže v Dunkin Donuts zrovna čistili stroj a měla jsem 5 min počkat. Po 15 min mi konečně to kafe dali, takže jsem sprintovala do letadla a posadila se vedle Číňana, který celý let něco fotil.
Na letence jsem měla napsané, že je to let s WIFI a občerstvením. Ale ani by mě nenapadlo, že za všechno se musí platit (wifi 8 dolarů za hodinu, občerstvení taky s vysokohorskou přirážkou). Naštěstí jsem si v Brooklinu koupila sušené maso, ještě z prvního letadla měla KitKat a v Dunkin Donuts jsem si koupila vodu, takže jsem ten 6ti hodinový let přežila :). Ani vodu tady nedávají zadarmo. Ještě že zpátky už letím s BA přímo do Londýna (ono i tohle měl být let BA, ale zpravovaný AA). Obecně je sice často přístup k wifi, ale všude se za to platí. Myslím, že i v ČR je to pokrytí open sítěma větší. Ani na letišti nebyl internet, pokud si za to nikdo nezaplatil. Taky mě pobavilo, že i filmy v letadle se musí zaplatit. Všude jinde nabízejí filmy a hudbu zdarma. Kromě American Airways.. Pán vedle mě se mě ptal, zda píšu blog. Tak jsem důležitě odpověděla, že samozřejmě. Pak mi ukazoval, že někde stojí pravé šampaňské 100000 dolarů a že je to víc než dům a je to ilegální. Tak jsem musela dělat, že spím. 🙂 Teda já chtěla spát, ale nevěděla jsem, jak sklopit sedadlo 🙁 Doletěli jsme v pořádku, jen bylo už tak pozdě, že jsem se vykašlala na vlak a do hotelu dojela taxíkem. Hlavně, že mám pokoj se supr výhledem na město :). Jen škoda, že nejdou otevřít dveře na balkon..

20150307_093727

20150307_094925

20150307_100045

20150307_111008

20150307_111802

20150307_112311

20150307_122633 20150307_205821

neděle 8.3.
Je zataženo. Nepřekvapuje mě to. A prý tady jenom svítí sluníčko..
Ráno jsem se chtěla rozcvičit koleno ve fitku. Když jsem tam vešla, byly tam samé blondýny, které chodily na běhacím pásu (měli nastavenou takovou rychlost, že skoro stály na místě). Jedna už byla v letech a měla růžovou minisukni (a nebyla hubená), no skoro jsem utekla. Ale pak jsem si pustila hudbu do sluchátek, pohodlně se opřela zády na rotopedu a všechno bylo hezčí :).
Ve 12 mě před hotelem vyzvedl kamarád a jeli jsme na výlet. Nejdřív na supr procházku lesem v kopcích asi hodinku cesty z hotelu – Stevens Creek. Bylo to asi 10 km do kopce a z kopce při opravdovém vedru (ano, sluníčko nakonec doopravdy kolem poledne vyšlo a na obloze nebyl ani mráček), ale ty výhledy opravdu stály za to. Navíc jsem dostala podrobné poučení o tom, co dělat, kdyby mě napadla puma. Myslím, že to bylo zbytečné. Kdyby mě napadla, tak bych si asi na nic z toho nestihla vzpomenout.
Další procházka byla na Half Moon Bay, Meridan beach. Úžasný.. Rozbouřený oceán, hezká písková pláž, jenom pár lidí na procházce se psy, bylo to krásné. Nevadilo by mi mít tohle u baráku.
New York byl úžasný. Ale s tímhle se to nedá vůbec srovnat..
Pak jsme dostali hrozný hlad, tak jsme jeli do nejbližší restaurace (40 min) na pálivé burrito. Teda bylo dětsky pálivé, ale opravdu výborné, dělali ho praví Mexičani (to se tady dá poznat nejenom podle toho, jak vypadali, ale taky podle toho, že místo basketu měli v TV fotbal – a to zrovna CAN – MEX).
A to je pro dnešek vše. Až na pár drobností – dveře na balkon se neotevírají, ale zašupují. V noci na dnes se posouval čas, takže rozdíl není 9 hodin jako doteď, ale jenom 8 (do nejbližšího posunu času v ČR). A už zítra nás čeká NHL! Dobrou noc 🙂

20150308_140757

20150308_144658

20150308_152712

20150308_152715

20150308_153327

20150308_155514

20150308_164741

20150308_165345

20150308_171247

20150308_171658

pondělí 9.3.
Hned ráno začala registrace na konferenci. Když jsem našla registrační okýnka, konferenční pán mě poslal k jednomu z nich a tam jsem dostala tašku a jmenovku. A paní řekla něco o badge. Tak jsem se postavila do fronty ke druhému okýnku, abych dostala odznak. Jenomže když jsem přišla na řadu a řekla paní příjmení, dala mi stejnou tašku jako paní vedla a rozloučila se. Hms. Takže všichni mají jednu tašku, jenom já dvě 🙂 (a badge je zjevně jmenovka). Kdyby v té tašce byly alespoň nějaké hezké hodinky nebo něco zajímavého, ne reklama na další konferenci, dotazník a tužka. Tak jsem chtěla alespoň vyplnit dotazník (odpovědi se slosují o ceny. Teda o jednu cenu 🙂 – fitness hodinky). Jenomže nová tužka vůbec nepsala.. Když jsem se podívala líp, tak jsem zjistila, že to není tužka, ale stylus. Vzala jsem si teda tužku z té druhé tašky, kterou jsem dostala. Taky nepsala, ehm. No nic, vyplním to později.
Po registraci začala coffee break – káva, muffiny, zatím dobrý. Po hodine přestávky to už ale začalo první přednáškou. Naštěstí hned po ní následovala další coffee break. Ale přednášky nebyly špatné. Celkem rychle utekl čas až do oběda  – salát z chobotnice, výborná ryba, kuřecí v čokoládové omáčce, zeleninové saláty, zákusky.. a na pozadí běželo promo k iWatch s tím, co všechno umí. Prostě příjemná hodinka. Navíc mi jeden pán řekl, že tejp na koleni je cool tattoo, to mě taky potěšilo :). U stolu jsem se seznámila se dvěma návrhářema hardwaru, kteří zaníceně vyprávěli o tom, co dělají. I když jsem nerozumněla úplně všemu, zkušeně jsem to odkývala, občas jsem se i podivila nad tím, co říkal (Really? No..) :). Po obědě byla další přednáška, tentokráte jediná v časovém bloku, takže byla spousta lidí. Když se na začátku speaker zeptal, zda jsme připraveni, zezadu někdo vykřikl: Yes, oh hell!! Yes, we are! 🙂 Pak byla zase pauza na kafe. A poslední předNHLovou přednášku utekla jako voda.
Jelikož jsem neřídila já, do San Jose ke stadionu jsme se dostali úplně bez problémů. Ono stačilo jít s davem lidí, nebyla možnost někam blbě uhnout. U mě bylo jasno, budu fandit Pittsburgu. Papírově jsou silnější, prostě to mělo být v klidu. Cestou na nás koukali fanoušci obou týmů a snažili se nás zařadit buď k nim nebo proti nim. Já se na všechny usmívala, to jim stačilo. Zatím. Jelikož jsem s sebou měla nezkušeně kapsu, musela jsem projít scannerem, naštěstí bez dalších problémů. Vevnitř jsme měli ještě dost času na to, abych sehnala mému svědkovi nějaký tučňácký suvenýr. I když tam bylo asi 5 stánků se suvenýrama a jeden oficiální obchod, kupodivu tam měli jen věci žraloků. A když jsem se ptala na Crosbyho dres, nevím proč něco divně mumlali a posílali mě jinam. Měli jsme supr místa. Vedle nás zprava seděli fanoušci Pittsburgu, zleva skalní fanoušci Sharks. Těsně před zápasem na led vběhli hráči obou týmů a rozjezdívali se (hmm, rozumíte,ne?). Kromě Hertla, i když jsem na něj koukala celou dobu, abych udělala nějakou hezkou fotku, tak ten se ani nehnul a stál buď opřenej o branku nebo opřenej o středovej kruh. To Crosby a Malkin brali rozcvičku vážně a lítali po tom hřišti tak, že jsem je nestíhala sledovat.
Začal zápas. První třetina proběhla úplně v klidu, rozhodčí nikoho nevyloučili ani po nezvyklých zákrocích. V posledních vteřinách přesilovky na konci třetiny střelil Nieto gól a Sharks vedli. Celá hala se zvedla a začala řvát, nepopsatelná atmosféra. O přestávce jsem se šla znovu podívat do obchodu se suvenýrama, zda tam nemají alespoň něco neutrálního bez nálepky Sharks, nebo nějakou trofej od soupeřů (Malkinovy zuby). Ale taky nic. Budu muset škrnout Hertla a přepsat to na CROSBY, snad si toho nikdo nevšimne (sorry, Mario :)). Navíc mě cestou zpátky k sedadlu zastavil Crosby a dal mi brambůrky. Přišlo mi divné, že měl džíny a vypadal taky trochu jinak, než si ho pamatuju, ale nebudu to řešit, tohle se vám přece stane jednou v životě. Navíc byl za minutu v dresu na hřišti, nevím, jak to stihl. Druhá třetina byla nejnudnější (no, i když.. na hokeji jsem byla v životě jenom párkrát, na slovenské nebo české lize, a i když to bylo dávno, přišlo mi, že tam takhle nelítali). Po třetině byl závod traktorů, kterým to na ledě klouzalo, bylo to opravdu vtipné :). A v poslední třetině se to zase vyhecovalo, obě strany fanoušků se přeřvávali… V jeden okamžik se hrálo 4 na 4, protože Hertl se mlátil s Chrisem Kunitzem na druhé straně (u lavičky Pens). Pak se vlastně hrálo zase 4 na 4, protože oba byli vyloučeni. 7 minut do konce vyrovnal Crosby a atmosféra ještě zhoustla. Když dal gól, kopla jsem do zátylku obézního pána přede mnou, ale ten se ani nehnul, jako ostatně celý zápas. Vůbec nevím, komu fandil. Poslední minuty byla hra opatrná a hrozně obětavá, hráči se vrhali do střel. Následovalo prodloužení, ve kterém Pens hrozně tlačili, ale povedlo se jim dát maximálně tyčku, jinak všechno vychytal úžasný Niemi. Takže první zápas v NHL a rovnou nájezdy :). Fleury i Niemi chytali dobře, do konce 7. kola pustili každý jenom 1 gól. V 8. kole ale Wingels proměnil a Downie z Pittsburgu ne, takže vyhráli žraloci :(. No co, dělala jsem, co jsem mohla.. Chtěla jsem ještě vběhnout na led a vzít si dres přímo od Crosbyho, ale dav mě vytlačil ven a tam jsem žádného Crosbyho neviděla.
Plná zážitků jsem večer usínala s tím, že mi Crosby jezdil kolem postele a zpíval americkou hymnu.

20150309_075053

20150309_140946

20150309_083323

20150309_184311

20150309_192732

20150309_192944

20150309_211932

20150309_212513

úterý netuším, jakého března
Dnes měl být administrativní den. Jenom konference a pak práce :(. Ale už ráno začalo blbě. Místo koláčků byla u morning coffee opravdu jenom káva (!!!). Jak máme diskutovat a poslouchat, když omdlíváme hlady. Na první přednášce jsme měli vyplnit dotazník. Moje tužka pořád nepíše, musela jsem si půjčit od souseda. Soused na mě celou přednášku nějak divně koukal, tak jsem byla nervózní, že jsem si něco zapomněla obléct nebo tak. Ale nakonec se mě jenom zeptal, zda mám na koleně senzory a co měří. Je to něco jako fitbit nebo úplně jiná koncepce? Podívala jsem se na koleno, ale žádné senzory jsem tam neviděla. Pán naštěstí viděl, že jsem v rozpacích a ukázal na tejp. Tak jsem mu řekla, že to je u nás v ČR normální, jsou tam senzory na měření teploty a tlaku a podle toho se určuje další léčba po operaci. Pán spokojeně odešel. Na další coffee break jsem už kávu nemohla ani cítit, tak jsem si dala čaj. Ale nebylo to lepší a začalo mi kručet v břiše. Hm… ještě jedna přednáška. Tu jsem proseděla úplně vzádu, aby mě slyšelo co nejmíň lidí. Navíc se přednáška trošku protáhla, no horor. Koleno je už asi ok, protože pak jsem sprintovala až k obědu. Teda doběhla jsem tam, kde jsme včera jedli a místo jídel tam vystavovali nějaké firmy svoje výrobky. Normálně by mě to zajímalo, ale v této chvíli mi to bylo úplně ukradené. Navíc přesně v čase oběda měly mít všechny ženy na konferenci oběd v oddělené místnosti a měly se seznamovat a tak. Nepotřebuju se seznamovat se ženama, když jsou tam muži, že jo. Navíc jsem se bála, že by tam měly nějaká diétní jídla a na to jsem opravdu neměla náladu. Takže jsem se vyhnula uvaděčce, která by mě tam mohla odvést a konečně jsem se mohla najíst. Teda ještě přiběhl uvaděč, že chce vidět lístek na oběd, ale tomu jsem ho klidně dala. Jídlo bylo zase úžasné, dokonce jsem snědla i žemlovku, kterou nenávidím (nevěděla jsem, že je to žemlovka a po mém ochutnání to už nešlo vrátit na pultík 🙂 ).
Teď jsem se už mohla podívat na to, co tam firmy představují. Těšila jsem se, že dostanu nějaké hezké věci jako třeba chytré hodinky, pásky, brýle, vlastně cokoliv. Místo toho každá firma rozdávala pouze svoje vizitky a letáky, vrrr. Navíc mě nenechali se podívat, co to tam vystavují, jakmile jsem zastavila, tak někdo přiběhl a začal se mě ptát, zda mě to zajímá a co dělám. Řekla jsem vždy, že zastupuju českou vládu a vyvíjíme aplikace pro vojáky a měla jsem doopravdy respekt. Když chtěli vizitku, tak jsem ji chvíli hledala a pak řekla, že jsem asi bohužel zrovna dala poslední a nemám. Ale že pokud mi dají oni svou, ozvu se jim :). Takže jsem viděla vystavené základní desky, nějaké chipy a tak. Supr, doopravdy zajímavé. Když mi někde vysvětlovali, co je co a jak to funguje, tak jsem to všechno odkývala. Občas se asi na něco ptali, jen jsem to nepoznala, protože zjevně čekali nějakou odpověď. To pro mě byl jasný signál, že se mám rozloučit a jít dál :). Ve dvou firmách jsem dostala vizitku s tím, že se mám ozvat, i kdyby naše vláda nechtěla spolupracovat, že firma v zastoupení těch dvou pánů nabízí i jiné služby, vlastně cokoliv by bylo potřeba. Asi budu muset nosit krátkou sukni častěji 🙂 Další přednášky si úplně nepamatuju, jednu jsem strávila na rotopedu ve fitku a druhou na icq. Ale uběhly rychle a už je čas připravovat se na zítřejší NBA :). Doufám, že bude taky prodloužení a pak nájezdy, ať je to napínavý..
Když jsem dodělala nejnutnější věci do práce, bylo po půl osmé a dostala jsem hlad. Řekla jsem si, že se podívám, zda někde venku nejsou v dosahu otevřené potraviny. Když jsem sjela výtahem dolů, uviděla jsem, že do 7:30 se konal v nějaké hale večírek s občerstvením, grrr. Rychle jsem si ještě běžela pro visačku a šla tam (cestou jsem potkávala ostatní, jak už jdou pryč). V hale už bylo jenom pár lidí (třeba ten, co se mě ptal na tattoo). Ten si mě hned odchytil, ale já mu řekla, že mám hroznou žízeň. Šel se mnou k baru, objednala jsem si víno (číšník řekl 15 dolarů), ale ten hodný tattoo pán vytáhl nějaké poukázky, kterými to zaplatil. Víno bylo hrozně sladký, takže nešlo pít. Pán mi dal přednášku o tom, co jeho firma vyrábí, ja mu opatlala prototyp displeje a rozloučili jsme se. To byl celý můj večírek. Supr. Víno jsem do sebe musela nalačno rychle kopnout, protože sbírali skleničky. To bude večer.. 🙂

20150310_112930

20150310_144354

středa 11.3.
Zase není snídaně. Navíc první coffee break byla až od 9ti, takže jsem měla spoustu času a mohla jsem v posilovně z rotopedu sledovat, jak na pána spadla činka a co se dělo pak. Já nemusela naštěstí zasahovat, byla jsem nejdál, na rotopedu bych tam beztak hned tak nedojela a činku bych z pána nezvedla. První přednáška byla nudná, ještě že jsem měla to kafe. Stihla jsem během ní ale spoustu věcí, třeba naplánovat výlet na zítra. Pak byla další přestávka, tentokráte v hale, kde se vystavovali produkty. Teda firmy vystavovaly letáky.
Ráno nám přišel mail, že bude tzv. passport game a na nějaké kartičky musíme nasbírat podpisy všech vystavovatelů a pak budeme zařazeni do slosování. Jenomže někteří se bránili a chtěli mi něco říkat o svojí firmě. Naštěstí jsem měla tattoo kamaráda v hlavní firmě, takže mi to hned podepsal. U dalšího stánku neměl pán vystavovatel tužku.. naštěstí jsem potkala staršího Číňana s tužkou, který taky sbíral podpisy. Zbytek jsme absolvovali spolu. Tam, kde jsem měla už já podpis a on ne, jsem mu to domluvila a naopak. Pán ze sony mi dokonce asi 3 podpisy zfalšoval, takže jsem se nemusela hnát úplně ke všem firmám. Dokonce musím uznat, že jeho kopie byly hezčí než originální podpisy :). Pobíhali jsme od stánku ke stánku, lidi si na nás ukazovali a tattoo pán měl dokonce nějaké blbé řeči jako že mě zajímá jenom výhra :). Dnes jsem už měla lepší pozici, všude, kde chtěli mojí vizitku, jsem dala nějakou, kterou jsem dostala u vedlejších stánků :). Nicméně všechny podpisy jsme posbírali a byli zařazeni do slosování.
Poslední předobědová přednáška byla celkem fajn, až na to, že jsem měla hlad. Ten kluk z toho udělal show, bavila jsem se. Když to skončilo a byl čas na otázky, zeptala jsem se, zda je ještě svobodný :). Nebyl.. Nevadí, byl oběd, ten mi zase zlepšil náladu. U stolu seděl pán, kterému se líbily moje jahody (dezert) a začali jsme spolu mluvit. Skončili jsme u basketbalu a vyklubal se z něj fanoušek Golden State Warriors a hlavně Stephena Curryho, budoucího MVP sezony. Všechno bylo fajn, až na to, že říkal, že Tony Parker (můj Tony) je horší a ošklivější než Stephen. To neměl dělat.. Navíc mi poradil, kam zítra na výlet, tak uvidím, kde nakonec skončím :). Další přednášku jsem si musela dát pauzu, abych měla pauzu na následující coffee break s losováním o ceny. Všichni mi slibovali, že vyhraju, tak jsem si hezky udělala míto v kufru.. Lhali. Vyhráli snad všichni kolem mě, jen já nic.
S tříhodinovým předstihem jsme vyrazili na NBA. Nejdřív jsme potřebovali jet do Fremontu a tam nechat auto. Cestou se už dělaly zácpy, ale měli jsme takovou rezervu, že nám to vůbec nevadilo. Po zaparkování auta jsme přeběhi k vlaku BART a ním dojeli skoro až k Oracle Areně. I když jsme přišli hodně brzy, už se tam valily davy lidí a museli jsme čekat třeba i do vstupu do fan shop obchodu (tam pouštěli tolik lidí, kolik jich vyšlo ven). Ale našla jsem si tam svůj dres Curryho, takže jsme mohli pokračovat dál. Další fronta byla na pivo, další k baru.. Nakonec jsme na svoje místa dorazili asi čtvrt hodiny před zápasem. Kluci se rozcvičovali. Byli hrozně dlouhí. A měli hezké svaly na rukou :). Po slavnostním nastoupení první pětky se začalo hrát, aniž by hala jakkoliv utichla. Dál se všichni bavili a hrála hudba.. Ale po chvíli si lidi všimli, že se už hraje a začali fandit. Warriors v klídku vedli, nemuseli ani hrát na 100 procent. Mezi čtvrtinami byly různé soutěže, kde třeba stříleli dva lidi trojky a za každou danou ze tří pokusů mají 1000 dolarů, za všechny tři 10000. A oni dali oba po dvou :). Nebo stříleli mezi lidi trička a ti byli schopni se o to normálně poprat, opravdu to bylo vtipné :).
Ve třetí čtvrtině se Pistons trochu chytli a dotáhli, dokonce místy vedli. Ale úžasně hrající Klay Thompson měl opravdu svůj den a co vystřelil, to mu tam spadlo, takže po chvíli zase odskočili a náskok si udrželi až do konce. Roztleskavačky nastoupily za celý zápas jen 3krát, z toho dvakrát oblečené do dlouhých indických šatů, kámoš byl celem zklamaný :). Dvě minuty před koncem se začali lidi zvedat a hromadně odcházet, takže do konce tam zůstala maximálně půlka haly. Celkově tam bylo 19596 lidí, což byla 12. největší návštěvnost v historii NBA. Byl to hezký zápas, když Pistons dotáhli, tak se rozbouřila celá hala. Ale od začátku bylo jasné, kdo vyhraje, takže tomu chybělo úplné nasazení a náboj.
Z haly jsme se nesli v davu, cestou jsme viděli policajty, jak dávají pokuty prodavačům suvenýrů GS Warriors. Bart nam ujel asi o 3 vteřiny (když jsme vyšli na nástupiště, tak zavíral dveře a odjížděl), takže jsme museli čekat 20 minut na další. Vedle seděl smrdutý obézní Američan, no bylo to něco. Ve vlaku kámoš stoupnul na žvejkačku, takže měl celou cestu o zábavu postaráno. Nakonec si uvědomil, že má v kufru pohorky, tak bude řídit s jednou normálni botou a jednou pohorkou, aby si neušpinil koberec v autě 🙂
Po zápase jsme chvíli hledali auto (nějak jsme si spletli východy, takže jsme prohledali úplně celé parkoviště na druhé straně :)), nakonec jsme ho díky klíčkům s dalekým dosahem našli. A pak už nebyl žádný problém a po express line jsme byli za chvíli u hotelu.

20150311_114504

20150311_123756

20150311_212320

20150311_211331

20150311_194037

20150311_193855

ctvrtek 12.3.
Dnes ráno mě vzbudila uklizečka tím, že vtrhla do pokoje. No, je pravda, že bylo 10 hodin, ale beztak.. Zítra v noci nesmím zapomenout zamknout. Na dnešek jsem neměla naplánovaného vůbec nic, takže jsem chtěla na výlet do Henry Cowell State Park s obrovskými sekvojemi. Jenomže v půjčovně aut mi odmítli půjčit auto, protože jsem neměla mezinárodní řidičák. Ono když jsem pak nad tím přemýšlela, tak i kdyby mi ho půjčili – nemám tady navigaci, v telefonu nemám data roaming, takže netuším, jak bych dojela někam tam, kam chci :). Takže jsem se šla projít do Don Edwards San Francisco National Bay. Bylo tam krásně a nikde nikdo. Ono to možná souvisí s tím, že jsem musela sejít z vyznačené trasy, abych se dostala až k vodě. Na jednom místě (naštěstí už zase na oficiální cestičce) jsem potkala policajta, který mi dvakrát řekl, že nemám řvát, že tam mají nějaké sovy mláďata. Já tam byla sama a do té doby jsem neřekla ani slovo, nechápu, proč mi to tak naléhavě opakoval. Ještě když jsem se mu ztrácela z dohledu, tak mi ukazoval pššššt.
Po poslední posilovně jsem si nechala uschnout věci na balkoně a nějak jsem na to zapomněla. No a dnes koukám, že kraťasy jsou o 8 pater pode mnou na cizím balkoně :(. Sice potřebuju místo v kufru, ale asi ne až tak nutně. Chjo. Strávila jsem asi 15 minut koukáním na ně, ale nepomohlo to. Přemýšlela jsem, že mu tam hodím ještě nějaký vzkaz, ale nakonec jsem se na to vykašlala :(.
Po kafe u západu sluníčka jsem šla udělat poslední věci do práce a sbalit se, ráno vyrážím do San Francisca a večer odsud poletím domů :). Další (poslední) zápisky už budou pravděpodobně až z Prahy..

20150312_185804

20150312_131547

20150312_123309

20150312_123147

20150312_122101

20150312_121927

20150312_121309

20150312_121240

Pátek 13.3.
Po čtyř hodinách spánku (a dlouhé pracovní noci) mě vzbudil budík. Podle původního plánu jsem měla na sbalení hodinu a něco. Za 10 min jsem ale měla sbaleno, sice jsem kufr zavírala tak, že jsem si na něj musela nejdřív sednout, ale nakonec zámky zacvakly. Měla jsem zjištěnou cestu na letiště. Problém byl v tom, že jsem sice měla napsáno, kde mám nastoupit, ale mapa se restartla jakmile jsem odešla z dosahu wifi. Pamatovala jsem si, na jakou křižovatku mám jít, nicméně na té křižovatce byly zastávky na každém rohu dvě.. Takže jsem prošla 3 a hledala svoje číslo autobusu – mezitím mi ze čtvrté odjel. Další jel až za půl hodiny, vrrr. Jak jsem tam čekala, jeden postarší Číňan tam vedle zastávky zatím dělal dřepy a různě se protahoval. Pak přijel autobus s číslem 60, jakmile zastavil, jeho číslo se změnilo na 55 (to bylo to moje!) a paní řidičku vystřídal právě rozcvičený čiperní Číňan v letech. Bezdomovci pomohl naložit kolo stojan vepředu pod čelním sklem a obecně byl takový rozverný – zpíval si, mluvil nahlas a tak. Zeptala jsem se ho, zda jede na Sunny Vale, kde jsem měla přestoupit. Zadivil se a začal přemýšlet. Po chvilce rozvážně řekl, že jo a že dá vědět, až tam budeme. A kam že jedu. Na letiště. Ahaa, tak to ale musíte vystoupit jinde, já vám řeknu. Fajn. Kdokoliv nastoupil, tak ho pozdravil, promluvil si s ním, všem říkal, ať si dají klidně na čas, když házeli milion centů do přístroje v buse, aby dostali jízdenku. Ale já pospíchám! Na přestup na Caltrain jsem měla podle jejich vyhledávače 6 minut. Ale bylo to v pohodě. Jel jako šílenec, bylo by divu, kdybychom to nestihli. Kufr mi lítal po celém autobuse, pak se opřel o obézního černocha, který si toho ani nevšiml, a až do výstupu mi ho vlastně hlídal. Spousta zastávek byla na znamení, takže lidi museli zatáhnout za provázek který byl kolem celého autobusu a když se zatáhlo, tak zacinkal. Pení vedle mě stírala los a pak najednou zaječela a začala řvát, že vyhrála. Všichni jí začali gratulovat.. 🙂 Na mojí zastávce se mnou řidič vystoupil, nechal lidi hlídat autobus a šel se mnou až k stanici metra.
Vlak jsem stihla, nastoupila jsem, ale měli tak úzké uličky, že byly akorát pro můj kufr. Takže nešlo přecházet z našeho do dalšího vagonu. Podle mého papírku jsem měla v Redwoods přestoupit na jiný Caltrain. Vyběhla jsem z vlaku a nikde nic. Byla to obyčejná vesnička. Naštěstí z nádraží vedly dva schody, protože se mě jeden místní zeptal, zda chci pomoct. Řekla jsem, že jo, že potřebuju na letiště. Pán řekl, že to musím vlakem, ze kterého jsem zrovna vystoupila. Tam se ale už zavřely dveře a začal se rozjíždět. Pán k němu přiběhl a začal bouchat na stěnu a vlak opravdu přibrzdil (to je dobře, další by jel zase až za půl hodiny). Tentokráte jsem věděla, že musím vystoupit, až vystoupí všichni s kuframa. To ale ještě nebylo letiště, jen další přestup. Pustila jsem se za nejrychlejší holkou, která ale neměla těžký kufr a vyběhla nahoru po schodech. S kufrem jsem ji dostihla u okýnka informací, kde se ptala, kudy na letiště a pán ji poslal znovu ke kolejím, že tam zrovna odjíždí vlak. Ona se rozeběhla a vlak stihla. Já samozřejmě ne. Dalších 25 min čekání. Všichni ostatní (pomalejší) byli samozřejmě ve vlaku, protože nástupiště bylo prázdné. Nakonec mi ale vlak přijel a dorazila jsem na letiště. Do úschovny jsem dala kufr i baťoh (počítač jsem si radši vzala). Kluk, co to obsluhoval, to hodil na pás. Jenomže já měla po straně baťůžku pití, které jsem chtěla. Tak jsem se po něm vrhla (neúspěšně).. Kluk hodil šipku na pás a vytáhl mi vodu :).
Z letiště jsem chtěla jít nahoru k moři a pak do zoo. Ale má rychlost cestování byla jako ráno, cesta k moři mi pešky trvala hodinu a půl, takže jsem se na zoo vykašlala a zůstala chvíli na pobřeží s výhledem na Alcatraz a lachtany. Bylo tak teplo, že jsem si koupila zmrzlinu, kterou normálně nejím. U lachtaní vyhlídky se najednou přiřítili racek a normálně mi zmrzlinu s kornoutkem vyrval z ruky a odletěl. Já se šíleně lekla, ale lidi kolem zachovali klid a pochválili mě, že se podělím s cizím ptákem :). To ale není vše, co mi rackové provedli. Když jsem pak hledala zastávku metra, jeden racek blbeček se mi na tu mapu.. vyprázdnil. Takže naštvaná, ztracená jsem musela jít dál (tohle letadlo jsem si radši nechtěla nechat uletět :)). Cestou byla zase nějaká demonstrace, už jsem to brala jako normální věc. Metro jsem trefila (no dobře.. dovedl mě tam jeden pán) a dokonce jsem si dovolila machrovat a vytáhla v něm knížku. Ono je totiž letiště konečná stanice. Ale beztak jsem si nečetla a pořád nenápadně kontrolovala, zda jedeme správně :).
Na letišti jsem si vyzvedla kufr, a nastal proces přebalování. Abych se co nejlíp vešla do 23 kilo, ale hlavně to nepřekročila, platí se za to celkem dost. Po třech pokusech jsem skončila na 22.97kg, s tím jsem byla spokojená a mohla se nechat odbavit. Dokonce na First class line (měli prázdno, tak volali i obyčejné lidi :)). Před scannery jsem si ještě dala poslední typické americké jídlo (sushi) a mohla jsem jít. Teď už předpokládám, že se nic zvláštního nestane, je přece pátek 13. a 13 je moje šťastné číslo :).
Cesta byla hrozná. Už po hodině jsem měla křeče v nohou (a to mě čekalo ještě 10,5 hod letu do Londýna). Navíc si pán vedle mě sundal boty a jak jsme jeli vlastně v noci, tak se nepodávalo jídlo a bylo zhasnuto. Teda nevytažené roletky. A moje televize byla jediná, kde nějak blbnul signál a obraz se úplně třásl, takže nebylo možné na to koukat. Počítala jsem minuty do přistání.
V Londýně mi zase zahoukal baťoh u scanneru, takže jsem musela jít na prohlídku baťohu. Paní všechno vyndávala a nepřestávala se divit, co všechno se mi tam vešlo (taky pak nebyla schopná mi to vrátit zpátky :)). Ehm, zapomněla jsem v baťohu vodu a tekutiny se do letadla samozřejmě nesmí nosit.. Takže mám za dva přestupy v Londýně u svého pasu v Heathrowské databázi dva černé puntíky :/.
Jelikož se mi skoro vybil mobil, nechala jsem si ho dobíjet na panelu pro dobíjení a šla jsem si koupit novou vodu. Jenomže cestou mě chytla paní z voňavek, tak jsem si řekla, že Péťovi nějakou hezkou koupím. Po pár pokusech jsem už necítila vůbec nic, tak jsem vybrala jednu náhodně a paní mě začala přesvědčovat, že si mám taky nějakou koupit. Nastříkala na mě tolik druhů, že jsem si připadala jako chodící parfumerie. Než dostříkala, už nám skoro končil boarding, tak jsem rychle popadla telefon a bežela ke gate (o minutu jsem to v pohodě a s přehledem stihla). V letadle jsem voněla nejvíc ze všech :). Seděla jsem u okýnka, což bylo zase supr, tentokráte nebyly mraky, ale jen tma. Za chvíli jsme byli v Praze a bez jakýchkoliv dalších problémů jsem si našla kufr a mohla běžet. A tím končí moje americká cesta.
Snad se tam ještě dostaneme a projedeme to tam trošku, města jsou fajn, ale ta příroda kolem je opravdu úžasná..

20150313_132108

20150313_141531

20150313_141853

20150313_143203

20150313_143457

20150313_144416

20150313_153131

20150313_153313

20150313_161313

20150313_175726